Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (3 987)

plakát

Buzíci (1974) 

Snímek plný slavných jmen, která vytvářela tvář francouzské kinematografie posledních 50 let, často na začátku jejich hvězdné kariéry. Jeho zajímavost - a svým způsobem i důležitost - ale spočívá v něčem jiném. Skvěle (i když bezděčně) zachycuje proměnu, jakou si prošla intelektuální levicová scéna od zlomového protestního roku 1968. Původně byla levice protestním hnutím, které se vymezovalo vůči systému, chtělo ho bourat nebo aspoň kompletně transformovat.  Během dvou dekád levice kompletně ovládla půdu univerzit a jejich pokrokoví absolventi vrůstali do systému a postupně se stávali establishmentem. Došlo ke kompletní proměně nikoliv společnosti, ale témat a způsobu vystupování levice, která začala vycházet vstříc potřebám svých bohatnoucích  a sebevědomých příslušníků. Sociální a třídní konflikty ustoupily do pozadí, na řadu přišla ekologie, feminismus, ochrana menšin. Jean-Claude a Pierot jsou typickými hrdiny té původní antisystémové levice a představitelé jejich hodnot. Nekonvenční, radikální, neuznávající tradiční morálku. Berou si od lidí i od života, co uznají za vhodné. Režisér a scénárista v jedné osobě se na jejich řádění dívá s vlídným porozuměním. Ukradnou auto a majitel, který se je snaží zastavit, je vylíčen jako odporný majetnický maloměšťák. Ženy jsou pro povedený páreček jen spotřební materiál a slouží výhradně k uspokojování jejich potřeb. Ikony tehdejšího levicového hnutí byli často sebestřední machové, kteří očekávali, že je ženy budou obdivovat a sloužit jejich potřebám a to se promítá i do filmu, kde jsou ženy fascinovány dominantním vystupováním pobudů a nechávají se od nich zneužívat. Depardieu si, myslím, už nikdy nezahrál tak odpudivou kreaturu, i když na svém kontě má řadu záporných rolí.  Pokud jde o filmařskou stránku snímku, nevidím v něm nic výjimečného a vybočujícího z produkce francouzské kinematografie 70. let. Za nepříjemný - a z pohledu dnešních hodnot problematický - obsah nemohu nadělit víc, než 40% celkového dojmu.

plakát

Tři mušketýři: D'Artagnan (2023) 

Fanoušci Dumasova díla nechť prominou, ale Tři mušketýři jsou při nejlepším "jen" dobově podmíněné konzumní čtivo, nadmíru naivní a silně zromantizované.. Režiséři, kteří se pokoušeli knihu adaptovat, si jejích limitů a z toho vyplývajících rizik pro dnešního diváka byli vědomi a obvykle volili nadsázku a komediální stylizaci. Martin Bourboulon na to jde jinak a volí "seriózní" dobrodružně romantické zpracování vyfutrované zvučným obsazením a solidní výpravou. Jde patrně o "nejšpinavější" a nejsyrovější zpracování látky, s jakým jsem se dosud setkal. Přes veškerou snahu ale zůstal na půli cesty. Naráží na podobná úskalí, jako režiséři posledních bondovek, kteří se snaží svého hrdinu obdařit hlubší psychologií a přidávají artovější prvky, jenže  jim stále vychází přepálený akční film s neohroženým hrdinou, který bez mrknutí vyřídí tucty protivníků. Tady ve scéně střetnutí s kardinálovými gardisty čtyřlístek hrdinů bez ztráty kytičky (navíc v nevýhodné situaci zaskočení a obklíčení!) vyřídí šestinásobnou přesilu... Akční soubojové scénu jsou nasnímány většinou nepřehledně, ale i tak klady jednoznačně převažují. Eva Green jako Milady a Cassel jako Athos jsou spolehlivými taháky. Celkový dojem: 80%

plakát

Bookmaker (2023) (seriál) 

