Vančura

Film, který mi - ať už třeba svou atmosférou nebo charakteristikou hlavní postavy - připomněl řadu filmů jiných (mj. Kachyňovu Krávu z r. 1992, Hanekeho Pianistku z r. 2001, nebo i třeba Renčova Hlídače č. 47 z r. 2008). Velmi komorní a málomluvný snímek vyznívá velmi optimisticky, neboť rozehrává oblíbenou filmovou variaci na téma "nikdy není pozdě změnit svůj život". Film táhne krásná kamera i hudba, a především představitelka hlavní role Kseniya Kutepova, která je ze stejného rodu éterických východoslovanských krásek, jako třeba moje oblíbená slovenská zrzka Táňa Pauhofová, nebo třeba naše sestry Geislerovy. Pro rusofilně naladěného diváka, jako jsem já, je "Putování s domácími zvířaty" zajímavým filmovým pohledem na současné Rusko, který si maximální hodnocení určitě zaslouží.

Ambicióznější než Šumná města (Vávra v Šumných stopách vyráží za humna do světa), přesto subjektivně o chlup slabší. V porovnání s běžnou televizní produkcí ale stále vysoký nadprůměr. Celkově se nemohu ubránit dojmu, že je to tak trochu už vyšumělý formát :)

Měl mě varovat už oficiální text distributora: "Komedie O rodičích a dětech chce navázat na nejlepší tradice české filmové komedie. Vtipné dialogy, výjimečné herecké výkony a humor spojující diváky napříč generacemi." Pokud mě Michálek v "Babím létě" nudil až otravoval, pak v "O rodičích a dětech" mě vyloženě sral. Chápu, asi nejsem cílová skupina tohoto filmu, který považuji za jistou generační výpověď současných padesátníků. Michálek si podle všeho s Haklem - autorem knižní předlohy a spoluautorem scénáře - dobře rozuměl, oba jsou od sebe věkově vzdáleni jen dva roky. Mě na rozdíl od nich ale všechno to vrstvení banalit, "životních mouder" a "pábitelských historek" ze života strašně unavovalo. Spolu s hereckým obsazením (nevermore za Marianu Kroftovou - OMG, kde ji jenom vyhrabali?! to už dneska stačí jen ukázat na kameru kozy a odříkávat repliky s unylým výrazem ve tváři?) a celkovou nezajímavostí zvolených lokací je tento snímek jeden velký omyl, který připomíná spíš televizní inscenaci než celovečerní film (a celková stopáž by klidně snesla o 20-30 minut prostříhat). To by se ale do filmu nevešly všechny ty rozmluvy mezi otcem a synem, které jsou z Haklovy knižní předlohy (první vydání 2002, Magnesia Litera 2003 za prózu) převzaté v podstatě doslova, a podle toho taky vypadají. Ne, skutečně nemůžete jen tak vzít literární dialogy a nechat je přežvejkat známými herci. To, co v Haklově próze ještě jakžtakž funguje, již působí na filmovém plátně vykonstruovaně a nevěrohodně. O rodičích a dětech je asi tak příběhem ze života, jako Vejdělkovy "Ženy v pokušení", akorát že s opačným znamínkem - Vejdělek je uhranut krásnými lidmi z časopisů, Michálek naproti tomu obdivuje lůzry a staré dědky. Toto je přesně ten typ českých filmů, u kterých mi je trapně a s kterými se zásadně míjím. Osobně mi tahle blbost místy připomínala až Kameňák. Celkově je to výrazně nepovedená - a hlavně strašně zbytečná - literární adaptace Haklovy asi zatím nejlepší knihy, za kterou nemohu dát více než 2*.

Film, který mi v mnohém připomněl o rok mladší Eastwoodovu Výměnu. K oběma filmům jsem se dostal zcela náhodou, zcela nedotčen dopředu jakýmikoli znalostmi o tom, jaké téma film zpracovává, a o co tam vlastně půjde. O to silnější byl výsledný dojem, kdy jsem byl u obou filmů šokovaně svědkem toho, jak se film v určitém momentu zlomil ve zcela jiný film, nepoměrně drásavější a naléhavější než úvodní část. "V údolí Elah" řeší americký komplex války v Iráku, a to způsobem, který se s americkým patriotismem ani trochu nemazlí. Klín je vytloukán klínem a bolestivé trauma USA je představeno jako zrod nových a nových traumat. Zlo může zrodit vždy jen další zlo - jakoby tento bolestný poznatek byl přímo vepsán do tváře starého Tommyho Lee Jonese, který podobně jako Angelina Jolie ve zmiňované Výměně postupně zjišťuje, jak to vlastně bylo se smrtí jeho syna. Oba snímky jsou o to znepokojivější, že jsou založeny na skutečných událostech. "V údolí Elah" i "Výměna" jakousi filmovou autoterapií Ameriky. Nelehko sledovat, velmi nelehko...

"O loupežníku Rumcajsovi" je pro mě vrcholem hnusu a nemorální oslavou zločince - buzerujícího slušné obyvatele Jičína - který žije v jeskyni (!) se svou milenkou Mankou a nemanželským dítětem Cipískem. Neznám odpudivější zpracování klišé o lidovém hrdinovi, který bohatým bral a chudým dával. Tenhle večerníček museli komunisti milovat. Cituji z textu "Loupežník jako apoštol spravedlnosti" od Milana Uhdeho: "... Rumcajs, ochránce města, krajiny a života proti stereotypně stupidním a škodlivým nápadům xenofobně nazírané vrchnosti se svému dětskému i dospělému obecenstvu představuje jako asociální živel pouze takříkajíc podle titulu. Jestli jsem četl a díval se pozorně, nikdy jsem ho nepřistihl při skutečné loupeži. Loupežník v reálném socialismu byl prostě synonymem pro sympaťáka. To, že s panským lesem zachází jako se svým, je dobově vítaná anticipace socialistického vyvlastnění, totiž ústavně oprávněné krádeže toho, co krádeží podle ideologického výkladu vzniklo. Ostatně i okrást zlodějský stát bylo dobré."

