F.W.Colqhoun

I will never ask you to do anything that I wouldn't do myself. To uklidní. Kdo by řekl, že Dan je přinejmenším stejně dobrý jako Tony (nebo dokonce Brett Easton, když už jsme tak familiérní), a to nejen za psacím stolem. Ingredience Taxikář / The Network / Driver / Americké psycho míchá v poměru cca 2:3:2:5 a večerní snack k zakousnutí před televizí i na ní láme čelist silou svěráku. Do popředí vystrčený Jake Gyllenhaal hraje, co mu síly stačí, ale hlavně naplno těží svůj potenciál podivnosti, jehož stopy z něj udělaly hvězdu v Donnie Darkovi. Jemné zásahy do obočí a šílené bělmo nočního zvířete podtrhují motivační žvásty, kterými připomíná Patricka Batemana, klestícího si nevybíravě a zcela přirozeně cestu na vrchol televizní investigativní novinařiny. Potěší věrohodný Riz Ahmed v roli prekarizovaného žebráka, tedy někoho, jehož pozici v soukolí zná většina z nás před televizními obrazovkami. Extremely graphic images.

Jméno Goldie Hawn najdete v titulcích uvedené až na třetím místě za jistým Ike Barinholtzem. Kéž by to byla jediná vada na kráse tohoto sympaticky neambiciózního filmu. Gravitačně nezanedbatelným těžištěm fascinace, okolo něhož obíhá zájem o snímek, je samozřejmě Amy Schumer, dívka, která staví kariéru na tom, že je tlustá a ošklivá, a zároveň docela vtipná (což jí odlišuje třeba od Melissy McCarthy, která není šeredná tak vyzývavě). Jestliže v některých dřívějších filmech udivovala hlavně vůlí nechat se nesmyslně obsazovat jako žádoucí kráska, ve Snatched přijala odvážně roli na (nevábné) tělo. To je bohužel vykoupeno skutečností, že duo Schumer / Hawn nefunguje před kamerou zdaleka tak dobře jako teoreticky na papíře a ani těch gagů není tolik, aby jejich úhrn nahradil jejich přinejmenším průměrnost, vulgárnost a nanicovatost. Honba za diamantem for girrrrls tohle tedy vážně není... Snad se na komerčně mizerném přijetí filmu podepsalo i to. Amy se poučila a točí cosi s pracovním titulem I Feel Pretty:-).

Proč vozit třetího, co říkáte? Tuctová historka o důsledcích nerovného manželství, do kterého vstoupí samec ze stavby, podpíraná spoustou dobrých a originálních filmařských nápadů, na které je radost pohledět i po dobrých pětaosmdesáti letech. Film v mých očích nicméně o hvězdičku výš pozvedá mindfuck, k němuž Machatý sáhne jen pár minut před dobově krátkými závěrečnými titulky. Ten hravě strčí do kapsy těch pár skoro-lechtivých scén. Poloněmé drama radikálně zařízne politická agitka a příběh o buržoustovi, jemuž ošustí ženu statný prolét, vyustí do úderné brutalistní básně a dechberoucí trik s kamerou připevněnou na rozmachy poháněný krumpáč. Cosi jiného. Práce, práce!

Svatba na bitevním poli Alana Aldy, který svými několika režijními zářezy okatě odkazuje na svůj velký vzor, ovšem v podstatně lehčí verzi. Scény plné chytrých konverzací se střídají s těmi klasicky hollywoodskými, motiv střetu literatury s filmem intelektuálský jen naoko, obloha je bez mráčku. Nakonec si všichni dělníci kulturního průmyslu padnou nejen do postelí, ale i do náručí. Vždyť filmový průmysl je prostě legrace. Alanu Aldovi to lze žrát. Přesně mezi třemi a čtyřmi. Prosím vyvaruj se slova sračka.

Celý život jsem nutil lidi platit za přístřeší. Vůbec mi nedošlo, že má být zdarma. Zdarma! Jednomu se uleví - Američané nezapomněli točit vynikající filmy. Zvlášť když se postaví na ramena obrů jako jsou Altman, Polanski, Coenové, Gilliam. Pomrkávání do publika je prakticky nepřetržité. Andersonův Dlouhý strach a hnus v Čínské čtvrti dokáže být zároveň ukrutně vtipný způsobem, že mnohé ze svých vzorů ponechává daleko za sebou. Film ale dokáže nebýt přes zátěž odkazů pastišem. Úklony vzorům jsou hluboké, ale v centru všeho stojí svébytné ověřování otázky: Co když je svět tak šílený, že být schopen chápat v něm zanechané stopy vyžaduje být stejný? A svět je šílený skutečně důkladně. Verifikacemi procházejí postupně nejneuvěřitelnější hypotézy, logika vymknutá z kloubů vrní a Phoenixův hrdina nesmí šetřit narkotiky, aby udržel tempo. Po velmi dlouhé době emerický film, který jsem chtěl vidět okamžitě znovu. WTF I've just seen?

