F.W.Colqhoun

Po filmu Gympl tady maluje každej toy. Tomáš Vorel st. patří mezi tvůrce, jejich filmy si lze vychutnat, jestliže je berete s rezervou. Tedy mezi ty filmaře, kterým dobová senzibilita, stále méně schopná nadhledu, nepřeje. Jestliže Gympl v roce 2007 ještě prošel a měl slušný dopad, Vejška působí archaicky formálně i obsahově. Vorel se totiž nadále a čím dál víc angažuje nejen jako poťouchlý groteskář, ale jako osoba, která neváhá mentorovat, kudy vede správná životní cesta, aniž by dokázal přesvědčit, že jeho přehled sahá za hranice bulvárních výkřiků. Vorel situaci nezlepšuje ani tím, jak rozvíjí osudy hlavních představitelů. Určité zmoudření sprejerů, pardon, writerů, kteří mění ulice za studovny UMPRUM a vysokoškolské posluchárny, lavičky v parku za výstavy klauzur a noční výpady za legal, působí celkem autenticky. Posléze ale hluboce zabředne do bahna nereflektovaného pokrytectví, když zásadové sprejery, pardon, writery, vrhá do spásného prostředí korporátu. Sorry, ale ten rozdíl mezi malováním propletených plameňáků ve strip baru a velkoplošnými reklamami na AVG [podobně jako jedna z postav - ta zabedněnější samozřejmě] též necítím. Jsme děti prázdnoty / děti barů a klubů / děti prázdnoty.

Na co si chceš hrát teď? (...) Na nás samotné. Když láká žena muže do série teatrálních výstupů, dělá to proto, že chce napravovat vztah, nebo aby se muž - odkopal? Carlos Saura pojednává o kondici reprezentativního manželství po španělsku, svazku prošedivělého pána a mladé ženy, který, jak se eufemicky říká, stagnuje. Nenaplněné manželství osudově rozkolísá zanesení garáže krámy z domácnosti ženina [pravděpodobně zesnulého] otce. Starožitnosti se začínají s vitalitou plevele rozlézat po minimalistickém interiéru doupěte a zdání spořádanosti a stability bere za své v sérii somnambulních a jinak spontánních erupcí manželčina podvědomí. Muž po krátkém váhání na hru přistupuje přesvědčen, že se to dá ustát... Během víkendu, na který dá hlavní hrdinka prozíravě volno služebnictvu, má divák příležitost nahlédnout do víkendového programu deprimovaných příslušníků španělské buržoazie za časů Francisca Franka, vůdce Španělska z Boží milosti. Přestože politika nepřichází na přetřes explicitně, je hned patrné, že v tomhle "domě" není všechno v pořádku, přestože nestojí uprostřed Madridu, nýbrž vprostřed ničeho, a je zbrusu nový. Manželé volně přecházejí mezi etudami čehosi, co se zdá být dramaterapeutickým hledáním pravdy společného života, ale co nabývá postupně podoby bezohledné manipulátorské partie. Saura obohacuje souboj pohlaví, již v základu stylizovaný, výživnými surrealistickými vpády, které vztah dvojce rovným dílem objasňují i zamlžují. Když je ke konci víkendu vztah Pedra a Teresy, v sugestivním podání podání ne-Španělů Per Oscarssona a Geraldine Chaplin sdostatek "objasněn", je divákovi jasné, že do manželství jedině jako chudák a s ošklivou, nectižádostivou a starou ženou, které se v noci nikdy nic nezdá.

