gudaulin

Seriáloví Jeden musí z kola ven se sice nekonají, ale tak špičkový kousek se v rámci žánru objeví jednou za uherský rok a hodinářsky precizní jemné tahy mistrů špionážního řemesla ocení v tak vyšperkované podobě jen málokdo. Kdepak, Takoví normální Američané jsou určitě mainstreamovější, ale i tak si s jejich formátem komerční Prima nevěděla rady do té míry, že odvysílání jednotlivých epizod posunula ke druhé hodině noční. To aby nekomplikovala mysl svých oveček. Seriál se tak řadí k takovým titulům jako Breaking Bad, které měly smůlu, že po nich v našich podmínkách nesáhla veřejnoprávní televize a se svou cílovou skupinou diváků se jednoduše minuly. Výše uvedené ale zároveň seriál řadí k té výrazně kvalitnější části produkce. Kladem jsou nejednoznačné charaktery a postavy, které neustále řeší dilema mezi svými (po)city a povinnostmi, mezi morálkou a strachem z odhalení nebo chyby. Takoví normální Američané se vrací do 80. let, období eskalace studené války a soupeření supervelmocí. Dvojice sovětských špiónů vytvoří ve Spojených státech v rámci svého krytí zdánlivě ideální rodinný pár, jenže některé pracovní úkoly se jednoduše s harmonickým rodinným životem neslučují... Celkový dojem: 75 %.

Což o to, odvaha by byla, nechybí ani povědomí o možnostech současné videoprodukce. Co schází, je schopnost pochopit rozdíl mezi videoklipem a celovečerní filmovou tvorbou, chybí i zkušenosti a tvůrčí pokora. A neměl bych narozdíl od Julia Ševčíka zapomenout na pořádný scénář a lepší práci s postavami. V tomhle stavu jde jen o jednu z dalších četných slepých uliček české kinematografie a rozpačitému výsledku příliš nepomáhá ani přítomnost jedné z nejcharizmatičtějších hereček své generace a členky vysoce oceňovaného souboru Dejvického divadla Lenky Krobotové. Od Otakárovy tripově rozevláté Elišky, co má ráda divočinu, se sice Ševčík dostal o poznání dál, ale zdaleka ne tak, jak si zjevně podle pozitivních hodnocení mnozí myslí. Výsledek je totiž stejně afektovaný jako jeho hlavní hrdinka. Celkový dojem: 25 %.

Snaživá a ambiciózní filmová adaptace proslulé literární předlohy z dílny Alexandra Dumase mladšího. Bylo by asi naivní pídit se po tom, kolik lidí ten román skutečně četlo, ale v obecném povědomí se tohle dílko udržuje a většina lidí dokáže říct, o čem příběh pojednává. Je mi líto, ale přestože Bolognini shromáždil exkluzivní hereckou grupu v čele s femme fatale francouzské kinematografie Isabelle Huppert, výsledek je akademicky odtažitý, studený a bez tempa. Jakkoliv režisér předkládá krásné obrazy a podmalovává je precizně složenou a natočenou hudbou, výsledkem je až příliš často ušlechtilá vysoce kultivovaná nuda. Skutečné emoce, skutečná citová angažovanost se tady prostě nekoná. Je mi líto, ale tentokrát to bude jenom za 3* a 60 % celkového dojmu.

Ano, uvědomuju si, že ani v rámci svého žánru ani v rámci kinematografie jako celku Mrtvý sníh nějaké pomyslné dno nepředstavuje. Na druhou stranu moje komentáře nikdy nebyly objektivní a jednoduše vyjadřovaly subjektivní pocit ze zhlédnutého. A subjektivně můžu říct, že jsem ztratil 3/4 hodiny svého života - komu by přišlo divné, že se dá ztratit tolik času zhlédnutím filmu, který má dvojnásobnou stopáž, prozradím, že jsem některé pasáže z čistého zoufalství projížděl rychloposuvem. I v rámci toho, oč Tommy Wirkola usiluje, ten film nefunguje a vyvolává spíš nudu a pocit promarněné šance. A to nemluvím o tom, že se úplně míjím s jeho představou o humoru a zábavě. Práce s kamerou je na pár facek a scénárista by si zasloužil dlouhodobý pobyt někde v trestanecké kolonii, kde by měl v přestávkách mezi prací v kamenolomu a spánkem čas pilovat ty nejzákladnější prvky svého řemesla. Celkový dojem: 10 %. Mrtvý sníh mě ujistil v tom, že s Tommy Wirkolou se budu dál už jen důsledně míjet. Může vypilovat řemeslo, ale filmové vidění máme každý úplně jinde.

