Willy Kufalt

Ach, ten Schorm a ten jeho filmový underground...! Abych řekl pravdu, tomuto snímku jsem narozdíl od šíleného Den sedmý osmá noc ze stejného roku rozuměl, jenom mě to prostě nebavilo. V druhé půlce jsem se neustále díval na čas a byl rád, když to skončilo. A to si jinak nechávám filozoficky laděné snímky nad tématem spravodlivosti klidně líbit. Tohle mě nijak nezasáhlo, ani nevím, zda je to tou "schormovsky" zmatenou koncepcí s podivnými Macháčkovy vstupy, pro mě zrovna nezajímavým Kačerem a Cupákem, téměř neustále monotónním prázdným prostorem, nebo je za tím prostě ta přílišná umělá vykonstruovanost a prvoplánovost (úplně se shoduju s komentářem od uživatele honajz). Nejspíše vše zmíněné dohromady dělá rozporuplné pocity. Milena Dvorská na fotkách pěkná, její hlasové repliky provázející film ostatně taky, ale ty jakoby zde vypadly z úplně jiného filmu. S Evaldem kamarádi nebudem...:o)

U nás na vysoké škole v Košicích taky je možné občas na chodbě nebo ve studovně potkat černocha :o). K vyhledání si tohoto filmu mě inspiroval jeden zdejší kolega ze Skotska, zaobírající se ze studijní důvodů mj. účastí a výskytem černochů v českém a československém filmu. Nejznámějším filmem s tímhle tématem (ač rozvitým okrajově) jsou nejspíš dva díly z Kleinově komediální série Básníků z 80. let s černým studentem mediciny, později úspěšným diplomatem. Tenhle krátký snímek Drahomíry Vihanové nabízí zcela vážný pohled na černého studenta hudby v Praze, nechává nahlédnout do duše cizince v zcela neznámém světě, který vypadá navenek jako zapadlá součást kolektivu, studium se mu úspěšně daří, uvnitř pociťuje strach a šikanování. Vihanová zachytila krátký "příběh" zajímavým polo-dokumentárním způsobem, kde důležitou roli hraje vizuál a hudební složka.

No... Jiří Sequens postavil seriálem o majoru Zemanovi laťku krimi žánru 70. let hodně vysoko, většina dalších čs. krimi filmů té doby od jiných režisérů je viditelně slabší. Tahle filmová rekonstrukce milionové loupeže mě upoutala o něco víc než jiný film ze stejného roku Čas pracuje pro vraha. Loupežní úlovek roztrousen po celé partě lidi a chytře vymyšlený plán ztroskotající na nepohodě v praxi... Obsah zajímavý, zpracování už slabší, byť se Brynych snaží (jako skoro ve všech svých filmech) o jakési "dokumentární" ztvárnění pozadí příběhu. Václav Švorc se do hlavní role detektiva nehodí stejně jako Ladislav Štaidl do "role" autora filmové hudby do krimi žánru. Alespoň Vinklář a Jelínek, klasičtí herci české kriminálky, fungují dobře na kterékoliv straně zákona. Do sbírky dobrý (díky poslední reprize v TV dokonce v krásně vyčištěných barvách :o)), i když ničím vyčnívající. (60%)

Začnu spíše perličkou: Tímhle filmem ukončil jistý účinkující jménem Bert Schneider (dle stránek filmovyprehled.cz vlastním jménem Hubert Schneider :o)) úspěšnou dekádu 70. let ve své "kariéře" filmového komparzisty, účinkujícího v celé řadě filmů různé kvality, snad vždycky uváděného v titulkách jako posledního. Zde dostal patrně svou životní roli - jeho postava se jmenuje technik Syřiště, objeví se na plátně beze slova asi dvakrát zezadu, jednou se malinko pootočí, ale mezi zaměstnanci kina se o něm mluví neustále. ,,Čekal jsem na kolegu Syřiště, který má střídat... Syřiště zase nepřišlo, co? No nic. Vemte to tu chviku... Syřiště si narazil holku a přišel si klidně o 2 hodiny později... Je půl 7 a Syřiště mě vypeklo. Uděláš mi to?" Série vcelku vtipných hlášek, která asi člověku z tohoto filmu utkví v paměti nejvíc (jeden kolega technika Syřiště před časem nazval českou paní Columbovou :o)). . . . Jinak průměrná detektivka bez výraznější atmosféry, která sice pojednává mimo jiné o vyšetřování vraždy, ale jinak spíše uspává. Víc než samostatné vyšetřování (více či méně stejné jako v řadě obdobných normalizačních kriminálek) budou pro současného diváka zajímavé dobové reálie a fungování techniky za socialismu. Luděk Munzar ve své snad druhé nejhorší roli (hned po pseudokomedii Jak napálit advokáta). (50%)

