Willy Kufalt

Jééj, to nám to Švédové na poli komedie zase jednou váleli! ...a přidali i rozkošné smyčcové kvarteto na zelené zahrádce navrch! Tož takové krásné zachování tradice živé muziky nedaleko fabriky, v níž stroj už mechanicky vytváří i jednolitou hudební kapelu z dobrovolníků a několikrát jí v různých variacích naklonuje, potěší obzvlášť... :o) Neuvěřitelná smršť čirých absurdit, svérázných postav, podivností, gagů, akce a muzikálu z prostředí švédské továrny na (nejen) zbraně pro Afriku se spustí už v prvních 10ti minutách jako střela po odpálení výbuchu. Pak chvíli jakoby trošku ustává, jenomže už záhy nastupuje byznys, byznys, byznys, byznys, byznys, byznys, panu Gunnarovi zazvoní telefon a pokračuje nám byznys, byznys, byznys, byznys, pozor, jsou tu Arabové, jdou udělat BYZNYS a nestřeží-li za dveřmi poldové, můžeme okamžitě provést byznys, byznys, jdeme provádět byznys, byznys, byznys, byznys, pořád byznys, byznys, byznys... a já možná chtěl ještě pár vět dopsat, ale po tak hlasitých záchvatech smíchu vážně nemohu. Vzdám to tudíž raději včas, dokud mě nezačnou pronásledovat tleskající diváci na cestujících lavičkách a nestane se ze mě náměsíční žalobce vlastních počinů. Tak snad příště, neboť určitě se na sváteční chvíle u dalších komedií bratří Erikssonů budu těšit velice. Anders jako herec v ústřední roli a Claes především jako režisér a scenárista si tady laťku nastavili slušně vysoko. [90%]

Čím začít? Snad že mě Mai Zetterling jako režisérka hodně mile překvapila. Už jen tím, jak dokázala projednou natočit i film, který vůbec není naplněný feminismem. Na oplátku si ho naplnila nesmírnou invencí s neobvyklým snímáním kamery a působivými hrátkami s rozostřováním či zesilňováním kontrastu černé a bílé v záběrech, co zde často problikují coby náhlé záblesky v myšlenkových pochodech hlavní postavy... Co dodat? Snad že Per Oscarsson mě vlastně vůbec nepřekvapil. Už jsem ho viděl v několika severských filmech 60. let a stejně jako v Hladu mě snad v každém záběru fascinoval svým výkonem, s precizním vystižením detailů, se ztvárněním tolika různých nálad a psychických stavů v často krátkých úsecích... Nejenže na svých bedrech vláčí prakticky celý film, ale vzhledem k dosti složité výstavbě děje i pomáhá udržet vyprávění pohromadě. Tento film je především psychologický, soustředí se hodně na vnitro hlavní postavy doktora, který hnán úmyslem pomoct jednomu člověku (a snad i jistým okouzlením vůči slečně) se rozhodne učinit jeden hříšný krok vůči druhému člověku... a neustále ho při tom váhání a jednání provází uvnitř se ozývající svědomí. Sugestivně psychologicky ztvárněno, zajímavě ukončeno a také podtrženo s působivým motivem spadlých hodin či opakovaně využitého zvuku ruchu kolejí. Mistrovská souhra formy a obsahu, příběhu a herectví, v krásně „novovlnovém“ balení... [90%]

