JitkaCardova

Nejsem fanouškem samoúčelných hororů, na další Guadagninovy filmy jsem byla zvědavá jednoduše proto, že snímek Dej mi své jméno pro mě byl zjevením, které prozrazovalo v mnoha směrech vnímavého a ukázněného autora. Tohle ale byla přemrštěná slaboduchá pakárna, nedomyšlená a rozpadající se v každém ohledu, kde stačilo máchat bez rozmyslu pojmy, vzbuzovat dojmy (eh, ty laciné narážky na nacisty apod.), nechat mladý hubený holky bez vlastní vůle kývat se sem tam v křečovité rádoby choreografii a fyzicky jim ubližovat. Plytké, trapné (kdyby doprčic tedy alespoň uměly tancovat), nesoudržné a na levný efekt cílící dílko, místo hrůzostrašnosti (pro mě naštěstí) jen hloupé a směšné a beze špetky střízlivé reflexe frackovsky natažené do 152 minut. Nejspíš mě takovéhle "umění" míjí, ale tenhle duchaprázdný mix přece nemohl fungovat ani na první, ani na druhou signální, pokud má člověk v pořádku instinkty a zároveň i elementární sebeúctu, soustředěnost a základy logického uvažování? Je mi z toho jen trapně a smutno. *~

Vtahující uvedení do patové životní situace lidí s lidsky nepřijatelnou, zároveň však nepotlačitelnou potřebou, do jejich osamělosti i do vytoužených nebo naopak nevyžádaných vztahů jak v rámci nesourodého společenství, tak v oblasti rodinných vazeb, přátelství i intimních partnerství. Kde leží hranice mezi nezbytným utrpením, patologickým chováním či rozkošnickou zvráceností? Jak (jak všelijak) lze za daných podmínek oprávněně naložit se svým vlastním osudem, a jak s osudem někoho dalšího, ať už vlastního potomka, sourozence či partnera? Jak být, či nebýt? Potud je to nesmírně silný snímek, který jsem sledovala bez dechu do poslední vteřiny. *** Jenže po strhujícím uvedení do děje (při němž perfektní práci odvedla tentokrát především zvuková složka) nenásleduje už nic dalšího. Film, příběh i zkušenost vyvolá silné emoce a vzbudí řadu důležitých univerzálně platných otázek, ale skončí uprostřed rozvíjení situace, bez dovršení, vypointování a smíření, bez katarze, bez transformace, a i když to lze akceptovat, je zároveň zřejmé, že Guadagnino tak náročné téma nezvládl, že jeho příběh se o ně rozbil, nedokázal ho krok za krokem dovést do bodu, odkud by se nám dostalo pochopení, proč jsme se tímto tématem vůbec měli zabývat, neobdaroval nás jedinečným momentem cenné reflexe ("aha momentem"), který se tu měl odehrát, ale že od své postavy utekl uprostřed chaosu, jenž rozpoutal v jejím i divákově srdci i hlavě. ***  Nemůžu se v tomhle ohledu ubránit srovnání s Jarmuschovým mistrovským snímkem Přežijí jen milenci, který nám předkládá stejné etické dilema, avšak jehož hrdinové ho zvládli zpracovat a vykupují své činy hodnotou nezměrného zušlechtění v nekonečném čase, již by lidstvo jinak do své zkušenosti pojmout nemohlo a která tedy jejich činy vyvažuje a vrací svět do rovnováhy. *** Nepodsouvám Guadagninovi stejné řešení (ostatně jeho postavy si neprodlužují život do věčnosti), jen trvám na tom, že pokud si ukousl tak velké téma, měl nás jím také umět provést až k adekvátní katarzi, odměně. Takhle si na něm jen vylámal zuby a své diváky trápil neúměrně zisku, což je známkou špatného díla, a je mi to o to více líto, oč nadšenější jsem byla z jeho debutu. *****

Syrově něžný, úsporně přímý dramatický opus o laskavosti a osamělosti, o místě člověka mezi druhými, ať už na zapomenutém ostrově anebo v lidských dějinách, a odpovědnosti vůči nim. Doporučila bych pustit si v páru s filmem Ryanova dcera (1970), neboť z mnoha důvodů jsou to pandány a je bez pochyb, že Martin McDonagh o Davidu Leanovi jako svém mistrovském generačním předchůdci moc dobře ví a svébytně navazuje i na jeho filmařský a filosofický odkaz. *~