Zajímavá detektivka inspirovaná skutečným, nikdy nevyjasněným případem a skoro jako další film ve stylu 30 případů majora Zemana. Poprvé jsem sledoval s naprostým zaujetím, s odstupem času a zhledávám již hluchá místa, což mě nutí srovnávat s 30PMZ a jít s hodnocením trochu níž. Scénář tedy zhledávám jako zajímavý, ale režijně to občas mírně pokulhává, holt Klein není Sequens. Rovněž jako Moučka s Marešem v rolích kriminalistů nejsou ani zdaleka to, co v zemanovských případech Brabec a Jelínek. Ale budiž... Víc než pilná a zde i tematicky velice všestraná práce kriminalistů (na úrovni spolupráce s nejrůznějšími lidi od lesníků a dělníků až po psychology a vysoko specializované doktory) zaujme psychologický příběh člověka se záhadnou minulostí, snažící se naléznout nový šťastný život. Neumann alias Florek tuší, jak jeho osud může dopadnout, možná proto nakonec udělá, to co udělá, útěchou před blížící se hrozbou mu zůstávají alespoň pár hezkých chvil s milovanou ženou v podání Libuši Švormové. Jako odlehčení zde vystupuje krásná Karla Chadimová se svým roztomile nemožným asistentem "Pacínkem" Bohumilem Šmídou. ,,To ještě před válkou, když jsme měli podnik, tak cirkusáci, aby nás věkově odlišili, říkali tatínkovi starej Carona a mě blbej Carona." 75%

(2x) ,,Padesát tisíc korun nemá cenu života ani pro mne, ani pro mé blízké, ani pro ty ostatní." Byla to pouze náhoda, která zavinila umístnění tří lidí v bance během loupeže a určila nasledovní osud: jeden smrtelně zastřelem, druhý poraněn na ruce, třetí bez fyzického ublížení "pouze" postaven před revolver, rozhodnut se po krátkém zamyšlení nakonec vydat peníze pro záchranu svého života. Vedle mrtvého tu zůstává několik živých - poraněný hrdina, druhý člověk - v očích lidu zrádce, rodina a přátelé obou živých i toho mrvého, bezmocná policie i neodhalený vrah se svým komplicem. Všichni se pohybují životem plného dalších zvratů jako figurky na šachovnici, zatímco hráči jsou jejich vnitřní svědomí, vnější předsudky a postupně měnící se postoje ostatních lidí. Jenom podle zdejší databázy bylo tohle výborné existenciální drama norského autora S.Christiansena zfilmováno během let hned ve čtyřech krajinách. V Československu ho jako svůj debut a patrně i svůj nejlepší film natočil režisér Bořivoj Zeman, proslaven spíše pohádkami a lidovými komediemi. Natočil zde pozoruhodný psychothriller s filozofickou myšlenkou, který ještě kdesi v pozadí zavání tou první republikou, například v lidových dialozích mezi ženskými postavami nebo v hudebních vložkách s Václavem Irmanovem, ale díky poutavému obsahu buduje v řadě scén dusnou atmosféru nové doby, v některých záběrech blížící se žánru film-noir. Když si k tomu připočtu jeden z nejlepších výkonů Karla Högera, další silný zážitek z těsně poválečného československého filmu mě rozhodně nemohl minout účinkem. (95%) (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948)

