Willy Kufalt

Dlouhodobě trezorový debut egyptského režiséra Atefa E-Taieba mě nezklamal. E-Taiebovy filmy začínají jako dramata obyčejných lidí a úspěšně jimi zůstávají až do konce, přestože postupně nabírají (byť zde ještě v menší míře) prvky thrilleru a vyúsťují rovněž v nejednu drsnou akční potyčku. Pan režisér si již ve svém debutu určil směr, kterým se bude ubírat a jako obvykle dává do popředí postavu semletou systémem a ocitající se v řadách těch společensky slabších, utláčaných, hluboce poznamenaných prožitky válčení či společenských křivd a/nebo s vidinou lepšího výsledku svádějících boj s větrnými mlýny. Válečný veterán, přes den řidič autobusu a přes noc ještě taxikář Hasan Sultan (skvělý Nour El-Sherif) se svým bojem s cílem finanční a majetkové záchrany rodiny se začíná řítit do pomyslné trpké propasti, v níž se spolu s předchozí zkušeností proměňuje i jeho charakter v pozici oběti. Ač možná ne v úplně každé scéně jsem s jeho chováním (např. vůči některým blízkým v jistých situacích) plně souznil (on to není zcela černobílý hrdina), rozhodně mě jeho situace a odhodlání bojovat přiměly fandit. Samotný film je tak dost depresivní, ale naštěstí jsem ho tak zdaleka nevnímal po celou dobu, protože jak plyne pozvolna, všechny ty cesty tramvají i nočním taxíkem podél egyptského města ve společnosti hlavní postavy mají zároveň podmanivě autentické kouzlo oněch lokací a už jen v tomto směru mě Autobusového řidiče hodně bavilo sledovat... a charismatický Nour El-Sherif se po dvou viděných osmdesátkových filmech stává mým druhým oblíbencem z řad egyptských herců (po Ahmedovi Zakim), na nějž se teď budu těšit v jakémkoliv dalším filmu, který se mi z kinematografie „země pyramid“ ještě podaří vidět. [90%]

Dusnem prosáklé drama s kriminální zápletkou v prostředí odlehlého venkova staví na silné atmosféře, která hodně vychází z autentických reálií i minimalisticky působivé kamery (...už jen ty záběry na odraz pachatele v jezeře, uff!), a s hlavním incidentem přechází až do nepříjemného psychothrilleru. Oproti prvnímu sledování Bergmanova Pramenu panny s podobně drsnou klíčovou scénou jsem v tomto případě vůbec netušil, co mě v průběhu filmu čeká, ale už od začátku mě upoutalo svébytné vykreslení zaostalých reálií, způsobu života i členů rodiny, které spolu se záhadou kolem nezvěstné služky dává znepokojivě tušit, že se odehraje cosi nekalého. Manoussakiův Strach není typickým krimi filmem, spíše rozehrává psychologické drama v kruhu několika postav, jejichž další počínání a psychiku výrazně ovlivní kriminální incident v rodině, i ohledně postavení se k problému, jehož vyplouvání na povrch může navždy změnit život a pověst celé rodiny. U závěrečných scén ze svatby jsem si vzpomněl jen na jeden další film s takto napjatým vyvrcholením v podobě zábavného veselí, které u diváka se znalostí kontextu a s prostřihy na další děj vyvolává oproti většině postav úplně kontrastní účinek strhujícího napětí... je zajímavé, že i ten druhý film je řecký a navíc ze stejné doby! (Den, kdy vyplavaly ryby). I přes zařazení do neo-noiru na nějakém tom zahraničním serveru má Strach naprosto ojedinělý styl i atmosféru, u nichž jsem neměl pocit žádné západní inspirace či snahy přispět do konkrétního subžánru, naopak převládl pocit ryzí osobitosti vycházející ze specifického prostředí, což si ve výsledku pouze cením. [80%]

