Willy Kufalt

Déle jsem si přál vidět něco z rané, ryze polské tvorby Agnieszky Hollandové, zároveň se však v tomto případě mírně obával, zda nepůjde na mě o příliš ženský film... Měl jsem se obávat z jiných důvodů, protože tak těžký psycho nával plný beznaděje, šílenství a krutosti osudu jsem už dlouho neviděl (jako zlatí současní dánští tvůrci! :o)) a ke konci už úplně nevěděl, co si mám o viděném myslet. Šílenství a beznaděj tady vycházejí ze dvou různých pramenů a pokud jde o bez příkras zobrazené semletí člověka společností v totalitní (komunistické) země, završené ještě rodinnými problémy a mizerným sociálním zázemím pro výchovu syna, dokázala na mě Osamělá žena svým náhledem do reálného socialismu silně zapůsobit. Zároveň mi tu Irena připadala i přes své tendence k (dosti pochopitelné) hysteričnosti jako poměrně silná hrdinka, jejíž střety s úřady nebo rodiči synova spolužáků braly dech. V těchto scénách jsem pořád oceňoval výpověď, s níž Hollandová přišla. Pokud však jde o druhý pramen: Irenin tragický milostný vztah, tady se už přiznám, že mi bylo menším utrpením sledovat počínání stále odpudivějšího psychopata Jacka, kolem nějž se žena v nouzi každou chvíli začne točit. Brutálně vyhrocené a posléze až nechutně vygradované spolunažívání obou dospívalo stále více k okamžiku, kdy jsem si řekl, zda to paní režisérka (i v rámci zvolené výpovědě) už kousek nepřehnala. Pocit z toho, když jsem si po zhlédnutí přečetl, jak film po uvedení v televizi vyvolal menší vlnu pokusů o sebevraždu, do hodnocení filmového díla nezahrnuji, ale moje rozpaky z přehnaně vyhroceného kalkulu jen potvrdil. [70%]

Yorgos Lanthimos patří k těm kontroverzním režisérům, k nimž si ani po několika viděných filmech nedokážu stále vytvořit jasný názor, podobně jako kdysi u Larse von Triera, protože zatím co snímek – to totálně rozdílné dojmy od jednou čirého odporu až po jindy skvostný zážitek... a Chudáčci se pro mě na této vlnovce vyhoupli úplně nejvýš a nemít tak přehnaný rozsah bizarních sexuálních scén, snad poprvé jdu s hodnocením i na maximum. Propracovaná výtvarná stránka naprosto kouzlí pro divákovo oko, nejen s častým využitím oka rybího, a byť by šlo namítnout, že některé formální prvky jsou samoúčelné, dokázal mě nadchnout i přechod z černobílého vizuálu do barevného, protože zážitkem bylo už jen mít možnost vracet se do známých prostředí (např. přednášková aula) i k postavám, jaké jsem dlouhodobě poznával černobíle, najednou v magických přidaných barvách. Fantasknímu epickému příběhu s variací na Frankensteina ta vymalovaná aranž kostýmů, kulis, pozadí moře, záběrů velkoměst v neurčitém budoucím čase náramně sluší, stejně jako nadsázka, kterou režisér spolu s herci do příběhu o uměle znovuzrozené ženě Belle vkládá. Emmu Stone si pamatuji jako milou talentovanou holku z La La Landu a rozhodně nezklamala ani po čase v rozdílné poloze. Její obdivuhodná herecká kreativita ve ztvárnění „oživlé mrtvoly“, prožívající si znovu vývin dítěte a zažívající bizarní situace, je nespoutaná a pomáhá udržet filmu vtip. Velice se mi líbil i mužský trojlístek „vědecky“ přesného Dafoa, tajemného Youssefa (kterého jsem zaregistroval poprvé) a bonvivánského Ruffala – takže jsem výjimečně v režii Lanthimose plně spokojen i s hereckými výkony, byť ke konci už (žel) došlo i na nějakou scénu, kde jsem měl pocit, že se na chvíli i s herci vrací onen starý, chladně odtažitý Lanthimos. Naštěstí jen na chvíli, protože jinak vedle loňských Stovek bobrů jde o snad nejnápaditější žánrový počin posledních let, s jakým se setkávám a jaký mě po svou dlouhou stopáž úspěšně přenesl do svého nápaditě podaného světa. [85%]