Pět fází vynuceného vyrovnání se s nelidskostí a zkázou, kterou jsme způsobili světu i sobě navzájem, na cestě k obnovenému lidství. Po lítosti a vzteku přichází přijetí, z nezbytnosti, a procítění ryzí úchvatné tresti toho, co znamená být a milovat. ***** All the things beyond fat and flour. ***** Jednoduchý koncept. V přehlcené době stresu, únavy, izolovanosti, nedůvěry, destrukce ekosystému i lidských hodnot a krysích závodů ke dnu se teprve odnětím všech možností, jak se ještě dál zaměstnávat, bavit a ubližovat, stávají otupělí lidé znovu citlivými, vnímavými a soustředěnými jen na to, na čem doopravdy niterně záleží, a v úplné bezbrannosti a odevzdanosti jimi znovu proudí ryzí láska a úžas ze zázraku života a spolubytí. I když už to vědomí nebude možné k ničemu využít, samo o sobě je ve své naplněnosti utišující a hojivé. Dokonaná tragédie, která naplní svůj účel: po katastrofě nastává katarze, očištění. *** Film, který naprosto bez patosu a emočního vyděračství zvládl svou náročnou látku, způsobuje zimnici, zastavuje dech a vyvolává jímavou reflexi a dojetí. Kamera, střih i zvuk jsou bravurně podřízeny celku, umocňují postupné vyznění ztráty smyslů a posilují emoční náboj v dramatickém spádu až do neúprosného, odzbrojujícího a právě tak děsivého jako uklidňujícího finále v tichu a tmě, zpátky v lůně bezpodmínečné lásky. *~

Nejenže je to trestuhodně slaboduché a trapné dílo bez špetky skutečné úrovně, ale zpětně se překvapeně dozvídám o existenci filmu Stardust, a jak se seznamuji s dějem, hned se mi vybavují nepříjemné flashbacky na tuhle mrzkou zpotvořeninu a s odporem si uvědomuji, že Janák s Čunderlem, kteří se lživě prezentují jako "autoři" scénáře, původní zdařilé dílo beze studu a hlavně bez přiznání vykradli, ošmatali ulepenýma prackama a zneužitý, nepochopený a pokřivený koncept vydávají za vlastní tvorbu. Není to tedy vůbec autorská pohádka, ale prachsprostě zatajená bídná předělávka, která svou ponižující pokleslostí a nedovtipností oproti originálu nejvíc vypovídá o nejapnosti a nedůstojnosti těchto dvou pánů. *~

Mírně edukativní či esejistický snímek o tom, jak za podivných spletitých okolností (ale které životní okolnosti takové nakonec nejsou?) několik bludných eskapistických duší převezme odpovědnost za svůj život a štěstí svých bližních a přestanou se chovat jako malé děti. Příjemně odtažité, aby to nebyla romantická lovestory, a s překvapivě svěže gradujícím finále. *~

Nejvíc ze všeho mi to dává smysl jako vcelku důvodně odtažitý záznam rozpadu osobního i profesního světa vysoce funkční aspergerky, pro niž jsou lidská citová hnutí a vnitřní pochody nečitelné - její vlastní nevyjímaje - a která nemá žádný klíč k rozumění druhým a ani nevnímá, co jim svou vlastní nečitelností a svou neschopností je vnímavě číst působí, přičemž jí nezbývá nic jiného než svůj svět komplikovaně a namáhavě udržovat pohromadě za pomoci manipulačních mocenských technik a ignorování signálů - anebo aspoň udržovat v druhých lidech (kolezích, partnerce, donorech) zdání, že její svět pohromadě drží, i když ve skutečnosti je v něm ztracená a neví kudy kam, bez vnitřního vedení.... Od prvního záběru na tu neurotickou postavu naučenou hrát svou roli,  aniž by se v nitru měla oč jasného a srozumitelného opřít, je ale jasné, že se to musí rozpadnout. *** Klíčová scéna, z níž vysvitne její aspergerství, je pro mne ta, kde si v závěru filmu v domě svého mládí se zřejmým sebedojetím, sebepotvrzením a fixací pouští videozáznam, kde maestro vysvětluje, že hudba nám umožňuje prožívat pocity, které neumíme pojmenovat, v nichž se nevyznáme, a posvěcuje nám, že je v pořádku něco cítit a přesně nevědět co. Hudba je tedy pro ni dostatečně nejasně artikulovaná, a přece precizní forma, aby se s ní mohla ztotožňovat, nacházet se v ní i ve své ztracenosti a zároveň díky její výlučnosti i unikat, excelovat a posilovat svůj sebeklam - a lze spekulovat, zda se tím náhodou neřadí do jednoho klubu s obdivovanými předchůdci, kteří klasickou hudbu (komponování a/nebo dirigování) využívali z podobné potřeby. *** Todd Field zde rozhodně originálně zpracovává posud málo vyčerpané téma života vysoce funkčních lidí s poruchou autistického spektra a jeho zpracování je stejně přiléhavé jako znepokojivé, protože není jasné, nakolik tomu sám rozumí a nakolik se v tom všem stejně jako jeho ústřední postava nevyzná. *~

