Schlierkamp

Ruský film popisující život muže Viktora Služkina (K. Chabenskij), který se rozhodne pracovat ve škole jako učitel zeměpisu. V první polovině se snímek zabývá jeho neutěšeným osobním životem, ve kterém mu odešla žena s jeho otylým přítelem Budkinem a celkové nuzné životní podmínky v obyčejném panelákovém domě v Permu. Služkin projevuje zájem o kolegyni němčinářku Kiru, avšak i tu mu nakonec přebere jeho přítel Budkin. V okamžiku, kdy se nejvíce intimně přiblíží ke své atraktivní kolegyni, se z důvodu, který zná jen on sám, opije a z milostné chvilky nebylo nic. Častou dominantou snímku je pohled na Permské přístaviště a rozlehlou řeku Kamu. Ve druhé polovině snímku se příběh více obrací na Služkinovi studenty a jeho vztahy s nimi. Mezi nimi jsou nejvýraznější drzoun a bouřlivák Gradus a Máša, která se do Služkina zamiluje. S částí studentů se vydá na slibovanou výpravu, kdy se hned ve vlaku opět opije, a místo konečné destinace tak není známé. Předpokládám však, že se se studenty vydal proti proudu řeky Kamy či některého z jejich přítoků, a dostali se někam na západní podhůří Uralu a teoreticky se tak mohli pohybovat v blízkosti evropsko-asijské hranice. Tamější příroda byla nádherná. Toto putování po neznámých končinách Permského kraje oživené sblížením Služkina a Máši a plavbou po rozbouřené řece se stává dominantní složkou filmu. Pochod mladých studentů s jejich učitelem vyjadřuje nepopsatelnou rozlehlost Ruska, izolovanost jeho vesnic a specifický životní styl jeho obyvatel. Po návratu do školy studenti natočí o svém učiteli posměšné video ironizující jeho kladný vztah k alkoholu a na jeho základě je učitel ze svého zaměstnání vyhozen. Po delší úvaze nakonec hodnotím nadprůměrně, zejména kvůli kontrastu mezi ruským sídlištěm plného zoufalství a zaostalosti a majestátností ruské krajiny takřka nekonečných rozměrů.

Československý psychologický film, v němž se dvanáctiletý chlapec učí orientovat ve světě dospělých a musí se vypořádat se skutečnými i domnělými nepravdami a klamy. Do hlavní role chlapce Standy, jenž se stal svědkem tragické události, při které přišel jeho soused o život, byl obsazen E. Pardus. Člověka, který se nacházel na místě činu, a mohl tedy být či nemusel být pachatelem, ztvárnil S. Matyáš. Tento člověk se pokusí chlapci vysvětlit, jak se na místo činu dostal, a chlapec postupně shledává mezery v jeho vyprávění. Snímek je doplněn vnitřními chlapcovými promluvami, kdy začíná pochybovat o Matyášových slovech a poznává, že byl zřejmě oklamán. Do tohoto šoku v souvislosti s hrůzným nálezem mrtvoly se přidává do mladíkovy duše další psychický otřes, a sice skutečnost, že jeho rodiče V. Babka a J. Štěpánková se bez zjevných příčin rozvádějí. Ve filmu J. Pinkavy, specialisty na filmy pro mládež a rodinné filmy, je sice hlavní postavou chlapec, avšak obsah filmu i jeho psychologické, nepříliš pozitivní zpracování, plné potemnělých zákoutí a pochmurných bytů, dětské oči příliš nezaujmou. Dospělý divák však ve snímku může nalézt prvky, které dokáží udržet jeho pozornost, zejména nejasnost, zda S. Matyáš byl nebo nebyl přímo zapleten do tragického skonu souseda. V dalších, vedlejších rolích můžeme sledovat G. Opočenského jako vyšetřovatele či J. Zelenohorskou jako poštovní úřednici. Přesto tento film nemohu hodnotit lépe než průměrně.

