ainny

Ještě že Prima svět nezačíná dřív, protože bych se musela v neděli dřív vykopat z postele a to by se mi vůbec nechtělo.

Z Prima světa, přes Toulavku až k Objektivu. To je nedělní dopoledne. Ještě pořád mě to nepřestalo bavit. Akorát ten blonďatej maník, co to uvádí by měl změnit stylistu. Ten jeho účes mě neuvěřitelně irituje.

Pustila jsem si to kvůli Dolly. Ač su baba, tak mám pro tohle největší poprsí country music slabost. Parton se nakonec na obrazovce jenom mihne, ale o to víc zpívá. Příběh je vcelku obyčejný a všichni jsme ho viděli už mockrát. Ale ta krajina, ta muzika! To tomu dává punc. Kdykoliv se ozval Dolly hlas, tak mi naskočila husina, jako kdyby mě vyhodili ve spodním prádle na mráz.

První pohádka, na kterou mi letos zbyl čas a hned trefa sto metrů od terče. Nelíbilo se mi na ní v podstatě nic, ani příběh, ani obsazení, ani hudba. Nejhorší ze všeho snad bylo obsazení obstarožního prince. Jdu si spravit chuť starou černobílou Popelkou.

Jednoznačně zklamání. Nemůžu uvěřit, že tenhle příběh napsala ta samá autorka jako Secret Garden. V první polovině se nedělo nic. Ale opravdu vůbec nic. Jedna a ta samá situace se opakovala po celých deset dílů! Jediní, kdo mě donutili dívat se pořád dál a dál, byli Kim Woo-bin a Kim Sung-ryung. Po té polovině už se to začalo pomalu pomaloučku rozjíždět, ale stejně těžký podprůměr. Poslední dva díly jsem ještě neviděla, ale nevím, co by se muselo stát, abych změnila názor. Seriál o -náctiletých bez -náctiletých. Nic, co by mě chytlo za srdce. Nic abych si řekla, tohle uvidím ještě několikrát. Přepálený počet dílů. První polovina by se dala srazit tak do dvou, maximálně do tří. Kdyby The Heirs měli japonských deset, jednáct dílů, tak bych asi hodnotila úplně jinak.

Mno, vzhledem k tomu, že při jedničce jsem v kině klimbala, protože mi přišla strašně dlouhá, tak jsem měla z dvojky docela vítr. Jenže ona je o třídu lepší! Nedovolila mi pomalu ani mrkat, natož si dát šlofíka. Vzhledem k tomu, že už je to dlouho, co jsem četla knížku, tak mě neruší ani to, co si Jackson přidal. A když si přidám nádhernou muziku - přišla mi nejlepší ze všech pěti filmů - tak je to jasných pět. Už aby bylo za rok...

Líbilo se a to tak, že moc. Po Angelovi (Lavender) přišel Smrťák a byl úplně stejně roztomilý a dětsky naivní. Tři roviny filmu vůbec neuškodily a hlavně ta poslední byla nádherná. Ještě jsem neviděla film, kde by byla smrt tolikrát citována a přitom nebyl depresivní. Naopak, byl uklidňující, úsměvný a svým způsobem něžný. Nějak mi teď hlavou zní písnička Michala Prokopa "až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou funebráci" a říkám si, že by se mi líbilo týden před tím strávit s Takeshi Kaneshirem.

Na rozdíl od jiných jsem neměla problém ani s Na Nou ani s koncem, i když v podstatě kopíroval moje milované TBDAW. Přesto to ale není nic extra. Politické scény mě k smrti nudily a prokurátor taky. Celý seriál táhl jenom Lee Min-ho a autor hudby. Když už mě to místy nebavilo, tak bylo aspoň co poslouchat. Dala bych i míň, ale to si Min-ho nezaslouží. Dělal co mohl a pohled na jeho kotníky mě nepřestává fascinovat. 3,5*

Chápu, že každýmu to nesedne, ale pro mě je to srdcovka čistá jako horský potok. Ve své době to byl tak neuvěřitelný počin, že jsem vlastně dodnes nepochopila, že to vůbec prošlo. Miluju to provedení, atmosféru a hlavně písničky. Víc nemám, co bych napsala.

Není to nic u čeho bych si řekla, že si to dám brzo znovu, ale po nudném začátku se film rozjel docela slušně a od určité chvíle jsem přestala koukat na hodiny. Možná by stačily hvězdy tři, ale jsem spokojená s koncem a ta jedna navíc je za to, že tvůrci nezabředli do - pro korejskou tvorbu tak typického - patosu.