Willy Kufalt

Můj teprve druhý Norman Wisdom (s ročním odstupem)... a stejně jako u Stalo se v Southportu jsem si nesmírně užíval to příjemné vtažení do nákažlivě bezstarostné atmosféry staré rozverné komedie, tentokrát převažně v prostředí anglického panství. Norman se zpočátku jeví jako neschopnej a pořádně levej smolař, aby se během svých eskapád (nejen) při umývání oken projevil zároveň jako fyzicky zdatný hrdina, jindy během sešlosti i jako talentovaný bubeník, a vynašel se jako průbojný obránce v boji proti mj. neustálým nástrahám malého siráčka Reginalda. Film skvěle odsýpá v množstvích gagů a na nějaký ten jeden méně povedený vtip obvykle přijde tak deset povedených, díky jakým jsem se u Normanových okenních i dalších dobrodružstvích často usmíval, neřku-li i hlasitě řval smíchy. :-) Je to svižné, v některých opakovaných a variovaných vtipech i dobře vypointované, také mi bylo potěšením poslouchat tu starou vznešenou britskou angličtinu, ladně doprovázející suchý humor v dialozích, a vidět rovněž zdařilé vtipné kreace v podání Jerryho Desmonda jako správce panství nebo Lionela Jeffriese ve skvostné epizodce ze začátku na úřadě. Nasazená komediální laťka nepovoluje ani s přechodem do souvislejší krimi zápletky, teprve až divoká kostýmní šaráda ve vile před závěrem mi přišla jako třeskutá fraška vymknutá spod kontroly a srazila mi hodnocení o nějaké to procento níž, nicméně po skončení i tak u mě převládly dojmy pozitivní. [80%]

Až na hodně blbé vyústění, jaké naštve a v komedii (ani černé) mi svou krutostí osudu nesedlo, vzešla z tohoto Přepadení ucházející napínavá i notně odlehčená jednohubka o zpackané amatérské loupeži. Zajímavé bylo sledovat, jak se jednání trojice lidí (lupič se zbraní, přepadený obchodník a jeho později objevený pomocník) pohupovalo během plynoucí existenciální situace na sinusoidě včetně postupného přenášení záchvatů zoufalství a vyhrocené agresivity v kruhu mezi oběma stranami. Roland Düringer dokázal ze sebe po většinu času vydávat dostatečně poutavý výkon, přestože mi byl od první chvíle značně nesympatický až protivný a příliš se můj vztah k jeho postavě lupiče během filmu nezměnil. Josef Hader v protikladu k Düringerovi si často coby vylekaný pomocníček zachovává až „ňoumovský“ minimalismus a delší část na scéně s nasazenou čepicí až pod nos a zároveň připoután na místě je nucen bavit diváka jen spodnou částí obličeje s ústama a hlasovým projevem, ale s vtipem se mu to úspěšně daří. Až do onoho zvratu před koncem bych sáhl po 4 hvězdičkách, nakolik však jedním dechem dodávám, že tento naturalistický rakouský černý humor, který střídá zábavně komické momenty s vyvolávaným pocitem nevolnosti nad detaily tekoucí krví, potu násilí či zvracení, není pořád úplně mým šálkem kávy. I když jistou osobitost tomu nemůžu popřít. [70%]

S Tváří jsem si opět potvrdil, proč mě baví severská kinematografie. Opět mě překvapila originální zápletkou v kombinaci s lehce zvláštní, ale nezaměnitelnou atmosférou. Divadelní kočovníci s jakýmsi magneticky léčebným varieté se dostávají při přechodu přes hranice do konfrontace s místním úřadem, jehož členové projevují vůči nim podezření až odmítavé sklony... Mysteriózno, drama a komedie se v tomto pomalu vyprávěném příběhu jednoho střetu z dávnější historické epochy zajímavě mísí, nabízí místy až filozoficky rozehraná témata magie, podvodu, kočovních umělců a lidské identity, ale jindy se zároveň s lehkým vtipem zastaví třeba u drobné veselé romanci dvou mladých lidí (Birgitta Pettersson – Lars Ekborg). Z hereckých výkonů mě nejvíc zaujali na jedné straně lidově komický principál Åke Fridell, na druhé s protikladně charakterním ztvárněním postavy váženého doktora Gunnar Björnstrand. Vizuální stránku plnou nejrůznějších zatemnění, osvětlení, zrcadlových obrazů, odstínů a různých kompozic má Ingmar Bergman jako režisér opět náramně vyladěnou a ač se mi v pár scénách začala Tvář lehce táhnout a ve finále bych ji úplně k nejlepším Bergmanovým filmům asi nezařadil, v poslední třetině mě pak hned dvakrát úplně dostala, nejdřív úderně temnou až horrorovou sekvencí s pronásledujícím přízrakem mrtvého výtečníka... a úplným finále, s nímž rozehrání tématu a divadélka jak před filmovým divákem, tak úředním publikem, vyvrcholí skutečně mystifikační pointou! Tudíž za mě opět, pěkný svébytný kousek. [80%]