Už je to pár týdnů, co jsem viděl Arvéda přímo v kině a jak jsem chvíli přemýšlel nad hodnocením, nakonec ho zapomněl i ohodnotit. To spíše potvrzuje, že moc toho ve mně, byť jsem si přál opak, nezanechal... Točit další z mnoha českých filmů na téma komunistického režimu a přidávat navrch (až násilně) dnes tolik oblíbené queer motivy nevnímám v roce 2022 jako odvahu, než spíše snahu zavděčit se aktuálně žádaným trendům. Pojmout takový příběh jako silně mysteriózní záležitost je na domácí poměry sice originální, jenže na mě tohle pojetí nefungovalo a proměňovalo se přede mnou na plátně v stále více zmatený pokus o těžce uchopitelný mindfuck. Při tom ona průvodní faustovská myšlenka o zaprodání vlastní duše ďáblu, na pozadí prolnutí dvou totalitních ideologií během pár let, měla silný potenciál. Samotná atmosféra i stylizace mě v prvních minutách nadchly, byl jsem vtažen. Jenže problém nastal, když se ta mysteriózní atmosféra vůbec nerozvíjí, negraduje a zůstává celé ty dlouhé 2 hodiny naprosto stejná, takže za nějaký čas působí spíše monotónně a otravně, stejně jako výkon hlavního herce. Jistou kvalitu jsem ve filmu cítil, ale zhruba od půlky u sledování spíše trpěl a po závěrečných titulcích s přezpívaným šlágrem Oldřicha Nového, mi k předchozímu dění nebylo vůbec jasné, co mi tou podivnou hrou (asi nejen mezi postavami, ale i s divákem) chtěli tvůrci předat a sdělit. Na mě je to ve výsledku až příliš zmatené a nezapadající do sebe... [45%]

U tohoto filmu po mě vážně nechtějte, abych to adoroval. Proti minimalismu, ději zasazeném do jedné místnosti či filmu stojícím na jednom hereckém výkonu nic nemám. Tedy pokud si někdo navrch automaticky nepředstaví rovnici minimalismus = chlad. Tento film na mě dýchal enormním chladem. Hlavní protagonista si zachovával během všech různých situacích permanentně jeden ten samý ledový a bezemoční výraz (pouze s jednou malou silnou změnou v asi nejpůsobivější chvíli). Pár motivů je působivě zneklidňujících, třeba hned první telefonát, ale nejednou jsou zařazené bez jakéhokoliv pokračování a ústřední (papírově taky silnou) dějovou linku v ospalém tempu spíše jen rozmělňují, než cokoliv jiného. Bez závěrečných titulků trval film výrazně pod 80 minut, ale s jeho dosledováním jsem i tak měl značný problém a stejně ve mě budil dojem námětu pro mnohem kratší inscenaci, neúměrně nataženého na celovečerní délku. I nascendi ve svém komentáři zmínil Promiňte, omyl!. Těm, kteří zatím neviděli, raději tu doporučím tento Weissův majstrštyk s výbornou Jiřinou Šejbalovou. [40%]

Svět Demyho muzikálů je plný lesklých, pohledných barviček a příběhů pomalu jako z nejkýčovitější červené knihovny. Ale zároveň je pro mě Jacques Demy výjimečným režisérem, který dokáže s kýčem pracovat nesmírně nápaditě a udělat z něj originální muzikál, dávat mu (tomu kýči i muzikálu) zase jednou trochu jinou podobu... a kdo by se vůbec z pánů pozastavoval nad nějakým kýčem, když zde běhá a tančí krásné lehkonohé stvoření jako Catherine Deneuve? :) Po melancholických Paraplíčkách ze Cherbourgu, byť mi přinesly kapánek silnější zážitek, přináší Demy v opětovné spolupráci s Michelem Legrandem divácky a posluchačsky mnohem vstřícnější kus. Muzikálový experiment se zpěvem úplně všech replik a dialogů je zde již povětšinou 3 roky starou minulostí a snad jen v jedné písni o vraždě uvedené v novinách si tvůrci na něj ještě chvíli vzpomenou a krátce zopakují. Tento kus míchající ve svém stylu šanson s rytmem swingu je především hravý a chytlavý. Srší náramně pozitivní náladou a množstvím nákažlivé energie. Potěšilo mě i hned dvojí velice netradiční hostování: v rámci muzikálu Michel Piccoli, o kterém jsem vůbec netušil, že umí tak hezky zpívat, v rámci francouzského filmu pak pořád šarmantní americký muzikálový klasik Gene Kelly. Za skvělý považuji nápad zapojit občas vedle zpěvu a tance do hry během muzikálových čísel (nečekaně) i hru na hudebních nástrojích, či prolínat v jedné části záběry několika postav ve stejnou dobu, u každé s jinou písní „na rtech“.  [85%]