Český historický film natočený podle románové předlohy V. Vondrušky odehrávajíácí se v polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II. Králův zástupce Oldřich z Chlumu (K. Roden) odjíždí do nepokoji zmítaných severních Čech na hrad Vartemberk, aby dohlédl na sňatek mezi Ludmilou z Vartemberka (K. Issová) a Benešem z Dubé (D. Prachař), který má zajistit příměří mezi těmito znepřátelenými mocnými rody. Ke svatbě však nedojde, neboť sváry mezi svatebčany jsou příliš veliké a navíc se nevychovaný a podlý ženich intimně sblížil se svou nastávající tchyní, tedy manželkou pána z Vartemberka. V této tíživé situaci dojde k vraždě oplzlého purkrabího M. Vávry a poté je dokonce nalezeno mrtvé tělo pána z Vartemberka. Z filmu se stává kriminálka ve středověkém prostředí, přičemž vyšetřování dvou úmrtí se ujímá Oldřich z Chlumu. Hlavy znesvářených rodů představovali J. Kanyza jako Hynek z Dubé a nebohý M. Štěpánek coby Markvart z Vartemberka, jehož moc po násilné smrti převzal jeho syn Marek v podání L. Vaculíka. Přestože je totožnost pachatele docela zřejmá od začátku, řekl bych, že to snímku nic neubírá na jeho dramatičnosti a atmosféře. V pátrání po vrahovi a skutečnostech, které by prokazovaly jeho čin, pomáhají panu Oldřichovi jeho pomocníci D. Matásek a J. Dolanský. V roli krásné, ale amorální a nevěrné paní Kláry se objevila M. Hrubešová. V závěru dochází ke středověké napodobenině soudního jednání a poté dokonce dochází k finálnímu souboji mezi pachatelem a vyšetřovatelem. Výborně obsazené historické drama natočené P. Nikolaevem mě velmi zaujalo, jak napětím, tak hereckými výkony a uděluji nadprůměrné hodnocení.

Československo-západoněmecká groteska, jejíž ústřední téma je útěk šesti trestanců z vězení. V rolích vězňů můžeme sledovat V. Brodského, J. Libíčka a L. Kostelku a tři německé herce, v dalších doplňujících postavách se objevuje mnoho dalších známých českých herců (lékař M. Kopecký, vychovatelka v dívčí škole V. Ferbasová, zdravotní sestra J. Šulcová, dozorce ve vězení S. Skládal či strážník F. Filipovský). Komediální snímek beze slov režisérů P. Hobla a B. Moravce sice získal na festivalu v Montreux tři hlavní filmové ceny, v mých očích však očekávané kvality a hlavně zábavnosti nedosahuje. Nelze přehlédnout jistou nápaditost a překvapivost ve scénáři, vyznačující se postupným odstraňováním uprchlíků a jistými vtipnými situacemi, avšak ve výsledku pro mě žádné potěšení během sledování čtyřicetiminutového díla nekynulo. Neoblíbenost grotesek má u mě svůj důvod, a tento snímek tento stav jen potvrdil. Převlékání urostlých mužů do růžových dívčích šatů mi žádnou zábavu nepřináší, spíš jen pocit trapnosti a krátkodobé milostné vzplanutí uniformovaného strážníka do takto oděného pana Brodského považuji za hloupé a absurdní. Vynucená afektovanost a tím pádem nepřirozenost hereckých projevů společná všem groteskám mě umělecky neuspokojuje.  Kromě výkonu V. Brodského, jenž herecky ostatní převyšoval, nedokážu nalézt nic pozitivního, co bych mohl napsat o tomto díle. Hodnocení dvěma hvězdičkami je maximum, co mohu tomuto dílu nabídnout.

