F.W.Colqhoun

Bilbo by po projekci Šmakovy dračí poušti nejspíš parafrázoval: It feels thin. Sort of stretched, like... butter scraped over too much bread. Omezím svoje lkaní na klíčové otázky a stručné odpovědi: Je digitální les hezčí než analogový? Jsou animace lepší než gumové masky? Jsou z fyzikálních zákonů vykloubené souboje zábavnější než dialogy v perfektní angličtině? Je 3D lepší než 2D? Asi mi budete rozumět, odpovídáte-li jako já ve všech bodech: ne. Přírozené novozélandské lokace z LOTRa nezestárnou resp. jsou i po deseti letech ke koukání. Anonymní gumové xichty skurutů straší účinněji než Bledý Ork v nejlepších momentech a žádná ze CGI-ekvilibristik nepůsobí tak imaginativně jako miniatury manufaktur Orthanku. Jízda v sudech je nehoráznost, kterou nemůže mluvit ani nejhlubší souznění s hračičkovstvím Petera Jacksona; jestliže se mu po natočení několika skvělých filmů zachtělo zamotávat hlavy, měl to v kinematografii zabalit a jít makat ke kolotočům. Všechny ty krávoviny ředí to dobré v Hobitovi na čím dál vyšichlejší břečku a na rozdíl od loňska jsem pozbyl dojmu, že je to hlavně pokusem prodat to jako trilogii.. Šmakova dračí poušť má své vrcholy ve skromných scénách - dialozích Gandalfa s Radagastem, Bilba se Šmakem, Thranduila s kýmkoliv [Lee Pace je skvělý]. Kdyby těch bylo víc, těžko bych hledal záminku ke stížnostem. Čím dál vzácnější husinu jsem registroval při potyčce Gandalfa s "bulvou", který navozoval [narozdíl od pozdější honičky s bezzubým drakem] povědomý bytostý děs. Nadšené komenty mne překvapují a nemůžu se rozhodnout, jestli mi něco uniká, nebo zda jde produkcí přiblblé atrakce [protože přesně tomu se Šmakova dračí poušť ve svých horších momentech blíží] naproti nejen víkendovým, ale i informovanějším divákům. Průměr hodnocení místních mazáků me mně probouzí kulturního apokalyptika. Jestli tohle dělal Jackson pro prachy, má je mít: Uvidím, co s mým rozpačitým dojmem udělá brzká, draze zaplacená repríza. (...) Repríza: Všechno, co mě sralo napoprvé, mě napodruhé kadilo o něco méně. Potřetí už ale nepůjdu. Na Společenstvu jsem byl v kině 5x. Ani jednou proto, abych si ÚSPĚŠNĚ ověřoval škodolibé postřehy.

Jsou cyničtější, okoralí, složitější, ne tak romatičtí a ošklivější. Je jim 32, mně [zatím] též. Rozumíme si. To, jak se hrdinové za 9 let změnili, hezky koresponduje s tím, co bylo jasné už v Sunrise - koncept by se Scarlett Johannson a Hughem Jackmanem v hlavních rolích nefungoval. Ethan Hawke je trochu skřet [žádný z klaďasů mu mu nesedl tak dobře jako role ultimátního sráče v Before the Devil Knows You're Dead], Julia Delpy JE trochu neurotička, jeden by mohl pojmout podezření, že je i trochu kráva - v dobrém. A ať dělá co dělá, má velkou zadnici. Sunset strašně funguje, protože důsledně míří jen mírně [bez urážky] nad hlavy publika, v němž sedí řada těch, kteří mají s podobným setkáním po letech osobní zkušenost. Civilní ale v tomto případě neznamená obyčejné, Linklater umně proplétá povědomé jemným předivem nefalšované filmařské poezie, která nezapírá francouzské inspirace. A jejíž pointou je předtitulková sekvence, poprávu zapsaná tučným písmem do dějin romantické kinematografie. At least in my book.

