Vančura

Můj oblíbený film a současně jedna z nejlepších komedií, jaké znám. Při druhém zhlédnutí mě Big Lebowski bavil snad ještě více než poprvé a nasmál jsem se vskutku královsky. Umírám smíchy, jen si na tu velkolepou přehlídku vtipu vzpomenu. Kult, k němuž lze těžko dodat něco nového. Kdo neviděl, o hodně přišel.

Komedie jako stvořená do letního kina (kde jsem ji také viděl). Výsledný dojem bohužel snižují mně osobně nesympatické postavy i jejich herecké obsazení. To už mi jsou milejší třeba herečtí představitelé jiné čtveřice přátel z podobného snímku "Přizdis*áči" z r. 2011, byť i ti mi přišli dost hrozní. Co je to za děsivou módu, točit tyhle přisprostlé komedie o tom, jak se partička idiotů - v podání nevýrazných neznámých mizerných herců - někde ožrala, přičemž možné je zde naprosto cokoli a konec je vždy stejný, kdy se vše v dobré obrátí? To je ostatně moje největší výtka vůči tomuto snímku - vyjma pár zdařilých originálních fórků zde není nic, co by stálo za zapamatování nebo co bych už neviděl stokrát jinde. Mám opravdu pocit, že podobných filmů jsou tuny (a že jich začínám mít po krk). Další body dolů za naprosto příšerný soundtrack, který mě přivádí na pokraj mdlob z nevolnosti. Vidět to s přáteli v letním kině, dát si u toho pár pivek, zasmát se té přiznané debilitě scénáře, a zase rychle zapomenout - asi tak bych to viděl s použitím tohoto filmu.

Po druhém zhlédnutí jdu se svým hodnocením z maxima o jednu hvězdu dolů, přece jen už mě to tak nebralo. Přesto si stále myslím, že je to skvělý a filmařsky invenční snímek, s perfektní hudbou, výtečným obsazením a mistrným scénářem plným výborných dialogů. Nejvíc mě však na tomto filmu baví to, že jsem u něj asi poprvé pochopil jednu z možných motivací, proč se někdo dá na dráhu režiséra. Je jí tvůrčí svoboda vystavět si svět podle vlastních pravidel, zaplnit ho vlastními postavami a vyprávět nějaký příběh, ve kterém lze něco sdělit o vlastním pohledu na svět a život. Tedy, ono to samozřejmě platí hlavně u autorských filmů, kde se v postavě režiséra pojí více funkcí, ale právě na Tarantina a jeho "Hanebné pancharty" to podle mě sedne dokonale. Fascinuje mě životní příběh toho malého kluka, který bezmezně propadl filmu a který se navzdory absenci filmového vzdělání stal světově proslulým filmovým tvůrcem, který současně stále zůstal oním nadšeným cinefilem, šťastným z možnosti vyprávět své příběhy. Není náhodou, že se velká část děje "Hanebných panchartů" točí kolem jedné filmové premiéry a malého kina, tedy v prostředí, které Tarantino důvěrně zná a jehož zákonitosti má v malíku - prostřednictvím tohoto principu "kina v kině" přichází v tomto snímku s vlastní revidovanou verzí historie, s níž se vyrovnává vlastními zbraněmi - řadové nácky nechává brutálně umlátit partičkou sympatických panchartů, kteří (bohužel) nikdy neexistovali, a hlavní nacistické pohlaváry v čele se samotným führerem nechá uhořet v kině, při požáru vyvolaném vzplanutím celuloidového filmu. To je podle mě symbolika, která se otvírá jednoznačnému výkladu, a finálová sekvence s požárem tvoří nejen dramatický vrchol celého snímku, ale možná celé dosavadní Tarantinovy filmografie. Závěrečnou repliku Aldo Rainea - "Myslím, že sem stvořil skutečný mistrovský dílo" - již pronáší nad zohaveným čelem Hanse Landy přímo do kamery, pak bez nejmenších pochyb vnímám jako otevřené Tarantinovo vyznání, který zde promlouvá ústy své postavy a na mysli má svůj film. Mistrovský asi tak úplně není, ale má k tomu velmi těsně nakročeno, dodávám já. Mimochodem soundtrack k tomuto filmu jsem si pustil snad stokrát, tak moc se mi líbí.

