vesper001

I mistr Deray se někdy utne a v tomto případě se seknul pořádně. Přestože zápletka - z pera autora Povídky o policajtovi, Rogera Borniche - vypadá slibně, její podání mě vrcholně nezaujalo. Přestože herecké obsazení je luxusní – Alain Delon, Adalberto „Minos“ Merli, Maurice Barrier (Cikán) nebo Nicole Calfan (Borsalino), postavy nevzbuzují zájem ani sympatie. Přestože o akci není nouze, o napětí bohužel ano, rodinné výjevy postrádají jiskru a ústřední charakter Robert se chová a vypadá jako psychopat. Nakonec mi začala jít na nervy i hudba. Tohle se nepovedlo.

Ve svém žánru patří na nižší příčky. Zápletka je průhledná, příběh zoufale předvídatelný, hudba má do Mission: Impossible hodně daleko, ale jedna myšlenka tu je: člověk se své minulosti nezbaví a ta ho nepřestává ovlivňovat i poté, co se zkouší vydat po správné cestě a může být nakonec příčinou nezáviděníhodné budoucnosti. Motiv napraveného zločince, jehož okolnosti zaženou do pasti, se o osm let později objevil ve francouzském klenotu Dva muži ve městě, opět s Delonem v hlavní roli, ale pod taktovkou José Giovanniho.

Má to své chyby (opakované záběry při bitvě s Komanči například), ale i poněkolikáté mě to rozesmálo. A to se cení. Oproti italským westernovým komediím méně úderů pěstí a více dialogů. („Ještě, že už nežijou mamuti, to bysme si užili.“)

Moc jsem nečekala, ale nakonec hodnotím velmi kladně. Úvodní titulky mi trochu připomínaly Tima Burtona. Dále musím vyzdvihnout postavu pana Nadosaha Pozlátka, který nevěří na anděly a své nepřátele bez váhání „osvítí“, kterou velkolepě zahrál představitel Hercula Poirota. („Jak se bohové opovažují stát proti mně?!“) Z halucinací (nočních můr) Vlahoše von Rosreta mi běhal mráz po zádech; oslovila mě i uzenková teologie. Jako čtenáři Terry Pratchetta mi vadila postava Anguy, která byla zbytečně v popředí na úkor ostatních členů Hlídky. Mimoto měla být krásná a svou lykantropii skrývat. A pak pan Tragojič, který vypadá jako bratranec upírů z Bladea, jen se trochu víc potí. Ale jinak pěkné.

V jednom z prvních dílů Červeného trpaslíka vysvětluje Rimmer Listerovi, že Smrt nemůže praštit baseballkou... a má pravdu. Na Smrt je třeba vzít kosu nebo jí prostě jednu ubalit a je to. Alainu Delonovi na to stačí jedna ruka. OMG... Ale vážně. Ztvárnění Smrti jako křížence Černého Jezdce a strašáka do zelí, která si hraje s lidskými životy pomocí počítače, mi připadá hodně podivné, zvlášť v souvislosti s oficiálním textem distributora. Hvězdičku dávám za animované pasáže, jinak by to byl odpad. Je mi líto.

Jack Cardiff si zaexperimentoval s barvami, střihem, scénářem a kdoví s čím ještě. Výsledkem je divný film, prvoplánový děj a předvídatelný závěr.

Spolu s Černým tulipánem je Zorro filmem a hrdinou mého dětství. Tehdy by to bylo za čistých 5*****, dnes dávám 3 z nostalgie + 1 za psa a tetičku. Přestože český dabing je vydařený, doporučuji v původním (italském) znění.

Simone Signoret jak ji známe, Alain Delon jak ho neznáme. Třeskutá zima, chladnokrevná vražda a ledové oči vyšetřujícího soudce. K tomu skvělý - ač v rámci doby vzniku a žánru nezvyklý - soundtrack Jean-Michela Jarreho. Jen ten závěr mi vzhledem k předchozímu tempu vyprávění příliš úsečný. (více zde)