Čím jsem starší, tím jsem více alergický na filmy oslavující flákače, kriminálníky a tzv. bohémy. Vrcholem hnusu je pro mě populární večerníček "O loupežníku Rumcajsovi", který je nemorální oslavou zločince okrádajícího slušné obyvatele Jičína, který žije v jeskyni se svou milenkou Mankou a nemanželským dítětem Cipískem - neznám odpudivější zpracování klišé o lidovém hrdinovi, který bohatým bral, a chudým dával. U konce s dechem je podobnou ukázkou překrucování reality a manipulace s divákem. Chápu historický kontext a revoluční vyznění debutu tehdy 29 letého Jeana-Luca Godarda, ale budu do omrzení opakovat, že postava, kterou zde hraje Jean-Paul Belmondo, je krajně nesympatická kreatura, která patří za mříže.

Neznám druhého režiséra jako je Michael Haneke. Jeho filmy mi způsobují až fyzické utrpení, s kterým mám vysloveně problém. Byla-li Pianistka místy nesmírně vyčerpávající podívanou, a Funny Games USA doslova drásajícím a traumatickým zážitkem, pak je Bílá stuha dosavadním vyvrcholením režisérových uměleckých ambicí, jak v divákovi evokovat stavy duševního utrpení. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že je v Bílé stuze obsažen klíč k pochopení příčin první světové války, a je vzrušující pokusit se tuto výpověď ve filmu identifikovat. Tento film nemohl natočit nikdo jiný než Němec, schopný reflektovat kolektivní nevědomí svého národa. Velmi znepokojivý film.

Jednoduše skvostné. Epická stopáž zde není na závadu, naopak dovoluje rozehrát na maximum strhující, a současně nesmírně komorní drama s prvky horroru. Možná až sem lze vystopovat zpětně původ filmů, ve kterých malé dítě vidí divné věci, skryté očím dospělých. Fantastická kamera!

Casa Carnivora funguje výrazně lépe v přítmí kinosálu, než když si to pustíte doma na YouTube. Viděno jako předfilm v kině Aero před Havlovým Odcházením, a v prvních minutách jsem to považoval za nějakou reklamu nebo trailer k nějakému jinému filmu :) Blažek je talent, ale konec je zde IMHO odfláknutý a šel by vymyslet lépe, aby se z námětu (beztak vykradeného ze Záhady Blair Witch) vytřískalo víc.

Hitchcock v nejlepší formě! Tak konzistentní film, že byste tam nestrčili ani prst. Obdivuji propracovanost některých záběrů a naprosto suverénní režii. Biják ze zlatých časů Hollywoodu, se všemi jeho typickými atributy, jako jsou neustále kouřící nádherní herci, zadní projekce, jízda autem s řidičem, co nesleduje cestu, objednávky DVOJITÉ whisky, oduševnělé dialogy (... "v jedné ruce mávat vlajkou a druhou vykrádat cizí kapsy, to je ten váš patriotismus..."), líbačka s hollywoodským záklonem, atd. Tehdy 31 letá Ingrid Bergmanová, zde o 4 roky starší než ve své nejslavnější roli v Casablance z r. 1942, je rozkošná, jak jen může být, navzdory příšerným účesům a na dnešní dobu poměrně hustému obočí (které překonává snad už jen Emmanuelle Seigner v Polanského Hořkém měsíci z r. 1992 :). Cary Grant k ní maximálně pasoval, je zde o 13 let mladší než v dalším Hitchcockově filmu Na sever severozápadní linkou z r. 1959, kde už byl jeho věk znát - v Notorious je to dosud 42 letý elegán, který strčí do kapsy většinu těch dnešních pěstěných hollywoodských floutků. Naprosto odzbrojující chemie ústřední dvojice a napínavé finále. V Notorious jsem identifikoval řadu schémat a motivů, které se v pozdějších letech nesčetněkrát opakovaly v jiných filmech. Nejvíc mě zaujalo pojetí hlavního záporňáka Sebastiana, kterého si musela Alicia vzít - Hitchcock ho podává v podstatě jako neškodného chlápka v krizi středního věku, který má evidentně problém s Oidipovým komplexem, protože slepě poslouchá svou matku, s kterou sdílí dům. V novějších filmech, odhadem tak od 80. let, se zde velmi přitlačilo na pilu, a hlavní záporňák je už všehoschopná bestie, nevypočitatelná, často závislá na drogách, která by na Sebastianově místě dala Alicii chladnokrevně oddělat jednou ze svých goril. Výsledný dojem bohužel kazil dabing, především pak hlas Ingrid Bergmanové, který mi skutečně šel na nervy. Je mi fakt líto, že noční filmový klub na ČT2 vysílá všechny filmy v dabingu :( Těch pár pošuků, kteří ponocují kvůli 65 let starýmu filmu, by IMHO ocenilo spíš film v původním znění s titulky, alespoň já určitě. Ale jinak díky ČT2 za další skvělý film, za mě maximální spokojenost a 5*.