Myslím, že v rámci současné tvorby by už takto koncipovaný film ve škatulce dokumentu snad ani neskončil. Aneb filmové postupy se za ta léta přeci jen vyvinuly a vypravěčský komentář, někdy i přímo z pohledu režiséra, krátké dokumentární exkursy v jinak hraném snímku či rozvrstvení vyprávění do několika odlišně pojatých a samostatně uvedených kapitol se staly relativně běžnými postupy ozvláštnění nejednoho klasicky hraného filmu. Na dobu vzniku tedy šlo o mimořádně kreativní řešení. Promítání obrázků v první části střídající se s popisným textem bylo ještě částí, kde jsem si zvykal na celkový styl, nicméně ovanulo mě jistým retro kouzlem, včetně hravého využití ukazovátka v záběrech. S dalšími kapitolami pak už mohlo plně začít něco, co představovalo i přes své víc než stoleté(!) stáří pořád výživné horrorové drama, které je zároveň důstojným předchůdcem všech pozdějších horrorů a filmů s tématem čarodějnictvím, včetně Vávrova Kladiva na čarodějnice. S využitím střídavě sépiových a modrých filtrů, včetně pár více-expozicí, tu mnohé výjevy a scény rozehrávající drsné středověké procesy či mysteriózní zážitky naplněné záhadnou magií mají sugestivní sílu, stejně jako samotný odkaz filmu varující před vykonstruovanými praktikami, jaké byly mnohdy zneužité ještě pár desítek let poté. Přes všechny nadčasové devizy jsem se ale neubránil pocitu utahanosti např. v částečně slabší páté kapitole a také dojmu, že poslední sedmá kapitola spíše jen film po dlouhém sledování prodloužovala buď nadbytečným shrnováním nebo přidanými scénami, které k silnějšímu závěru nedospěly. Přes jisté uznání přelomového počinu Benjamina Christensena tu 4. hvězdičku ponechávám pro zmíněný Vávrův film se spřízněným námětem. [70%]

Mexický režisér Alejandro Jodorowsky natočil tento nevšední horror v koprodukci s Itálií a ač patrně během natáčení zůstal ve své jihoamerické zemi, ten italský vliv jsem povědomě často pocítil... Chvílemi mi Svatá krev připadala, jako kdyby Fellini natočil horror, tudíž mnohé dění zasadil do malebných nočních uliček, cirkusových představení a predostřel (dlouhodobě téměř bezdějovou) mozaiku ve společnosti podivných lidí... Jiné prvky krvavých gore efektů a silná výtvarná stylizace brakových scén mi zase evokovaly italské giallo filmy a hle, jaké jméno scenáristy a producenta na mě vyskočí v závěrečných titulcích – Argento! (ač nikoliv Diaro, ale jeho mladší bratr Claude). Zajímavé... Od Jodorowského jsem viděl pouze westernového Krtka (1970) a zde mám pocit, že se za těch 19 let úspěšně posunul k mnohem celistvějšímu snímku, v němž pořád funguje režisérův divoce surrealistický rukopis, ale zároveň Svatá krev po odplynutí mnoha bizarních scén začne plně fungovat i jako velmi osobitý žánrový film. Od počátku mě bavilo sledovat výjevy znázorňující střety různých světů a předávající někdy i hlubší poselství, jako když ctěné místo svaté komunity jde zmasakrovat bagr pod vedením galantně oděného průvodce, a pouťová atmosféra pouličních a cirkusových atrakcí mě s hudbou a vizuálem dokonale přikovala k bizarnému ději. V rámci žánru se za mě vydařil i nápad s bezrukým ženským monstrem (i s rozehranou příčinou postižení), které si magickou sílou podmaňuje ruky a tělo svého syna – takto sériového vraha proti vlastní vůli, ocitajícího se však spíše v pozici oběti. Nejen závěrečný souboj dvou myslí v jednom těle již dospělého cirkusáka je napínavý, k zdařilým patřilo i zakomponování odkazu na klasiku Neviditelný muž nebo cesta hřbitovem plném zombie se zpětnou přehlídkou nešťastných Fénixových obětí. Po překvapení na závěr s opětovným zásahem reality jsem i přes mírnou utahanost a občas na můj vkus i příliš silnou dávku bizarnosti spokojen, tedy obohacen netuctovým žánrovým zážitkem v dokonalém audiovizuálním provedení. [75%]

