Schlierkamp

Český kriminální film natočený podle stejnojmenného románu E. Vachka popisující vyšetřování vraždy mladé ženy. Emil Vachek (1889-1964) byl průkopník československé detektivní literatury a jeho hrdina inspektor Klubíčko byl údajně inspirován nikým menším než samotným S. Holmesem. Vzhledem k tomu, že zavražděná dívka byla služebná doktora Daublice a byla nalezena před jeho domem, patřil arogantní lékař v podání M. Štěpánka k hlavním podezřelým. V roli inspektora Klubíčka se objevil opět M. Donutil a jeho vyšetřování probíhalo ihned po nočním ohlášení nálezu mrtvoly, přičemž do rána provedl všechny potřebné výslechy a měl usvědčeného pachatele, což je v mých očích nevídaný unikát. Režisér P. Kačírek do role Klubíčkova asistenta ne zcela vhodně obsadil absolutně neznámého V. Kulhavého, podivně působil i věkový rozdíl mezi oběma kriminalisty, neboť nebývá zvykem, aby byl hlavní kriminalista mladší než jeho pomocník. Další podezřelý byl bratr domovníka u doktora Daublice, u něhož strávila zavražděná poslední okamžiky před smrtí. Další výraznou postavu ztvárnil J. Prachař coby student Maxant, který se motal kolem vyšetřování, projevoval o něho podezřelý zájem a hloupě a zbytečně na sebe tak upozorňoval. U sledování tohoto snímku je od diváka vyžadována pozornost, neboť jakmile poleví v soustředění, uniknou mu důležité souvislosti. Zlou minutu vnímám jako mrně podprůměrnou, ničím nevybočující kriminálku bez potřebného napětí a atmosféry, tudíž ze série filmů s inspektorem Klubíčkem bude patrně patřit k těm slabším.

Československo-bulharský koprodukční film natočený podle scénáře M. Zinnerové zabývající se nefunkčním vztahem mezi P. Novým a jeho o dvacet let mladší ženou E. Vejmělkovou, jenž na dovolené v Bulharsku vyústí v tragédii zahalenou tajemstvím.  Pan Nový v tomto zapomenutém dramatu J. Adamce představoval despotického tyrana, jenž na svou mladou půvabnou ženu pohlíží svrchu, neváhá ji ponižovat i na veřejnosti a celkově se i k ostatním osobám chová jako magor. Zoufalá a zničená E. Vejmělková hodlá toto nerovné manželství opustit a záchranu a náruč útěchy nalézá v objetí od mladého bulharského intelektuála Dimitara, s nímž se seznámí na dovolené u moře, která má sloužit jako poslední pokus o záchranu vztahu s manželem.  Tato dovolená kvůli prchlivosti pana Nového skončí fiaskem, a jak se ukáže později, také tragédií, neboť jeho krásná žena se už zpátky do vlasti nevrátila. Celá rodinná tragédie je o to smutnější, že manželé vychovávali malého syna. Snímek se odehrává ve dvou časových rovinách, první popisuje onen nepěkný konec manželství a romantickou epizodu s mladým Bulharem, a ve druhé se osamocený P. Nový vydává po dvaceti letech na místo tragédie a setkává se s domnělým milencem jeho ženy. Současně do Bulharska přicestuje i syn P. Nového Ivan, z něhož se stal dospělý muž a herecky ho v dospělém věku ztvárnil L. Vaculík. Snímek se vyznačuje prolínáním těchto dvou časových rovin, které obsahují mnoho psychologických, romantických a dramatických prvků a nostalgických vzpomínek. V závěru se L. Vaculík sbližuje s dcerou Dimitara a divák může pouze spekulovat, zda mají společnou matku či ne. Tato závěrečná část však v mých očích není příliš důležitá, neboť na mě mocně zapůsobila především okolnosti rozpadu manželství, jež díky četným retrospektivám nabývá postupně jasnějších obrysů. Dílo pana Adamce podbarvené hudbou geniálního A. Michajlova mě zaujalo, z těžko popsatelných, vnitřních důvodů, hodnotím nadprůměrně.