Nekorektní, jízlivý až sarkastický humor, ztřeštěné situace a především zábavné postavy, které vás rychle vtáhnou do světa nelegálních bookmakerů a jejich  klientů s různým stupněm závislosti na hazardu. Pokud jste kdy měli nějaké iluze o lidském druhu, pod dojmem viděného na ně rychle zapomenete. Většinou jde jen o lidské slabosti a o peníze, tu a tam se ale přitvrdí a jde o život. Lidmi na psychickém i společenském dně i mrtvolami se nijak nešetří, protože jde o špinavý business a Ray s Dannym rozhodně nejsou malí hráči s útlocitnou povahou, to by v tom krutém světě nepřežili. Chladnokrevný pragmatismus, vypočítavost a nápaditost, jsou tím, co povedenou dvojku drží stále v kurzu, zatímco jejich nebezpeční soupeři končívají neslavným způsobem.  Užil jsem si každý díl a pevně doufám, že druhá sezóna udrží nastavenou laťku. Celkový dojem: 90%.

plakát

Wednesday - Season 1 (2022) (série) 

Vliv Tima Burtona je znát, na první pohled zaujme lehce morbidní a ujetá výtvarná stránka projektu ovlivněná gotickým stylem. Velkým kladem je obsazení zajímavé a především charizmatické Jenny Ortegy, která se snad pro roli Wednesday narodila, typově do role výstřední, uhrančivé outsiderky dokonale zapadá - navíc  si roli užívá a zaslouženě seriálu vládne, dává mu "švih". Projekt limituje scénář, který od začátku dává jasně najevo, že cílovou skupinou diváků mají být teenageři. Zatímco v první půli byl přesah pro jiné věkové kategorie výraznější a díly jsem si víc vychutnával, druhá půle dojem komerčního projektu pro "náctileté" spíš zvýrazňuje. a sestupný dojem nezachraňuje ani finále. Přesto - vzhledem k trvalé přítomnosti Ortegy na place - nemám nejmenší problém s obhájením čtvrté hvězdičky. Celkový dojem: 75%.

plakát

Turista (2022) (seriál) 

První ohlasy používaly charakteristiku "něco jako Fargo, zasazené do pouště uprostřed Austrálie" a řekl bych, že tvůrčí tým s něčím podobným kalkuloval. Svému vzoru se ale Turista ani vzdáleně nepřiblížil kvůli nedotaženému scénáři, který sice přišel s několika zajímavými nápady, ale nedokázal s nimi uspokojivě pracovat. Základem úspěchu seriálového Farga byla pečlivá, přímo mravenčí práce s postavami, důraz na efektní, ale přesvědčivý detail, ochota jít nevyšlapanými cestami. Problémem  Turisty je povrchnost, nedůsledná práce s motivy, mizerná psychologie postav (např. půvabná intrikánka v podání Brune-Franklin je na zabití), neschopnost týmu vtisknout show vlastní nezaměnitelnou tvář. Potenciálně životaschopné jsou dvě linie: hledání vlastní identity po ztrátě paměti a především romantická linka budování vztahu mezi záhadným turistou a nezkušenou policistkou v podání Danielle Macdonalds , jenže scénáristé jim neumí přisoudit náležitou prioritu a péči. Celkový dojem: 40%.

plakát

Bílý lotos - Série 2 (2022) (série) 

Pokud by měli diváci hlasovat o přitažlivosti  obou dosavadních sérií, s přehledem by vyhrála druhá sezóna. Ne pro kvalitu scénáristické práce, ta je zřetelně slabší, nevyhýbá se jí zkratkovitost, tezovitost a schematičnost, ale pro atraktivitu námětu, který se tentokrát točí kolem lidské sexuality a partnerských vztahů. Seriál si pohrává se stereotypy, které ve společnosti ohledně vztahů mezi oběma pohlavími panují, někde je rozbíjí, jinde jim nahrává, laškuje, kličkuje mezi aktéry leckdy cynických a krutých vztahových her, které mají pramálo společného s romantickým ideálem lásky. Vše je zasazeno do přitažlivého prostředí luxusního letoviska na Sicílii obklopeného scenérií divokých skal a městečka s tisíciletou historií. Po herecké stránce se projektu podle očekávání účastní první liga, překvapila mě Aubrey Plaza, kterou jsem měl zafixovanou coby typovou herečku se specifickým smyslem pro humor - a ona je zatím schopná, pokud dostane příležitost, zazářit v charakterní roli.  Z pěti příběhových linek dvě trpí scénáristickými přešlapy zejména ta se sebestřednou Tanyou je nefalšovaný bulshit, kdy Mike White ve jménu cíle rezignuje na logiku konání postav, ale co už, kvalita produkce je nepopiratelná. Celkový dojem: 85%.