Pěkně natočený film s pěkným příběhem s původem v legendě o svatém Mikulášovi a možných počátků nápadu vánočních dárků, a také s pěknou zasněženou severskou krajinou... nemám mu co příliš vytknout. Ale nenadchl mě a nezasáhl natolik, abych mu krátký čas po skončení udělil mimořádné hodnocení. Místy jsem si připadal coby dítě ve škole, na které silně zapůsobil a oslovil nějaký příběh z textu v čítance nebo učitelčina vyprávění, ať už šlo o legendu, pověst, báseň, děj literární klasiky nebo příběh známé osobnosti, následně pak (klidně i přímo na vyučovací hodině) uviděl zfilmovanou podobu téhož a navzdory očekávání byl z viděného zklamán, když se konkrétní a „uměle“ provedený příběh rozcházel s představou mé vlastní fantazie a když příběh přečtený do půlhodiny najednou trval třikrát tak dlouho. Některé klasické příběhy (nejen) pro děti jsou možná působivější ve psané nebo vyprávěné podobě, pokud chtějí zůstat tak přímočaře jednoduché, bez hlubšího propracování svého obsahu a postav. Nebo jsem jen možná neviděl Legendu o Vánocích v tom „správném“ věku. Třeba mi směrem k lepšímu dojmu překážel český dabing, když už jsem se po dlouhé době u něčeho smířil se sledováním v dabované verzi. Pro dnešek jsou to jen silné 3*: [70%]

Země a (její) synové. Opět zajímavé drama s osobitou, ryze severskou atmosférou, které mě upoutalo od první chvíle rozehraným náhledem do života v jiné zemi, období i kultury, s ukázkou fyzické práce na severské farmě i obvyklými poetickými vyjížďkami otce a syna na koních při záhanění ovcí přes okolní islandské luhy a háje... Hlavní hrdina – mladý synek (Sigurður Sigurjónsson) mi svými pohledy během dialogů připadal občas až jako mentálně lehce postižený, což přičítám hlavně odlišné nátuře v drsnějším odlehlém prostředí a částečně silnému vlivu času tráveného s otcem, se silnou (byť radostnou) zálibou v alkoholu a ráznou nečekanou proměnou na vyhaslou trosku. Režisér dokáže skvěle vyprávět obrazem, včetně zachycení sociálních rozdílů mezi venkovským a pokrokovějším městským světem, drama se působivě odvíjí do okamžiku odhodlání se k definitivní rozlučce s rodnou hroudou a doslova pohřbením starého života po tragickém zvratu v rodině... snad jen romantická linie mě příliš nevzala a ono náhlé vzplanutí ve mně vzbudilo jakýsi studený dojem, přestože pro Einara mohlo jít o jeden z emotivních vrcholů z posledních dnů ve „staré zemi“. [80%]