Should I stay or shoud I go? O Stranger Things řeknou divákovi to podstatné úvodní titulky: Nejikoničtější motiv posledních let v syntetizátorovém balení doprovází pomalé, rytmické zjevování rudého fontu. Na pozadí fanaticky pečlivé osmdesátkové výpravy se odvíjejí příběh(y), jejichž linie jsou vypůjčené ze stejně letitých knih a filmů jako font. Ty ale splétají ryze mileniální texturu - identita, osamění, stesk po předčasně opuštěné nevinnosti, politická paranoia, obavy z budoucnosti a posvěcení eskapismu ve světě, kde je Reagan demigorgonem, demigorgon Bushem, Bush černým stínem, který vysává z americké půdy všechen život a nahrazuje ho odporným slizem. Vyprávění o partě nerdů a jedné chudokrevné holce, kteří strhli důvěrný háv světa a nahlédli místo zvané Vzhůrunohama, funguje jako expertně droga, střídající umocnění krize a navozováním úlevy tak rychle, že se z prvního stává druhé. Z dobových propriet jako jsou polaroid, herny a audiokazety, emanující analogové analgetikum pečlivě vybraného playlistu, který by se mohl jmenovat hymny ztracené nevinnosti, vystupuje nad jiné systém D&D, k jehož principům se hrdinové uchylují vždy, když potřebují pojmenovat problém, pro který mimo svět rolových fantasy her není ekvivalent. Po Carpenterovi první, Kingovi druhé série a zemeckisovské šaškárně série třetí netrpělivé vyhlížení čtvrtou, nejspíš zlatou ránu.

You're dead, Anna. Your opinion doesn't count anymore. Christina Ricci se vrací ke casperovskému pravěku své herecké kariéry v příběhu, v němž se role nebožtíka zhostí sama - průhledně hubená a s výstavními kozami, vyvalenými na pitevním stole k ohmatání nekrofilním novoanglickým publikem. Agnieszka Wojtowicz-Vosloo potenciálně plodný motiv přechodu postavy ze světa živých na druhý břeh, v němž si podávají ruce Poe a Fuchs, bohužel příznačně pohřbívá v první řadě množstvím klišé, jež jsou ve vypráskaném žánrů duchařin pro většinu filmařů neodmyslitelná. Originální předpoklad hrdinky, která čeká ve sklepě pohřebního ústavu na zpracování protestantsky pojatým Kopfrkinglem, zůstává nevytěžen myšlenkově, dramaticky i žánrově. Krovákem do rakve diváckého požitku je ale rutinně, až televizně v původním slova smyslu pojatá produkce. Kamera zabaví jen frekventovaným ohledáváním nahoty hlavní představitelky a pietně nudný klavírní soundtrack uspává silou "hydronia bromidu", jak o spasmolytiku referují české titulky - a Radiohead na konec to nezachrání. Kdyby šlo předpokládat, že se Wojtowicz-Vosloo pokouší v divákovi evokovat vůli k smrti, z níž Neesonův funebrák usvědčuje své "klienty", nešlo by ji vinit ze selhání. V rukou režiséra s výraznějším rukopisem, řekněme takového Sama Raimiho, k jehož Stáhni mě do pekla odkazuje i angažmá Justina Langa v roli proto-snoubence hrdinky, mohlo jít o o třídu lepší film.

Who designed these bikes? Hitler? Jelikož líná kinematografie zasluhuje líného diváka, jsem ochoten to odfláknout: Amanda Sthers jakoby okopírovala z pozdního "středomořského" Woodyho Allena vše, co replikovat lze - sociálně uvědomělou zápletku na bázi Blbce k večeři či Beatrice At Dinner, dynamiku věkově nerovných párů, zprostředkované povědomí o způsobech mrdek z vyšších vrstev a opulentní obsazení, z něhož kromě not-so-pretty-woman Rossy de Palma vyniká Toni Collete s pozoruhodnou karikaturou věru nechutné deprivované ženské, na jejichž studie má mimochodemc nad jiné talent též osudem a chtíčem zkoušený Allen. Naopak ze zřejmých důvodů vynechala Woodyho lehký vtip a styl, který sice ve filmech starého pána nevyhnutelně řídne, ale v porovnání s Madam služebnou ho i jeho nejslabší vývary obsahují množství nehomeopatické. Výsledkem je cosi, co velmi připomíná kinematografické vakuum, produkt, jehož výroba nebyla úplně zadarmo a jenž svou nijakostí přispívá k postupnému úpadku kinematografie tradičních námětů.