plakát

Mai wei (2011) 

Mohl bych hledat a nacházet výrazy a slovní obraty, kterými bych jinými slovy vyjádřil totéž, co výstižně popsal ve svém vyčerpávajícím komentáři JFL, je to ale zbytečné, lepší bych nebyl. Podepisuji tedy jeho závěr. Mai wei je nesourodý kýč, kde brnkání na nacionální strunečku doplňuje smrtící dávka patosu a sentimentu. Korejská kinematografie mi k srdci nepřirostla a Kang jen zvýšil nedůvěru, kterou k ní chovám... Celkový dojem 25%.

plakát

Dark (2017) (seriál) 

Tři hvězdičky jsou alibistickým zprůměrováním rozporuplného projektu, který začal mým nadšením nad první sérií a končil hlubokým rozčarováním v průběhu třetí sezóny. Tvůrcům nutno přiznat, že dokázali z mála (projekt si vystačí s minimem lokací a fakticky jen hrstkou herců) vykřesat působivou a atmosférickou hříčku o časových paradoxech a marné snaze zvrátit nevyhnutelné události a změnit svou budoucnost. Nečekejte výpravné obrazy, které by vyrobili američtí producenti, ale i s tím minimalismem šikovní scénáristé předvádí, jak málo stačí k zaujetí divákovy pozornosti. Seriál netáhnou žádné hvězdy, nicméně i lokální herci ve spojení se zajímavým námětem a chytlavým scénářem dokáží zázraky. Co seriál v mých očích potápí, je jeho rozmáchlost, snaha vytěžit z nápadu maximum. Invence postupně vyprchává, roste repetitivnost, hra na osudovost začne být falešná a únavná, kouzlo se vytrácí... Závěrečné rozuzlení přichází mnohem později, než by se slušelo. Darku by slušela sevřenost, přiznaná skromnost, 10 dílů by bylo akorát... K hříchům musím přidat i směšný pohled tvůrčího týmu na jadernou energetiku. Vím, jsme na půdě zábavního průmyslu, kde se nic nedá brát vážně a Německo je kolébkou protijaderného aktivismu, jenže všechno má své meze a tady řada scén  - posuzována pohledem člověka z branže - vypadá jako nechtěná parodie... Nechám tedy 50% celkového dojmu a příště prosím o větší dávku soudnosti.

plakát

Hausen (2020) (seriál) 

Jen velmi zřídka se zadaří, aby ze seriálu byla cítit taková atmosféra a styl, který je obtížné k čemukoli jinému připodobnit. Z té série čiší bizár, temnota, zatuchlina desítky let nenavštěvovaných zákoutí chátrajícího domu plného obyvatel s pokřivenými charaktery, které rozleptává neviditelné zlo. Ze sklepů se valí lepkavý asfalt, který mění charaktery a vyvolává podivné halucinace. Nikomu a ničemu se nedá věřit, záhada se vrší za záhadou. Stihomam zasahuje i hlavního hrdinu, který už nemá důvěru ani ve vlastního otce. Pro mě daleko kvalitnější než přeceňovaný a scénáristicky překombinovaný Dark. Za málo peněz hodně muziky. Celkový dojem: 90 %.

plakát

Quo vadis, Aida? (2020) 

Jakmile jsem uviděl  jméno na režisérském postu, bylo mi jasné, že se spokojenost nemůže dostavit. Svými dosavadními kousky mě Jasmila Žbanič nedokázala na rozdíl od filmové kritiky o svých kvalitách přesvědčit. Ani Aida neoplývá darem své diváky strhnout, stejně jako u předchozích prací Žbanič jsem měl pocit nevýrazné práce s filmovým obrazem a neschopnosti vyvolat u diváka emoce v místech, které by si to zjevně zasloužily. Po umělecké stránce sice jen průměrné, ještě je tu ale výbušné téma největšího masakru s příchutí genocidy od 2. světové války na teritoriu Evropy... Lehce tedy přimhouřím oko abych si obhájil čtvrtou hvězdičku a 70 % celkového dojmu