Willy Kufalt

Jedno místo podniku, dva majitelé coby x-tí stejnojmenní rodinní následníci a ti druzí... z rodiny, vzájemných vztahů i kolem a tak... a jsou to nezapomenutelná setkání s postavami na obrazovce, ačkoliv ve finále i zraňující, často vyčerpávajějící a naplňující zároveň, směřující k reflexi nad promarněností a místo očekávané útěchy tak poskytující i pár tvrdých úderů do tváře, na jaké byste raději ani nechtěli pomyslet... Vyhovoval mi ten komorní nezávislý styl od prvních minut, i s občasným zdánlivě „hluchým“ místem nějakých pár vteřin bez dialogu či jiné dynamiky sloužícím primárně k hlubšímu procítění. Po nějaké době jsem cítil zvláštní stav, že nahlížím do psychicky tak hluboké intimity postav, do jaké mi  coby pouhému kolemjdoucímu divákovi nic není, až bych se jindy bránil a styděl vstoupit ještě dál, jenže co naplat – Horace a Pete si mě nějak získali a nedokázal bych je opustit a utéct, aniž bych setrval až do konce. _____ V rafinovaně vystavěném vyprávění v délce přes 7 hodin(!), včetně různých epizodních zastávek, nečekaných skoků v čase i scén nad rámec reality např. s pomyslnými představami či setkáním duchů(!) dvou postav, rozehrává Louis C.K. pouť pár ztroskotanců na cestě životem, kde snad nic není černobílé. Ba co hůř, závratně se tu objevují i různé lidské naschvály, vzájemná nevraživost, neštěstí přecházející někdy až do psychických poruch i částečná životní prázdnota vybraných poutníků na této cestě, dochází k nečekaným zvratům, kdy i dlouho sympatická postava najednou až bolavě vystoupí z dosavadní tratě, aby ukázala a připomněla i svou horší tvář. Na druhé straně, paradoxně jsem si i v této společnosti podniku našel dost chvil s potvrzením toho, že jsem se u tohoto nevšedního počinu stavil opravdu rád a mohl se např. i hořce pobavit nad prvky parodizující některá témata současnosti (doby vzniku) a možná i vybrané filmové trendy – snad proto jsem se zčásti dokázal povznést i nad místním množstvím vulgarismů či choulostivě vtipným protřásaním transgenderové tematiky (tuším v 7. dílu)... a kvituji, že záležitostem kolem sexu se nakonec seriál snad nevěnoval víc než max. třetinu, protože kolem 3.–4. epizody jsem se už začínal bát, že zbytek už s takovými postavami o ničem jiném nebude. Vyzdvihnout musím vedle koncepce vyprávění i atmosféru prostředí a silné herecké výkony (v čele se samotným Louisem C.K., kterého jsem viděl snad poprvé, ale dost mi tu svým charismatem sedl i herecky v postavě Horace). _____ Kdybych měl právě viděné lehce přirovnat k zkušenostem s jinými filmovými tvůrci, až překvapivě mi na um přicházeli Ingmar Bergman (a jeho psychologie postav na dřeň v divadelně laděných dramatach), Michael Haneke (a ten pocit šílené beznaděje, krutosti a šoku spojený často s absencí hlubšího vysvětlení klíčové události), Lav Diaz (rozsáhlá stopáž přes 4, 5, 6 i více hodin spojená s proklesením postav, pomalým tempem a nekonvenčně pojatým rozsáhlým vyprávěním – byť tady s diváčtějším tahem rozdělení na seriálový formát) a kontrastně k nim Ricky Gervais (drama plynoucí v cynicky nekorektním humoru, z dílny nezávislého režiséra, scenáristy a hlavního herce v jedné osobě). Nutno jedním dechem dodat, že styl Louise C.K. je zároveň dostatečně svébytný na to, aby zůstal zážitek z Horace a Petea nezaměnitelným. / Původně jsem chtěl udělit silné 4*, ale jak ve mě ten zásah celé další hodiny silně rezonuje, i přes pár důvodů k zaváhání nad plným počtem (včetně silně pesimistického zakončení) z váhání upušťuji. [90%]

