KafuR

Čokoládky mám rád a proti Karlíkům také nic nemám, přesto jsem se však dlouho nemohl ke shlédnutí dokopat žádnými myšlenými prostředky, jelikož jsem prostě čekal nafintěnou kravinu, u které by mě nejvíce potěšily závěrečné titulky a vidina další splněné filmové mise. A také že jo! Alee.. otravní smradi potrestaní hovnocucem, dietní žvýkačkou, přemnoženýma veverkama a televizím signálem vzbudí takový pocit zadostiučinění, že při pohledu na Helenku jako spořádanou ženu v domácnosti a burtonovskými etudami na poklidné stáří určitě nemůžu říct, že by na těch (L)umpa-Lumpech něco nebylo.

Bezduchý scénář vyčítat filmu, jehož předlohou byla jakási meziplanetární kanálová pifpafkovina, rozhodně nebudu, jelikož jsem vlastně s takovým očekáváním k filmečku usedal. První část filmu nabízí ucelený školácký exkurz do takové té obyčejné výzkumné stanice na Marsu, která oplývá bludištěm chodeb, ve kterých je dovoleno rozsvicovat světlo jen pro potřeby vizuální prohlídky vyšinutých vědců, aby se hned nato půlka komanda mohla nechat suverénně pozabíjet z důvodu ekologického šetření zářivek. Ve druhé půlečce už se plýtvá náboji mnohem víc, rejža si ke konci dokonce dovolil rádoby psychologický přesah a slavnou scénku, kterou nahrál z té "videohry", což snad uklidnilo většinu z těch, co to kolečko doma vytáhli z obalu a strčili do PC s tím, že koupili nejnovější verzi této žužuhry.

Pokud chvíli počkáte na to, až se tu rozmotá konec dvojky, který nám tak sveřepě zkomplikoval Neo hrající si na Nikolu Teslu, dočkáte se explosivní podívané na roztomilé chobotničky šetrně se dobývající do Sijónu, kde na ně už se stejně šetrnou uvítačkou čeká celý zbytek flotily a lidského pokolení, zatímco Neovu pozornost nepřestává zaměstnávat neodbytný workoholik Smith a jeho kámoši s poruchou dělení. Celá ta zábava navíc vrcholí bouřlivým finále, které dává punc dokonalosti nejenom tomuto dílu, ale celé trilogii.

Vedeni vnitřním hlasem a nedostatkem financí, vzali němečtí vizionáři Preußlerovu knihu do ruky, vytrhli každou třetí stránku, zlého čaroděje nahradili strejdou mlynářem s tatínkovským přístupem a z Krabata udělali profesionálního čaroděje se specializací na zvedání dřevěných klacků. A přitom krásný úvodní vizuál dával naději, že budu litovat, že jsem to neviděl na větším plátně. Nu což, potenciál to mělo jen do té doby, než jsem zjistil, že bohatě rozvinutá kniha tu bude ohlodaná na kost pro potřeby přímočarého příběhu na téma síla lásky. Roztáhlého na dvě hoďky! Ale jelikož tu síla lásky (nečekaně) vyhraje, já tomu z lásky k předloze také trochu přilepším. Němčůři nemáte zač.

Taková anglická víska před sto lety, to je díra k popukání! Věří se tam na bubáky stejně jako na právníky, přičemž není zřejmé, který z nich tam budí větší hrůzu, mlhy nad blaty jsou tam takové, že každé zaštěkání kdejakého Alíka zní jako pes Baskervillský, a k tom barabizna se soukromým hřbitovem s otvírací dobou závislou na fázi Měsíce, co víc si přát? Snad jenom lepší scénář, protože film nenabízí víc než zjištění, že zhrzená matka je horší než anglické počasí.

Jeden by netušil, jaká že to katastrofa vzejde z jednoho zdánlivě nevinného rozsvícení nového majáku, jehož majitel si pravděpodobně řekl, že než utratit pár melounů navíc, to radši bude riskovat čerta z elektriky. No a tady to má! Všechny plány na uhašení neočekávaně zkomplikoval požár a mise na záchranu hostí ztroskotaly na záchraně hostů motivovaných hořícím sakem k vlastním iniciativním pokusům o záchranu končících většinou průletem výlohou okna ve 135. patře. Zkrátka, tento filmík udělá radost nejenom skalním pyromanům všeho druhu, ale určitě také divákům, jejichž závrať se začíná ozývat už ráno při vstávání z postele.

Vizuálně krásná Burtonovská hovadina, která jako obvykle nešetřila na malovátkách a barevných filtrech, také retro ohozy by jim záviděl leckterý sekáč, takže je vcelku škoda, že postavy jsou chladné jako Collinsovo sídlo v půlce ledna, zajímavost příběhu končí tam, kde začíná pokus o děj, a jediné co mimo čarodějné křivky Evičky dokáže zapůsobit, jsou burtonfórky vrcholící záběrem na Helenku při hloubkovém potápění.

Jelikož jednička nám naši přívětivě růžovou budoucnost nastínila zatím jen v málo depkoidních barvách a soustředila se spíše na bojové a létající exhibice kamuflované za přeskakující zelená čísílka, je třeba ve dvojce trochu přitvrdit a přesvědčit nás o tom, že chobotničky se satelity jsou stejně špatný domácí mazlíček jako agent Smith se zálibou v tlačítku Ctrl+C. Do hloubky se tentokrát až do setkání s taťuldou nijak zvlášť nepůjde, ovšem komu by to výrazněji vadilo, když Neova bojová představení se Smtihduplikáty a jinými agresivními prográmky jsou taková pastva pro oči, že chtít po něm, aby při nich ještě chrlil životní moudra, zavání tak akorát nedostatkem sebeúcty.

Ono když se ráno probudíte s kruhy pod očima, tak jste to možná přehnali v pajzlu, možná jste po noční anebo jste možná viděli takový poloamatérský psychopatologický filmík následovaný nočním telefonátem, který na náladě zrovna nepřidá. Tak co s tím? No nejlépe sehnat kalendář, naučit se počítat do sedmi a začat fajfkovat, kolik času zbývá do návštěvy, která chodí nerada dveřmi. A víte co? Můžete se o ni také začít zajímat a za týden možná už i budete vědět, jak ji nejlépe oslovit, když se k vám dom sama pozve.

Mno, klasika to asi je, ale já jsem se jenom dočkal klasicky na nápady chudého scénáře a naopak velmi bohatého obrazového materiálu na téma Arnieho svalstvo ze všech úhlů a ve všech polohách, takže vzhledem k nějakému tomu očekávání jsem byl na konci spokojen asi tak jako malý Conan po prvotním setkání s králem Hadem.