jasse

Natočit tímto způsobem životopisný film o člověku, který nezemřel zas tak dávno, na kterého si ještě mnoho lidí pamatuje, o kterém existuje velké množství dohledatelných skutečností, je zhovadilost. Paní Hollandová má štěstí, že Mikolášek neměl žádné přímé žijící příbuzné, žaloba by ji neminula. Byl to jen šikovný bylinkář, pravda trochu zpychlý ze všeho toho uctívání, který své umění dokázal dobře zúročit. Souhlasný a naprosto trefný komentář: Mamutol, JitkaCardova, dsaiko.

Tento slovenský muzikál je prostě bomba, zvláště když se podíváme na rok vzniku. Ladnost a líbivost je výsledkem choreografie Štefana Nosála, který byl zakladatelem a šéfem Lúčnice, k tomu není co dodat. Chytlavé písničky, vtipné texty, výborné herecké obsazení a ne-za-po-me-nu-tel-ný Michal Dočolomanský.

Naprosto předvídatelný, nudný "vánoční" film, navíc uvedený do kin moc brzy.

Alzheimerova choroba má řekla bych takové tři fáze - když se začne připomínat prvními příznaky, které si nemocný uvědomuje, děsí ho, vyvolává obavy z toho, co ještě přijde. A ono to přijde - říká se tomu ztráta orientace v čase, prostoru a osobách, a je to naprosto výstižné. Vrcholný zmatek, kdy nemocný neví, kde je, co je nejen za den, ale i jestli je ráno či večer, nepoznává své blízké, neví, proč je s ním trvale někdo, koho vůbec nezná...naštěstí přijde období, kdy pro něj nastane zapomnění, přichází určitý klid, ovšem i naprostá ztráta sebekontroly, a pro všechny ostatní zúčastněné nastává teprve ten pravý horor. Film poměrně věrně provází hlavní osobu všemi těmito fázemí, jen tu poslední zřejmě milosrdně vynechal. Naštěstí byla rodina hlavní hrdinky dostatečně existenčně zabezpečená a vše zvládli na úrovni. Nedávno jsem četla svědectví nějakého žurnalisty z New Yorku, kde si všímal, že díky chybějícímu sociálnímu a zdravotnímu systému v USA končí tito lidé na ulici a je jich tam k vidění opravdu velké možství.

Mínusem tohoto filmu bylo dost nepochopitelné jednání obou hlavních hrdinů - ji jsem ještě docela chápala (manžel pořád z domu, odcizenost, velká trhlina v jejich vztahu, kterou se nedařilo zacelit a pod.). Ale moc jsem nechápala architekta, který zdrcen smrtí své ženy a neustále konfrontován nadřazeným chováním vítězů v jeho vlastní zemi, městě, domě - najednou zahoří vášní k představitelce toho všeho.. Zbytek filmu byl celkem věrohodný, zvláště málo zdůrazněný ústřední motiv ztráty dítěte, který ustojí jen opravdu málokterý manželský pár. Trocha akce, nakonec happyend, ale především pečlivá výprava a lokace činí tento film koukatelným.

"Vezmeme to jinudy."

Viděla jsem až sestřih tohohle všeho...pěkné...ale překvapila mě neúčast mnohých nominovaných a oceněných a hlavně poloprázdné hlediště.

Všichni hokejisté Lokomotiv Jaroslavl mají na místě nehody krásný, udržovaný památník. Mezi mnoha jmény jsou i tři česká a jedno slovenské - Pavol Demitra. Natáčecí štáb požádal Demitrovu manželku Majku, zda by se s nimi nejela na toto místo podívat...a ona souhlasila...a během cesty vzpomínala na svého tragicky zemřelého muže. A mezi to jsou včleněny vzpomínky dalších lidí - rodiny, trenérů, spoluhráčů, kamarádů plus zobrazeny velké hokejové okamžiky, kterých se Demitrovi díky jeho hokejovému umění dostalo. Výsledkem je velice hezký, působivě natočený dokument, který se na Slovensku dokonce promítal v kinech. Jen mi potvrdil ironii osudu, který občas někoho přece jen dostihne - Pavol Demitra byl na konci své kariéry, chtěl s hokejem skončit, ale nakonec se rozhodl odehrát ještě jeden rok v ruské Jaroslavli. Poslední rok v ruské hokejové lize...a bohužel i poslední v jeho životě.

No...trošku nerealistické, ale jinak milé. A hodně dojímavé, holčička vedle mě se několikrát za film rozplakala.

Životopisný film - proto mi nevadí poměrně přesné zdokumentování téměř všeho, co se Jana Palacha týkalo, včetně jeho postavy, materiálu měl Sedláček určitě dost. Žijí i Palachovi příbuzní, bratr, přátelé. Velmi oceňuji autentickou výpravu - tu škodovku, která zastavila u benzínové pumpy, měli naši v osmašedesátém taky...Herecké výkony výborné, Viktor Zavadil zvládl závěrečnou scénu naprosto úžasně - třesoucí se ruce, ten zmatek, kterou nádobu otevřít dříve, kam dát dopis - prosté, civilní a nanejvýš uvěřitelné. - Říká se, že Jan Palach politicky přesně vyhodnotil situaci a rozhodl se k činu, který společnost vyburcuje z toho, aby poměry po obsazení naší země spojeneckými vojsky považovala za "normální". Možná měl větší obavy z dalšího vývoje, než se tehdy nakonec stalo. A kdyby se dneska probudil, zjistil by, že společenská situace je daleko horší, a že si s námi současná pomatená vládní moc i zákonodárci dělají, co chtějí a stejně jako tehdy vyžadují pasívní souhlas. Jak řekl jeho přítel od dětství - byl by nesmírně zklamán.