Československé psychologické drama natočené podle literární předlohy norského spisovatele S. Christiansena. Na poště dojde k ozbrojenému přepadení, během kterého je úředník Klečka zabit, druhý úředník Munk (amorální prospěchář E. Dubský) lehce zraněn a třetí úředník Valta pod pohrůžkou smrti vydá peněžní hotovost lupičům. Na hlavní postavu tohoto filmu, svědomitého Jiřího Valtu v podání K. Högera se snese vlna nevole a kritiky od svého představeného, že nedostatečně bránil svěřené peníze a současně byl nepřímo obviněn policejním vyšetřovatelem V. Řepou, že může být spolčen s lupiči. Pan Valta zažívá společenský lynč, je obviňován ze zbabělství a je svědkem krachu svých osobních i pracovních vztahů. Veškerá Valtova snaha očistit své jméno a vysvětlit skutečnost, že jeho případná oběť by byla zbytečná, je marná. V mnoha ohledech mu bylo naznačeno, že by udělal lépe, kdyby se nechal od lupičů zastřelit, a díky tomu si připadá jako nežádoucí člověk, neboli mrtvý mezi živými. Pan Höger celou nepříjemnou situaci obdivuhodně ustál se vztyčenou hlavou, což by se mnoha ne tak psychicky odolným jedincům nepovedlo a jako východisko by hledali sebevraždu, k níž by byli okolím dotlačeni. Režisér B. Zeman rozehrává ve svém celovečerním debutu vskutku strhující drama, jež je opřeno o vynikající předlohu a v němž se objevují nevídané absurdity. V druhé části snímku, poté co se pan Valta vzpamatuje ze vzniklé situace a ze svého poklesu na společenském žebříčku, se seznamuje se sympatickou vdovou (L. Matoušková) po zabitém úředníkovi a dokonce se sbližuje s jedním z lupičů, jehož totožnost je pro něho zatím neznámá. Lupiče, jenž poznává, jaké katastrofy jeho čin způsobil, a snaží se pomoci postiženým osobám, finančně vdově a Valtovi nabídkou ubytování, ztvárnil všestranný umělec ruského původu V. Irmanov. Manželku Helenu, která nebyla schopna pod tlakem svých rodičů, zejména despotického otce, podržet svého muže v těžkých chvílích, ztvárnila tehdejší skutečná Högerova manželka Z. Procházková. Během tzv. třetí republiky, krátkém tříletém období demokracie ohraničené okupacemi, vzniklo několik nezapomenutelných filmových děl neposkvrněných politickou propagandou, z nichž nejznámější je zřejmě 13. revír. Domnívám se, že tento skvost pana B. Zemana patří mezi ně.

Československá televizní pohádka, ve které se vodník Mátala z rybníku Kaňka stane sládkem v pivovaře v městečku Rukapáně, neboť se místo topení lidí a lovení dušiček věnuje výrobě pěnivého moku. V hlavní roli se objevil L. Mrkvička, který ve své dobrosrdečnosti a naivitě nedbal varování svého staršího a moudřejšího kolegy z rybníka B. Prokoše, aby si s lidmi nic nezačínal. A tak po počátečním lidském obdivu vzhledem k nevšední chuti svého piva, poznává také i odvrácenou stránku lidské povahy. Milostnou dvojici, v pohádce nezbytnou, představuje sládkova dcera Julinka (M. Hudečková) a pivovarský mládek M. Vašinka, kterého citové vzplanutí zachvátí teprve v průběhu pohádky, zejména poté, co zjistí, že Julinka chová neobvyklou náklonnost k vodníkovi. Ve vedlejších postavách se ukázal vrchní sládek J. Bek a také dvě venkovské drbny v přesvědčivém podání A. Kreuzmannové a M. Kantorkové. Jedinou zápornou postavu závistivého bednáře Měchury ztvárnil J. Přeučil. Domnívám se, že nedlouhou pohádku režisérky S. Simonové z období, které předcházelo její éře pohádek plných šílených kostýmů, rozplývajícího se dýmu a třpytivých světýlek, mohu zařadit mezi průměrná díla, neboť se jedná o jednoduchou přímočarou pohádku s příjemnými hereckými výkony, avšak něco nadprůměrného v ní nalézt nedokážu.