Pierru Granier-Deferrovi zřejmě komedie příliš nesvědčí a asi je dobře, že se příští dekádu plně našel na oplátku v psychologických a krimi dramatech. Tady sice ve svém raném snímku nabídl poutavé i lehce vtipné režijní nápady, ale u pár scén pro jejich vyniknutí (např. hry se světlem u barového vystoupení, zrcadla a loutky na pouti) mi připadalo, že film spíše prodloužují a ještě více dvíhají můj rozpačitý pocit z něj, vycházející z poněkud neujasného a častého střídání jednou vážného a pomalého, jindy zase silně komediálního zpracování krimi námětu. Zdařile je však určitě zpracován několikaletý pobyt ve vězení, kde se záběry z výročních filmových týdeníků jednotlivých roků střídají s útržky průběhu Maréchalova vězení a obojí sledujeme v zúženém formátu promítaného filmového záznamu. Sledovat mě film často celkem bavilo díky Lino Venturovi i Charlesu Aznavourovi, ale do nitra postav na scestí zločinu, podrazu a pomsty jsem se naplno nedostal. Přehlídka zejména vedlejších hereckých výkonů tu zdaleka netvoří to reprezentativní ze šedesátkové Francie a jak Pierra Brasseura většinou i přes jeho stylizované přehrávání celkem můžu, tady to už ve svých posledních scénách na můj vkus neukočírovaně přehnal. Šlo o jeden z posledních titulů s Linem Venturou v hlavní roli, který mi z jeho filmografie chyběl a s ohledem na zdejší sbírku nadšených reakcí jsem vkládal do Metamorfózy stínky větší naděje, no skončil u mě ako jeden z těch poměrně slabších. [60%]

Přívlastky poetický a politický mají k sobě blízko zvukově, zato obsahově hodně daleko... a filmů, jež by cosi poetického a politického dokázaly v sobě spojit, je stále méně. V chilském Hraběti se tak překvapivě událo na pozadí námětu upírského horroru! Podobně nezvyklé, kreativní přístupy k žánrovým námětům mě často baví a Hrabě mě od počátku upoutal skvostnou černobílou kamerou, z ní sálající atmosférou a nakonec i mnoha nečekanými prvky: poeticky laděnými scénami (např. během průletů jedné z postav krajinou), rozvíjením upírského námětu zčásti na pozadí reálných politických událostí dějin posledních tří století, prolínáním časových rovin (byť trošku matoucím) včetně linie se čtveřicí současníků na zámku a realizací interview s argentinským diktátorem, který přežil v podobě upíra, i několika dialogy s břitce vybroušenými replikami... „Noc je pro zloděje, jako jste vy. Já jsem rád zabíjel, vy jste rád kradl.“ *** „Mou ženu si nech. Je to můj dárek pro tebe.“  Problém trochu byl, že navzdory tomu, jak mě upoutaly vizuál a hudba, jsem se do pomalého vyprávění se sice funkční, ale místy také monotónní atmosférou dostával obtížněji. Trvalo mi skoro polovinu filmu, než jsem jeho kouzlu více propadl. Výsledné provedení nápadu mi vůbec nepřipadá špatné, snad jen trochu natahované. Zatím tudíž zůstanu u silných 3 hvězdiček, z nedávných „artových upířin“ s podobně mnohavrstvým řešením mě přeci jenom více nadchli němečtí Blutsauger. [70%]

S Elio Petrim a jeho experimenty 60. let si příliš nerozumím. Rok a půl nazpátek jsem značně protrpěl jeho údajný horror Tiché místo na venkově, na druhé straně přešla od té chvíli delší doba na to, abych se dokázal ze zvědavosti odhodlat na jeho zde dobře hodnocenou sci-fi a začal doufat v zajímavý zážitek. Nic se nedá dělat, ale z Desáté oběti se vyklubala pro mě (žeby nepřekvapivě?) další Petriho nesnesitelně psychedelická (včetně otravné hudby) a intelektuálně se tvářící šílenost, která sice oplývá poutavým a nápaditým vizuálem, ale ve finále s přechodem do totální crazy frašky je to tak vše, co pozitivního o tomto zmateném experimentálním cosi mohu říct. Marcello Mastroianni mi v jiných rolích dokázal, že byl skvělým, někdy i charismatickým hercem, ale tohle je (s výjimkou jedné působivější scény) další z těch šedesátkových filmů, kde jeho výkon nespočívá vesměs v ničím dalším, než že se před kamerou po celou dobu vyskytuje s jedním rádoby cool chladným výrazem v póze intelektuála nad věcí, navíc ten ulízaný béžový účes, jakým ho zde maskéři obdařili, mi připadal až směšný. Ursula Andress mi oproti němu zase nikdy nedokázala, že by mohla být něčím víc, než kapánek přeceňovanou umělou ikonou, jejíž slávu asi nikdy plně nepochopím, aneb znám v rámci 60. let řadu daleko půvabnějších a zároveň talentovanějších hereček. Jednu hvězdu dávám za pár kreativních výtvarných nápadů a figurku jednoho z průvodců pořadem, jinak mě tato futuristická vize světa proměněného v akční reality show navzdory slibnému námětu minula a v rámci zmíněného sci-fi tématu bych Desátou oběť řadil k tomu nejslabšímu, ba až zpackanému. [30%]