Pro mě velké překvapení v podobě horrorové komedie, kterou jsem i přes opakované doporučení dost odkládal. V rámci zombie subžánru aktuálně za sebe řadím Soumrak mrtvých na 3. místo, velmi těsně po novozélandském Braindead (P. Jackson) a s nedostižnou Nocí oživlých mrtvol (G. A. Romero) na vrcholu případného žebříčku. Je zajímavé, že hned dva z trojice mnou vyzdvihovaných filmů své kategorie jsou zrovna parodií, byť horrory (čest výjimkám!) většinou preferuji ve vážné podobě. Může to být tím, že se zombie žánr co do kreativity s příchodem jednoho zásadního milníku a pár důstojných následovníků tak snadno vyčerpal? Oproti zmíněnému snímku Petera Jacksona nemá Soumrak mrtvých až takové množství originálních nápadů s nečekaně brutální kadencí, nicméně mi připadalo, že jsou rozloženy vesměs rovnomerně během celého filmu, zvolený styl humoru funguje až do konce, bavil mě obzvlášť ve spojení s rovněž vtipně nabitým komediálním výkonem Simona Pegga (šlo o moje první setkání s tímto nejspíš kultovním britským komikem...) a oproti jiným komentujícím jsem snad ani v žádném směru neměl pocit nějakého většího sestupu nasazené laťky. Chytl jsem se na začátku s pomyšlením u prvních scén na to, že by to mohlo být vážně skvělé, i kdyby žádní zombíci vůbec nepřišli a ani pěkný závěr žánrové komedie mi nakonec dojem nezkazil. Jim Jarmusch, nakolik ho za pár jiných počinů uznávám, se může jít se svými Mrtvými neumírajícími stydlivě ukrýt do kouta a před Wrightem s Peggem raději nevylézat. / Dík za společnou projekci honajzovi2. [85%]

Nepomyslel bych si, že budu nadšen z americké romantické komedie po roce 2000, a většina filmů s Adamem Sandlerem nepředstavuje od pohledu nic, co by mě aspoň trochu lákalo ke zhlédnutí – a ani nemůžu říct, že by to Opilí láskou nějak výrazně změnili, nakolik se tu Sandler svým kukučem a často jedním výrazem pomateného ňoumy náramně hodil a já měl z úředníčka Barryho pocit plného splynutí herce s postavou... a Emily Watson, přestože si za mě svůj úplný herecký vrchol odbyla již 6 let před tím ve svém prvním filmu, opět nezklamala a když se pohybovala po scéně nebo někdy pouze mluvila hlasem, zaváněla zvláštně tajemným půvabem. Hned od první scény z kanceláře mě nesmírně upoutala vizuální stránka a z ní plynoucí jedinečná komorní atmosféra, v často delších záběrech s nečekanou událostí v nich či jindy originálně přidanými barevnými efekty a později se krásně rozjel i skvěle promyšlený hudební doprovod. Samotný příběh o zamilovaném páru, kdy ona ho svůdními návrhy i dalšími žádostmi neustále otravuje přes telefon a on plně zjistí, že je zamilovaný, až co se ona záhy odmlčí, možná zní od poslechu jako předvídatelné klišé. To by ale nesměl Paul Thomas Anderson jako autorský tvůrce pojmout zvolený námět s takovým nadhledem, že i snad nejklíčovější romantická scéna ve stylu retro videoklipu obsahuje tolik hravosti a kreativních nápadů, když ji navrch ještě předchází neočekávané stepování v obchodě. Lehce bizarního nádechu, včetně choulostivě svůdných telefonátů nebo záměrně komičtěji pojatého zúčtování s gangsterskou partou, bylo přidáno tak akorát, aby celkovou náladu dostatečně ozvláštnil a zároveň nesnížil celkový dojem. Jedna z neotřelých filmových romancí, kterou bylo radost sledovat. / Dík za společnou projekci honajzovi2. [90%]