Americký akční mysteriózní film vyprávějící o pomstě na skupině nedisciplinovaných mladíků, kteří pod vedením tyrana Packarda Walshe (N. Cassavetes) provádějí s náhodnými motoristy divoké automobilové závody bez pravidel. V městečku se náhle objevuje neznámý motocyklista, jenž ihned navazuje vztah s Packardovou dívkou Keri (velmi půvabná Sherilyn Fenn), což se místnímu despotovi šířícímu svým vystupováním strach, pochopitelně nelíbí. Ve skupině soustředěné vedle Packarda se vyskytují podivná primitivní individua vlastnící výkonné sportovní vozidla, jimž vévodí bláznivá osoba zvaná Skank (D. Sherill) s oblibou popíjející rozličné automobilové kapaliny. Neznámý hrdina v podání Ch. Sheena, reprezentující dřívějšího milence Keri, ze žárlivosti zavražděného Packardem a jeho partou. Tento přízrak, pohybující se v černém futuristicky laděném voze, postupně vyzve na souboj všechny borce z Packardovi party, svým zázračným vozem je zneškodní a v závěru přijde na řadu i samotný vůdce Packard. V roli policisty dohlížející na pořádek v městečku se objevil výrazný R. Qauid, známý především z komedií s Ch. Chasem. Atmosféra snímku M. Marvina je nasycena duchem 80. let, ať už se jedná o styl natáčení, hudební doprovod či dobový vozový park. Černý přízrak se mi líbil, jednoduchý příběh o pomstě okořeněný atraktivními automobilovými závody vnímám jako mírně nadprůměrný snímek s nenapodobitelnou atmosférou 80. let.

Československý historický romantický film popisující závěrečnou etapu života italského spisovatele, dobrodruha, milovníka žen a diplomata Giacoma Casanovy (1725-1798), který své poslední roky trávil na zámku v Duchcově, zaměstnaný u hrabětě Valdštejna jako knihovník. Světoznámého rodilého Benátčana v pokročilém věku ztvárnil F. le Breux ve své snad jediné hlavní filmové roli. Snímek se především zabývá sázkou, kterou uzavřel známý milovník s hrabětem Valdštejnem v podání B. Záhorského o to, zda se mu podaří přesvědčit mladou šlechtičnu Valerii, která přicestovala na zámek se svým manželem, aby přijala Casanovův požitkářský pohled na svět. Tato mladá šlechtična v podání M. Dvorské působí upjatě a rezervovaně, ale přesto se zkušenému a výřečnému Italovi podaří v ní probudit náklonnost a krátkodobé milostné poblouznění. Její manžel, šlechtic z rodu Valdštejnů, jehož ztvárnil V. Brabec, na mě působil poněkud přihlouple a o navázání bližšího kontaktu jeho ženy s Casanovou měl pouze vzdálené povědomí. Zato představitel hlavní role, herec s francouzskými kořeny, se mi jevil velmi dobře, zejména jeho přednes, přirozená elegance a moudrosti obsažené v jeho projevech stojí za zmínku. Jak už to bývá v dílech V. Kršky, je ve filmu znát romantická a poetická atmosféra, přičemž dramatické prvky se téměř nevyskytují a přesto film nepůsobí nudně. V dalších, méně významných rolích se objevil O. Šimánek jako zámecký lékař irského původu či hlučná dáma L. Havelková. Jeden z posledních filmů V. Kršky hodnotím průměrně, snímek sice nenabízí dechberoucí, napínavé dramatické scény, ale i tak jsem film shlédl s přiměřeným zaujetím, jehož příčinou byl zejména herecký výkon pana le Breux.

