Freemind

Tenhle film jsem miloval už jako děcko a miluju ho i teď - a pokaždé v něm nacházím nové důvody, proč se u obrazovky řehnit jako pitomec. Nejdřív to byly gagy, pak slovní humor, pak chytré narážky, pak odkazy na dějiny. Teď , když už fotrovatím, mě dostávají nespočetné jemné parodie na Kanta a Spinozu, na Dostojevského romány a Bergmanovy filmy ("Did you say - wheat? WHEAT."). Woody ve vrcholné formě, klasik, král.

"Náruživost" není o vášni, ale o krutosti - a to jak o chtěné, lidské, tak o té neovladatelné, kterou nám na krky vrhá náhoda, osud nebo Bůh (nehodící se škrtněte). Ústředním bodem filmu je postava Anny, která se sama utvrzuje v bolestné přetvářce, skrývá své mindráky a pocit viny za touhu po dokonalosti, odsunuje do podvědomí minulost, která se stále cpe všemi okny zpátky. Napětí eskaluje skrze opakující se obrazy smrti a násilí. Bergman ale operuje také mnohem jemnějšími symboly - motýl na skle, červený šátek na sněhu - čímž opět posouvá obyčejnou psychologickou až psychoanalytickou sondu mnohem dál. Naprostým vrcholem je pro mne Andreasův monolog po Johanově sebevraždě - při prvním shlédnutí před pár lety jsem si to neuvědomil, ale teď to na mne dolehlo s plnou tíhou. Je to jeden z nejlepších textů a nejsilnějších filmových okamžiků, jaké jsem měl tu čest vstřebat - syrový, zdrcující, beznadějně krásný. Dekadentní filmová poezie.

Nedávno jsem vyprávěl u piva o tom, jak jsem strávil pár dnů v poušti. O tom, jak je to nepřenositelný zážitek, který nelze adekvátně zachytit ani v textu, ani na fotce, ani na filmu. A hele, neuplynul ani týden a "Gerry" mi mé tvrzení dokonale vyvrátil. Chápu, že pro diváka, který čekal příběh naježený peripetiemi to musí nutně být obrovské zklamání, ale mě nezbývá nic jiného, než zatleskat. V poušti nezabíjejí štíři, pohyblivé písky, padající skály ani kojoti, ale čas. A s tím Van Sant pracuje naprosto dokonalým způsobem (v kontextu tohoto filmu je zcela právem zmiňován geniální Antonioniho "Zabriskie Point"). Pomalé, nekonečné záběry diváka strhají jako koně a dostanou ho tam, kam oba hlavní hrdiny - na pokraj únavy a otupění, kdy nemá smysl o ničem mluvit a kdy už vlastně člověk jen čeká, kdy přijde konec. Písek, sůl v ústech, peklo, trans.

2/3 filmu jsou naprosto strašné, herecké výkony jsou doslova bolestivé (duo namyšlené dcerušky a střeleného tatíka mě několikrát svádělo k tomu, abych to vypnul a věnoval se něčemu užitečnějšímu), dialogy kulhají, scénář je hloupý a toporný, celé je to rozvleklé, nudné a nesourodé. Kdyby nebylo skvělého Sutherlanda a závěrečné kulminace s davovou hysterií a surrealistickou apokalypsou, tak dám bez přemýšlení odpad.

Je to paskvil, ale v podstatě zábavný. Asi v tom smyslu, v jakém je znásilnění v podstatě sex zdarma. Dvě hvězdy za pár originálních akčních scén.

Pokud nemáte rádi klasickou hudbu, tak vám ji tenhle film možná trochu přiblíží. Nemá cenu k tomu psát nic víc - Geoffrey Rush je borec, hudba je kosmická síla. Nechte se unést.

No vy jste se snad všichni po ... Je 9. září a měsíc po české premiéře má tato kolosální megaujovina 275. (!!!) místo v žebříčku nejlepších filmů na ČSFD. Stallone si asi ten den vzal o pilulku navíc, protože v krátkém záblesku soudnosti přenechal režii někomu, kdo ji zbabral o něco míň, než jedničku. Bohužel odpoledne, když pilule přestala fungovat, mu už nikdo nevymluvil nápad, že by si zase měl psát scénář (ostatní jména v seznamu scénáristů jsou jen lidi, kteří mu pomáhali na záchod). Už samotné dialogy jsou k pláči, ale ve spojení s gumovými ksichty všech zúčastněných neherců s prošlou záruční lhůtou to je naprostá katastrofa. Je to toporné a ztuhlé jak artritické koleno po ránu - a hlavně nevtipné ("I now pronounce you Man and Knife!". he, he ... eh). Hlavně, že se už točí třetí díl. Asi si osobně dojedu do Hollywoodu a přišlápnu Sylvestrovi trubičku od respirátoru.

Pitomá, ale zábavná jednorázovka.

Jak to, že jsem o tomhle klenotu nikdy neslyšel? "Hardcore" je ukázkově vystavený příběh pomsty - syrový, přímočarý a břitký. George C. Scott zde exceluje v roli otce, který během pátrání po své dceři musí odložit stranou svůj konservatismus a pořádně si šlápnout do bahna sexu, násilí a smrti. Hodně mě překvapil nenásilný, černý humor (dialog o víře a vlčáku), potěšila i hudba. Kdyby nebylo sentimentálního konce, tak tomu snad nasypu i pět hvězdiček.

"Jako v zrcadle" není Bergmanův nejdokonalejší film - obsahuje ale jednu z nejdokonalejších scén v jeho filmografii. Čtveřice hrdinů rozehrává vyrovnaný set vzájemných smečů - citově vyprahlý otec versus jeho děti okradené o rodičovské teplo; pak otec jako autor, toporný řemeslník, zostuzený živelnou kreativitou svého vlastního syna; pak syn rozervaný mezi (homosexuálními?) sklony a nepochopitelnou, zvrhlou náklonností své sestry; manžel zoufale bojující o záchranu své milované ženy; a nakonec žena, jejíž psychika se kousek po kousku definitivně rozpadá. Vše šlape jako perfektně promazaný stroj, většinu času sledujeme prostě špičkovou řemeslnou práci člověka, který svými scénáři dýchá - na to ale přijde závěrečná scéna zjevení a já pokaždé dostanu strašlivou husí kůži, která se mi ve vlnách vrací ještě hodinu po závěrečném, tichém, prvním skutečném rozhovoru otce se synem. Pak se mi někdy v noci zdají černí pavouci se studeným pohledem a zpod tapety se ozývá šepot ...