Ha, sleduji! Číhám a špehuji! Aneb stal se ze mě náhodný stalker. Proč? Protože Alex van Warmerdam se ho rozhodl ze mě na necelé dvě hodiny udělat. Sleduji Alexův film se všemi lehce vyšinutými, ale často jedinečnými postavičkami v jednom prazvláštním zapadlém městečku a říkám si: je to tak divný sled absurdních situací, že mě asi brzy přestane bavit, jak se mi to stalo u Roye Anderssona a jeho Ty, který žiješ. Sleduji dál a zjišťuji, že jsem si v sledování lidiček našel u Alexe zálibu mnohem více, než tenkrát u Roye, i přes absenci dixielandu to má tady jednoduše na každém koutě veselší a také je tu poblíž škola, v níž je dělat jakoby nic nejsnadnější. Můžete být tedy: I. stalkerem preferujícím jedno místo s trvalejší polohou, např.: a) propast v lese, b) jezero u lesa, c) skříň, d) prostor pod stolem s ubrusem, e) ulici s výhledem přes výlohu, f) obyčejné místo ve škole u okna, g) jakékoliv další místo dle vlastního výběru... nebo II. stalkerem pohyblivým, ať už pěšky nebo třeba, jako pan Dikke, s motorkou. Důležitou vlastností je však pro stalkera trpělivost. Trpělivost, díky níž jsem se ze zdánlivě nekonečné série drobných příhod a absurdit (ne, že bych si stěžoval, nakolik byly od první chvíle často velmi zábavné i napínavé...) dočkal postupně několika souvislých, propojených a nápaditě, často černohumorně vygradovaných příběhů. A byl jsem o to více spokojen, když jsem s překvapením zjistil, že nás na té ulici je najednou celá hromada sledujících, doslova jako v kostele, a hromadně u toho sledování držíme palce v relativně šťastný konec jednoho malého, leč divokého rodinného dramatu. Ten název je příhodný, protože po stránce humoru si Alex van Warmerdam vážně dosti bere ze severských komedií a rozvíjí nepředvídatelný kus kreativity ve společnosti svérázných postav, mezi nimiž si i přes jistou bizarnost až decentnější zvrhlost najdete aspoň jednu „svou“. Třeba pošťáka přímo v podání pana režiséra. Nebo nezapomenutelného myslivečka, co si zajde do lesíčka nejen na čekanou. [90%]

Nejspíš nerozumím metalu nebo byl José María skrytý podvrhář, ale sliboval svému zákazníkovi v rámci proma kapely vostrá slova a jak z pásky, tak na koncertě znělo jen tvrdé dunění kytar s hlasitými bubny bez jakéhokoliv textu. :o) Nevadí, buranský metalita vyznávající satana mě stejně z hlavní trojice bavil nejméně, ale neortodoxní kněz vnášející do dění spoustu nestoudně černohumorného vtipu a televizní moderátor věšteckého pořadu, který mi zase připadal jako nejzajímavěji pojatá postava, mě na své cestě za Ďáblem a proti Ďáblu od drsné rozepře po společnou spásu chytli. Álex de la Iglesia protkává své nevšední filmy hodně divokým humorem, nabitou sérií akcí a bohatou žánrovou směsicí, svou notně pestrou sbírkou drsných i groteskních nápadů mi obvykle nesedne úplně stroprocentně, ale po nedávno viděném Společenství (které se stylově Dnu šelmy hodně podobá, ale jako celek u mě přeci jen vítězí) mě už podruhé svým starším kouskem dokázal přikovat a zabavit, aniž bych si více všímal hodně rychle utíkající čas a najednou přišel konec, ironicky poetickej konec. Víc jsem se ocital v neškodném napětí, než smíchu, ale předpověď blízké budoucnosti od dvou pánů s přidáním „koledy“ mě dostala tak, že jsem si ji navrátil a vychutnal znovu. [75%]

