Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (3 849)

plakát

Únos (2012) 

Srovnání s Greengrassovým Kapitánem Phillipsem se přímo nabízí a ukazuje zásadní rozdíl mezi americkým a evropským pojetím žánru dramatu. V americkém zpracování látky jde o sázku na silnou individualitu, na špičkového profesionála, který svádí heroický souboj se zlem a může se přitom v nouzi spolehnout na vojenskou sílu a výjimečné postavení své vlasti - v době natáčení bylo obojí ještě nezpochybnitelné. Dánská verze je skromnější a představuje po všech stránkách protipól. Je to civilní, neokázalá záležitost, kde rozhodující roli nehrají zbraně, ale pevné nervy při nekonečném vyjednávání a faktor (vlekoucího se) času. V Únosu nehledejte žádné oblíbené thrillerové nebo dokonce akční prvky, tady jde o navození autenticity a zobrazení psychického rozpoložení zajatých námořníků. Herecké výkony jsou přesvědčivé, ale podřízené představě pomale plynoucího procedurálního dramatu. Nejde o nudný film, ale pokud divák upřednostňuje zábavu, Kapitán Phillips pro něj bude uspokojivější volbou. Celkový dojem: 80 %.

plakát

Nula nula nula (2020) (TV seriál) 

Roberto Saviano je investigativní novinář, který svou knihou o Gomoře natolik rozzuřil kmotry italského podsvětí, že musí zbytek svého života trávit v kasárnách pod policejní ochranou a kamkoli se hne, doprovází ho početná skupina bodyguardů. Tento nevlídný životní styl ovšem způsobuje, že má dostatečný klid a čas pro svou tvorbu. Tak přišla na svět nová kniha, kterou italský štáb beze zbytku využil a zrodil se seriál, který patří k tomu nejlepšímu z televizní tvorby posledních let. Pro Saviana už je italský poloostrov malý, a tak si posvítil na globální byznys s narkotiky. Mapuje cestu kokainu z amerického kontinentu do Evropy. Je to krvavé putování doprovázené korupcí, střety s konkurencí a zásahy státní moci. Divák sleduje tři linie vyprávění, které se posléze protnou, a čtyři skupiny hráčů, kteří na špinavém obchodu participují. Někdo se stane vítězem, někdo zaplatí cenu nejvyšší. Seriál připomíná titul staršího Soderberghova snímku Traffic - nadvláda gangů. Nehledejte tady kladné postavy, ty mají drobný význam jen jako oběti bezohledných predátorů. Série není rozmělněna velkým množstvím dílů, a neobsahuje proto žádnou vatu. Její hlavní hodnotou jsou postavy - záludné, tvrdé jako žula, odhodlané riskovat a nemilosrdné jako Nemesis. Pro žánrového fanouška je to lahůdka, kterou by bylo chybou vynechat. Celkový dojem: 95 %.

plakát

Zloději (2018) 

Japonsko vnímáme jako bohatou ekonomiku, která je nepříjemným konkurentem západních firem. Každá, i ta sebebohatší země, ale produkuje i neúspěšné outsidery, kteří se pohybuje ve stínu pečlivě budované elegantní fasády. Sociálních dramat, jako je Kore'edův snímek, se k nám z Japonska dostává jako šafránu, tak jen na vysvětlenou: zloděj má v japonské společnosti jiný význam a postavení než u nás. Je to nejopovrhovanější sorta lidí, kteří jsou na tom nejnižším stupínku společenské hierarchie. Před pár lety proběhla Japonskem zpráva o dvou starých členech Jakuzzy, kteří byli přistiženi při krádeži v obchodě. Bylo to prezentováno jako známka neuvěřitelného úpadku této větve organizovaného zločinu. Jakuzza se totiž zabývá tradičními cnostnými formami zločinnosti, jako je vydírání, prostituce, korupce a hazard. Režisér přistupuje ke svým antihrdinům nezaujatě, citlivě mapuje jejich pohnutky a vzájemné vztahy. Zloději představují vzácný případ dobře natočeného filmu, kteří přichází s originálním přístupem a pohledem na nějaký sociální jev a segment společnosti. Po formální stránce se tomu snímku nic podstatného vytknout nedá. Festivalovka, jak má být, resp. jak si ji já představuji. Celkový dojem: 85 %.

plakát

Isčeznuvšaja imperija (2008) 