Už jsi přemýšlel co bude, až před tebou bude stát normální člověk? / Doufám, že dokážu odvést svou práci. Na Eastwoodova Simple Jacka s puškou jsem byl víc než cokoliv jiného zvědavý: Jak se můj estetický a morální cit dokáží servat, až se prostřednictvím neokázalé režie, kterou u Clinta Eastwooda obdivuji, budu potýkat s verzi původně ironické Tarantinovy Pýchy národa? Never leave Your rifle in dirt., pravil tatínek. Dopadlo to dobře a špatně; jak se to vezme. Eastwood není úplně senilní a ví, že musí po celé dvě a půl hodiny maskovat integrální součást nepřetržitě propagovaného patriotismu - totiž nebetyčnou hloupost. To se mu daří zázračně. Cooperův hrdina Kyle sice nemá intelektuální zájmy, ale pálí mu to, ovládá sebereflexi, občas něco vytkne samotné skutečnosti válčení (samé akcidentálie pochopitelně, America First). Malé negry střílí (na ulicích jejich měst) jen když musí (totiž když tito ohrožují příslušníky okupačních vojsk). A potom vše splatí pokáním a výčitkami. Na skákání mezi misemi s intermezzy v nesnesitelném domově se skvěle kouká, především nasnímání těch krásných dlaždiček, co jsou jimi vysázené zevnitř snad všechny blízkovýchodní domy (a které se tak efektně tříští při zásahu projektilem), je bez chybičky. Eastwoodovi se daří produkovat rádoby lidský film a zakrývat to podstatné. Jinak by to v tomto případě vlastně nešlo. Jedna z posledních scén se odehrává na stadionu, což skýtá příhodný filmový oslí můstek nikoliv k Vlajkám našich otců, nýbrž k Uličce slávy Anga Lee. Ten je Sniperovi nedůstojně těžší váhou: Take us some place safe, take us to the war.

Pět rozžhavených mužů. Každý, kdo zná kánon, ví, že Pahorek nepředkládá přes slibné konotace výhledy na ženský klín (a vlastně ženské vůbec) a že Sidney Lumet rád zavírá chlapy do nevětraných přetopených místností. Divadelní hra Raye Rigbyho mu tedy nemohla být lhostejná a její filmová adaptace vykazuje s ranou klasikou podobnosti. Jestliže byli 12 Angry Men pravidelně vybroušený filmový diamant, který na oltář své dokonalosti položil i věrohodnost, v době The Hill již v Lumet kompromisům tohoto druhu otevřen nebyl. Nastupuje sestupnou dráhu víry v člověka, na jejíž nejnižší příčce se ocitá poslední položkou své filmografie, odvážně ohavném Before the Devil Knows You're Dead. Co muži zabydlené klasiky spojuje jsou virtuozita v oboru stupňování napětí mezi postavami a mobilizování diváckého morálního vědomí. Postava seržanta Williamse v podání Iana Hendryho, zde případně podobného Rudolfu Jelínkovi circa 30 případů, je vpravdě odporná.

Klišé praví, že skvělé sci-fi lze natočit za nulové peníze. Into The Forest dokládá, že za nulové peníze lze točit i průměrné postapo. Stačí dvě herečky, jedna nic moc pěkná a herecky přeceněná, druhá krásná, která to za tu populárnější celé oddře. Druhým pilířem je v tomto případě scénář spoléhající na odlehlé lokace, kde pro navození atmosféry nepříliš vzdálené budoucnosti postačí nemnoho triků a děravá střecha, kterou do stavebně odfláknutého vystajlovaného obydlí zatékají kyselé deště. Protože potom vypnou proud. Co chybí storce na sci-fi rafinovanosti, substituuje v rovině věrohodně složitých sesterských interkakcí. Kdyby to celé nepáchlo adolescentní podbízivostí, která cílovému publiku hledajících se slečen sugeruje důvodné podezření, že jediný slušný chlap na světě je tatínek (kterej nemá ani v životě ani ve filmu tolik času se zdiskreditovat), a kdyby mi nebyla Ellen Page tak protivná, možná bych byl štědřejší.

Klute představuje zvláštní exemplář vynikajícího, i když tak nějak nezralého filmu, z množiny jehož velmi dobrých složek trčí geniální jednotlivost. Jane Fonda podává jako štětka hýřící prachy za psychoanalýzu skvělý výkon (a to ji ani nemám rád), Donald Sutherland ochranitelsky minimalisticky čumí, scénář pro náročnějšího noirového diváka úspěšně zamlčuje a nechává tápat i v tak základních věcech, jako jsou základní informace k hlavnímu hrdinovi. A pak je tu soundtrack. Michael Small lehce krade, na čem bezpochyby daleko pracněji dřela celá produkce, jen sám pro sebe. Ne náhodou vám Youtube předloží na požadavek na Klute Love Theme hudebně to nejlepší z neo-noiru počínaje Goldsmithovou Čínskou čtvrtí (v níž už už dochází ke stejnému zcizení) po Vangelisův majstrštyk k Blade Runnerovi. Za delikátní působovost dějového podkresu k Smallově hudbě nese kromě Pakuly též kamereman Gordon Willis, jehož obrazové opracování myslím celkem známé scény plížení se Goldfarbovým kvelbem skutečně nemá chybu. V útulném podkroví slečny Bree jsem nebyl naposledy. Pro samé tóny to nevím jistě, ale třeba je Klute i dost dobrý film :-).

Pokud jde o eskapistické komedie, nejsem náročný divák. O to výš mne zvedne z křesla, když se potkám s exemplářem, který jsem ochoten a schopen považovat za vážně pitomý, nebo dokonce zbytečný. U Zilionářů mě to párkrát napadlo a dával jsem si o to větší pozor, abych nekřivdil. Moc jsem se od boku vystřeleným hodnocením nespletl. Zaujmou především jako dokument boje některých aktérů procesu výroby z toho vytřískat, co se dá. Tíhu scénáristického ničeho nese z dobrých šedesáti procent tvor Zach Galifianakis, statečně, přesto rozechvěle. Zjevně to on prosadil do filmu scény krájící celuloidovou nudu, jako jsou flashbacky na společné svatební fotografování s nevěstou, jíž mu do náruče nahnalo nejčirejší zoufalství, nebo scény jako z Terminátora 3. V jednotlivostech bizarní za hranici záměrnosti. Ale nikdy víc.