Huguette

Silné, obzvláště konec - pocit bezradnosti se mi dostal až pod kůži. Příběh je opravdu silný, koneckonců jako vše, co se týká války - nepředstavitelné a nepochopitelné hrůzy. Otázkou pak je zpracování takového tématu a podobný styl, jako v Noci rozhodnutí, mi velmi vyhovuje, ani typické televizní zpracování mi nevadilo, vyloženě naopak. Jen dodám, že oceňuji závěrečné titulky - naprosto bez hudby a přesto jsem po celou dobu jen tupě zírala na obrazovku a v uších mi zněla poslední slova "Vytí vlků." Nenapadlo by mě, jak působivé to bude.

Bette Davis je úžasná a její Rosa je úžasně zlá, sobecká a unuděná ženská. Až tak moc, že i když ji člověk chápe, tak ji nemůže litovat. Zatím vždy, když Bette hrála potvory, tak mě bavily a určitým způsobem jsem je měla ráda, ale Rosu ne. K takovému chování byla "chudinka" vlastně donucena nudným a nenaplněným životem, což mi přijde, že se film snaží sdělit a aspoň trochu přimět diváka, aby si řekl: "vždyť je vlastně chudáK", ale ta zkaženost musela být v ní, když ji frustrace, které se bez jakéhokoliv boje, či snahy o něj, poddává, dovedla až k takovému jednání. Nebyl tam jediný moment, který by ji objektivně omlouval, nic, kdy by si jeden řekl: aha - snažila se, ale nevyšlo to...ta marnost toho všeho nezdaru pramenila jenom z ní, ne z okolností. Třeba se pletu, ale měla jsem pocit, že jsem cítila snahu o vzbuzení pochopení a snad i lítosti nad ní, ale připadalo mi to zbytečné, neúčiné. A pokud to mělo být o ženě - prvpoplánově mrše, pak mi tam chyběla výraznější osoba, která by jejím chováním déle či očividně a zřetelně trpěla (narážím na film Of Human Bondage, na který jsem během sledování tohoto snímku hodně myslela, kde Bette jako Mildred byla taky sobecká a manipulativní mrcha a odnášel to - a bylo to více vidět a cítit - Leslie Howard)... Beyond the Forest ve mě zanechal jakési rozčarování, které se špatně popisuje.... Nicméně jsem si opravdu užívala poslední minuty, kdy jsem si náramně, ještě o něco víc užívala hraní Bette Davis, takový stav moc často nehrála, takže to pro mě bylo trochu jiné a "osvěžující"...Nicméně, film, jeho zpracování, byl jenom o jejím hraní, které je jako vždy fascinující, ale to je pro celek přece jen trochu málo.

Milé, asi jako všechny filmy, které jsem viděla od tohoto režiséra. Na jeho filmy se příliš nevrhám, protože mi vadí jeho naivní styl (nejvíc mě vytáčel v Meet John Doe - to mohl být,myslím, podstatně zajímavější film, kdyby se ho zhostil třeba Billy Wilder nebo třeba Orson Wells...ale to je něco jiného). Nicméně tento příběh je dlé mého názorů v naprostém souznění se stylem režiséra, takže i výsledek byl příjemný a má-li člověk náladu, velmi přijatelný. Ale byl to typický Capra, že? Překvapil mě Glenn Ford, v takovéto poloze jsem ho ještě neviděla a netypovala bych ho na ni. Peter Falk byl neodolatelná plašmuška. Co mi vadilo, by délka filmu a některých scén. O půl hodinky méně a dala bych 4*, protože jsem si film upřímně užila. Takto to jsou lepší 3*.

Téma zajímavé, důležité, ale provedení je strašně upovídané. Když sebeušlechtilejší myšlenky jsou vtloukány do hlavy dlouhými, nepřirozenými, patetickými monology, začne to dříve nebo později skoro až otravovat. Věřím, že ve své době (1943) taková velká slova měla pro lidi velký význam, ale nyní ta forma (nikoliv obsah!) sdělení už tolik asi nepůsobí. Beulah Bondi, na kterou jsem se těšila, je sympatická a dobrá herečka, ale neměla moc prostoru, Lucile Watson měla sympatickou roli, která tu nepřirozenost filmu zjemňovala. Paul Lukas byl elegán a s Bette Davis se mi jako pár líbili. A role Bette Davis, tahle poloha se mi pro ni moc nelíbí, Bette byla královna hereček, větší než život...a opravdu, toho patosu, těch ublížených obrosvkých očí a pokrouceného obočí bylo občas více než je zdrávo. A ani nijak nepůsobila jako máma a nepřipadalo mi, že to byl záměr. Osobně myslím, že můj syn by mě musel hodně dlouho přesvědčovat, abych souhlasila s jeho plány. Jen náhlá myšlenka: nebylo toto lépe navozeno v Čapkově Matce?