Československá televizní pohádka z podkrkonošského prostředí, v níž se vsadil Krakonoš s potulným podvodníkem Ferdou. Vychytralý tulák v podání L. Mrkvičky se totiž domnívá, že si dokáže zajistit snadné živobytí bez práce na úkor tamějšího obyvatelstva. Pohádka má podobné motivy jako slavné Krkonšské pohádky, neboť se v ní taktéž vyskytuje otylý lakomý statkář (R. Hrušínský) se služkou (D. Havlová), hloupým čeledínem (J. Hartl) a nevýrazným hajným (I. Livonec), a do této společnosti právě přichází Mrkvička, vydávající se za Itala a nabízející Hrušínskému své služby. Pan Hrušínský, který se marně snažil napodobit legendárního Trautenberka, se nechal pobláznit Mrkvičkovou historkou o stavbě vysoké věže, která bude ovlivňovat počasí a lidé tak nebudou nuceni čekat, jaké počasí jim pošle Krakonoš. Ve výtečné, dostatečně propracované pohádce pana P. Krause lze sledovat, jak takový výřečný a sebevědomý darmošlap dokáže pěknými slovíčky přesvědčit nejen panstvo, ale i obyčejné řemeslníky o své pravdě, a jak díky planým slibům získává moc nad původními obyvateli městečka. V závěru jsou přece jen Ferdovy lži prokouknuty a obyvatelé se do podvodníka nepustí jen díky Krakonošovu zásahu. V menší roli Krakonoše se objevil J. Sovák a výraznější role podvedeného krejčího a ševce ztvárnili V. Lohniský resp. L. Křiváček. Pohádce mírně škodí časté písně nevalné úrovně. Pohádek o lstivém podvodníkovi, který obelhává důvěřivé obyvatele, bylo natočeno poměrně dost, domnívám se však, že u této neprávem zapomenuté mohu uvést mírně nadprůměrné hodnocení.

Československý televizní film z brněnské studiové produkce vyprávějící o mezinárodní průmyslové špionáži. Mladá dívka v podání I. Bittové získala zaměstnání jako tlumočnice v areálu brněnského výstaviště, kam přijíždí četné zahraniční obchodní delegace. Z příběhu lze pochopiot, že zde probíhá souboj amerických a britských agentů o tajné dokumenty, které se týkají plánů mikrokamery, jejíž výrobu zadala nizozemská společnost československému podniku. Přiznám se, že totožnost herců hrající agenty mi zůstala utajena, nelze však přehlédnout jejich vozidla, neboť Britové jezdící v Mercedesu a Američané používající dokonce Porsche 911 přitahovaly pozornost, což se mi jeví u špionů jako nežádoucí. Tlumočnice Bittová je stále více okouzlena dvorným fešným cizincem v její společnosti, přestože její přítel v podání M. Donutila ji před neznámými obchodníky varuje. Dialogy mezi Bittovou a Donutilem byly docela přirozené a civilní, totéž se však nedá říct o ostatních postavách. O činnosti zahraničních agentů je informována Státní bezpečnost, jejíž představitelé J. Husník a mladý Z. Junák však stojí jakoby na okraji příběhu. V závěru dochází k tragedii, jež však není dostatečně vysvětlena a tvoří tak podivný konec filmu. Mám dojem, že se režiséru V. Štursovi kromě očerňování západních států jeho pokus o natočení špionážního thrilleru selhal a rozhodně jeho dílo vnímám jako vysoce podprůměrné.