Československý válečný film odehrávající se na jaře roku 1945, kdy je během osvobozování koncentračních táborů v Polsku nalezen malý chlapec. Opuštěného hocha Františka Bureše (M. Koblic) se ujme skupina československých vojáků zabývající se praním prádla pro armádu a tam chlapec pomáhá s potřebnými pracemi a dostává i lekce z vojenského výcviku. Práče, jak je hoch nazýván podle kluků ozbrojených praky během husitského povstání, velmi touží po skutečné bojové akci a ochotně doručuje alespoň depeše. Jeho nápadná touha aktivně se zapojit do probíhajících bojů, je odměňována úsměvy přátelských vojáků, jimiž je obklopen. V rolích vojáků, kteří se k práčeti chovali otcovsky a s velkým pochopením jeho nelehké situace, se objevil vždy dobře naladěný V. Menšík, vedoucí skupiny V. Hlavatý, G. Valach, M. Ťapák či B. Záhorský. Z důstojníků se představil nadporučík S. Remunda a major M. Holub. Přestože snímek pojednává o neveselé době, kdy sice už bylo jasné, že konec války se blíží, ale Němci stále urputně bojovali, z filmu pana K. Kachyni sálá optimismus, naděje a lidskost, neboť válečné útrapy jsou odsunuty do pozadí a celková situace je viděna dětskýma očima. Pan Kachyňa proslul svou úspěšnou spoluprací s dětskými herci a tento film tuto jeho schopnost jen potvrzuje. Snímek vyzařuje pohodovou a odlehčenou atmosféru, ale obsahuje i dramatickou složku, v níž oddíl z prádelny zneškodní skupinu německých špionů, k jejímuž odhalení přispěl též i malý František. Film mi v některých ohledech připomíná jiné dílo z Kachyňovy kuchyně, a sice o něco mladší Ať žije republika. V závěru filmu nedokázali vojáci skrýt stopy dojetí, neboť právě spolu s Rudou armádou překročili československé hranice a mohli tak konečně začít osvobozovat svou vlast. Práče je jedno z prvních Kachyňových filmů, které následovalo hned po legendárním Králi Šumavy a domnívám se, že už v těchto svých počátečních dílech si nastavil pomyslnou uměleckou a filmařskou úroveň hodně vysoko a celý život se jí držel.

Americký akční film, v němž účinkují dva nejslavnější herci tohoto filmového žánru – S. Stallone a A. Schwarzenegger. Prvně jmenovaný pracuje jako expert na infrastrukturu vězeňských zařízení a opakovaně se mu daří realizovat útěky z těchto střežených budov. Podle něho je k úspěšnému útěku z věznice potřeba znát prostorové uspořádání vězeňské budovy, zvyky dozorců a najít pomoc zvenku či zevnitř věznice. O svých zkušenostech s útěky dokonce napsal knihu. Dostane výhodnou, ale riskantní nabídku otestovat bezpečnost utajeného soukromého vězení, kde se seznámí se spoluvězněm A. Schwarzeneggerem, který tají svou pravou identitu. Spolu pak zkoumají, jaké jsou možnosti útěku z věznice umístěné v podpalubí obřího plavidla a současně musejí dbát o to, aby charismatický ředitel objektu J. Caviezel nepojal podezření o jejich úmyslech. V závěru během realizace útěku se snímek překlopí do klasické akční střílečky připomínající 80. léta a nejslavnější období obou hrdinů. Scénář filmu se mi jevil jako zbytečně komplikovaný a příliš jsem nepochopil jisté záležitosti okolo skutečné Arnoldovy identity a důvod zrady Stalloneho spolupracovníka, který nechtěl, aby se z lodního vězení vrátil. Samotné spojení těchto dvou hereckých legend však chyby ve scénáři poněkud odsunulo do pozadí. Snímku švédského režiséra M. Hafströma tak uděluji pouze průměrné hodnocení, fanouškům dvou svalnatých legend však mohu tento film přesto doporučit.