Chtěl jsem navodit intimní atmosféru jiskřící elegantním a chytrým sadismem. Prostě to, co člověk vídá v těch francouzskych filmech. Od pozdější Almodóvarovy produkce se film liší nezvykle sociálním vyzněním: madridský činžák sice obývá obvyklá parta standardně úchylných individuí, ale pastelově barevné kulisy byste tentokrát v neutěšeně osmdesátkových zimních interiérech a exteriérech panelového sídliště (vyjma výjevů kurvího kamrlíku) hledali marně. Hospodyňka Hospodyňka, hispánská Věra Galatíková Carmen Maura, co smaží (mimo jiné) Kanagon; sadistická matka paranormální holky; buzna; šlapka; babka co hraje automaty; taxikář; dealer; gekon, co se jmenuje Peníze, protože je zelený jako tisícovka. Plus mizerný spisovatel, který plánuje napsat falešný Hitlerův deník; jeho manželka kleptomanka; bratr alkoholik; zubař rozkošnický pedofil. Všechny spojuje jistý druh nedostatku, který společně s tužbami nenaplněnými z jiných než materiálních důvodů určuje jejich životy. Film nějakým zázrakem obsahoval vše, co momentálně řeším, včetně neřešitelného domácího nepořádku. V mý vesnici se říká, že kdo neviděl Granadu, viděl hovno. / Já jsem tam nikdy nebyl. / Já taky ne. Ani tíživé situace nebrání občasným erupcím excentrických taškařic: Možná vám připadám moc hubený. Ale to je omyl. Mé paže jsou svalnatější než vypadají. A navíc... Chlap nešuká rukama... :-) Kdybych byl marxista, pozdější opouštění tohoto motivu ve prospěch individuálnějších by mi vadilo, ale je třeba uznat, že právě jeho opouštěním nabyl Almodóvar později osobitosti, jíž by v rozmazávání patálií skupinového třídního hrdiny utopil: Co kdyby ses trochu nalíčila? / Co kdyby sis postavil čůráka?

I feel it in the water, i smell it in the air... Lovecraft (bez Lovecrafta) pro náctileté s tváří, která už pro cílové publikum představuje pouze meme. UFO sighting in Arkham! (asi tak), eko, čarodějnictví, The Thing, King. S předlohou to má společného jen málo, dokonce ani tu barvu ne. Kamkoliv zde vkročí enfant terrible Nicolas Cage, se i umný pokus o nevýslovnou lovecraftovskou hrůzu překlápí do důsledně béčkové, k popukání zábavné reinterpretace Jacka Torrance, která je samozřejmě s předlohou v příkrém rozporu: Cage dělá srandu; Cage se drží zpátky; Cage lose his shit again; Cage rozkošnicky dojí lamy, aby vzápětí před zraky konsternovaného hydrologa z Providence čerstvě nadojené mléko pozřel. Honba za atmoškou, jíž by film na motivy Lovecraftovy povídky měla být především (či ještě lépe: pokus přenést na plátno Lovecraftovo umění nic neukázat), je úspěšně sabotována i jinak než četnými odkazy a nezvladatelným šaškem v hlavní roli. Zvláštní efekty si zasluhují svůj přívlastek v plném rozsahu. O barvách jako z Princových videoklipů tuším v předloze řeč nebyla a stejně protismyslné je použití lacině vyhlížejících hyperrealistických CGI modelů a la Annihilation; věru zvláštní způsob, jak pojmout nevýslovné - že by skrze opak? Barva z vesmíru ve výsledku těší tím, jak nesourodý celek představuje; jak špatnou je, řeklo by se v době, kdy hrála konzistence v kvalitě díla nějakou roli. Dnes může stejně dobře bavit jako kontrapunkt toho, čím by měla být a čím není. Toho dosahuje "kultovní režisér" Richard Stanley naprosto svrchovaně. Maggot dick!

