JitkaCardova

"Když děláte film, nesmíte respektovat knihu, je to jako v manželství – když budete respektovat tu ženu v bílém, kterou si berete, tak nikdy nebudete mít dítě – musíte nevěstu znásilnit! Znásilnit! Znásilnit! A pak budete mít svůj film! -- Znásilňoval jsem Franka Herberta, haha, znásilňoval, hahaha, jojo, no ale s láskou." --- "Lidi se ptali, jak jsem mohl obětovat pro tu roli svého dvanáctiletého syna, no tak ano, ale já bych si klidně uřízl i vlastní ruku, kdyby to bylo třeba, byl jsem připravený dát i vlastní život." --- *Moje Duna měla být filmem, který bez použití drog transformuje vědomí všech mladých lidí na celé planetě, nejdůležitější film v celé historii lidstva, dílo mnohem větší než film, moje Duna měla být film-Prorok, film-Mesiáš." -- "Byl jsem Prorok, měl jsem jasnou vizi, čeho musím dosáhnout." --- "V mojí Duně je Leto kastrát, Jessika počne dítě z kapky jeho krve... v mojí Duně má šílený imperátor známého vesmíru robotího dvojníka, protože se paranoidně bojí, že ho někdo zabije... v mojí Duně tohle... v mojí Duně tamhleto...  no ano, jasně, že jsem změnil i celý závěr, v mojí Duně se celá planeta stane Mesiášem, získá vědomí Paula Atreida, vydává se do vesmíru a osvítí ostatní planety... To je moje Duna! ..." --- Seriously, WTF? *** Netřeba ani dodávat, že Jodorowsky předlohu ani pořádně nečetl. *** Dokument je to dobře udělaný, nechává Jodorowskému prostor, aby se obnažil a exhiboval, a rychle se vyjevuje, že je to především velikášský egomaniak, fanatik a narcis, který si plete lásku se sebeopájivou vášní a sobeckým, zaslepeným nadšením ze sebe samého. A díky tomu, že mu nebylo umožněno pokusit se znásilněnou Dunu jako fantasmagorický projekt sebestředných chlapíků s přebujelým egem doopravdy natočit, z toho nikdy nemusel vystřízlivět, on, ani ti ostatní naverbovaní přívrženci jeho kultu (samí chlapi! - jediné dvě ženy vyjadřující se v dokumentu mají od celého projektu i od těch egomaiaků příjemně zdravý odstup), a dál se všichni opájí klamným snem. Je ostatně příznačné, že nikdo z nich Herbertovu Dunu ani tehdy, ani později nečetl, a všem tady dává s nenápadnou grácií na prdel Amanda Lear, která měla v té době Dunu přečtenou a bylo jí jasné, že Dalí ani ti ostatní hoši moc nechápou, a hlavně je ani nezajímá, o co v té knize vůbec jde. Dalího zajímaly hořící žirafy, helikoptéry a největší plat v dějinách kinematografie, a stejně jako ostatní z té party ani netušil, že modelka, se kterou se tehdy rád ukazoval, čte s uznáním Franka Herberta. *** A to trapné lkaní a utěšování se na konci je taky příznačné - jednak většina těch nadčasových nápadů si prostě přirozeně našla své místo na slunci, aniž by se nutně někdo musel inspirovat Jodorowského storyboardem, jak tu dobře poznamenal Djkoma, jednak Lynch z dané situace vyšel dost se ctí, a jednak je jistě pravda, že systém orientovaný na finanční zisky z nás všech dělá do značné míry otroky, nerespektuje náš potenciál a není na něj ani zvědavý – jenže je hořkosmutné a o něčem vypovídající, když si na to stěžuje zrovna fanaticky blábolící chlap, který sám nehodlal nikoho a nic respektovat, jen aby zhmotnil svoji megalomanskou, z řetězu urvanou ideu, svůj sen, urputně odhodlaný znásilnit knihu, svého syna a vůbec všechny a všechno, aby dostal, co si myslí, že potřebuje, a hlavně, aby megalomansky dostal, co si myslí, že od něj potřebuje celý svět, protože se má za Mesiáše a Proroka a věří, že jeho násilné dílo by mělo tu moc zázračně proměnit celý svět (pravděpodobně v něco lepšího, ale jak? ale nač se zaobírat detaily, tam už fantazie ani reflexe zavilého staříka nesahá, jemu stačí ignorovat filosofii a umanutě věřit, že by toho dosáhl nadčasovým designem zvláštních efektů, obsazením Dalího a muzikou Pink Floydů). Uff. *** Dobré zdejší komentáře Matty, Djkoma a Tom_Lachtan. *** (Viděno na B12, 10. 4. 2024.) *~