Svým způsobem nepřímé a hodně svérázné navázání na Kiarostamiho Detail (1990). V něm jsme se v závěru setkali i se skutečným režisérem Mohsenem Makhmalbafem, který se seznámil se svým falešným „dvojníkem“ a po soudním procesu společně zvoní u dveří podvodem postižené rodiny. Tentokrát zase hned v první scéně zvoní nějaký pán se zájmem o roli ve filmu přímo u bytu samotného (a skutečného!) Mohsena Makhmalbafa, který si celý tento Nevinný okamžik i zrežíroval. V následném konkursu si pan Makhmalbaf vybere do filmu dva chlápky, z nichž jeden bude ztvárňovat mladého Makhmalbafa v jeho 20ti letech a druhý dle jednoho z dialogů zase staršího Makhmalbafa ve 40ti letech (ačkoliv samotnému Makhmalbafovi bylo v době uvedení tohoto filmu teprve 39!) – a představuje ho zrovna onen muž z úvodu a jak se divák v průběhu následného natáčení časem doví, jde o policejního příslušníka, kterého údajně režisér v minulosti zranil pobodáním nožem... A je to celé zase jedna poťouchlá mystifikace s řadou poutavých scén nejen z natáčení filmu, neočekávaným tématem, cinefilními narážkami, skrytým humorem včetně absurdních situací a dialogů mezi několika Makhmalbafy (k dokonalosti už vážně chyběla jen účast Hossaina Sabziana – modří vědí, o koho jde :o)) a nechybí zde v jednom balení též další reflexe iránské kinematografie i společnosti na pozadí postupně odkrytých střípků dramatu režiséra s minulostí vězněného politického aktivisty. Nesebralo mě to až tolik oproti Detailu, vyvrcholení mi nepřipadalo tak silné, jak bych očekával (jen pouhé další pomrkávání na Detail přes květináč v posledním záběru to nepozvedlo). Ale jinak jsem si dalším nevšedním zážitkem opět potvrdil, proč mě tak baví íránské filmy, včetně těchto ojedinělých počinů s prvky metafilmového experimentu a opět nevídaně přirozeným splýváním hraného filmu se stylem dokumentu. [80%]

Dlouhodobě trezorový debut egyptského režiséra Atefa E-Taieba mě nezklamal. E-Taiebovy filmy začínají jako dramata obyčejných lidí a úspěšně jimi zůstávají až do konce, přestože postupně nabírají (byť zde ještě v menší míře) prvky thrilleru a vyúsťují rovněž v nejednu drsnou akční potyčku. Pan režisér si již ve svém debutu určil směr, kterým se bude ubírat a jako obvykle dává do popředí postavu semletou systémem a ocitající se v řadách těch společensky slabších, utláčaných, hluboce poznamenaných prožitky válčení či společenských křivd a/nebo s vidinou lepšího výsledku svádějících boj s větrnými mlýny. Válečný veterán, přes den řidič autobusu a přes noc ještě taxikář Hasan Sultan (skvělý Nour El-Sherif) se svým bojem s cílem finanční a majetkové záchrany rodiny se začíná řítit do pomyslné trpké propasti, v níž se spolu s předchozí zkušeností proměňuje i jeho charakter v pozici oběti. Ač možná ne v úplně každé scéně jsem s jeho chováním (např. vůči některým blízkým v jistých situacích) plně souznil (on to není zcela černobílý hrdina), rozhodně mě jeho situace a odhodlání bojovat přiměly fandit. Samotný film je tak dost depresivní, ale naštěstí jsem ho tak zdaleka nevnímal po celou dobu, protože jak plyne pozvolna, všechny ty cesty tramvají i nočním taxíkem podél egyptského města ve společnosti hlavní postavy mají zároveň podmanivě autentické kouzlo oněch lokací a už jen v tomto směru mě Autobusového řidiče hodně bavilo sledovat... a charismatický Nour El-Sherif se po dvou viděných osmdesátkových filmech stává mým druhým oblíbencem z řad egyptských herců (po Ahmedovi Zakim), na nějž se teď budu těšit v jakémkoliv dalším filmu, který se mi z kinematografie „země pyramid“ ještě podaří vidět. [90%]