Docela hravý námět o excentrickém pijanském malíři v kulisách staré Anglie těží z jednoho – ze suverénního komického výkonu Aleca Guinnesse. Ten si tentokrát dle vybrané knižní předlohy napsal sám i scénář k filmu a opět s výrazným nasazením rozehrál kreaci plnou změn v hlasovém projevu, slovních i vizuálních gagů, různých drobných převleků... navrch po celou dobu ztvárňuje postavu výzorově mnohem staršího muže oproti svému skutečnému věku, tedy dohromady skoro přesně ten typ komiky, který v příštích dvou dekádách v Anglii ještě více rozehrál a proslavil Peter Sellers (a ve Francii zase opakovaně předváděl Michel Serrault). Víc mě nenapadá, co bych na takové čisté komedii založené pouze na sólu hlavního herce (a s vesměs nevýraznými vedlejšími figurkami kolem) mohl vyzdvihnout, snad ještě ten nápad s žebříkem a přivlastněním si nového prázdného bytu pod proraženou podlahou... Nicméně zarelaxoval jsem si u toho po pracovním dnu báječně. [75%]

Groteskní část s malířem a jeho trablemi se stojankem a pak následně hravé animované malování Karlova mostu přímo na Karlově mostě, to byly dvě pasáže jdoucí po sobě, u kterých jsem se na ten film nemohl vynadívat. Bavilo mě v tom i pár dalších scén a výtvarných i hudebních nápadů, překvapily mě dvě snad nikdy neslyšené dětské písničky nazpívané mladým Karlem Gottem(!). Ale jestli se na něco nemůžu vynadívat teď, tak od údivu, kolik zdejších fajnšmekrů a náročných cinefilů včetně uživatelů Bluntmanova kalibru šouplo této pozapomenuté infantilní raritce pro děti a mládež plných 5 hvězd!(?) Já jsem si říkal, že ty slabší 3 hvězdičky sice dám, protože zdařilé momenty to v sobě mělo častěji a jisté kouzlo jsem cítil i v závěru. Stejně tak nápad skloubit film pro ty nejmenší s tak obrovskou dávkou surrealismu se každý den vážně nevidí. (Z domácích šedesátek jsem ještě v podobném duchu viděl Automat na přání a ten se mi navzdory zdejšímu nižšímu hodnocení líbil určitě víc.) Ale spíše, než cokoliv, co by zavánělo klenotem a velkým zážitkem, beru Máte doma lva? jako nanejvýš originální kuriozitku, u níž jsem se občas nevyhl i znudění. Některé scény mi připadaly dlouhé a pár vtípků až bizarních. Celkem mě dostalo, když československý pes z roku 1963 začal kombinovat češtinu s anglickými hláškami typu very well. :o) Závěrečné auto závody jsou nasnímané dostatečně poutavě, ale nejsem si jist, kolik z nich tvoří jen koláž archivních záběrů. [55%]                                                                                                                                          * Hudební okénko: ♪ Daleká cesta, daleká  // ♫ Abyste kluci věděli

Od pana režiséra jsem již dříve viděl předchozí snímek s Alberto Sordim Všichni domů a opět jsem to měl s Comencinim stejně: zhruba první třetina ve mě budila dojem slabšího filmu jakoby s množstvím vatových scén a vyprávěním postrádajícím patřičnou šťávu. Ale čím déle film plynul, tím víc jsem zjišťoval, že si mě dost získal, že mě baví a také stále napíná. Možná, že jsem jen potřeboval plně objevit jeho skrytý humorný až satirický tón, protože hodně vážná rozehraná zápletka s nalezenou obětí autonehody mě vhodila do jiné nálady. A navíc, točit 14 let po Krejčíkově psychologickém majstrštyku Svědomí film s případem řidiče, který ujel z místa činu a nechal na cestě mrtvolu, využívaný spočátku čistě pro klasickou detektivku, se mi prostě zdálo trochu nudné. :o) Ale říkám si, raději skvělý delší film s takto nudnějším rozjezdem během první půlhodiny, než abych o ten film či děj a postavy v něm začal ztrácet zájem naopak v poslední třetině během vyvrcholení. *** Alberto Sordi si postupně podmaňuje celý film zejména pro sebe a pro svoje herecké sólo. Jeho zdejší komický projev a výrazy v postavě bodrého inspektora s cestou nahoru a zpátky mi přijdou nejen nesmírně zábavné, ale na Sordiho obvyklý italský temperament i netradičně umírněné a jasně odlíšitelné od kreací tohoto herce v jiných komediích, které jsem s ním dosud měl možnost vidět. [75%]