Na základě vybraných ohlasů jsem se filmu hodně obával a těžko říct, zda zbytečně... Hned úvodní titulková sekvence se sérií vyšrafovaných děsivých kreseb a chytlavou „dětskou“ písničkou mě silně navnadila a vlastně i trochu připravila na znepokojivou kombinaci dětského vidění světa a dění plné brutality během občanské války. Válka očima dítěte se během let stala ve filmu docela obehraným tématem, takže mě i potěšilo, že Arrabalův snímek se z této případné kategorie hodně vymyká. Mimo sbírku jasně reálných scén jako z obyčejného dne a života ve své době a lokaci + mimo sérii čistě surreálních scén odlíšených netradičními filtry tu pořád zbývá hodně výjevů, u nichž zůstává již na divákovi, zda v nich bude vnímat pořád realitu nebo již surrealistické sny, přeludy a noční můry, které se do podvědomí malého kluka dostávají jako následek reálné válečné brutality... v tom vnímání hodně záleží, co jsme si jako realitu vůbec ještě schopni připustit a já tenhle aspekt vnímal jako výhodu. Z mnoha těch výjevů šla na mě obrovská tíseň a pocit čehosi nepříjemného až zoufale děsivého, od čeho bych nejraději unikl. Obzvlášť pozoruhodně tento pocit vynikl v kontrastném doprovodu takových scén, kde se parta kluků na ulici hraje – oproti všem těm válkám a jatkám vlastně nevinnou, jen trošku bizarnější hru v kruhu. Jako hodně svérázná umělecká podoba dětství zasaženého krutou válkou mi připadalo Ať žije smrt! (i s tímto ironicky zvráceným názvem) v mnoha aspektech dokonalé, funguje tu i zajímavě podaná symbolika – nejvíc mě asi zaujalo to dětské letadlo, které má tvar kříže a zároveň navzdory zdánlivé svobodě s možností odlétnout symbolizuje ještě skrze bílá mřížka i vězení. Hodně silné jsou scény kluka s matkou, která jednou (v realitě) slouží malému klukovi jako opora, ale jindy (zřejmě v noční můře způsobené válkou) připoutává synovi mučící náramek kolem nohou. Na druhou stranu, některé přehnaně nechutné, úchylné (např. s ještěrkou a netopýrem) a ke konci i krví dosyta přeplněné scény byly pro mě za hranou natolik, že jsem je v rámci celku (pořád s dostatkem efektních bizarností a brutalit) nepovažoval za nevyhnutné pro finální sdělení. Právě kvůli nim nakonec 4. hvězdičku neuděluji. [70%]

Blier mladší mě opět šokuje. Z některých scén jsem opět nabýval pocit, že režisér a scenárista v jedné osobě zřejmě mimo filmování tráví tak 4 hodiny denně přemýšlením o sexu, další 3 hodiny pak souložením s kýmkoliv a na různý způsob a zbývající 2 hodiny volna tajně šmíruje ze skříně v bordelu. P(r)asák jeden úchylnej... :o) Nevěděl jsem, co si mám o tomto filmu myslet už nějaký rok nazpátek, byť je Můj pasák něco, na co nejde hned tak zapomenout, i v tom dobrém smyslu slova. Už úvodní scéna z noční pasáže má naprosto skvělou atmosféru, jen škoda, že ji Blier pro mě nedokázal udržet po celou dobu. Absurdního humoru se něco najde – kromě bizarní návštěvy dědouška Jacquese Françoise kdesi na začátku mě nadchla mj. nápaditá scéna s návštěvou malé soukromé kanceláře (i s počítačem) pod holým nebem(!) za jakousi zapadlou bránou – ale toho podobně humorného či absurdního tu zas tolik oproti Blierovým skutečným komediím není. Ve finále totiž důraz hodně zůstává na psychologickou studii „hodné“ láskyplné prostitutky a jednoho nesympatického bezdomovce a ve scénách, kde ustupuje humor, který může bavit, a ustupuje postupně i ten šok, který může zpočátku zapůsobit (u opakovaného zhlédnutí už samozřejmě o cosi méně), docházím v mém vztahu k tomuto filmu k závěru, že režisér až příliš projevil zájem o sociální skupinu, jaká mi je příliš ukradená na to, abych s ním tu našel společnou řeč a procítil tak v pravou chvíli drama, které prociťuje on. [65%]