Velice milá žánrovka s autentickou atmosférou ze světa, který mě fascinuje, byť do něj ani v reálu nedokážu zapadnout. Potěšilo tím spíš, že Mackenzieho si vážím jako režiséra filmů s nadčasovým přesahem (Hell or High Water, The Perfect Sense). *** (Na B12, na spravení chuti po 2. dílu Villeneuveovy Duny, s Lí a O., R. a El., 6. 4. 2024.) *~

Monstrózní výprava a necitlivé hnaní všech aspektů do extrémů, až se vytratila veškerá konzistence, filosofie, mystika, logika, krása i smysl předlohy. A navrch nepříjemné překvapení, že se z toho rozhodli vyždímat ještě víc peněz, takže retardovali proti knize už víc než dost zmordovaný děj tak, aby vyšlo ještě na trojku. Po celkem slibné jedničce pro mě čisté zklamání. *** (Chodov, s R. a P., Lí a O. a El., 6. 4. 2024) *~

- Víte, já politiku moc nesleduji, nemám na to hlavu. - Jsme buď občané, nebo majetek, na to nepotřebujete diplom z Harwardu. *** Esenciálně důležité téma a informace, které o něm film zprostředkovává. Natočený ale mohl být přece jen trochu lépe, romantická linka s novinářem se měla buď důrazněji dotáhnout, nebo úplně vynechat, ta vsuvka s učením tance a řízení auta tam opravdu nemusela být, apod.. Lepší tři, stejně jako Sufražetka (2015). *** (V Libějovicích, s Ebonkem, 4. 4. 2024.) *~

Druhá promarněná šance pro Herzoga – po tomhle už jich ode mě víc nedostane. *** Gertrude Bell byla pravděpodobně velmi pozoruhodná osoba a mohla z ní být dobrá látka pro kvalitní životopisný film, kterého jsme se ale od Herzoga nedočkali ani omylem. Člověk by - padesát let po Leanově Lawrencovi z Arábie - přece jen čekal, že laťka bude nastavená mnohem výš. V Herzogově arogantním, povrchním, hloupém a urážlivém díle nicméně jen přes dvě hodiny sledujeme vždy čistě vymydlenou Nicole Kidman, kterak se ladně pohupuje estetickou krajinou na stejně čistě vymydleném velbloudu a kterak osudově upírá své modré oči v mléčné tváři na každého muže, kterého jí přihraje banální scénář a který jí řekne nějakou lichotku, usmívá se nebo se tváří významně a vždy u toho vzdychá s pootevřenou pusou (téměř není záběru, kde by udržela rty semknuté) a nechává si dávat dary a skládat poklony. I po třech týdnech věznění má vlasy jako z reklamy na šampon a šaty i pleť zářivě čisťounké, a místo aby si na plátně skutečně zjednávala respekt a s respektem se snažila proniknout pod povrch a porozumět dění kolem sebe, jen se provokativně nakrucuje, usmívá a zírá – a stejně jako ona ani divák nemá šanci z filmu cokoli z blízkovýchodního dění té doby a role Gertrudy Bell v něm pochopit... Je např. dokonale výmluvné, že veškeré repliky pronesené v jiném než anglickém jazyce se tu ani nepovažují hodné překladu, Kidman se u jejich pronášení prostě jen tváří významně a divákovi, který přece také nepotřebuje ničemu rozumět, to má jen polopaticky ilustrovat, že Bellová hovořila místními jazyky. (Až to připomíná cimrmanovské dokazování, že světlo je rychlejší zvuku.) *** Stačí trochu zagooglit, aby bylo jasné, že skutečná Gertrude Bell nebyla tak okatě půvabná, vymydlená a naivní a cestu k porozumění beduínům a blízkovýchodní politice si vyjednávala složitěji a mnohem originálněji, např. mnohem častěji přes ženy politicky vlivných mužů v pozadí než přes muže-panáky, kteří by jí jen trapně padali k nohám, žádali si ji do svého harému či se jí podbízeli i před zraky vlastních manželek... *** Ostatně např. v době, kdy se setkala s 16letým emírem z dynastie Rašídů, jí už bylo 45 let, a v době, kdy se dozvěděla o smrti podplukovníka Doughty-Wylieho, 47 let. *** Herzogův film je nejen dokonale antifeministický, protože Bellovou předvádí jako zjednodušenou vzdychající naivní krasotinku propadající tragickým romantickým aférám, jejíž úspěchy dosahované v arabské poušti, v evropské politice nebo ve velehorách zřejmě nestály žádné úsilí a na rozdíl od jejího půvabu jsou nehodné zobrazení, ale navíc uráží i všechny diváky, kterým nestačí koukat se na plakátově hezkou tvářičku v cizokrajných kulisách. Uf. *** (Na B12, 2. 4. 2024.) *~