Dusnem prosáklé drama s kriminální zápletkou v prostředí odlehlého venkova staví na silné atmosféře, která hodně vychází z autentických reálií i minimalisticky působivé kamery (...už jen ty záběry na odraz pachatele v jezeře, uff!), a s hlavním incidentem přechází až do nepříjemného psychothrilleru. Oproti prvnímu sledování Bergmanova Pramenu panny s podobně drsnou klíčovou scénou jsem v tomto případě vůbec netušil, co mě v průběhu filmu čeká, ale už od začátku mě upoutalo svébytné vykreslení zaostalých reálií, způsobu života i členů rodiny, které spolu se záhadou kolem nezvěstné služky dává znepokojivě tušit, že se odehraje cosi nekalého. Manoussakiův Strach není typickým krimi filmem, spíše rozehrává psychologické drama v kruhu několika postav, jejichž další počínání a psychiku výrazně ovlivní kriminální incident v rodině, i ohledně postavení se k problému, jehož vyplouvání na povrch může navždy změnit život a pověst celé rodiny. U závěrečných scén ze svatby jsem si vzpomněl jen na jeden další film s takto napjatým vyvrcholením v podobě zábavného veselí, které u diváka se znalostí kontextu a s prostřihy na další děj vyvolává oproti většině postav úplně kontrastní účinek strhujícího napětí... je zajímavé, že i ten druhý film je řecký a navíc ze stejné doby! (Den, kdy vyplavaly ryby). I přes zařazení do neo-noiru na nějakém tom zahraničním serveru má Strach naprosto ojedinělý styl i atmosféru, u nichž jsem neměl pocit žádné západní inspirace či snahy přispět do konkrétního subžánru, naopak převládl pocit ryzí osobitosti vycházející ze specifického prostředí, což si ve výsledku pouze cením. [80%]

Na základě vybraných ohlasů jsem se filmu hodně obával a těžko říct, zda zbytečně... Hned úvodní titulková sekvence se sérií vyšrafovaných děsivých kreseb a chytlavou „dětskou“ písničkou mě silně navnadila a vlastně i trochu připravila na znepokojivou kombinaci dětského vidění světa a dění plné brutality během občanské války. Válka očima dítěte se během let stala ve filmu docela obehraným tématem, takže mě i potěšilo, že Arrabalův snímek se z této případné kategorie hodně vymyká. Mimo sbírku jasně reálných scén jako z obyčejného dne a života ve své době a lokaci + mimo sérii čistě surreálních scén odlíšených netradičními filtry tu pořád zbývá hodně výjevů, u nichž zůstává již na divákovi, zda v nich bude vnímat pořád realitu nebo již surrealistické sny, přeludy a noční můry, které se do podvědomí malého kluka dostávají jako následek reálné válečné brutality... v tom vnímání hodně záleží, co jsme si jako realitu vůbec ještě schopni připustit a já tenhle aspekt vnímal jako výhodu. Z mnoha těch výjevů šla na mě obrovská tíseň a pocit čehosi nepříjemného až zoufale děsivého, od čeho bych nejraději unikl. Obzvlášť pozoruhodně tento pocit vynikl v kontrastném doprovodu takových scén, kde se parta kluků na ulici hraje – oproti všem těm válkám a jatkám vlastně nevinnou, jen trošku bizarnější hru v kruhu. Jako hodně svérázná umělecká podoba dětství zasaženého krutou válkou mi připadalo Ať žije smrt! (i s tímto ironicky zvráceným názvem) v mnoha aspektech dokonalé, funguje tu i zajímavě podaná symbolika – nejvíc mě asi zaujalo to dětské letadlo, které má tvar kříže a zároveň navzdory zdánlivé svobodě s možností odlétnout symbolizuje ještě skrze bílá mřížka i vězení. Hodně silné jsou scény kluka s matkou, která jednou (v realitě) slouží malému klukovi jako opora, ale jindy (zřejmě v noční můře způsobené válkou) připoutává synovi mučící náramek kolem nohou. Na druhou stranu, některé přehnaně nechutné, úchylné (např. s ještěrkou a netopýrem) a ke konci i krví dosyta přeplněné scény byly pro mě za hranou natolik, že jsem je v rámci celku (pořád s dostatkem efektních bizarností a brutalit) nepovažoval za nevyhnutné pro finální sdělení. Právě kvůli nim nakonec 4. hvězdičku neuděluji. [70%]