Uznávám Hitchcockův přínos a význam (nejen) v rámci žánru horroru a opět vnímám to, proč je vyzdvihován i v čem dokázal být novátorský a jedinečný a musím říct, že více klíčových scén je ve Vertigu pořád ikonických a fascinujících... absolutní vtažení do atmosféry během úvodních titulků Saula Basse, hned poté geniálně natočená děsivá noční můra, později jedinečná polo-animovaná surrealistická sekvence, impozantní záběry ztělesňující pocit závratě v sekvencích z kostelní věže, v mnoha scénách (podobně jako ve starším – a pro mě výrazně lepším Oknu do dvora) úžasné barevné vizuální scenérie exteriérů velkoměsta i vymazleně, snad do detailů aranžované interiéry – co pak teprve nádherné záběry přes celou Fergusonovou pracovnu na okna a město za nimi... a mysteriózně vystavěný děj s překvapivým odhalením jedné záhady má také čím upoutat. A bylo by to dokonalé... žel, pro mě úplně nebylo. Fanoušci mistra prominou, ale ta stopáž přes 2 hodiny mi přišla tady i přes veškeré kvality vizuálu a zbytku formy přepálená. Některé pomalé a vizuálně silné scény dýchají naštěstí skvělou atmosférou, ale romantická linie mě ve finále příliš nezvala. Což byl pro mě problém zvláště, když Hitchcock divákovi plně odhalí pointu víc než 25 minut před koncem a následně se teprve rozplzne v omšele plynoucí romantice. Určitě víc než částečně toporný Stewart a „chladná“ Novaková mě upoutali herci ve vedlejších rolích detektivovy čilé sekretářky (Barbara Bel Geddes) a rafinovaného manžela-klienta (Tom Helmore). [70%]

Jediný počin Jana Matějovského točený do kin jsem už kdysi viděl a pamatoval si, že mi Pět mužů a jedno srdce tenkrát vůbec nesedlo, asi nejvíc tím nevšedním zkombinováním jednou groteskně komediálních scén, jindy zase až nepříjemně autenticky detailních záběrů na operace vnitřních orgánů během stejného děje na nemocničním sálu. Po letech jsem měl už o cosi lepší dojmy, dokážu ocenit režisérovu originalitu v některých nápadech a neotřelých postupech, i když... Drama s rodinnou linií kolem postavy primáře v podání výborného Martina Růžka mi připadalo i přes menší zkratkovist natolik pohltivé, že se vůbec nebilo s jindy humornými scénami, třeba kolem primářova syna a jeho komplice od luxusních aut, v doprovodu hravých hudebních předělů, nebo i vtipných a stylizovaných snových výjevů (černohumorně ironický dialog s nebožtíkem Brodským mě dostal asi nejvíc!). Hodně se mi líbily i pravidelné průpovídky s Josefem Hlinomazem coby jedním z doktorů, který zároveň do kamery glosuje o běžném dni v nemocnici a jejich zaměstnancích. Když se ale pak do filmu ještě přidaly zmíněné dlouhé scény z operací, navzdory technickému zvládnutí jejich zajímavého obsahu s nahlédnutím do náročné a důležité profese v mých očích právě ony svou délkou brzdily jindy slušný spád a tempo filmu. Právě u nich jsem nabyl pocit, že těch střídajících se stylů (včetně takto extrémního protikladu) je tu nahromazeno přeci jen příliš, aby vše fungovalo stejnou měrou. [65%]

Na tomhle Branaghově filmu se mi líbil ústřední nápad příběhu jednoho nezávislého divadelního představení a také nejedna konkrétní scéna či někdy i delší pasáž – úvodní sestřih z konkursních pohovorů, cesta divadelníků lesem na hrad, některé situace a vyvstanuvší problémy během zkoušky (místy i s menším přesahem do dramatu mezi samotnými protagonisty) i celá skvělá sekvence z již probíhajícího představení (i zákulisí)... a také písňové vložky. Na druhou stranu jsem neměl pocit, že by to po celou dobu opravdu tak žilo, jak by na divadelním jevišti a současně v zákulisí během takových zkoušek žít mohlo a já se mezi vším skvělým a zajímavým občas i ošíval nudou, humor se nevyhl pár trapnějším momentům a místy mi celkový styl i ústřední postava režiséra mírně lezli na nervy. Naštěstí u mě Za zimního slunovratu neskočilo úplně jako další z těch filmů, v nichž se skupina lidí sejde na jednom místě, ale nefunguje tam napětí, děj se táhne natolik, až má člověk pocit, že se nic neděje a celkově mi už po pár minutách nemá nic co dalšího nabídnout (a že jsem letos měl víckrát na takové „zážitky“ „štěstí“ !), i když pár scén jako z takového filmu na mě žel působilo i zde. Ač značně osobitá záležitost, nakonec u mě i trochu průměrná. [60%]