Umím si představit, že cca pětileté děti to dobře zabaví, ale postrádá to stopu hlubšího smyslu, myšlenkové sepětí, logickou koherenci i celistvější poselství. Proč proboha všichni v městečku považují za smysl svého života pěstování dokonalé zeleniny pro vítězství v pět set let staré soutěži? A kde se berou sýry, když všichni pěstují zeleninu? Jen dvě otázky z asi tisíce dalších, které na člověka během sledování filmu nutně vyskáčou, ale vedou jen k vrtění hlavou a krčení ramen ve slepé uličce. *** (Na Proboštově, s R., ze zvědavosti, 1. 4. 2024.) *~

Pro mě trochu moc klišé na klišé, která jsou jen ilustrována obrazem, a vzestup druhé sestry se navíc vyřeší jen jednou větou v dodatku po filmu. *** (V letadle z Ekvádoru 30. 4. 2024) *~

Střet lží a zla pod hávem zákona a zla a lží obnažených, na straně psanců. A závěr je transformační, nadějeplný a famózní. - Není pravda, že film nemá kladné hrdiny, jsou to Angelovi lidé, jeho vesnice a Indiáni z hor, a nakonec i všichni ti psanci, kteří se přeci jen na tuhle stranu přidali. Protože sice mají zlato, ale pokud tam Angela (symbolické jméno) a jeho ideály nechají a nic neudělají, nebudou už mít v životě nic hodnotného - a jejich život stejně nebude za nic stát. Je dobré ho pro tohle dát v sázku. Po Angelově smrti nemají co ztratit, a zabitím generála a jeho lidí pomůžou všemu, o co se Angel, jako jediný idealista, pro své lidi a dobrý život snažil. *** A nádavkem překvapeně zjišťuji, co jsem nikdy nevěděla, že tenhle film ve skutečnosti silně koreluje s filmem Butch Cassidy a Sundance Kid, první narážkou je postava Harrisona z První železniční, a pak je jich tam méně nebo více očividně přiznaných víc, na mnoha rovinách. Teď to nejde, ale někdy brzy si po návratu z cest musím zjistit, který film byl předobrazem druhému, nebo jaký přesně je jejich vztah, vzhledem k tomu, že mají stejný rok vzniku. Každopádně společná projekce těchhle dvou nádherných filmů by byla velice výživná, vřele doporučuji. (V Ekvádoru, v Alma Saně, 29. 2. 2024) *~

Dějově jednoduchý, formálně vyšperkovaný film o složitém a bolestivém rozpouštění osobních traumat, vštípených sebeklamů a naivních iluzí o cestě k úspěchu, o prodírání se chaosem, horečkou a ztraceností ke světlu na konci tunelu, přičemž každý z obou souputníků míří k jinému světlu na konci jiného tunelu, a aniž by to úplně chápali, navzájem si pomáhají na svých dvou tolik odlišných cestách. *** Není to ale film o deziluzi z amerického snu, jak se občas předkládá, ale o deziluzi ze snílkovství obecně. Kovboj ani zlodějíček se nikdy nechtěli a nezkoušeli vypracovat po vzoru selfmademanů, aby měli dům, práci a rodinu, spíše snílkovsky, naivně, hledají odlehčené cesty k fanfarónskému živobytí a úspěchu, než z toho chtě nechtě tvrdě vystřízliví. *** Film tak spíše, a to plně senzuálně, opticky i fyzicky, reflektuje okrajové existence americké společnosti na konci éry květinových dětí, experimentální umělce, feťáky, snílky, prostitut(k)y či zpovykanou smetánku, zkrátka všechny ty, kdo americkou mainstreamovou společnost vnímají přes rozmanité filtry jen vzdáleně, ať už jsou těmi filtry peníze, drogy, naivita, touha po univerzální lásce, nebo hlad, horečka a zimnice. *** I po letech pořád podmanivé a jemně srdcervoucí, tak se asi pozná klasika. (V Ekvádoru, v Alma Saně, sama v noci. 28. 2. 2024) *~

Chytrý a velmi dobře zvládnutý film, nejvíc oceňuji, že režisér nepodlehl touze předvést, že je chytřejší než klišé, která reflektuje a s nimiž rozehrál celou hru, a dotáhl to v rámci tvrdě stanovených hranic až do konce. (V Ekvádoru, sama, večer v Alma Saně, 27. 2. 2024) *~