Karen Šachnazarov mě kdysi fascinoval svým Městem Zero, které v mých očích dokonale zobrazilo absurditu konce komunistické éry, takové to mrtvolné bezčasí. Původním dílem Franze Kafky jsem byl tehdy nepolíbený a tahle absurdní kafkiáda padla na úrodnou půdu. Pak jsme na sebe pár dekád nenarazili a nyní mám možnost vidět jeho pozdější tvorbu a jsem z ní silně rozpačitý. Nemůžu mluvit ani o průměrném diváckém zážitku. Rozumím tomu, že Šachnazarov chtěl do svého filmu dostat kus nostalgického pohledu na dobu dospívání, ale když já ani v té zidealizované podobě Sovětský svaz první poloviny 70. let nepoznávám. Chybí mi tam atmosféra, nevěřím tomu obrazu, nevěřím tomu filmu. Historickou epochu nenavodíte tím, že postavy navlečete do dobových kostýmů a po ulici necháte jet dobové auto, to je zoufale málo. Podepsal bych prakticky beze zbytku komentář slunicka2. Ty postavy jsou veskrze současné a ten zpětný pohled na studentská léta je v podstatě velmi tuctový a triviální. Když se někdejší kamarádi sejdou a ten, který žije ve Finsku, teskní po Sovětském svazu, je tahle podoba nostalgie nedůvěryhodná až směšná. Celkový dojem: 40 %.

plakát

Pod olivovníky (1994) 

Každý má dostat druhou šanci a i když snímkem Život jde dál se mi rozhodně Abbas Kiarostami do vkusu netrefil, ba co víc, jasně jsem si definoval rizika, která v jeho tvorbě hrozí, přesto jsem se rozhodl vzhledem k cyklu íránskách filmů, které běžely na slovenské Dvojce, zariskovat. Pravda, nečekal jsem mnoho, ale Kiarostami mě přesto svým minimalismem zaskočil. Takhle osekat kinematografii, to už chce umělce zvláštního ražení. Pro mě jako příznivce žánrového filmu je Kiarostami nepoživatelný. Nebudu jeho snímek, který je určen úplně jiné kategorii diváků, posílat do horoucích pekel, ale jednou hvězdičkou a 25 % celkového dojmu dávám jasně najevo maximální odstup.

plakát

Maloměšťáci (2020) (divadelní záznam) 

Nemám rád hysterické divadlo a afektovanou přepjatost, kterou režisérská dvojka svým hercům naordinovala. Myslím také, že toho Stalina si ruská inteligence tak nějak zasloužila. Rád bych viděl Gorkého slavný text v nastudování jiného souboru, ať mám srovnání a nehaním klasika. Z ansámblu mě plně uspokojil spolehlivý Cyril Drozda, z mladších tváří zaujala výrazně snad jen Lucie Andělová. Celkový dojem: 45 %.

plakát

Pro Samu (2019) 

Válka je krutá a ve vztahu k civilním obětem to platí dvojnásob. Snímek Pro Samu známou pravdu připomíná díky bezprostřednímu kontaktu s raněnými a umírajícími v aleppské nemocnici. Sugestivně a s naléhavostí - o tom žádná. Ty obrazy plné bolesti jsou autentické a dokážou se vejít do mozku. Potud ohlasu filmu Waad Al-Khateab rozumím. Existuje ale i druhá rovina dokumentu, která už každému zřejmá a pochopitelná není. Západní veřejnost, ale i politické elity se ve složité syrské politické situaci nedokázaly orientovat a až příliš často přijímaly naivní a nekompetentní stanoviska a rozhodnutí. Kdybych měl tu smůlu a žil v Sýrii, uvědomoval bych si odpovědnost Asada jako autoritářského vůdce za nepotismus, brutalitu tajné policie a za rozpoutání války způsobené krvavým potlačením protestních demonstrací. Ale když už bych měl tu smůlu a neskončil coby emigrant v zahraničí, při vědomí reálných možností bych podpořil Asada jako za dané situace nejmenší zlo. Rozhodně bych měl větší obavy z vítězství sunnitských fundamentalistů, kteří několik let Aleppo ovládali a nyní operují v Idlíbu. Věděl bych o jejich snaze umísťovat vojenské základny v obytných čtvrtích a brát civilisty jako bezpečnostní štíty. A znal bych ledascos ošklivého o jejich chování k jinověrcům a oponentům. Snímek Waad Al-Khateab není hodnotově neutrální a je natočen z pozice obléhaných, tedy Fronty an-Nusrá a podobných výtečníků. Pár podprahových manipulací by se určitě ve filmu našlo, proto tedy jen 60 % celkového dojmu.