Říká se, že o Vašem vztahu k filmu rozhoduje prvních pět minut. V tom případě bych musel použít hodně slabou nadílku hvězdiček, protože zhruba první půlhodinu mě film spíš nudil a nemohl jsem se nějak dostat do jeho rytmu a nálady. Postupně mě ale ten příběh stále více a více strhával a poslední hodinu jsem si už každou scénu vychutnával bez ohledu na to, že Altman tradičně volí pomalé tempo a šetří nůžky. Altman tady klame názvem, protože Tři ženy se sice v jeho snímku vyskytují, ale (spolu)majitelka penzionu je tam vysloveně do počtu. Drtivá většina prostoru patří Shelley Duvall a Sissy Spacek. Převážná většina kinofilů má Sissy Spacek zafixovanou jako ošklivé káčátko s dobrým srdcem no a Shelley Duvall, to je přece ta ošklivka ze Shining s podivně vyvalenýma rybíma očima. Tady by ale filmoví fanoušci zírali, protože obě holky jsou tu vlastně za femme fatale. Pravda, nikdy ne současně, protože na zvláštní interakci a prolínání jejich charakterů je do značné míry ten snímek založený. Chvíli hraje prim ta a pak zase druhá. Shelley alias Millie je dívka, která se dá nazvat lepidlem. Snaží se za každou cenu upoutat pozornost, získat obdiv a přátele. Sissy alias Pinky zoufale hledá nějaký vzor, někoho, komu by mohla vstoupit do života. Náhoda tomu chce, že na sebe narazí a začne hra, kdo získá postupně navrch. Altman vlastně klame i stylem, resp. žánrem, protože pryč je jeho tradiční obrazová a příběhová koláž. Tohle je čistokrevné psychologické drama se surrealistickým nádechem, které jakoby vypadlo z dílny Polanského. Tu zvláštní náladu a dráždivou ženskou hru jsem si nakonec opravdu užil a Tři ženy ode mě dostanou 75 % celkového dojmu.

Svým způsobem typická festivalovka, tedy film, který je určený pro cestování po filmových přehlídkách a případnému odvysílání v pozdních večerních hodinách na artově se tvářící televizní stanici. Hodně dialogů, zajímavé postavy a náznak příběhu, který ale pro žánrově orientovaného běžného diváka není dostačující a hlavně nemá vygradovaný závěr. Na konci si člověk řekne, tolik potenciálu přišlo vlastně vniveč... Je to vlastně film o konfliktu dvou přístupů k životu a částečně i dvou civilizačních kultur. Jeden skeptický přístup a ten druhý, který je motivovaný snahou pomáhat světu, aniž by si jeden spočítal možné důsledky pro okolí. Celkový dojem: 60 %.

V rámci tzv. belmondovek jde o slabý a nebál bych se říct jeden z nejslabších kousků a není to zdaleka jen tím, že Belmondo tady není za hláškujícího plebejce, ale je příslušníkem finanční elity země a vlastně i planety. Elegantní obleky a luxus mu nesvědčí tak jako nedbalé ošacení policisty nebo příslušníka galerky. Celý ten příběh o levicovém velkoprůmyslníkovi a jeho boji proti zlořádům a válečným zločincům, stejně jako o komplotu proti jeho osobě, je špatně vymyšlený a nevěrohodný. Velkopodnikatel pronásledující zločince v boji muže proti muži je vhodný tak do Batmana, ale ne do seriózně se tvářící kriminálky. Tady to vyznívá nakonec křečovitě a nechtěně směšně. Celkový dojem: 40 %. Některé momenty, jako vztah k prostitutce, která ho předtím nastražením falešných důkazů málem zničila, jsou za hranicí elementární logiky i toho, co jsem ochoten scénáristovi tolerovat...

Pro tenhle druh pozérského tajemna pro snoby nemám, jak o tom ostatně svědčí jedna hvězdička, téměř žádné pochopení. Ze tří povídek dvě představují podle mého soudu opravdový průšvih a pouze Louis Malle odvedl slušný výkon, ovšem jeho práce doplácí na to, že pointa je snadno čitelná už po několika minutách a celý příběh nepřekvapí. Navíc Alain Delon v hlavní roli neumí podat tu celou škálu emocí, která by v tomhle případě byla žádoucí. Od pýchy a arogance až po zoufalství člověka dohnaného na práh šílenství. Roger Vadim předvádí to, co ostatně dělal převážnou část své kariéry. Prodává ženské půvaby v kvaziestetice, která by se hodila do typického soft porna 70. let. Za půvaby Jane Fondové jako bych stále tušil někde v pozadí Barbarellu... No a Federico Fellini pouze potvrdil, že je pro žánrový film prakticky nepoužitelný. V autorském artu se ta jeho manýra tak nějak schová, tady to přehrávání a pozérství vážně bolí. Celkový dojem: 25 %.

Nebývá zvykem, že by se českým hercům poštěstilo hrát v mezinárodní koprodukci s uznávanými světovými hvězdami filmového plátna a v produkci, která si může dovolit zobrazit císařské manévry se stovkami vojáků, dobovou vojenskou technikou a zároveň dvorské prostředí bez zbytečných kompromisů. Jenže co je to platné, když výsledkem byl v tomhle případě mdlý film, který může maximálně tak uspokojit středoškolského učitele v případě návštěvy školního představení. Je to zkrátka nevýrazné, typický snímek, který se za dva tři dny vykouří z paměti a který svádí k tomu nadělit třetí hvězdičku tak nějak z povinnosti za ztvárnění významné historické události. Na tak kvalitně obsazený snímek je tam nevýrazná režie i zbytečně rozmělněný scénář. Chybí nůžky, chybí režisérská odvaha a chytrost. Nakonec i historická věrnost faktům poněkud pokulhává. Atentátníci patřili k typickým romantizujícím nacionalistům a Bulajić je nejspíš, aby dostál dobovým požadavkům na angažovanost, líčí spíš jako anarchisty snící o sociální revoluci. Celkový dojem: 50 %. Tři hvězdičky nechávám jenom s přimhouřením obou očí. Je celkem typické, že jsem Sarajevský atentát viděl u příležitosti stého výročí téhle události. Podobný typ filmů svádí přesně k tomuto použití...

Literární předlohu jsem nečetl, ale nastartovala kariéru Stephena Kinga coby autora literárních bestsellerů, a tak nepochybuju o tom, že svoje kvality a přitažlivost pro příznivce psychohororu měla. Konec konců, kritici mohou stokrát poukazovat na Kingovu tvorbu coby součást tzv. pokleslé literatury, ale odpárat jeho smysl pro atmosféru a psychologickou kresbu, vyjádření emocí apod. se mu jednoduše nedá - v tomhle byl opravdový mistr. Naproti tomu, ať se na mě Brian De Palma nezlobí, ale právě atmosféru, napětí a smysl pro sugestivní zachycení emocionálních dramat jeho hrdinů tady nevidím a nevidím ji dokonce ani u mnohými uživateli oceňované paní Whiteové coby matky Carrie. To jediné, co funguje opravdu dobře, byl casting a herecký výkon v případě hlavní hrdinky. Pro vynikající oskarovou herečku Sissy Spacek tohle byla patrně divácky nejvděčnější role v její jinak plodné kariéře. Zajímavá je úvodní scéna odehrávající se v dívčích šatnách, kde projevil Brian De Palma svůj smysl pro erotiku a objevování krás ženského těla. Měl poměrně dluhé období, kdy experimentoval s tím, kam až se dá v mainstreamové kinematografii dojít v zobrazování nahoty a sexuality, a na YouTube je např. jeho videoklip spojený s písní Relax od Frankie Goes to Hollywood, kde divák pochopí, o co De Palmovi šlo, nejlépe. Celkový dojem: 45 %.