Silný pandán k filmu Narušitel systému (2019). Ten druhý film je sevřenější a zvládnutější co do realistického vykreslení i síly účinku na diváka, Marian je spíše filmová balada, u které musíme přistoupit na to, že některé momenty budou poetizovány, mnohé motivy zjednodušeny, mnohé kauzální spojnice mezi jednotlivými etapami příběhu zůstanou nevyřčeny... ale pak to funguje perfektně. Co mnou nečekaně otřáslo, je, že oba filmy svou postavu opouštějí ve stejný okamžik - na útěku, a to jen proto, aby nemusely přímo ukázat, co se stane pak, i když divák to už stejně ví. Jedna z postav možná poběží déle, druhá zřejmě skončí život vzápětí - ale co oba režiséři tímhle gestem říkají, je naprosto totožné: sledujete osud vnímavého, citlivého, po opětování důvěry a pozornosti přirozeně lačnícího člověka, kterému jsme jako společnost nedali šanci, hned od začátku ji neměl, když jsme ho násilím odtrhli, zavřeli, odepřeli mu zákonným opatřením jakoukoli autentickou lásku a zájem a namlouvali jemu i sobě, že je to v pořádku. A pak už máme přichystanou sérii trestů a dalšího strukturálního násilí, kterým budeme silově reagovat na přirozené důsledky revolty živoucnosti, příchylnosti a touhy v takovém člověku. *~

Tak prvoplánově patetické, polopatické a zoufale zpomalené (všechno si řekneme třikrát až pětkrát, co kdyby měl někdo z diváků disociativní poruchu nebo mu třeba cestou do kina usekli mozek), že ani mísení vzpomínek s představami nám nenechá moc látky k vlastnímu zpracování. Je to spíš nezvládnutá uvzlykaná terapie než film a jen jako terapie to může fungovat na "svoje" diváky. Po stránce filmového umění je to ale čistá ztráta času. Mezipatra 2022, Světozor, s R. *~

Vtahující, ale uměřené, nic neulehčující, nepřikrašlující, nezakrývající, ale ani neupadající do klasických polarizujících černobílých nálepkujících klišé.... a také autenticky, civilně poetické v detailech i dynamice dramatické křivky, jako je poetický život sám... Sledujeme mladou rodinu, která nezastírá svoje kořeny a geny, a zároveň si přeje žít důstojně ve většinově bílé společnosti a dobře vychovávat svou dcerku, a potýká se přirozeně a věrohodně se všemi nešvary a překážkami, o něž to má v naší společnosti těžší jak právě pro svoji etnicitu, tak pro přináležitost k nejchudším vrstvám občanů, což se s tím žel drtivě pojí, a v neposlední řadě právě proto, že odmítá žít kriminálním či vyloučeným způsobem života, ač ji do toho v podstatě celý systém i jednotlivci absurdně tlačí.... Sledujeme tak zevnitř, zblízka propadání dvou schopných, sympatických dospělých lidí sociálním systémem, drsně limitované životní možnosti v pastech sociálního vyloučení, dávkových pastech a dluhových pastech a  máme šanci pochopit, jak komplexně se takové smyčky utahují, a jak nespravedlivě jsou v tom oběti ponechány se stigmatem, že si za to můžou samy, ač to v devadesáti procentech případů není pravda - a z určitého úhlu pohledu to není pravda nikdy. Téma sociálního vyloučení, nedůstojného života na okraji, zrcadlí Petr Václav střízlivě, s citem a s klidem (ale nikoli netečností) skutečného filmaře, a také s hlubokým smyslem pro zdrchanou, rozprášenou, ale stále ještě přežívající cikánskou kulturu, která je v mnohém (péče o rodinu, pospolitost) pevnější než ta převládající soudobá... Petr Václav toto vše plasticky a hodnověrně vystihuje nejen zde, ale i v dalších svých snímcích, a přitom se nejedná o účelovou sociální kritiku, ale o plnokrevná filmová díla, jaká mají v Česku posledních dekád svojí filmařskou kvalitou jen stěží a zřídka obdoby (umí to třeba Olmo Omerzu, Všechno bude). Jestli vás Cesta ven oslovila, podívejte se určitě i na Nikdy nejsme sami. *~