Vpravdě strhující filmařská zpráva z fascinujícího světa MMA. Závěrečný bratrský zápas mě přivedl do stavu nepopsatelné divácké extáze, při jejímž vyvrcholení mi z očí bezděčně vyhrkly slzy. Jsem ohromen na nejvyšší míru.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení románu "Černé světlo" Václava Řezáče, jehož některé motivy tento film zpracoval. Nejedná se však o klasickou filmovou adaptaci literárního díla - z původní předlohy zde nezůstal kámen na kameni a nesmírně bych se zdráhal tenhle film s příšerným názvem označit jako adaptaci Řezáčova vynikajícího textu (který osobně řadím k tomu nejlepšímu na poli české psychologické prózy). Většina románových postav byla vypuštěna či přejmenována, zmizel retrospektivní vyprávěcí přístup v ich-formě, chybí vzpomínky z dětství i vypravěčovy introspektivní úvahy, děj byl přenesen do jiného kontextu a zcela pozměněn byl i samotný závěr. Zůstal snad jen motiv zla v povaze hlavní postavy, která žije v domě svého strýce a usiluje o ruku jeho dcery kvůli strýcovu majetku. Odhlédnu-li od své nespokojenosti s tím, jak film naložil se svou literární předlohou, pořád mi tu zůstává jen jeden zapomenutý, zbytečný, dobově poznamenaný a strašlivě nudný film, který je slepencem nesourodých scén a otravných hudebních čísel. Současně je to film, který není schopen vyprávět příběh či lépe vysvětlit motivaci postav, a můj celkový dojem z něj je prachbídný. Ztráta času tohle vidět, pokud byste na to někde náhodou narazili. Podobné filmy by snad i bylo lepší někam schovat do archivu a neprobouzet je už nikdy k životu reprízováním v televizi, nemohu si pomoci.

Typická veřejnoprávní nuda a fušeřina (mizerné postsynchrony, nepříliš přesvědčiví herečtí představitelé Pavla a Ester, konvenční zpracování poznamenané nízkým rozpočtem...). Na prvním místě se samozřejmě nabízí srovnání se starší filmovou adaptací stejnojmenné Otčenáškovy novely, kterou v roce 1959 natočil Jiří Weiss. Smyczek se dle mého soudu předlohy drží věrněji, většina replik postav je převzatých přímo z novely, rovněž děj až na malé detaily věrně kopíruje Otčenáškův text. Na rozdíl od vynikající Weissovy černobílé klasiky však Smyczek nepřichází filmařsky s ničím invenčním, co by zdůvodňovalo smysl nové filmové adaptace. Zatímco představitelé dospělých postav hrají svůj obvyklý standard (hlavně trio Postránecký, Zindulka a Vlach), zbytek hereckého obsazení za mnoho nestojí a snižuje dojem z této mdlé televizní inscenace, která by se mi spíše více zamlouvala jako divadelní představení. Vyloženě mi pak vadil závěrečný trikový záběr, kdy kamera zabírá Ester mizící v bílém světle, to si mohl Smyczek skutečně odpustit. Nechtěl-li se pouštět cestou naturalismu a kečupové krve, dalo by se to pochopit, ale potom mi tam neštymuje ta milostná scéna s přehrávaným vzdycháním Báry Seidlové, která tam působila jako pěst na oko (nota bene v porovnání s asexuální zdrženlivostí Weissova snímku). Podle mě zbytečný televizní film, který nestojí za vidění a který potvrzuje pravidlo, že historické filmy vypovídají v první řadě hlavně o době svého vzniku - tohle je dítko devadesátek jak vyšité.

