vesper001

Risk je zisk Polly a to je výhra, porazí i tygra… Potud dobré, ale Reuben je takové terno, že bych ho nechtěla ani zadarmo k maxibalení vanilkového pudinku. Prcičkový humor, který s dospělými postavami s dospěláckými problémy působí na cílového diváka jako kari na náladovou peristaltiku. Stejně nepatřičná je i podivná postava P. S. Hoffmana. Projekce osobnostní havárie do bílého prášku, který si řeže pískem na nádobí? Zápletka i humor jsou únavně předvídatelné, pár slibných scén vyšumí a několik momentů je vysloveně nechutných. Navíc Ben a Jen k sobě nepasují a místo statické elektřiny to mezi nimi jen bublá jak v kuchyňském odpadu. Nejenže není důvod vidět to podruhé, není důvod to vidět ani poprvé.

Povídkové filmy já ráda, ačkoli jsou pro mě náročné. Při mém nesoustředěném sledování, kdy obvykle vykonávám několik až hodně dalších činností, je obtížné zachytit všechny ty drobné provázanosti, v nichž spočívá jejich kouzlo. Viděla jsem lepší, ale nevím, zač tenhle kritizovat, ani proč bych měla. Stárnu, asi… s každým rokem. :)

Druhý díl je věnován mamince. V té Marcel vidí éterickou vílu a dokonalou bytost, která nemá s jinými ženami nic společného, možná to ani žena není. Krásná, křehká, jemná, mnohem alegoričtější, než tatínek, jehož postava se přeci jen víc blíží člověku. Scéna s tajnými úsporami je asi nejhezčí. Závěr mě trochu rozesmutnil, ale nelze mu nic vytknout. Když se člověk jednoho rána probudí a zjistí, že dospěl, není mu do tance.

Milované stíny minulosti. Ožívají a jak to se vzpomínkami na dětství bývá, jsou retušované, prozářené sluncem, láskou milujících lidí, poetickým prostředím, objevnými zážitky a pestrými barvami. Malý Marcel vidí ve svém tatínkovi zbožňovaného hrdinu, a když posléze povyroste a je konfrontován s jeho lidskou stránkou a jejími nedokonalostmi, jeho náklonnost to jen utuží. Jen z obdivu postupně vyroste ochranitelství. A tak to má být.

„Ztratil někoho, kdo mu byl vším a na to se umírá.“ ALE „Zemřel šťasten, protože žil. Jako nastává noc, když se den chýlí ke konci.“ Ne, nebudu srovnávat Valjeana Gabina s Bídníkem Linem, není důvod. Obě adaptace jsou skvělé, každá je jiná a vidět jen jednu znamená ochudit se o druhou. I tady je fantastické obsazení, vítězný souboj s obsáhlou předlohou a propracované výkony všech zúčastněných. Nad románem spokojeně usínám, filmovou adaptaci spolehlivě obrečím. Nad touto jsem navíc přemýšlela o tom, že jakkoli se Jean snažil, bez ohledu na to, kolika lidem pomohl, jak mnoho dobra vykonal a jak často se zachoval laskavě, nesobecky nebo velkoryse, v očích společnosti a některých lidí zvlášť byl navždy bídníkem. Bohužel přesně tak to v životě chodí, ALE Jean i přesto zůstal úctyhodným mužem.

Ha! 8. nejhorší film s 9 % se musí vidět! Ivánku, teda to sou nervy! Ale vono to ňák dopadne, co? Tady budu klidně spoilerovat, protože i když je film prachstrašlivě špatný je jasné, že model Titanicu se potápí, bárka jde ke dnu… jinak by na to totiž nekoukal už vůbec nikdo. Nový Leo je obtloustlý poďobaný tupec, který sem zabloudil z nějaké perverzní německé komedie pro mongoloidní teenagery, kdo je Kate není úplně jasné až do chvíle, kdy Leo jedné ze slibných adeptek ukáže, zač jsou toho dveře. Loďka je zoufalá, megalodonská tsunami se chytře skrývá ve tmě, helikoptéry tu krouží jako mušky stříbrné a dvě lžičky kečupu na celou lodní katastrofu je fakt málo. Dojem z elektrického kabelu svíjejícího se jako epileptická kobra zase kazí blbá blondýna, která v potápějící se lodi hystericky ječí „je to MOKRÉ!“. Napětíčko jako kravička… Kdo uplave, vyhraje.

Obdivuju renesanční lidi jako třeba Michelangela Buonarottiho, Leonarda da Vinci, Hugha Laurieho nebo Hannibala Lectera. :) Rytíř, který bojuje s draky, polobůh s levandulově modrýma očima, zdroj inspirace a především všestranný umělec Jean Marais neztrácí nadhled a humor ani při rozhovoru s těžkopádným a reportérsky zcela neschopným tazatelem. Z jeho otázek a tupých reakcí je člověku trapně, ale Marais je přechází. Zatímco v mládí byl symbolem sošné, nedotknutelné krásy, tady je mnohem sympatičtější, protože představuje krásu stáří, které je bez ohledu na počet křížků plné života, zkušeností a vyrovnanosti. „Kdybych si měl zvolit nějaké heslo, znělo by: milovat.“

Vynikající dokument o jedné z legend stříbrného plátna. Jean Marais je tu popsán jako vnitřně krásný, citlivý, svůj, umělec se smyslem pro krásu a talentem na všechno a jako člověk, o kterém Jean Cocteau prohlásil, že je jeho sluncem a v jeho srdci plane oheň. Tvůrci decentně přecházejí nevyjasněná, šťavnatá nebo tmavá místa jeho života, zacházejí s portrétovaným s obdivem a úctou, jaká mu náleží. Jean Marais byl pro mě vždycky příliš velkou záhadou, než abych ho naaranžovala na piedestal s nápisem „pan Božský“, jeho civilní obraz se mi ale líbí čím dál víc. A to je dobře, protože každému, kdo do čeho se pustil, v tom byl dobrý, jinak děsně závidím.

Není moc dokumentů, u kterých bych se smála a tolik. Že za zdánlivě jednoduchými gagy ksichtící se fazole je mravenčí práce, secvičování a plánování, jsem tušila. V jednoduchosti je krása a taková jednoduchost dá člověku pořádně zabrat.

Nejdřív nalézat, pak hledat, tvrdil Jean Cocteau a Orfeus, jehož největší chybou je, že při útěku zachází příliš daleko, to dělá přesně tak. Utíká od úspěšného života a spokojeného manželství a najde Smrt. Pak ji ztratí a začne ji hledat. Totéž s Eurydikou. Anebo je to všechno naopak? Cocteau vnímá básníka jako naddruh, stejně jako poezii zcela nadřazuje próze. Orfeus se chová jako zmatené chmýří zmítané větrem, které se neustále někdo snaží polapit a zasadit, aby z něj něco bylo, ovšem dá to neskutečnou práci, protože Cocteau bezvýhradně nadržuje jemu. Každý básník je posmrtný. Proto je mu tak těžko žít. Jean Marais se svou nepřístupnou krásou mramorové sochy zastiňuje i sebepůvabnější ženské protagonistky, režisér ho aranžuje do malířských póz a kamera sleduje obdivným pohledem. Orfeus je příběhem lásky, lásky v mnoha podobách.