Český kriminální film natočený podle stejnojmenného románu E. Vachka popisující vyšetřování vraždy mladé ženy. Emil Vachek (1889-1964) byl průkopník československé detektivní literatury a jeho hrdina inspektor Klubíčko byl údajně inspirován nikým menším než samotným S. Holmesem. Vzhledem k tomu, že zavražděná dívka byla služebná doktora Daublice a byla nalezena před jeho domem, patřil arogantní lékař v podání M. Štěpánka k hlavním podezřelým. V roli inspektora Klubíčka se objevil opět M. Donutil a jeho vyšetřování probíhalo ihned po nočním ohlášení nálezu mrtvoly, přičemž do rána provedl všechny potřebné výslechy a měl usvědčeného pachatele, což je v mých očích nevídaný unikát. Režisér P. Kačírek do role Klubíčkova asistenta ne zcela vhodně obsadil absolutně neznámého V. Kulhavého, podivně působil i věkový rozdíl mezi oběma kriminalisty, neboť nebývá zvykem, aby byl hlavní kriminalista mladší než jeho pomocník. Další podezřelý byl bratr domovníka u doktora Daublice, u něhož strávila zavražděná poslední okamžiky před smrtí. Další výraznou postavu ztvárnil J. Prachař coby student Maxant, který se motal kolem vyšetřování, projevoval o něho podezřelý zájem a hloupě a zbytečně na sebe tak upozorňoval. U sledování tohoto snímku je od diváka vyžadována pozornost, neboť jakmile poleví v soustředění, uniknou mu důležité souvislosti. Zlou minutu vnímám jako mrně podprůměrnou, ničím nevybočující kriminálku bez potřebného napětí a atmosféry, tudíž ze série filmů s inspektorem Klubíčkem bude patrně patřit k těm slabším.

Československo-bulharský koprodukční film natočený podle scénáře M. Zinnerové zabývající se nefunkčním vztahem mezi P. Novým a jeho o dvacet let mladší ženou E. Vejmělkovou, jenž na dovolené v Bulharsku vyústí v tragédii zahalenou tajemstvím.  Pan Nový v tomto zapomenutém dramatu J. Adamce představoval despotického tyrana, jenž na svou mladou půvabnou ženu pohlíží svrchu, neváhá ji ponižovat i na veřejnosti a celkově se i k ostatním osobám chová jako magor. Zoufalá a zničená E. Vejmělková hodlá toto nerovné manželství opustit a záchranu a náruč útěchy nalézá v objetí od mladého bulharského intelektuála Dimitara, s nímž se seznámí na dovolené u moře, která má sloužit jako poslední pokus o záchranu vztahu s manželem.  Tato dovolená kvůli prchlivosti pana Nového skončí fiaskem, a jak se ukáže později, také tragédií, neboť jeho krásná žena se už zpátky do vlasti nevrátila. Celá rodinná tragédie je o to smutnější, že manželé vychovávali malého syna. Snímek se odehrává ve dvou časových rovinách, první popisuje onen nepěkný konec manželství a romantickou epizodu s mladým Bulharem, a ve druhé se osamocený P. Nový vydává po dvaceti letech na místo tragédie a setkává se s domnělým milencem jeho ženy. Současně do Bulharska přicestuje i syn P. Nového Ivan, z něhož se stal dospělý muž a herecky ho v dospělém věku ztvárnil L. Vaculík. Snímek se vyznačuje prolínáním těchto dvou časových rovin, které obsahují mnoho psychologických, romantických a dramatických prvků a nostalgických vzpomínek. V závěru se L. Vaculík sbližuje s dcerou Dimitara a divák může pouze spekulovat, zda mají společnou matku či ne. Tato závěrečná část však v mých očích není příliš důležitá, neboť na mě mocně zapůsobila především okolnosti rozpadu manželství, jež díky četným retrospektivám nabývá postupně jasnějších obrysů. Dílo pana Adamce podbarvené hudbou geniálního A. Michajlova mě zaujalo, z těžko popsatelných, vnitřních důvodů, hodnotím nadprůměrně.