Nejnovější Batman mě svým způsobem spíše zklamal. Je to sice stále ta samá nolanovská filmařina (a tedy jako vždy i fyziologicky vyčerpávající podívaná), ale potřetí už prostě tak neohromí, jako první dvě části Nolanovy batmanovské trilogie (totéž platí pro stále stejný hlavní hudební motiv Hanse Zimmera). Co do míry osobní zábavnosti hodnotím nejvýše film první, "Batman začíná". Na "Temném rytíři" byla největší předností postava Jokera ve fascinujícím hereckém ztvárnění Heatha Ledgera. Závěr celé série - "Temný rytíř povstal" - je již natolik komplexní, epickou a komplikovanou podívanou, že nedokážu vypíchnout nic, co se mi nějak zásadně vrylo do paměti. Na škodu je podle mě zaplnění děje příliš velikým defilé postav, které z velké části v mých očích ke škodě věci umenšují význam hlavní postavy samotného Batmana. Snad je to nový trend filmových adaptací komiksů, že "pouze" jeden superhrdina na jeden film je málo, ale osobně to považuji za nešťastný směr. Třeba už jen to, že se hromada lidí na plátně vesele projíždí v Batmanových vozítkách, mi strašně vadilo. Nesedla mi rovněž nečekaná ukecanost některých scén, které nijak neposouvají děj a pouze přispívají k lepší charakterizaci jednotlivých postav, kterých je zde jednoduše moc, čímž jsem se opět dostal ke své první výtce. Nejvíce mi asi vadila postava Brucova sluhy a rodinného přítele - kromě jeho protivného ustavičného poučování mě nejvíc zaráželo, že se svou kritikou přišel až po tolika letech. Nezdá se mi věrohodné, že by dokázal po 8 dlouhých let, během nichž se Bruce Wayne stáhl do ústraní, mlčet, jestliže se mu hlavou honily takové myšlenky. Současně mě zaráží, jak málo se během té doby změnilo, a vyloženě mi vadily scény, které popíraly děj předchozích dvou filmů. Rovněž mě irituje nulová sdílnost snímku v otázce toho, čím se Gotham tak provinil, že si zaslouží vyhladit z povrchu zemského. Zatímco v "Temném rytíři" tento prvek chyběl - film měl prostě svou postavu šíleného Jokera, který město terorizoval pro své potěšení, v prvním i posledním dílu trilogie jsem zoufale postrádal vysvětlení motivace záporných postav, PROČ tak strašně touží Gotham zničit. Až na pár vágních odkazů na zkorumpované poměry či vinění několika málo konkrétních postav za jejich minulé skutky nebylo nikdy vysvětleno, v čem je Gotham horší než jakékoli jiné americké město. A s tím se nemohu smířit. Dále mě zamrzela přítomnost řady žánrových klišé, jež jsem zde bohužel identifikoval, a dle mého názoru zbytečně dlouhá stopáž. Vyškrtnout většinu zbytečných postav a replik, zkrátit o hodinu, posunout akcent na postavu Batmana a jeho psychologický vývoj, a byl byl to podle mě mnohem lepší film. Osobně mi je například upřímně líto, že mě ze všech postav nejvíce zaujal mladý policejní detektiv v podání Josepha Gordon-Levitta, je to skvělý herec a na tomhle filmu mě bavil nejvíc. A to je špatně, protože tady mě měl nejvíc bavit Batman. Po doběhnutí závěrečných titulků se tak dostavila určitá skepse a rozčarování. Batman je v první řadě dobře fungující stroj na peníze, který Warnerům královsky vydělává a ještě dlouho bude, a snad i proto se nemohu zbavit dojmu, že film, který měl být dramatickým vyvrcholením celé série a jistou vstupenkou do filmového nebe, je "pouze" řemeslně dokonale natočeným spektáklem pro většinového diváka s popcornem v ruce. 19. nejlepší film (v době psaní mého komentáře) na ČSFD? Ani omylem, já na to.