,,Ke skandálu, jak sám víte, není třeba důkazů." K obhájení svého podezření "bohužel" už ano... Jak může být těžké dohnat k přiznání vraha a přesvědčit se o své pravdě, když to víte, máte důkazy, ale vrahem je justiční osoba a vy - obyčejný policajt - jste prohrál všechny možné příležitosti ? Může se z člověka, který se dopustil nejhoršího zločinu, nikdy oficiálně neodhaleného, stát nakonec nový, lepší, milující člověk ? Do kdy ale bude šťastný ? A jak lehko může zlomit pevné svědomí a vypočítavost takového člověka náhodná hraniční situace spojená s ohrozením života ? Strhující příběh, kde se z obyčejné detektivky o vraždě ze žárlivosti postupně vyvíjí tísnivé psychodrama plné strachu a pořád nových, nikdy nekončících zvratů. Vneslo mě to do obsahu během první minuty a vydechl jsem opravdu až s posledním záběrem na nápis "Konec". Skvělé výkony prvorepublikových herců Otomara Korbeláře a Marie Glázrové ve filmu zcela odlišného žánru v nové eře kinematografie. Nedoceněný snímek; (90%) (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948)

Ty nejlepší československé filmy s tematikou 2. světové války vznikly až s větším časovým odstupem, tyhle nejstarší snímky z prvních poválečních let až beru spíše jako filmové rarity. Zápletka a obsah nacistické "detektivky" jsou zajímavé a upoutají diváka, i když nejde o žádný zásadní válečný moment, zpracování na ploše pouhých 70 minut je už slabší, některé důležité postavy rozvinuty jen povrchně. V porovnání s jinými čs. filmy ze stejného roku (Mrtvý mezi živými, Varúj!, 13. revír, Nezbedný bakalář), které dokazují vysokou kvalitu tehdejší kinematografie, spíše průměr a v rámci žánru válečného dramatu roku 1946 zvítězili u mne Muži bez křídel. (65%)(deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) // První mnou viděný film režiséra Miroslava Cikána.

"Muž, ktorý spí" - Experimentálna filmová sonda do života mladého človeka s depresiami a výčitkami nespokojnosti. Zobrazuje sa tu životný stereotyp, ktorý prebieha v pravidelnom rytme, ako to kvapkanie vody z kohútika. Stále dokola, ako zaznelo v jednej českej komédii - ,,každý den jako vejce vejci se podobá"... Tento film ale nie je kritikou spoločnosti, je len prázdnym pohľadom do prázdnoty. Veľmi štylizované dokumentárne i efektné zábery takmer bez zvuku dopĺňa neustály komentár ženského hlasu čoby ozývajúce sa svedomie. Monotónny príbeh v monotónnom spracovaní, bez dialógov, občas ponurá monotónna hudba s deprimujúcim vokálom. Chápem všetkých, ktorý film ohodnotili plným počtom, pretože ide o unikátny príspevok istého režiséra-Afričana do kinematografie, po umeleckej stránke určite veľmi hodnotný, rovnako chápem tých, ktorí by ho hodili do odpadu. Film príliš dusí a tých úbohých 78 minút v tomto prípade bolo nekonečných a napriek všetkej unikátnosti a "dokonalosti" nakoniec žiadny veľký prínos nenachádzam. Predpokladám a dúfam, že ho už v živote viac neuvidím. Uffff. (Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou)

,,Parádi sa ako páv a smrdí ako Turek..." Historický artový film o slávnom maliarovi na konci stredoveku, svojou výpravou a farbitosťou pútavý ako samotné Goyove obrazy. Zachytáva dôležité stretnutia Goyu na kráľovskom dvore, výtvarné umenie i zákulisie kontroverzného života maliara, lásky, konflikty i vnútorné rozpory... pohráva si s paralelou Goyu k prototype postavy Dona Quijota, stáva sa statočným, ale súčasne bláznom. Uznávaným a zároveň v istých okamihoch nepochopeným. Medzi najzaujímavejšie scény patrí jednoznačne dlhý inkvizičný súd proti kacírom a vyjadrovaniu revolučných myšlienok prostredníctvom piesní. 90% (Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou)