gudaulin

Před Trainspottingem měl Danny Boyle za sebou pár tuctových televizních projektů a svou celovečerní filmovou prvotinu Mělký hrob, kterou sice považuju za celkem zábavnou černohumornou hříčku, ale rozhodně ne za nějaký zásadní nebo dokonce výjimečný film. Trainspotting jsem viděl v kině při jeho premiéře a bylo to jako by si začátečník dal pořádnou heroinovou šlehu. Boyle mě dokonale dostal, jen jsem tiše zíral, jak někdo může natočit tak zábavný provokativní film, aniž by přitom ztrácel hloubu pohledu a kritický pohled na feťáckou komunitu. Boyle zvolil v zásadě styl punkového ironického šklebu, kde si dělá nepokrytě srandu z tehdejší yuppiesácké atmosféry thatcherovské Británie a britské střední třídy. Místo kariéry, rodiny a luxusního hnízdečka si Renton volí drogový trip, bezstarostné poflakování a život na cizí účet. Boyle už tehdy ukázal, proč je jedním z nejzajímavějších britských režisérů a ukázal širokou paletu záběrů plných zajímavých poloh kamery, střídání rychlosti záběrů a spoustu efektů převzatých ze světa videoklipů a reklam. Soundtrack založený na punku a tehdy nesmírně populární produkci skupin Blur a Pulp mě oslovil, protože jsem na téhle muzice dost ulítával a dodneška na YouTube rád zkouknu jejich videoklipy. Boyle natočil nekorektní film plný jízlivých sarkasmů, ironie a zesměšňování měšťáckého životního stylu, zároveň ale ukazuje i tu odvrácenou tvář závislosti a bloudění v kruhu u lidí, kteří tak nějak neumí žít a nemají žádný smysluplný cíl. Trainspotting se může opřít o výbornou předlohu hodně poučeného znalce britské drogové scény Irvina Welshe a zároveň o skvělé herecké obsazení. Stál na začátku kariéry hned tří jmen, které se později zapsaly do povědomí filmových fanoušků. Vedle Ewana McGregora, který se stal hvězdou první velikosti, otevřel Trainspotting brány velké kinematografie i Robertu Carlylemu a sympatické Kelly Macdonald. Z filmu jsem byl uchvácený nejen já, ale i britská filmová kritika, která Trainspotting označila za nejlepší snímek desetiletí. Každopádně tenhle film stál na začátku úspěšného hnutí New British Cinema, které kombinuje snahu ukázat palčivé sociální problémy a zároveň diváky bavit. Je pro ně typická komediální poloha, nekonvenčnost, nadsázka a odmítání přímočarého mentorování. Divák by si měl cestu k problému a východiska najít sám, nevodí se zkrátka za ručičku. Celkový dojem: 95 %.

Poupata mají k dokonalosti daleko zhruba stejně jako Česká republika k životní úrovni Lucemburska. Vyčíst se jim dá ledascos, ale především scénáristická nedotažnost, resp. překombinovanost. Na druhou stranu je to sympatický kousek, nad kterým rád trošku zamhouřím oko už proto, že tenhle žánr je u nás vzácností a Jiráský vstoupil na půdu, kde se do té doby pohyboval vlastně jen Bohdan Sláma. Mimochodem, s čestnou výjimkou Venkovského učitele mám k filmům Bohdana Slámy horší vztah než k Jiráského pokusu. I přes některé přešlapy mi Jiráský přijde celkově přesvědčivější. K dobru mu můžu přičíst casting, práci s herci i s kamerou a především výběr prostředí. Jiráský patří k hrstce českých režisérů, kteří dokážou za pomoci hudby, obrazu a nasvětlení vyvolat atmosféru, v tomhle případě atmosféru marasmu a beznaděje. Jiráský, a to je mi taky sympatické, se nedívá na své antihrdiny s nějakou naivitou, jsou to postavy, které na svém pobytu v suterénu tak či onak intenzivně pracují. V neposlední řadě je mi ten film sympatický i tím, že zobrazuje příslušníky vietnamské menšiny, protože ani tohle se v naší kinematografii jako spousta dalších věcí nepěstuje. Celkový dojem: 75 %.

Z doby před více než 20 lety, kdy jsem Zafranovićovu trilogii zhlédl poprvé, jsem si pamatoval, že prostřední díl trilogie ve mně narozdíl od zbylých dvou dílů vyvolával nemalé rozpaky a přišel mi jednoznačně nejslabší. Návrat k Zafranovićově tvorbě mě přesvědčil o tom, že jsem se nemýlil. Zafranović si tady ukousl víc, než byl schopný strávit. Scénář není tak sevřený a působivý jako v případě Okupace a záměr vylíčit osudy charismatického a přesvědčeného stoupence revoluce, jehož zkázu nakonec vedle vlastní pýchy způsobí ideologie, za kterou bojoval, a blízcí spolubojovníci, je daleko přesvědčivějším způsobem zpracován ve Večerních zvonech. Ze všeho nejvíc ale Zafranovićovi škodí to, co spolehlivě potápí filmy Juraje Jakubiska z posledních dvou dekád. Tzn. určitý druh pozérství a zahleděnosti do sebe sama. Prapodivné postavy a scény typu příjezdu četnických pirátů, kteří jako by vypadli z nějakého bláznivého hollywoodského fantasy filmu na jadranský ostrov, nebo feliniovsky zobrazený velitel italské posádky, to všechno nepůsobí přesvědčivě, jsou to umělé a rušivé prvky, které jenom matou diváka a rozmělňují dramatický náboj snímku. Každopádně jde ale o velkou roli pro legendu polské kinematografie Daniela Olbrychskiho. Pád Itálie funguje částečně na bázi jednotlivých působivých scén, které často využívají romantickou scenérii Dalmátských ostrovů nebo šokují typicky balkánsky pojatým brutálním násilím, rozhodně ale ne jako komplexní výpověď o své zemi a době, ani jako strhující lidský příběh. Celkový dojem: 45 %.