...milejší mi byl film s Glorií Swanson, tedy její výkon, a to ve variantě zvané: "The Trespasser" z roku 1929. Vybavuju-li si dobře, Bette mi připadala trochu chladná, příliš lyrická, občas až nepříjemně ublížená a k tomu malému jakoby neměla moc hřejivé city. Až se podívám podruhé a osvěžím si tuto verzi, možná komentář popravím.

Prostě jsem si to užila. Bette byla náramná - docela opatrně se vrhám na její role po roce 1950, ale jsem ráda, že jsem na toto narazila. A hlavně mě vždycky hodně baví, když je cítit divadlo, protože si to v duchu promítám na jeviště.

Zajímavý a poutavý příběh s bezvadným herectvím Bette Davis. Obě sestry zahrála tak, že poznáte, o kterou se jedná, už jen podle výrazu, postoje...nemusí ani promluvit. A mimochodem - byla v nějakém filmu ještě hezčí? A neskutečné jsou i scény, kde jsou obě sestry vedle sebe, podávají si věci, leží vedle sebe na posteli...Nepochopím, jak to v roce 1946 dokázali. Jen škoda, že změna identity netrvá o trochu déle, velmi rychle se vzniklá situace utne.

Takový malý, milý a snad trochu hloupoučký film, ale potěší. Ernest Borgnine a ten jeho sluničkovský výraz je neodolatelně roztomilý a dobrácký a Bette - snad ani neměla prostor pro nějaké velké herectví, nicméně vystupuje jako hodná a akční ženská a (až moc) oddaná matka. Nic moc od filmu nečekejte, je to opravdu jen oddechovka. Tedy když se nebudete chtít rozčilovat nad tím, že by to ve skutečnosti takhle neprocházelo, a že měli, ať už pachatelé nebo policajti, udělat to a tamto....

Jako většina lidí tady se ani já nevyhnu porovnávání s Baby Jane a také se přikláním k tomu, že Baby Jane byla o chlup lepší, že v Charlotte bylo více lidí než bylo potřeba a tak dále, ale i tak je to pozoruhodný film se skvělou Bette Davis. Myslím, že Bette završila své nejlepší roky hraní rolí Margo Channing v All About Eve a je dobře že později přišly role právě Baby Jane a Sweet Charlotte, které Bette sedly a zas ji vrátily tam, kde bývala. V jiných filmech po All About Eve si na Bette zvykám hůře, protože mi občas připadá jako karikatura sama sebe, občas trochu přehrávající a ve vypjatých situacích nepříjemně mrkající...když si projdete fází Bette Davis a půl roku nekoukáte na jiné než její filmy, všimnete si opakujících se gest a pohybů, které postupem času ještě zintenzivněly. I v Charlotte jsou momenty, kdy je Bette nepřirozeně "zjemnělá", což ke starší Bette, která ještě více působila jako hrubší a trochu nepříjemně přísná paní, moc nesedělo. Při jedné scéně má za úkol očima přejet po místnosti, ale pohyb očí,hlavy a hlavně obočí - toto gesto má přesně tu teatrálnost 40. let, kdy si hned vybavíte chmurné a bolavé pohledy Charlotte Vale z Now, Voyager nebo její "Svatá Dala..." z Watch on the Rhine (nicméně opravdu a vážně mám Bette ráda a ta přísnost a proříznutá pusa se mi ní líbí). Ale to jsou nicotné momentíky, kterých si člověk všimne snad až po zhlédnutí 45 jejích filmů. Ale uznávám, že úvodní scéna s ukolébavkou, kdy koukáme jen na její obličej je parádní a zvládnutá a pak ten křik na schodech - působivé a děsivé! A ty její oči! Pak je tu Olivia deHavilland, ta byla krásná a role medové mrchy jí šla, ale přecejen je mi líto, že to Joan Crawford vzdala, protože role Miriam by jí opravdu sedla. Nikdo neuměl působit tak uhlazeně a klidně a mile, přičemž jste zároveň cítili, jak neoblomná a striktní uvnitř je (k tomuto mě napadá Harriet Craig).

Takové typicky britské a ponuře vtipné. Ale hlavně mě baví role Rowana Atkinsona, byla jsem mile překvapena, jak citlivě roli vikáře zahrál, je fajn vědět, že rozhodně umí hrát i něco jiného než skvělého Mr. Beana. A Maggie Smith - ta je prostě skvělá kdykoliv a v čemkoliv. Kristin Scott Thomas příliš v oblibě nemám, ale toto patří k filmům, kdy jsem k ní pocítila i jisté sympatie.