Lupes

Tohle je novodobé výtvarné dílo. Kontrasty, barvy, střih, pojetí akce, naprosté odpoutání od reality a zběsilý běh světem surrealistické imaginace. Když jsem viděl poprvé v kině, byl jsem zklamán, ale s druhým shlédnutím jsem pochopil a trochu se i nadchl.

Neprávem ofrňovaný thriller, který má obrovskou devizu v realističnosti a absenci logických lapsů. Takhle nějak by zoufalý boj s bandou jižanských taťků mohl vypadat. Atmosféra ohrožení a bezradnosti uprostřed umaštěného a upoceného zapadákova je přítomná od prvních minut. Hrdina se kupodivu nerozpomene na své bojové umění z armády, ale zůstane zoufalým a nebezpečným hráčem jen proto, že nemá co ztratit. A k tomu má i kus toho štěstí. K pěti hvězdičkám by museli vystřihnout zbytečnou závěrečnou silniční honičku a souboj strojů na mostě, ale vlastně i to mělo ve srovnání s jinými celkem komorní ráz.

Asi nejsem správný prototyp Boomera, ale tohle je opravdu špatná vizitka staré dobré filmařiny. Začněme plusy. Nádherná kamera a pozvolné tempo s minimem střihů plně využívají možností širokoúhlého plátna, hudba pak řadí dílo právem do zlatého fondu filmové klasiky. Je ale Velká země velký příběh? Bohužel je spíš melodramatickou slátaninou s naivním skautíkem, který si v ničem nezadá se svou německou obdobou. Jenže tato varianta postrádá i tolik potřebnou akci a napětí, neb snad od první minuty tušíte zápletku, vztahový trojúhelník, závěr i pointu. Panoramatické záběry nekonečně širé krajiny kontrastují s křupanským patriotismem (jižanská vlajka nesmí přirozeně v záběru scházet), nechybí vzorová učitelka a hodný Mexičan, kteří spolu s hrdinou z východu chtějí mír a dobro pro všechny... zkrátka spousta moralizování a trocha politického školení navrch. Člověku se po právu zasteskne po realističtější verzi amerického západu, která musela paradoxně přijít z Evropy.

Tohle je jeden z nejhorších scenáristických zásahů do původního knižního příběhu. Nejen výměna osobností a viny u obou spolubydlících, aby se objevilo téma homolimerence (chorobná závislost na druhé osobě stejného pohlaví), ale také nespecifikovaná perverze inspektora Battla a především homosexualita jedné z hlavních postav jsou účelově přidány, aby se adaptace vešla do moderní obsese sexismem. To vše čpí takovou touhou po senzaci a hlásáním novodobých paradigmat, že i ve srovnání s jiným účelově přidaným homosexuálním motivem je tentokrát adaptace Agathy přes čáru. Ponechme stranou, že koncentrace i způsob hry bridžových hráčů byly odsunuty na druhou kolej (byť název byl zachován). Ponechme stranou, že autorčin úhel pohledu byl označen za rasismus a z Shaitany je teď milý podivín. Problém je, že krom těchto účelových změn novodobé etiky (či náboženství) nebylo nejen nic žánrově podnětného přidáno, ale navíc byla zprzněna i samotná detektivní zápletka původní. Nemusíte porovnávat s předlohou, abyste seznali, že toto ztvárnění je nudné, zmatené a nelogické. Už při šmudlání injekční stříkačky v krvavém obinadle člověka zákonitě napadne, který pitomec tohle mohl myslet vážně. A když Poirotovi stačí zamávat před vrahem obálkou (obálka supluje falešného svědka knižní předlohy), litujete nejen ztraceného času, ale i autorku předlohy samé.

Famózně precizní studie lidského egoismu a sobectví. V tomto případě se remake předlohy povedl, neboť se vydal vlastní cestou. Přidanou hodnotu tvoří i homosexualita, která nejen že vytváří nový prvek napětí, ale svou marnou touhou po naplnění probouzí dokonce empatii. Ocenit by se dala i kamera (např. rozdvojený obraz na zavíraném klavíru jako předjímka dalších věcí), herecké výkony (kolik rozpačité plachosti dokáže Matt rozehrát ve své tváři), dobové reálie i atmosféra italského temperamentu. To vše je na výbornou. Skutečným vrcholem je ale scénář a režie, neboť právě pojetí nečekaných změn, dramatické řetězení náhod a dalších specifické prvky utváření děje posouvají snímek dál než jen k dobré knižní předloze. Absurdita záměn na malém prostoru, náznaky frašky a další prvky vytvářejí prostředí známe především z divadelních her a reflektují cynismus, zničující touhu a závist těch nejznámějších z nich. Sama lokace pak odkazuje ke commedii dell'arte doznívající v divadelním provedení takových tvůrců jako např. Carlo Goldoni. Ruku na srdce, nejsou snad Tomovy lži cynickou obdobou nejslavnějších úhybných manévrů Truffaldinových? Talentovaný pan Ripley je román zfilmovaný jako divadelní hra a Anthony Minghella vědomě vzdává hold prknům, jež znamenají svět. Celé je to... prostě parádní i děsivé zároveň. Jen se obávám, zda se podobné snímky namísto varováním nestávají "návodem".

Nejlepší horor všech dob. Bez zbytečného násilí, s houstnoucí atmosférou, ale především se spoustou nezodpovězených otázek a husí kůží nad chováním jednotlivých postav. Něco není v pořádku! A to je právě skvělé! A úplně to stačí.

Lokací, atmosférou, herectvím... vším naplňuje toto dílko očekávání. Ergo, jde tak trochu o kýč, byť obrazově podmanivý. Silný je právě v tom, jak podbízivě naplňuje divákovy představy viktoriánského období, vytvořené takovými mistry jako Arthur Conan Doyle, Bram Stoker či Charles Dickens (v dílech posledního jmenovaného hrály rovněž důležitou roli děti jakož i psychologický ponor do podvědomí hlavních hrdinů připomínající Franze Kafku). Ohrožení a úmrtí malých dětí je navýsost hororovou devizou filmu a za naprosto zbytečné a rušivé proto považuji akční scény a žánrově provařené a stupidní atributy zla, jako nadbytečná síla a přehnaná rychlost záhrobní bytosti. To vše je ale nešvarem "zombie" doby minimálně od časů Petera Jacksona.

Opravdu ztracený čas jsem prožil jen kvůli své oblibě Liama, tentokrát se ovšem propůjčil do velmi podprůměrné záležitosti. Počítačové animace opravdu rychle stárnou, sídlo je přeplácané, motivy jednání všech zúčastněných nedávají smysl, stejně jako jejich chování v krizové situaci. Já vím, to vše je obvyklé hororové koření, jenže já čekal, že alespoň něco bude stát za pochvalu. Nadále tak platí, že dobrý horor aby člověk pohledal a nezachrání to ani herectví (zde dosti mizerné) Liama Neesona.

"Inu, mon ami, už nám nezbývá příliš podezřelých, že?" V tomto díle mi přišla maskovací šaráda příliš (a z hlediska provedení zločinu vlastně naprosto zbytečná). Pokud je to věrně dle autorčiny předlohy, číst to rozhodně nechci.

Zábavný skeč, který rozklíčujete ihned poté, co se dozvíte, kdo tu "sedí na penězích". V akci jsou samozřejmě opět falešné vousy, naštěstí jen okrajově. Celé to čekání na dvanáctou je ale celkem zábavné a pokud nemáte ambice sledovat detektivní zápletku, nakonec nejste příliš zklamáni.