Freemind

Vizuálně vcelku zajímavá, ale obsahově průměrná a klišovitá povídka, která se snaží dost lacinými prostředky šokovat. Z každé vteřiny čouhají dost hloupoučké stereotypy, což nejvíce zabolí na pointě, ale také průběžně otravuje u dvou hlavních postav - rádoby autentických narkomanů. Ono někdy nestačí vzít z castingu dva hezké mladé lidi, nacuchat jim vlásky, rozmazat makeup a obléct je do trochu zašpiněného značkového oblečení. Místo umění - umělina.

Nízkorozpočtová televizní produkce - ruce pryč, opravdu to nemá cenu.

Vše podstatné již bylo napsáno - výtečný polodokument představující 4 životní příběhy nevidomých lidí a jejich lásek. Je tady všechno - od rozverné hry (pan učitel pod vodou) po dojemné scény (kino), které mi sevřely hrdlo, až jsem se za sebe styděl :) Scénář i všichni hrdinové jsou naprosto dokonalí, pokud bych měl něco vytknout, pak snad jen vcelku mdlou kameru a střih, ale to je až na zářné výjimky typická nemoc prakticky celé evropské kinematografie.

Eech, dlouho mi tento film unikal a když jsem se na něj konečně podíval, zjistil jsem, že jsem vlastně o nic moc nepřišel. Nějak mě to prostě nevzalo - natočeno je to velmi hezky, ale ke konci už to začíná být všechno tak strojené a přeplácané, že jsem si u závěrečných titulků vlastně oddechl.

Po deseti hubených létech - všech těch pompézních, afektovaných produkcích - přišla konečně úroda. Mám ale takový rouhačský pocit, že největší zásluhu na tomto úspěchu nenese ani Wajda, ani vynikající Krystyna Janda, ale její muž, kameraman, který zemřel na rakovinu a nestihl tento film natočit. Opět se ukázalo, že Wajda podává výkon teprve tehdy, když je konfrontován s krizí - jen v takové situaci je schopen nevídané invence, jinak upadá do prázdného a tupého schématu. Z tohoto hlediska Tatarak připomíná slavného Člověka ze železa, který také udělal z nouze ctnost - a díky stávce dělníků v gdaňské loděnici přerostl z obyčejného filmu do generačního skvostu. Tatarak je film hluboce dojemný, rozvrstvený a zneklidňující. Tvoří ho tři roviny - monolog Krystyny Jandy, která vzpomíná na poslední měsíce života svého muže, pak pseudodokumentární záběry natáčení filmu Tatarak, a nakonec vlastní děj filmu - příběh osamělé ženy z malého městečka, na kterou přepracovaný manžel-lékař nemá čas a jejíž synové zahynuli ve varšavském povstání. Schéma a vývoj scénáře jsou bezchybné a strhující, jediným mínusem - i když velkým - snímku je masivní přehrávání, typické pro polskou kinematografii a od něhož se dokázali oprostit jen Jan Englert a Krystyna Janda. Wajda se vrátil.

Těžké rozhodování - Kieślowski je geniální scénárista, v průběhu filmu mě fascinovaly dokonalé perličky minipříběhů, detailů, chování. Horší je to s celkem, hlavní linii, která mě prostě postupně přestala zajímat. Podobně jsem na rozpacích, pokud jde o technické provedení - uhrančivá kamera, ze které mi doslova běhal mráz po zádech, skvělý střih a hudební režie,všechny tyto klenoty mi paradoxně kazila Preisnerova hudba, těžký, betonový monolit. Film tak přes svou univerzálnost a vyspělost stále trpí klasickým neduhem polské kinematografie - těžkopádností, patosem a divadelní afektovaností. Dobře, tak jsem si zahnidopišil, ale teď vážně - tohle musíte povinně vidět, je to klenot evropské kinematografie.

Takže hned od prahu - je to zcela amatérský snímek s roztomile amatérskou kamerou, střihem, světlem, zvukem, nezkušenými herci, špatnou hudbou a zábavnými efekty, vše natočeno na digitální kamery. Hvězdou tohoto snímku je ovšem scénář - i přes všechny ty masivní technické a herecké mínusy jsem po celou dobu cítil, že kdyby se tohoto textu ujali profesionálové a nasekal se tomu pořádný rozpočet, vznikne jeden z nejlepších českých horrorů vůbec. Vynikající dialogy, zajímavá, faustovská zápletka, v rámci žánru docela neotřelé nápady a specifický humor a nadhled, prostě gore "počesku". Dejte tomu pánovi víc peněz a lepší spolupracovníky, dotáhne to daleko.

Trochu nespravedlivě podceňovaný film - je to sice obrovská blbost a škvár, ovšem ne o moc horší, než běžná produkce. Efekty nejsou vůbec špatné, špatný je střih, který je dokonale ubíjí. Lena Headey má opět smůlu na špatný film, který její kariéře spíše škodí, než pomáhá - přitom si tahle kočanda zaslouží pozornost nejen kvůli své tvářičce. Prostředí i atmosféra filmu jsou ok, nápad bych dokonce označil za zajímavý, škoda, že jeho potenciál nebyl využit (což se mnohem lépe podařilo britskému "The Descent/Pád do tmy", který těží ze stejného prostředí a klaustrofobních pocitů a je lepší i herecky a vizuálně). Kdyby se jim ještě neožral scénárista a nezačal postupně vplétat čím dál tím větší kraviny, mohlo to být fajn. Tož nic.

Veskrze průměrný a schématický horůrek se slušnou kamerou i hudbou a s povinným "šokujícím" dějovým zvratem na závěr. Jedna hvězdička dolů za retardované lekačky a masky.

Na tenhle film jsem ukecával moji polovičku dva dny - a sám jsem k němu zasedal s velkou nejistotou, která po prvních 30 minut ještě narůstala. Pseudodokumentární záběry, výstřižky z dobových diskusních pořadů, vyumělkovaný a mdlý svět televize ... Pak ale začínají rašit první klíčky - a většinou je to ve chvílích, kdy naprosto dokonalý Frank Langella představuje Nixona "mimo pódium", shrbeného, flegmatického, suše vtipkujícího. Od poloviny jsem už věděl, že jsem rozhodně neprohloupil, u závěrečného finiše jsem přestal dýchat. Je to celkově výtečně natočený film, kterému není moc co vytknout, snad jen několik nudných okamžiků, rozpačitý začátek a snad i slabý úvod k poslednímu "souboji", který snad mohl vyznít ještě epičtěji. Ale zpátky k Langellovi, protože právě on je samozřejmě největší hvězdou tohoto dramatu - Langella ve své životní roli hodně dramatizuje, na rozdíl od Hopkinse (Nixon, 1997) se nesnaží o otrocké napodobování gest a mimiky, což zde výjimečně považuji za přínosné. Dva herecké koncerty - noční telefonát a poslední duel - mě zcela položily, jsem nadmíru spokojen, k tomu filmu se určitě brzy vrátím.