Blier mladší mě opět šokuje. Z některých scén jsem opět nabýval pocit, že režisér a scenárista v jedné osobě zřejmě mimo filmování tráví tak 4 hodiny denně přemýšlením o sexu, další 3 hodiny pak souložením s kýmkoliv a na různý způsob a zbývající 2 hodiny volna tajně šmíruje ze skříně v bordelu. P(r)asák jeden úchylnej... :o) Nevěděl jsem, co si mám o tomto filmu myslet už nějaký rok nazpátek, byť je Můj pasák něco, na co nejde hned tak zapomenout, i v tom dobrém smyslu slova. Už úvodní scéna z noční pasáže má naprosto skvělou atmosféru, jen škoda, že ji Blier pro mě nedokázal udržet po celou dobu. Absurdního humoru se něco najde – kromě bizarní návštěvy dědouška Jacquese Françoise kdesi na začátku mě nadchla mj. nápaditá scéna s návštěvou malé soukromé kanceláře (i s počítačem) pod holým nebem(!) za jakousi zapadlou bránou – ale toho podobně humorného či absurdního tu zas tolik oproti Blierovým skutečným komediím není. Ve finále totiž důraz hodně zůstává na psychologickou studii „hodné“ láskyplné prostitutky a jednoho nesympatického bezdomovce a ve scénách, kde ustupuje humor, který může bavit, a ustupuje postupně i ten šok, který může zpočátku zapůsobit (u opakovaného zhlédnutí už samozřejmě o cosi méně), docházím v mém vztahu k tomuto filmu k závěru, že režisér až příliš projevil zájem o sociální skupinu, jaká mi je příliš ukradená na to, abych s ním tu našel společnou řeč a procítil tak v pravou chvíli drama, které prociťuje on. [65%]

Uznávám Hitchcockův přínos a význam (nejen) v rámci žánru horroru a opět vnímám to, proč je vyzdvihován i v čem dokázal být novátorský a jedinečný a musím říct, že více klíčových scén je ve Vertigu pořád ikonických a fascinujících... absolutní vtažení do atmosféry během úvodních titulků Saula Basse, hned poté geniálně natočená děsivá noční můra, později jedinečná polo-animovaná surrealistická sekvence, impozantní záběry ztělesňující pocit závratě v sekvencích z kostelní věže, v mnoha scénách (podobně jako ve starším – a pro mě výrazně lepším Oknu do dvora) úžasné barevné vizuální scenérie exteriérů velkoměsta i vymazleně, snad do detailů aranžované interiéry – co pak teprve nádherné záběry přes celou Fergusonovou pracovnu na okna a město za nimi... a mysteriózně vystavěný děj s překvapivým odhalením jedné záhady má také čím upoutat. A bylo by to dokonalé... žel, pro mě úplně nebylo. Fanoušci mistra prominou, ale ta stopáž přes 2 hodiny mi přišla tady i přes veškeré kvality vizuálu a zbytku formy přepálená. Některé pomalé a vizuálně silné scény dýchají naštěstí skvělou atmosférou, ale romantická linie mě ve finále příliš nezvala. Což byl pro mě problém zvláště, když Hitchcock divákovi plně odhalí pointu víc než 25 minut před koncem a následně se teprve rozplzne v omšele plynoucí romantice. Určitě víc než částečně toporný Stewart a „chladná“ Novaková mě upoutali herci ve vedlejších rolích detektivovy čilé sekretářky (Barbara Bel Geddes) a rafinovaného manžela-klienta (Tom Helmore). [70%]

Jediný počin Jana Matějovského točený do kin jsem už kdysi viděl a pamatoval si, že mi Pět mužů a jedno srdce tenkrát vůbec nesedlo, asi nejvíc tím nevšedním zkombinováním jednou groteskně komediálních scén, jindy zase až nepříjemně autenticky detailních záběrů na operace vnitřních orgánů během stejného děje na nemocničním sálu. Po letech jsem měl už o cosi lepší dojmy, dokážu ocenit režisérovu originalitu v některých nápadech a neotřelých postupech, i když... Drama s rodinnou linií kolem postavy primáře v podání výborného Martina Růžka mi připadalo i přes menší zkratkovist natolik pohltivé, že se vůbec nebilo s jindy humornými scénami, třeba kolem primářova syna a jeho komplice od luxusních aut, v doprovodu hravých hudebních předělů, nebo i vtipných a stylizovaných snových výjevů (černohumorně ironický dialog s nebožtíkem Brodským mě dostal asi nejvíc!). Hodně se mi líbily i pravidelné průpovídky s Josefem Hlinomazem coby jedním z doktorů, který zároveň do kamery glosuje o běžném dni v nemocnici a jejich zaměstnancích. Když se ale pak do filmu ještě přidaly zmíněné dlouhé scény z operací, navzdory technickému zvládnutí jejich zajímavého obsahu s nahlédnutím do náročné a důležité profese v mých očích právě ony svou délkou brzdily jindy slušný spád a tempo filmu. Právě u nich jsem nabyl pocit, že těch střídajících se stylů (včetně takto extrémního protikladu) je tu nahromazeno přeci jen příliš, aby vše fungovalo stejnou měrou. [65%]