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné novely J. Otčenáška, který spolu s J. Weissem napsal k tomuto filmu i scénář. Otčenáškův text je čítanková klasika s prostinkým dějem: maturant Pavel se v parku setká s židovskou dívkou Ester, která nenastoupila na transport, a poskytne ji azyl, riskujíce tak vlastní život. Oba se do sebe zamilují, aby se jejich životy v závěru opět rozdělily. Novela má silně lyrizující charakter a text postihuje v první řadě tísnivou atmosféru období heydrichiády a jemnou psychologii ústřední milenecké dvojice. Weissův snímek pracuje s předlohou velmi volně a drží se jen hlavního motivu s nelegálním ukrýváním židovky. Ta se oproti literární předloze jmenuje Hanka a herecky ji obdivuhodným způsobem ztvárnila Dana Smutná, typologicky pro tuto roli jako stavěná. Její vztah s Pavlem, v obsazení vynikajícího Ivana Mistríka, je ve filmu oproti novele pozoruhodně prost jakékoli erotiky - zatímco v novele dojde i na jejich sexuální sblížení (které je pro oba první milostnou zkušeností), ve filmu vyjma pár polibků k ničemu jinému nedojde a Pavel s Hankou si po celou stopáž vykají (!). Film se od literární předlohy dále liší přítomností řady epizodních postav (za zmínku určitě stojí postava železničáře v geniálním podání Václava Lohniského, či Pavlova spolužáka, kterého si zahrál mladičký Jiří Kodet; nejvíc mě překvapilo a pobavilo morče, které si herci v pár scénách přehazují jak horký brambor, a které v novele nebylo) a rozšířením děje o různé vedlejší linie, včetně rozdílu v samotném závěru. Zatímco konec novely je v podstatě otevřený - Ester opouští úkryt, vzápětí je chycena německými vojáky, a čtenář se o jejích dalších osudech nic nedozví (ač lze domýšlet, že s velkou pravděpodobností neušla tragickému osudu), ve filmu umírá pod kulkami na ulici, byť kamera zabírá jiný obraz a divák si pouze na základě zvuku výstřelů domyslí neviděný děj. Pavel, v obou případech zlomený žalem, zůstává osamocen. Otčenášek se tak odchýlil od závěru Shakespearovy nejslavnější tragédie (k jejímuž titulu přidal slůvko "tma" odkazující na povinné protektorátní zatemnění) a ponechal mužskou postavu naživu, což přispívá ke katarznímu účinku novely i filmu - závěr konfrontuje mladický idealismus se zbabělostí dospělých a evokuje lítost nad zmařenou láskou árijce a židovky, která si nezadá s osudy dvou Shakespearových milenců z Verony. Výtečný film, který ani po letech neztrácí na své působivosti.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky.

Na třetí zhlédnutí po letech už mě to zdaleka nebralo tak jako kdysi (na vině částečně může být to, že jsem to nově viděl v telce v dost mizerném českém dabingu). Jednak mi ten film přišel úmorně dlouhý, jednak mě tam srala Maggie Gyllenhaal, která mi přijde strašně ošklivá, a konečně jsem se i nemohl zbavit pocitu, že hlavní pozornost zde na sebe strhnul Joker, a postava Batmana zde tak byla značně upozaděna (Joker mi zde navíc přijde jako celkově mnohem zajímavější postava než Batman, což je podle mě špatně - jednou je to film o Batmanovi, měl by tam být tedy podle mě nejdůležitější a nejzajímavější postavou). V neposlední řadě jsem postupně dospěl i ke značné skepsi vůči filmům Christophera Nolana obecně - Nolan mě odrazuje hlavně asi tím, jak jsou jeho filmy vynášeny do nebes zdejší komunitou, s jejímž většinovým filmovým vkusem se čím dál víc rozcházím (jedním z projevů toho mj. je moje averze ke komiksovým adaptacím jako takovým). Také mi přijde, že jeho filmy jsou hodně založené na speciálních efektech a vyloženě vyžadují velké plátno a pořádný zvuk - o Temném rytíři to platí dokonale - a nevidí-li je člověk tím pádem v kině, pak moc nefungují - a dobrý film má podle mě fungovat, i kdyby si ho člověk pustil třeba jen doma na tabletu. Je to podle mě zkrátka takový dnešní miláček filmových davů, který umí přicházet s filmy, kolem kterých je neskutečný povyk, ale kdo ví, jak dlouho mu to ještě vydrží, a jestli ty filmy obstojí ve zkoušce časem. Osobně bych na to moc nesázel...