Československý film natočený podle stejnojmenné divadelní hry Aloise Jiráska z roku 1905. Příběh se vyznačuje propojením lidského světa se světem pohádkových bytostí, jež jsou ve filmu reprezentovány dvěma vodníky. Hlavní roli představuje mladý mlynář Libor (O. Korbelář), jenž jako nezávislý poddaný statečně projevuje odpor k vrchnosti. Jedinou službu, kterou nemůže odmítnout, je případný doprovod žadatele s lucernou od svého mlýna k zámečku ukrytému v lese. Tuto službu také musí vykonat, když ho o ni požádá mladá kněžna J. Kšírová, která navštíví své panství a je zvědavá na vzpurného poddaného. Romantický příběh, v jehož závěru nechá přísný a zásadový mlynář propuknout své city k mladé schovance Haničce, je vhodně doplněn vedlejšími postavami, jež děj obohatily a udělaly zajímavějším. Významnou postavu vrchního správce kněžnina panství sehrál T. Pištěk, jenž toužil zkrotit odbojného mlynáře a pokácet staletou lípu, o kterou vedl s mlynářem spor. Dvojici vodníků představovala bratrská dvojice E. Fiala a F. Futurista, jejich úloha však byla nepatrná a celkově se mi tyto nadpřirozené postavy jevily jako nevyužité a zbytečné. Naopak amatérské hudební těleso složené kolem místního učitele Zajíčka bylo zvoleno velmi vhodně. Nepřehlédnutelná byla též paní Klásková, hysterická a chorobně žárlivá žena jednoho z hudebníků, v podání D. Hajské. Režisér K. Lamač vytvořil první, velmi kvalitní, příjemné a zábavné filmové zpracování Jiráskova dramatu, které bylo později zfilmováno ještě několikrát, úroveň těchto pozdějších zpracování však budu muset teprve posoudit.

Český televizní seriál odehrávající se v novinářském prostředí, přesněji řečeno v redakci Denních listů. Seriál se věnuje jak novinářským kauzám, běžnému pracovnímu dni žurnalisty i pohledu do soukromého života jednotlivých postav. Mezi nejvýraznější postavy patřil vedoucí přílohy Denních listů Viktor Seidl v podání D. Matáska a v první sérii také B. Kodetová, představující Seidlovu nadřízenou, mezi nimiž po počátečních neshodách propukne vášnivý milostný vztah. Bohužel paní Kodetová byla ve druhé a třetí sérii vystřídána M. Preissovou, jež zdaleka nedisponovala takovým hereckým nadáním jako její předchůdkyně a hlavně se jí vůbec nepodařilo plynule herecky zapadnout mezi kolektiv. Herci coby zaměstnanci Denních listů byli vybráni velmi dobře a bavilo mě sledovat jejich pracovní i soukromé příběhy. Jednalo se především o fotografa a sukničkáře R. Zacha, redaktora M. Steindlera s nepříliš přívětivou vizáží a zanedbaným zevnějškem neustále řešící problémy se svou hysterickou partnerkou Z. Onufrákovou. Dále mohu zmínit redaktorku D. Batulkovou, fotografku P. Vitázkovou či stážistu M. Novotného a mladou redaktorku I. Máchovou, jež mě velmi mile překvapila svým neobyčejně příjemným vystupováním a také svým těžko uvěřitelným vztahem se zmíněným M. Novotným. Pozici šéfredaktora zaujímal B. Navrátil, jenž se však neobjevoval příliš často. Vedlejší a okrajové postavy představoval informátor Mrázek v podání J. Ployhara, jenž dostal hereckého prostoru snad až příliš a jeho herectví často působilo přehnaně až otravně. Dále se v redakci nárazově objevoval recepční K. Urbánek a seriálová matka B. Kodetové Z. Hadrbolcová. Možná bych zmínil ještě barmana v redaktory oblíbené hospodě U Vincenta, jehož jméno neznám, a který byl také ve druhé a třetí sérii vystřídán mnohem méně zajímavým hercem, jehož jméno mi také není známé. Obecné hodnocení seriálu není vysoké, přesto mě sledování tohoto seriálu bavilo. Navazující série rozhodně nevykazovaly úpadek kvality, jak naznačuje hodnocení zdejších odborníků, dle mého názoru byly dějově na stejné úrovni jako nejkvalitnější první série. Problematickým se ukázalo pouze přeobsazení B. Kodetové a v závěrečných dílech i divoké milostné veletoče mezi redaktory.