Original music: Atticus Ross & Trent Reznor. This nigga think he Spielberg or some shit. V průběhu devadesátek jsem prodělal pubertu, dospívání. Druhý stupeň a střední školu. Je to tudíž nutně osobní. U nečekaně citlivého filmu Jonah Hilla jsem si uvědomil, že na ta léta vzpomínám méně, než bych nejspíš měl. I když by se ozvěny těch časů v Železném Brodě a v Semilech měly podobat filmu o skejťácích ze západního pobřeží jen málo, opak je pravdou. Chybí sice Mńága, pravda, a slunce ve městě vyhlášeném prvním elektrickým krematoriem skrze podezřelá mračna též neoslňovalo jako paprsky zrcadlenými pacifikem, spousta toho nicméně souhlasí: Pixies, pochopitelně Nirvana, Philip Glass, dokonce, OMG!, Omega. Cédéčka. Videokamera. Kámoši tváří v tvář. A hlavní hrdina, dvojník Michala Suchánka circa Jen si tak trochu písknout (odhalený slovan Suny Suljic); posuďte sami. Kromě jednotlivostí se Hillovi (ročník 1983) podařilo vystihnout ducha doby, hnané kupředu dramatickými technologickými a společenskými změnami, ale dosud charakteristické čistotou, o níž se mileniálům nezdá. Prostředí subkultury, která plní funkci za dysfunkční rodinu (a v mnohém lépe!), s tím mile koresponduje. Adept na dvojprogram s Šeptej. Nebo trojprogram s Paranoid Park. She put two of my fingers in her vagina. (...) And it's so much lower than I thought!

My life fucking sucks. Film lze nejvýstižněji popsat líně: další Sandler. V duchu filosofie, že na tvůrčí reparát je vždy času dost, prodlužuje prosperující komik šidítko, jímž substituuje naplňování snů upadající střední třídy výjevy na televizní obrazovce. Hlavní hrdina za dramatických okolností opouští svůj zpackaný život úředníčka v pobočce banky (umístěné v supermarketu), aby se po boku cool Sandlerovy postavy vrhl do bezmála špionského dobrodružství - ženy, vily, jachty, you name it. Když nasvitne, že je všechno trochu jinak, můžete se utěšovat podprahovou zprávou, že i váš život může stát za starou belu, alespoň ale nemáte rakovinu. Sandler jaksi mimochodem sympaticky přihrává roličky méně úspěšným přátelům ((David Spade, neidentifikovatelný Sean Austin), celkem baví a zatvrzele rekonstruuje svou typickou hereckou polohu do podoby ostrého týpka, kterému všichni závidí, jak je super, aniž by přestal být ryze rodinný typ. (Poloha dement byla uvěřitelnější a o délku Zohanova pubického clupu zábavnější.) Finders keepers, lose your sneakers.

Jeremiáš 11:11: A proto tak praví Hospodin: Hle, přivedu na ně neštěstí, kterému nebudou moci utéci. Tehdy budou volat ke mně, ale já je nevyslyším. Až dnes jsem zjistil, že oním nešťastníkem, který úzkostlivě dbá na čistotu prohlížeče, je Jordan Peele :-) My řvou odhodláním dostát pověsti Uteč a tím být sofistikovaným filmem, který cosi vypovídá, což nutně vede k tomu, že říká až moc. Jakoby nebylo dost strašidelné a matoucí potkat se s rodinou, která je identická té vlastní, politics si podávají ruce s psychoanalýzou, bible s videoklipy Michaela Jacksona, slasher s artem. Jestliže spousta odkazů a doslovností snižuje potenciál ryzí zábavnosti, vznikl horor, jemuž na rozdíl od Uteč nic v jeho kategorii není vzdáleně podobné. Někde v polovině filmu nechává Peele odpoutat film od žánru zcela a vy necháte My buď rozplynout v jeho surrealitě, v níž se narativní linie smyslem vedlejším, nebo ho stejně jako jiná surrealistická díla odepíšete jako pitomost. Tou ale Us není. Protože linie rudých, která dělí Ameriku ve-dví, je mnohem skutečnější, než potenciálně konzistentní storka o Merlinově lese, kde můžete poznat sami sebe. What are you people? / We are Americans.