Double feature never dies, zpívají švédští folkaři Camera Obscura. Mají pravdu v tom smyslu, že by to byla škoda. Zvlášť nabízejí-li se tak luxusní filmové kombinace. Nebudeme se probírat tušenými možnostmi. Konkrétně - degustovat Olympus Has Fallen v těsném závěsu za White House Down neskýtá požitek stran kontrastu, jako spíš možnosti jemné komparatistické práce. V jednom okamžiku se po obrazovce rolují závěrečné titulky, vlajka se třepetá nad spáleništěm a najednou je tu všechno znova s trochu jinými tvářemi, po troskách teroristického řádění ani stopy. A prezident je z ničeho nic blonďák, o volbách ani slovo... Akční sekvence [zejména "obsazení" Bílého domu] jsou jedinou disciplínou, v níž Fuqua za Emmerichem nezaostává. K tomu mu stačilo pozvat nějakého typa, který mu napsal atraktivní notičky ve stylu Counter Strike, nechat chlístat falešnou krv, po níž byste se v Emmerichově propadáku sháněli marně, nepočítaje kapičku pod nosem záporáckého side-kicka. Co do CGI s pánové nemají co vyčítat, v obou případech stojí za prdlačku. Fuquaův záporák dokáže být mrazivý i bez diamantů ve xichtě, ale tak strašidelně jako vyžilý Woods není. Gerard Butler je MacLane ještě méně než Tatum, schází mu vtip a je tak paradoxně podstatně legračnější. Což * opět překvapivě * na zábavě nepřidá. Fugua se naneštěstí v zájmu konzistence a drsnosti rozhodl vynechat humor úplně, což ve flicku o únosu prezidenta Severokorejci v jeho vlastním domě není rozumné. Vyhodíte-li z podzemního bunkru srandu dveřmi, vrátí se Vám pomyslným oknem. Přestože se má Olympus tendenci považovat za serióznější z obou blbůstek, politickou situacu předestírá jako nějaký večerníček - indicie toho, za koho tenhle president kope, jsou pečlivě uklizeny. Méně vtipný, více k smíchu.

Od Emmericha jsem si naposledy užíval Den nezávislosti [v autobusu cestou do Chorvatska roku cca 1997]. Den poté subjektivně působil jak Týden "předtím" * tak strašně se to táhlo! * na 10 000 BC a podobný píčoviny jsem už nevyhledal ani ve chvílích nejtemnější noci mysli, takže nemohu soudit. K Útoku na Bílý dům jsem se odhodlal ze tří důvodů: Prvním je šílená shoda námětů Fuquavým Olympus Has Fallen, na který si už jen pro srovnání také brousím zuby, druhým je halasné se hlášení ke Smrtonosné pasti, jíž jsem v klukovských létech samým reprízováním na VHS úplně zlikvidoval. Za třetí: Bylo mi blbě a potřeboval jsem rozveselit. To se - povedlo. Jednota místa a času Emmerichovi svědčí. I když je film samozřejmě přehlídkou snad všech yankeeských mindráků počínaje terorismem, pokračujíce korupcí, zahraničními válkami, konče černým prezidentem, vše je pojato tak žertovně, odlehčeně a s citem pro nadsázku, že se soudný člověk může nudit, ne však durdit. Hovězí výraz Channinga Tatuma se hodí spíš pro distingované žánrovky Stevena Soderbergha, a na prvního Johna, toho z Makatomi, prostě mimicky nestačí, ale společně s prezidentem v keckách Jamie Foxxem, sekretářkou Gyllenhaalovou a patriotem Woodsem [ten ale vypadá, chlapec] to jakž takž táhnou. Ostatně campová smršť obnášející nápady jako sestřelování Air Force One atomovkou nebo honička v neprůstřelných limuzínách po zahradě Bílého domu zájem o herecké výkony zdatně potlačují. A ta nechutná osmdesátkovost Pastí v tom koneckonců také je. Děkuji, chmury rozehnány. A možná si obstarám i 10 000 BC.

Kdo viděl první díl, ví, že nápad to byl v rámci žánru dobrý, zručně vytěžený a osvěžující. Pomohl na výsluní dvěma perspektivním xichtům [Cooper, Galifianakis], navodil příležitost k mužnému pomrkávání a poskytl představu těm, kteří nekalí tak tvrdě... Coby abstinent mohu mít kocovinu pouze morální a na ty taky netrpívám. Druhému dílu bylo vyčítáno, že se jedná v podstatě o deja vu, že do detailu v jiných kulisách opakuje nápad prvního. Třetímu se stalo něco ještě horšího - nápad nekopíruje, ale nemá ani žádný jiný a staví na chatrné zápletce obnášející odkazy na předchozí dva díly, pitomosti neomluvitelné ani chlastem - a to se prosím vlastně ani nechlastá. To je - málo. Film má tedy pro Vás smysl jen v případě, že chcete [jako já] strávit další hodinu a půl ve společnosti oblíbených charakterů. Extempóre mentálně nedospělého Alana je samozřejmě těžištěm, v těsném závěsu za šíleným Chowem. Nejkomičtější je ale Doug, který je už potřetí odsouzen k tomu, aby někde trčel a čekal, až ho ostatní najdou. Točit čtyřku by nebyl dobrý nápad.