Přemýšlím, jak vyjádřit své nepříliš naplněné dojmy ze zdlouhavého filmu, plné lhostejnosti, odtažitosti a chladu nejen ze zvoleného ročního období a zjišťuji, že troufalka tu podstatu již vyjádřila za mě. Jakoby se ten chladný odstup mezi postavami přesouval během dvou a půl hodin načrtlého vztahového propletence i do vztahu mezi samotným filmem a divákem. Je tu málo zábavných situací či humoru, abych dokázal mluvit o komedii (údajně vtipné dialogy jsem tu snad až na jednu, možná dvě repliky oproti autorovi zdejšího obsahu nevnímal vůbec), a současně film nabízí málo úderně rozehraných vzájemných nebo aspoň vnitřních konfliktů (ač některé dějové linie v čele s těžkou nemocí a dilematem před operací měly silný potenciál), abych měl z Vánočního příběhu zážitek jako ze zdařilého dramatu... a žel, i Catherine Deneuve mi nějak v souladu s celkovou atmosférou filmu připadala nebývale málo zajímavá. Ani technicky výborná filmařská stránka nebo více pěkných ozvláštnění v průběhu filmu v podobě vložených fotografií, dělením na kapitoly, kruhových záběrů či matematickou rovnicí v jedné scéně to nezachránilo, pokud jsem si k většině postav po celou sáhodlouhou stopáž nevybudoval určitý vztah ani zájem o sledování dalšího osudu a herecké výkony mě výrazněji nechytly. [50%]

Prvních 20 minut jsem byl naprosto fascinován něčím, co připomínalo silně nezávislého předchůdce Zvuku hluku (nebo spíše soubežníka, když Zvuk hluku vlastně vyšel z již staršího krátkometrážního počinu), kdežto Japonci zde oproti Švédům předvádějícím akci v reálu ještě různé netradiční, primárně nehudební zvuky nejdřív pouze hledali, snímali, zkoušeli, ladili, pak aplikovali do hudby... Pak se chvíli rozjely podmanivé vizuální obrazy (někdy i v symbióze s hudbou), sci-fi linie zhoubné pandemie a vypadalo to, že snímek postupně cosi zajímavého bude nabízet i po dějové stránce... Ale žel, jaksi se přes rýsující potenciál nestalo. Až do konce filmu se tu střídaly poetické slow cinema záběry, v kontrastu k tomu nesnesitelně kakofonická experimentální hudební vystoupení (převažně již s elektronickými kytarami), podivné výjevy s těžko pobratelnou symbolikou a mezi tím pár dialogů a klasických scén, které mají rozvíjet děj a možná i drama na téma epidemie, smrti a lidského života, ale coby fragmenty ve spleti zbylých zmíněných scén na mě nepůsobily zdaleka tak silně, jak by mohly v srozumitelném souvislém příběhu. 2** dávám za úvodní půlhodinu s pár pozoruhodnými nápady + pěknou kameru. [40%]

Čistokrevně akční filmy moc nevyhledávám, ale Smrtonosná past mě nalákala, když jsem o ní poslední rok často slýchaval a četl jako o údajně vánočním filmu (dokonce pro mnoho lidí snad úplně nejlepším vánočním filmu) a zároveň si uvědomil, že něco jako „vánoční akčňák“ jsem vzhledem k tomuto mému restu dosud neviděl... tak a teď se posadíme zpátky na zem, protože Vánoce tu samozřejmě vytváří jen kulisu, se kterou se mimo úvod a závěr příliš nepracuje a 99% zbylého obsahu filmu by se mohlo odehrávat kdykoliv. Nutno však říct, že rámcová kulisa je to hezká... a film na svůj žánr za mě také zdařilý. Za víc než dvouhodinovou stopáž se sice objevila místa, kde se mi jinak slušně gradující děj začal táhnout nebo kdy docházelo na menší prvek, který mi připadal v daném rozpoložení rušivý (např. některé prostřihy do auta s černochem, medvídkem a taneční hudbou), ovšem z velké části na mě Smrtonosná past fungovala přesně jako velký „zážitkový“ žánrový film i s nejednou efektně natočenou scénou ve jménu napínavé akce. Celkově bych možná udělil silné 3 hvězdičky, ale čtvrtou rád přihodím díky famóznímu Alanu Rickmanovi, který svou ústřední zápornou postavou dodal filmu další velkou devizi navíc a dokázal mě svým výkonem přikovat stejným dílem, jako v jiných scénách zmíněná akce. Scénu prvního nečekaného střetu Johna s Hansem tváří v tvář vnímám jako jeden z vrcholů filmu, aneb je jednou z nemnoha, kdy se vedoucí teroristické skupiny, po většinu času řídící celý proces z kanceláře, ocitává uprostřed nebezpečné akce na vlastní kůži. [75%]