plakát

Vyplnit prázdnotu (2012) 

Film je důvěryhodnou sondou do života ortodoxní židovské komunity v Izraeli - aby ne, když je autorka její součástí a fundamentalistický myšlenkový svět důvěrně zná a ztotožňuje se s ním. Nedostatečný odstup od látky jí ale nevyčítám. Problém je ve způsobu jejího zpracování. Snímek řadím do kategorie ušlechtilé festivalové nudy, která má šanci zaujmout omezenou skupinu klubových cinefilů. Běžným divákům se film nejspíš bude film nepříjemně táhnout a nedivil bych se, kdyby subjektivně délku odhadli na dvojnásobek reálného času. Ano, představitelka Shiry vypadá křehce a je nesporně půvabná a prostředí židovské komunity je pro nás exotické a zajímavé. Existují naštěstí ale tituly, které svět ortodoxních dokáží odhalit atraktivněji. Nemusíme chodit daleko, Svatební plán od téže režisérky je svěžejší, sympatičtější a má reálnou šanci zaujmout širší publikum. Celkový dojem: 40 %.

plakát

American Honey (2016) 

Andrea Arnold má filmování opravdu ráda, protože když už s natáčením jednou začne, neví, kdy skončit. Délka filmu je neobhajitelná, tady měl nastat nemilosrdný tanec nůžek, jehož výsledkem mělo být zkrácení snímku nejméně o 50 minut. To ale není jediný prohřešek, který jí vyčítám. Fish Tank mě kdysi emočně rozcupoval, American Honey vyvolal opačné pocity. Je to jako sestoupit z Petřínské rozhledny rovnou na dno Macochy. Jsem jiná generace, poslouchám jinou hudbu, mám jiný pohled na svět a jiné ideály než hrdinové filmu, ale v tom zásadní problém nevidím. Pravda, mladičká Star mně typově sedí víc na členku gangu, která právě zkopala bezdomovce, než na dívku, co prožívá první milostné dobrodružství a snaží se zapadnout do podivné hipsterské komunity - ale vem to nešť. Především cítím z filmu pózu a nevěrohodnost. Partičce hajzlíků z Edinburgu jsem v Trainspottingu jejich sviňárničky věřil, to byl věrohodný pohled na skotskou drogovou scénu, podepřený osobní zkušeností. Téhle skupině ukázkových loserů nevěřím ani pozdravení. Šéfka skupiny by z karavanu dokázala ještě tak pást tři pouliční prostitutky, jedna třetina podřízených by nebyla schopna prodat nejspíš ani sebe sama na parkovišti pro řidiče náklaďáků a druhá by zvládla ještě tak pozici drogového dealera ve špatné čtvrti. Jediný skutečný prodejce mezi tou sebrankou páchnoucí spáleným tabákem i ledasčím jiným byl Jake - vlastně jediná opravdu zajímavá postava příběhu (ten, co nelže, jen prodává a k tomu přece manipulace patří). Přesto nebýt té absurdní stopáže, snad bych o slabé třetí hvězdičce uvažoval, takhle ale nemám na výběr. Celkový dojem: 40 %.

plakát

Neon Demon (2016) 

Nicolas Refn je ideální režisér pro natáčení efektních podívaných, kdy dokáže diváka rafinovaně bombardovat atraktivními vjemy. Jeho talent by se skvěle uplatnil při natáčení reklam a klipů, ale i určitých kategorií žánrových filmů. Kultivovanou erotiku by zvládl bez mrknutí oka - kdyby ovšem diváka a s největší pravděpodobností i sám sebe nechtěl přesvědčit, že je předurčen pro svět velkého umění. Volí proto pro své cíle neadekvátní filmové prostředky, objevuje banální, všeobecně dostupné pravdy a pokouší se kamuflovat hloubku tam, kde přešlapuje v brouzdališti. Škoda, se svým renomé by neměl problém přemlouvat přední charakterní herečky, aby se v zájmu Múz svlékly. V téhle afektované, protahované póze se ale Refn stává otravným. 30 % mu nadělím za zúčastněné dámy, a to ještě může být rád, že mám vstřícnou chvilku a mhouřím nad tou zoufalostí oči, až to bolí.

Reklama

Reklama