Je to oficiální, jsem dojatej. Sérii Before... jsem dlouho odkládal, přestože mě k ní cosi vábilo - kromě režisérské odvahy stavět romantický film na dvou mluvících hlavách je mi blízké pojetí vztahu jako dialogu, pregnatně vyjádřeném definicí Boha z úst Julie Deply. Máločemu rozumím méně než empaticky mlčícím párům. Before Sunrise mě ovšem dostalo. Jistě, to velké mluvení není vždy nejpřirozenější a celé to má rámec spíš divadelní než filmový, ale i určité nedostatky dávají v rámci celku smysl. Linklaterova vkusná indie romance, nasáklá duchem devadesátek, a není to jen o Hawkových džínách s allstarkami a návštěvách record storů s poslouchacími kabinami, se dokonale protnula s tím, co si z nich pamatuji nejvíce - noční toulky, muchlování v parku, postuberťácké filosofování a puncovanou nevinnost, která se s příchodem '00s možná nejen z mého života kamsi vytratila. Prostě svět před internetem, různými databázemi, možná si to taky pamatujete. Pečetí kvality je výstižně prostá, nicméně vážně působivá Come Here z pera Kath Bloom, o níž jsem do včerejšího večera bohužel nikdy neslyšel. PS Vynález 24-hodinové reality show si mohl Hawkův hrdina Jesse odpustit.

Čekal jsem sociální drama, dostalo se mi ho. Tanović celkem úspěšně proplouvá minovým polem žánrových klišé hlavně proto, že disciplovaně drží pseudo-dokumentárních postupů. Nesnaží se překačovat škálu možností - nechává ne-herce nehrát, v obrazech bídy se nehnípá, neždímá z diváků soucit, prokládá intenzivní situaci zdánlivě bezcennými scénami zlobení nevydrezůrovaných dětí, jízd mezi průmyslovými komplexy, tichých přesunů infrastrukturou nepřehledných institucionálních a ekonomických cest. Důsledně nás nechává polovinu filmu hledět hrdinům na záda, pozorovat, jak někam, většinou marně jdou. Nepropadá lákavému pokušení výpověď vyhrotit do trierovských hodnot. Člověk získá představu, jíž lze věřit, a o to asi jde. Je to k uzoufání. C'est la vie. Najdou se i mouchy. Z filmu je cítit podvědomá idealizace jednoduchého venkovského života lidí na okraji, která se projevuje v neokázalých, nicméně nekomplikovaných scénách milostného života dvojice, či bezděčné vizuální estetizaci. Takový výlet na dříví nebo na skládku zasypanou sněhem sice vypovídá o čem vypovídá, čistě obrazově působí proti smyslu skoro vábně. K obsahu snad ani nemá cenu se vyjadřovat. Skutečnost, že jsou "slušní lidé" schopni nechávat pro 900 marek chcípat bližní s mrvým plodem v děloze na sepsi, zatímco by s tím šlo snadno něco dělat, výmluvně zpravuje o tom, jakým směrem a za jakým účelem vedou kecy o "nadstandardu" ve zdravotnictví. Pro ty, kteří nevědí: Jde o prachy do kapsičky a ta cesta vede do pekel. Mimoto jsem se dověděl, že-a-jak lze karosérii vozu rozsekat sekyrou. Doufám, že mi tato vědomost nikdy nebude sebeméně užitečná.

Machete don't dissapoint. Nemá cenu popírat - celá tahle nejapná záležitost cílí hlavně na WTF-efekt. Své zdánlivě nízké cíle naplňuje Rodriguez vrchovatě. Po letech úzkostlivě pěstovaných hollywoodských mimikry se jako ortodoxní céčkař vy-outoval nejpozději s Planetou teror a soudě dle věčných odkladů projektů jako Sin City 2 se mu zpět do vod serióznější filmařiny nechce. Machete Kills servíruje s úplně novým citem pro ne-míru. Vrství béčková/céčková klišé, všemožné odnože tradice explotation, legrační gore, porno-medley-soundtrack, vyhrocení obvyklých témat, sebe-ironická přiznání, postmoderní cynismus [beam-up mexických zahradních dělňasů] a krystalicky komediální pokusy Dannyho Treja o kaskadérské kousky, k nimž lze v jeho věku počítat i běh do schodů. Kromě snobské profesionality se nešetří ničím. Machete, ilegální čistič kanálů z jedničky, morfuje v Bonda z Tijuany, s čímž jaksi koresponduje podstatná část zápletky vytunelovaná z Moonrakeru. [Seriózní přístup je fajn, ale až to přestane diváky bavit, mohli by z Pinewood Studios brknout Rodriguezovi, aby zosnoval bondovský návrat k sedmdesátkám.] Absurdně vyhrocená, nicméně kašírovaná rezignace na umělecké kategorie, sama o sobě estetický akt, z filmu činí z Machete Kills hříšně uspokojivý zážitek. Přidávám se ke skupině vrcholně nervózních diváků. Jestli v případě Machete Kills Again ...In Space! zůstane jen u prvotřídního traileru [tzn. jestli není trojka ještě natočená], znamená to neproměněnou šanci zaútočit na metu nejzhovadilejší trilogie vůbec.