Dlouhou dobu šlo o napínavý mysteriózní thriller, se skvělou atmosférou, několika silně horrorovými scénami (první nečekané setkání ve skladu s nářadím, děsivý objev pod vodou na kraji starého bazénu), na svou dobu zajímavou kamerou (včetně podvodních záběrů) a také zdařilými hereckými výkony... a pak se nedlouho před koncem dostaví zcela nečekaná dvojitá pointa, z níž sice dle komentářů bylo mnoho diváků nadšených, ale já jí prostě s ohledem na vše předchozí nedokázal uvěřit. Takže na mě film ve svém zásadním zvratu nefungoval. POZOR, SPOILERY! Penny vidí ducha otce řídit auto, křičí, děsí se pádu i řidiče, sledujeme dění nasnímané uvnitř, pak auto hned spadne... a najednou o pár minut je ta dívčina šťastná a zdravá s tím, že vyskočila z toho auta včas? Kdy, kde a jak to dokázala, když auto hned spadlo, cesta do útesu byla krátká a dva lidé se v rámci naplánované vraždy na to padající auto dívali? Nebo pokud by tedy vyplavala až po pádu auta: po pádu do bazenu trvalo 20 minut, než jí vzřkísili z bezvědomí, ale po pádu do útesu se úplně sama po autonehodě dostala ven? A jestli vše předtím, včetně jejich halucinací a děsivých pocitů ze zjevů ducha otce, jenom hrála a předstírala, proč se tam to monstrum reálně zjevuje ještě i během jízdy autem? KONEC SPOILERŮ Je to sice působivě natočeno, ale po tom dvojitém zvratu mi děj zpětně moc nezapadá do sebe, nedává mi příliš smysl a působí na mě jako prvoplánová matoucí hra na diváky. Takže, přestože jsem byl dlouho přesvědčen o 4 hvězdičkách a filmařsky šlo o skvělou záležitost, neuvěřitelné vyústění jako z béčkové detektivky způsobilo, že s odstupem několika hodin film na tak vysoké hodnocení nevidím. [70%]

Ačkoliv šlo o mé první setkání s japonským artovým horrorem 60. let, japonské filmy z černobílé éry hluboce protkané tamnějšími národními tradicemi, kulturní mýty, historickými legendami atd. jsem už viděl minimálně dva (Sedm samurajů/ A. Kurosawa a Past/ H. Tešigahara). Dlouhou dobu jsem měl pocit, že Černá kočka Kaneto Šindóa u mě z tohoto ranku plně zvítězí. Fascinoval mě černobílý vizuál s hromadou promyšlených záběrů, už jen ta úvodní opakovaně použitá scenérie bambusového lesa nejdříve prádzného, pak s příchodem samurajů a posléze s valícím se dýmem a pak ohněm je úžasná. Co teprve ty černé, horrorově laděné scény zahalené do temného lesa, tajuplných nočních exteriérů, snímání pohybu postav a děsivých očí černé kočky... atmosféra sílí, legendický příběh o vraždícím přízraku a kruté samurajské romanci má své kouzlo i napětí a dost mě bavil i herec ve vedlejší roli samurajského vládce (Kei Sató). Jenomže postupně se to kouzlo včetně atmosféry vytrácí pro neúměrnou utahanost a ten pomalý, jednoduchý děj už poslední třetinu ne vždy utáhne. Poslední třetina zřejmě měla díky celé výstavbě děje působit jako silné a emocionální vyvrcholení, ale na mě i přesto, jak se mi film z větší části líbil a pomalé tempo mi v něm dlouho nepřekáželo, neměla ten úderný účinek. A závěr, kdy ženské monstrum bez křídel a bez jedné ruky zde i lítá, se už pohybuje na hraně úsměvného bizáru. Čili zase jednou jsem se s japonskou mentalitou v kombinaci s jejich legendickým světem tak úplně nepotkal. [65%]