Zajímavě stylově pojatý krimi thriller z hodně vzdálené ciziny Nového Zélandu. První scény trochu vypadaly, jakoby každá pocházela z jiného filmu, a než se stane zásadní zvrat, rozjezd sledující mj. jeden romantický vztah trvá snad polovinu stopáže – nicméně atmosféra sálající ze samotného prostředí mě silně vtáhla od prvních minut. Není to zdaleka film-noir, byť samotný příběh by díky nejednomu motivu mohl do tohoto žánru v jiném zpracování také zapadnout. Není to úplně western, ač atmosféra zakouřených putyk a venkovského zapadákova ve společnosti tvrdých chlápků, co se často porvou, i s přítomností šerifa trochu western evokuje. Film si ale nese hodně svébytný atmosférický styl, kterým mě právě hodně upoutal, a přitom v té zapadákovské atmosféře, často využívaného hospodského prostředí i pojetí a hereckého ztvárnění mnoha přítomných postav v popředí s Brucem Spencem (který coby notorický pijan Basil Foster vnáší do dění občas i svérázný až černý humor) dokáže působit stylově ikonicky, celkově mě nenudil a v první polovině připravil skvělou půdu pro napínavější a svižnější dění v té druhé. Příjemné žánrové překvapení. [85%] // PS: Kdo proboha vymýšlel ten slovenský název?

Sice teď mohu prohlásit, že jsem viděl žánrový film (spíše pokus o něj...) čistě z produkce Marshallových ostrovů, ale žeby to byl po většinu času nějak úžasný, nezapomenutelný zážitek, říct nemohu. Často jsem se buď prodíral zoufalou nudou s hnusně digitálním poloamatérským vizuálem nebo byl u scén s mysteriózními, magickými či jinak fantaskními zásahy konfrontován s pocitově šílenými nesmysly. Vnímal jsem a do jisté míry jsem si cenil snahu tvůrců filmařů, kterou bylo vidět třeba na pravidelných rámcových jízdach kamery městem s opakovaným hudebním motivem či využití stylizovaně retrospektivní sekvence, nebo také jistý filmově fanouškovský zápal v opakovaném výjevu Lañinbwilových nočních můr sestavených ze scén různých proslavených světových filmů (např. Jesus Christ Superstar nebo Pulp Fiction) – na druhé straně vůbec nemůžu říct, že bych alespoň trochu pobral, proč se to tam dělo, stejně jako spoustu dalších podivných událostí a nadpřirozených úkazů. S celkovou atmosférou sledovaného filmu jsem se nikdy do něj nedokázal dostat ani pocítit napětí a tak za celou snahu s oným zápalem uděluji 1 hvězdičku. Druhou hvězdičku nečekaně dodávám díky posledním 15 minutám, kde: 1) zazní (pro jistotu hned několikrát ve více verzích :o)) moc pěkná titulní písnička s kytarovým doprovodem a 2) během závěrečných titulků vidíme sérii nepovedených záběrů z natáčení, které se mi z celého filmu viděly jako nejzábavnější. Škoda, že ten vtip a nadhled, kterým tyhle záběry oplývají, nebyl vložen občas i do reálných scén z filmu, možná by byl pak stravitelnější. [35%]

Docela fajn zapomenutá britská komedie s komornější atmosférou, se to zase objevila na Netflixu. :) Předností zde může i být zcela neokoukané obsazení bez hereckých hvězd a mně samotnému se zamlouvalo i to nezávislé civilní pojetí, stejně jako Harry H. Corbett v hlavní roli coby příjemně sympatický, obyčejný mladý chlápek s povahou lehce ňoumovskou a doslova jemným, nenuceně komediálním výkonem. Diane Cilento mi zpočátku připadala lehce teatrální, ale určitě měla svůj výrazný půvab a za nějakou chvíli jsem si zvykl i na povahu její postavy Cyrenne. Vhodně byli vybráni hereci i do vedlejších rolích kumpánů z baru v čele s frajírkem Michaelem Medwinem a samotný příběh nočního setkání v rámci sázky mě bavil, ač z něj vzešla jen jednoduchá romantická historka, ideální pro zlepšení nálady u nenáročného, dnes již pamětnického kousku. Díky skvělé, autenticky šedesátkové atmosféře, která má tu silné kouzlo nejen v akčnější scéně pouličního běhu k rozjetému autobusu a záhy zpátky :), se nakonec přikláním ke 4. hvězdičce. [75%]