Kdyby se dal Andersonův Mistr brát jako Rorschachův test, dopadl bych v něm jako Phoenix hrdina Freddie na začátku filmu: rozpoznal bych čůráka. Nebo dva. Tak jednoduché to ale s filmem TP Andersona není. Uvedením komplikovaných charakterů všechno jen začíná. I když Hoffman s Phoenixem strhávají monstrózními výkony pozornost hlavně na své rozporuplné postavy a jejich patologický, těžko pochopitelný, nicméně důsledně logický vztah, Anderson soukromými dramaty směřuje k obecnější zprávě o americké minulosti i pohnuté současnosti. Příběh přitažlivosti manipulativního blázna, který má dojem, že všechno ví [ale není si vůbec jistý; na to jsou okolo něho jiní...], s manipulovatelnou, zakomplexovanou neřízenou střelou, dává už jen z kusých zpráv o dění nejen v zámoří, zamořeném nekompetentními cvoky a cvoky kompetentními, v řadě okamžiků jakýs takýs nevábný smysl, jehož pachuti se budete muset nějakou dobu zbavovat. Pokud jde o formu, Anderson neservíruje nic míň než * jak se na obsah sluší * novou americkou klasiku. Kamera a střih umocňují herecké excesy; zejména Phoenixovy, snímaném většinou z úhlů důsledně popírajících jeho vrozenou fotogeničnost. Atmosféru nerozpoznaného šílenství podtrhuje klasik nejen rockový Johnny Greenwood. Zbývá doufat, že Anderson nerozvaří v budoucnosti charakterovou dialektiku filmů Až na krev a Mistr na mannovskou manýru. Byla by to škoda. Moc amerických tvůrců s ním ligu nesdílí.

Na jednu stranu je korunovace Humoresek na novou klasiku ČT symptomatické k současné úrovni televizní tvorby obecně, na stranu druhou lze jistou úroveň pokleslosti brát jako záměr, zdůrazněný titulem / žánrovým vymezením, přimhouřit kritické oko a i díky vkladu režisérského veterána Antonína Moskalyka cítit jemný závan lepších televizních časů. Důvodů být shovívavý je vícero. Jakmile jeden uvykne humpolácké brněnské legraci a špatně skrývané vulgaritě [tematizování "toho" a "tamtoho" je paušálně maskováno užíváním neurčitých zájmen; o šoustání je ale řeč co pět minut a svůj vrchol nachází vilnost v epizodě, kde Valérie Zawadská švitoří o degustaci "rohlíčku" sňatkového podvodníka Borise Rösnera], lze si užívat buddy-homo-srandu z policajtského hnízda a nakonec i ty podřadné případy jako krádeže slepic, andělíčkářství nebo sedlácké mordy. K vrcholům produkce patří výprava. Chemie a improvizace Trojana, Kostky, Parduse a nakonec i uřvaného Töpfera docela funguje a zabaví, když už se toho později kromě postelových historek tolik neděje. Nejednou ale člověka zamrzí, že se jelo "seriálově" na první, druhou dobrou, a že se trochu nepřitlačilo na filmařské dovednosti, které by to celé tak nějak lépe prodaly. Místy * hlavně v poslední sérii pod režijní taktovkou Pavlíny Moskalykové * ta telenovelovatá legrace lehce přaváží detektivkový rozměr seriálu, který už děj jen akcidentálně doplňuje - asi jen proto, aby jednoho nenapadlo, že policajti kromě chlastání a kurvení se nic kloudného nedělají. Úpadek se mi ale nezdá tak dramatický, jak by se z ostatních komentářů mohlo zdát.