Ze začátku ten film působí až jako dokument, vtahující svého diváka do autenticky snímaného prostředí, a ke konci zas jako děsivý sen, plný hroutících se situací a vyústění až do zoufale bezvýchodiskového propadu... Trvalo mi dlouho, než jsem začal v Manile více vnímat souvislý příběh, který by mě současně plně zasahoval, ač nejedna scéna z hromadné práce dělníků na stavbě (včetně odlehčené chvilky předváděného zpěvu, záhy vystřídané drtivou tragedií) nebo samotný kontrast při přechodu ze slumů či pracoviště do velkoměsta mě dostatečně poutaly. Pár scén možná díky svému dokumentárnímu stylu na mě dýchalo menším chladem, ale zaskočeného střetem s homosexuální prostitucí (obzvlášť ve filmu 70. let až nečekaně!) z pohledu hlavního hrdiny v neznámém světě velkoměsta, mě Manila coby film stále více vtahovala a coby město až nepříjemně odhalovala často tu snad nejhorší možnou tvář bídy a špíny sociální i morální – tvář světa, který zažitými okolnostmi vyburcuje i nesmělého návštěvníka, původně ještě hledajícího lásku, nový život i pochopení. Ve filipínské kinematografii mimo tvorbu Lava Diaze jsem zatím také novým návštěvníkem, ale tohle byl zajímavý zážitek s působivým gradováním od částečného hraného dokumentu až do žánrových motivů tragické romance či malého thrilleru o pomstě. [80%]

Je to překvapivé, ale oba starší ceněné filmy, které tu mnozí v komentářích zmiňují (Pulp Fiction a Fargo), mě z valné části nebavily a nesedly. Boj sněžného pluhu s mafií navzdory lehce rozpačitějším dojmům z prvních 20ti minut naopak ano. Nejásám čistou radostí, jen mě tuto napínavou odyseu rozsáhlé pomsty s dlouhým řetězcem mrtvých a dalších obětí až po závěrečný střet s velkým norským Hrabětem drogové mafie prostě bavilo sledovat. Tenhle biják měl pro mě společně se studenou atmosférou i dostatečný švih a skvělý hudební doprovod. Černý humor prosáklý vedle drsných soubojů a místy nečekaných střetů i do nápadu černých záběrů s mezititulkovými informacemi o mrtvých, mě občas zvláštním způsobem lehce rozesmíval. Brzy mi přestalo vadit také to, že většina herců ve vedlejších až epizodních postavách mi připadala daleko zábavnější a atraktivnější, než do hlavní role obsazený Stellan Skarsgård, naštěstí však nešlo vyloženě o jeho „one man show“. [75%]

„Z dadaisty už beztak nic nevypáčíme. Pošli ho na akademii.“  Severská kinematografie mi už mnohokrát dokázala nabídnout nečekané, neobyčejné a fascinující zážitky. Tato Galerie Boha sice silně netuctová a něčím i fascinující byla, ale její obsah a zpracování mimo excelentní vizuál jsem přijímal rozpačitěji. Na jedné straně místy vypadala, že se snaží střílet si ze snobských umělců a umění pro snoby, na druhé straně dojmem díla pro snoby, plného umění pro umění, experimentu pro experiment a provokace pro provokaci, působil občas na mě i film samotný. Na cosi mysteriózního či fantaskního došlo, o komedii s různým výsledkem z jednotlivých scén se tvůrci snažili a vtipné scény (např. s plyšovým maňáskem v závěru) se najdou, ale proč je snímek zařazen i do dobrodružného žánru, už nepobírám. Příběhu je tu minimum, i když pár linií na pokračování typu přípravy výstavy se z mozaiky různých scén, výjevů, šotů a dalších vložených prvků postupně vyvine a některé zdánlivě nahodilé prvky později začnou dávat v rámci celkové výpovědě smysl, díky čemuž Galerie Boha u mě v poslední třetině stoupla. Přibližně od scény, kde jakýsi švédský dvojník Pierra Mondyho vyslýchá dadaistického šaška, mě ve druhé půlce film přes vší bizarnost celkem chytl. Tu třetím hvězdu dávám mj. pro odlíšení od jiného výtvarně založeného filmu, který jsem viděl shodou okolností před týdnem (Nechte mrtvoly chytat bronz!) a tady mě zas těší, že ono zaměření primárně na výtvarný experiment dává smysl i v silném propojení s obsahem a ústřední myšlenkou. Překvapovat, zejména vizuálně, tenhle film dokáže vesměs po celou dobu. [55%]