pytlik...

Nažloutlá barva snímku nejlépe evokuje náladu 19.století, jak si ji představuji. Si pamatuju, jak jsem na to koukal jako malé dítě a Zeman mě perfektně naštval s tím kapitánem Nemem, jak místo dobrodružství dá klukům učebnice a housle. No toto...

Póňo póňo, holčička s kulaťoučkým bříškem... Nedá mi to a tu chytlavou písničku si pobrukuju pořád dokola. Na Mjazakiho filmech se mi mimojiné líbí, že některá postava se tam vždy chová poněkud zvláštně či roztomile. V tomhle díle je to Póňa, která běží na vlnách a přitom se přitrouble směje na celé kolo, ale je to spíš takový zlověstný smích, až z toho člověka mrazí a říká si, jestli nesleduje spíš horor. Má jí být sice 5 let, ale mluví a chová se jak jednoroční dítě. Trochu mi vadil ten konec, já nechápu, proč se nadpřirozená stvoření tak hrnou do toho, vzdát se své kouzelné moci a stát se člověkem... Viz Leontýnka & její fotr v Ať žijí duchové, vodníci v Konci vodníků v Čechách a celý zástup dalších. Myslím si, že je v tom jistá sebestřednost a psychologie ála liška a kyselé hrozny, když zkrátka my lidé kouzlit neumíme, tak si aspoň vymyslíme, že nám všichni okolo náš život závidí.

U tohoto filmu mi přijde, že jeho potenciál byl silně nevyužit. Kulisy a kamera pěkné, postavy hrají slušně, ovšem co je to platné, když je celý film sražen k zemi nelogickým a nejasným příběhem, který právě proto v konečném důsledku nezaujme a nenechá v divákovi v podstatě žádný dojem.

No to mi podrž voči, tohleto mělo bejt jako CO? Ta psychicky labilní, plačtivá, obézní, nepohyblivá, rozněžnělá necharismatická ženská, kterou tak pěkně ztvárnila Saša Rašilovová, krásným hlasem zpívající, neustále myslící jen na své dítě a něžně se mazlící se psy, měl být jako Hašek, ten neposedný rarach, který se na nikoho neohlížel, který nechal své nemluvně u číšnice v hospodě a vzpomněl si na něho až po týdnu pilného tažení po všech možných putykách, Hašek, který sice zpíval rád, ale údajně to vůbec neuměl, který vedl podle všeho dost cynicky svůj obchod se psy... Se divím, že zříceniny lipnického hradu dosud stojí, že odolaly tomu větru, vyvolaném Haškem v hrobě se otáčejícím. Taky bych nikdy neřekl, jak byl Hašek zvrácený... Podle všeho jeho Jarmila sice nebyla nějaká extrovní krasavice, ale přece jenom, že vypadá jako starý, hodně sešlý pán, toho bych se nikdy nenadál. A on tomu pánovi přitom psal tak zamilované dopisy... Jednu hvězdičku dávám za tu scénu na pouti, i když, co si budeme nalhávat, do reelního podniku z povídky to mělo celkem dost daleko.

Pro mě depresivní film. Kluk z budoucnosti se slzou v oku nejvíc vzpomíná na to, jak úžasné zábavné a krásné bylo, když si celé odpoledne líně házel s kamarády míčkem... No nazdar. Ta budoucnost musí být pěkná nuda. A navíc tý holce valí pěkný nesmysle do hlavy. Prý že na ni v budoucnosti počká... Cheche, to určitě. V budoucnosti on bude mladík a ona stará bába, takže jí tak maximálně pustí v tramvaji sednout, to bude tak to nejvzrušivější, co se mezi nima odehraje.

Kachyňovy filmy mi obecně nijak zvlášť nesedí, protože je v nich nasekána spousta "uměleckých" pasáží, které ale umělecky nepůsobí, spíš jen uměle. V tomhle filmu se mu podařilo stvořit mimozemské monstrum, kluka, kterého kromě much nevyvede nic z rovnováhy, ani když je zavřený spolu s jednou mrtvolou a jednou polomrtvolou na minimálním prostoru, který pak o tomhle zážitku mluví tak nevzrušeně jak o nákupu rohlíků v krámě a který se ve své (post)pubertě svěřuje mamince s každým rande. Ale atmosféra 70. a 80. let je vystižena výborně, i s tím všudypřítomným strašením (v tomto případě ekologickými katastrofami).

Animovaný film režiséra Hayao Miyazaki překleslený dysgrafikem v záchvatu padoucnice, tak působí britský kancl v porovnání s americkým.

Tak tenhle film jde poněkud mimo mě... Něak mi na něm spousta věcí nevyhovovalo: od grafiky, kdy postavy vypadají jak oživlé vyfotošopované příšery z magazínu MF Dnes "Ona", přes střih filmu, kdy si člověk připadal jak v počítačové hře, která by byla nadmíru zábavná, kdyby ji člověk doopravdy hrál, ale tady na ni jen kouká, až po děj... Opět, jedna akce střídá druhou, samé rvačky, honičky, úniky, rozbíjení všeho, výbuchy.... že jsem nudou skoro usnul. Vůbec se mi zdá, že akčnost filmů začíná být naprosto přehnaná, režiséři si patrně myslí, že diváci nedýchají vzrušením a jsou naplněni adrenalinanem až po konečky vlasů, což samozřejmě není pravda. Každý stejně každý ví, že to nakonec dopadne dobře. Ty vzorce honiček a všelijakých soubojů se pořád opakují dokola, žádná kreativita v tom není, takže neznám nudnější pasáže filmů než je tohleto.

Zajímavý a celkem odvážný snímek, člověk by nevěřil, že vznikl v padesátých letech. Jak Högra obecně moc nemusím, neb se mi nelíbí jeho přehrávání a markýrovaná mluva, roli učitele stojícího (téměř) proti všem ztvárnil perfektně a přirozeně. Co mě zaujalo: 1. ředitel, o kterém jsem si půl filmu myslel, že ho hraje Gustav Nezval - buď to byli s Josefem Mixou bratři, anebo ovce Dolly nebyla první 2. ten báječný fórek "na co rodiče stavěli tuhle školu? Aby z ní jejich děti nosily tak špatné známky?" 3. ten Högrův učitel nebyl zase až tak úplně kladný - přeci když vím, že předchozí učitel děti nic moc nenaučil, nebudu jim hned od začátku flákat pětky jak na běžícím páse, ale budu s nimi jednat opatrně a pomalu zvyšovat nároky, abych je neodradil od školy. Jinak se totiž chovám stejně, jako se okolí chovalo k reakcionářovu synu Kotačkovi - trestám děti za chyby dospělých.

Samozřejmě nejskvělejší ve filmu byla ta matrjoška po japonsku - velký huňáč a jeho syn a vnuk (nebo dcera, vnučka, příbuzní? Nebo to měl být výsměch našemu trojjedinému bohu?). Zvláštní byl ten kontrast divokého řvaní a jeho neškodnosti, ba dokonce hodnosti...