Československé psychologické drama natočené podle literární předlohy norského spisovatele S. Christiansena. Na poště dojde k ozbrojenému přepadení, během kterého je úředník Klečka zabit, druhý úředník Munk (amorální prospěchář E. Dubský) lehce zraněn a třetí úředník Valta pod pohrůžkou smrti vydá peněžní hotovost lupičům. Na hlavní postavu tohoto filmu, svědomitého Jiřího Valtu v podání K. Högera se snese vlna nevole a kritiky od svého představeného, že nedostatečně bránil svěřené peníze a současně byl nepřímo obviněn policejním vyšetřovatelem V. Řepou, že může být spolčen s lupiči. Pan Valta zažívá společenský lynč, je obviňován ze zbabělství a je svědkem krachu svých osobních i pracovních vztahů. Veškerá Valtova snaha očistit své jméno a vysvětlit skutečnost, že jeho případná oběť by byla zbytečná, je marná. V mnoha ohledech mu bylo naznačeno, že by udělal lépe, kdyby se nechal od lupičů zastřelit, a díky tomu si připadá jako nežádoucí člověk, neboli mrtvý mezi živými. Pan Höger celou nepříjemnou situaci obdivuhodně ustál se vztyčenou hlavou, což by se mnoha ne tak psychicky odolným jedincům nepovedlo a jako východisko by hledali sebevraždu, k níž by byli okolím dotlačeni. Režisér B. Zeman rozehrává ve svém celovečerním debutu vskutku strhující drama, jež je opřeno o vynikající předlohu a v němž se objevují nevídané absurdity. V druhé části snímku, poté co se pan Valta vzpamatuje ze vzniklé situace a ze svého poklesu na společenském žebříčku, se seznamuje se sympatickou vdovou (L. Matoušková) po zabitém úředníkovi a dokonce se sbližuje s jedním z lupičů, jehož totožnost je pro něho zatím neznámá. Lupiče, jenž poznává, jaké katastrofy jeho čin způsobil, a snaží se pomoci postiženým osobám, finančně vdově a Valtovi nabídkou ubytování, ztvárnil všestranný umělec ruského původu V. Irmanov. Manželku Helenu, která nebyla schopna pod tlakem svých rodičů, zejména despotického otce, podržet svého muže v těžkých chvílích, ztvárnila tehdejší skutečná Högerova manželka Z. Procházková. Během tzv. třetí republiky, krátkém tříletém období demokracie ohraničené okupacemi, vzniklo několik nezapomenutelných filmových děl neposkvrněných politickou propagandou, z nichž nejznámější je zřejmě 13. revír. Domnívám se, že tento skvost pana B. Zemana patří mezi ně.

Československá televizní pohádka, ve které se vodník Mátala z rybníku Kaňka stane sládkem v pivovaře v městečku Rukapáně, neboť se místo topení lidí a lovení dušiček věnuje výrobě pěnivého moku. V hlavní roli se objevil L. Mrkvička, který ve své dobrosrdečnosti a naivitě nedbal varování svého staršího a moudřejšího kolegy z rybníka B. Prokoše, aby si s lidmi nic nezačínal. A tak po počátečním lidském obdivu vzhledem k nevšední chuti svého piva, poznává také i odvrácenou stránku lidské povahy. Milostnou dvojici, v pohádce nezbytnou, představuje sládkova dcera Julinka (M. Hudečková) a pivovarský mládek M. Vašinka, kterého citové vzplanutí zachvátí teprve v průběhu pohádky, zejména poté, co zjistí, že Julinka chová neobvyklou náklonnost k vodníkovi. Ve vedlejších postavách se ukázal vrchní sládek J. Bek a také dvě venkovské drbny v přesvědčivém podání A. Kreuzmannové a M. Kantorkové. Jedinou zápornou postavu závistivého bednáře Měchury ztvárnil J. Přeučil. Domnívám se, že nedlouhou pohádku režisérky S. Simonové z období, které předcházelo její éře pohádek plných šílených kostýmů, rozplývajícího se dýmu a třpytivých světýlek, mohu zařadit mezi průměrná díla, neboť se jedná o jednoduchou přímočarou pohádku s příjemnými hereckými výkony, avšak něco nadprůměrného v ní nalézt nedokážu.