Z Tita jsem poněkud rozpačitý. Na jedné straně je Zafranovićovi nutno přiznat, že shromáždil pozoruhodné množství audiovizuálního materiálu, nad kterým mohou plesat historici, a vytvořil rozsáhlý dokumentární cyklus, kterým se nemůže pochlubit spousta význačnějších postav historie. Na druhé straně tady přímo zoufale chybí nůžky. Z mého pohledu by mělo smysl, resp. jako ideální považuju třídílný cyklus s hodinovou stopáží jednotlivých dílů a dovedu si představit i dvojnásobně dlouhou verzi, která bude podrobně mapovat jednotlivé etapy Titova života, jenže 13 bezmála hodinových dílů už je opravdu opruz. Chápu, že pro obyvatele Jugoslávie a především stoupence jugoslávské formy socialismu představoval Tito výjimečnou osobnost a vidí to zkrátka jinak. Ale Zafranović se ani tady mnoho let po Titově smrti a po pádu systému, který Tito vybudoval, podle mého nezbavil určitého obdivu a příslišného respektu k jeho osobě. Ve výpovědích výrazně převažují hlasy Titových blízkých, jeho přátel, spolupracovníků a stoupenců, takže vytváří poněkud deformovaný obraz o jeho roli v jugoslávských dějinách. Neviděl jsem sice celý cyklus, na to jsem neměl síly, ale z těch dílů, které jsem zhlédl, mi aspoň tenhle pocit jasně vyvstal. Chtělo to dát prostor nějakým objektivnějším analýzám historiků než ryze subjektivním lidským výpovědím. Takhle totiž člověk téměř nepozná, že dlouhá léta byl Tito sice schopným stratégem, konspirátorem a organizátorem, ale v zároveň i tvrdým stalinistou s dogmatickým viděním světa. Celkový dojem: 60 %.

Snímek kdysi způsobil v našich kinech rozruch zobrazením brutálního násilí praktikovaného Ustašovci na svých skutečných i domnělých odpůrcích. Jízda autobusem, kde kati tu vtloukají svým obětem zaživa hřebík do hlavy, tu vydloubáváním očí šetří práci optikům, šokovala a přispěla ke svérázné popularitě filmu v době, kdy prakticky neexistovala oficiální distribuce béčkových hororů a exploitation filmů.Pro filmové fanoušky bylo vzhledem k cenzurním a ideologickým bariérám setkání s něčím podobným naprosto výjimečné. Zmíněným záběrům přitom patří jen zlomek z celkové stopáže filmu. Zatímco oblíbenou tvůrčí metodou některých režisérů, jako byl např. náš Vláčil, je vyprávět příběhy svých hrdinů a prostřednictvím jejich osudů pak sdělovat i něco o době a historických událostech, Zafranović na to jde jinak a jeho postavy jsou jen nástrojem k zachycení historických procesů vylíčených navíc z pozice stoupenců jugoslávské formy komunismu. Podstatnou roli ve snímku hraje i atmosféra starého Dubrovníku s jeho paláci a historickou patinou. Zafranović líčí šok z pádu královské Jugoslávie a počátky politického násilí a vznik názorových křižovatek, které vedly k nesmiřitelné nenávisti mezi bývalými přáteli a leckdy vedly i k rozdělení rodinných příslušníků. Celkový dojem: 75 %.

Michaelu Bayovi nejde podle jeho vlastních slov o nic jiného než bavit diváky. V tom případě konstatuji, že nejsem jeho cílová skupina, protože víc zábavy pociťuji v zubařském křesle. Měl jsem možnost zhlédnout během několika dní všechny tři díly Transformerů a ani jeden jsem nedokázal dokoukat. Tohle je už zkrátka úplně mimo záběr toho, co považuji za stravitelnou kinematografii. Michael Bay není ani tak zástupcem určitého žánru, jako spíš diagnóza. Spousta akce, bombastické triky, toporné dialogy, které vnímat přináší až fyzické utrpení, scénář a příběh na úrovni malého dítěte. Bohužel dávno mi už není osm a ještě dlouho mi nebude osmdesát, abych zdětinštěl, takže mě Bayova nabídka neoslovila. Uvažoval jsem, jestli bych přece jen nedal 1* za triky a výpravu, ale to si raději zajdu na kouzelnickou šou. Celkový dojem: 10 %. Moje volba pro film z prostředí dětských hraček by směřovala ke kterémukoliv dílu Toy Story.

V převážné většině svých filmů nechává Woody Allen otisk sebe sama. A to nejen tím, že v nich po dlouhou dobu hrával také hlavní role. Můžeme z nich jasně vyčíst jeho názory na svět, politické preference, hodnotový žebříček a především střípky svých vlastních životních zkušeností. Annie Hallová jde v tom ale mnohem dál. Woody Allen se tady rozhodl natočit v podstatě autobiografický film o sobě a svém vztahu s Diane Keatonovou. Je vlastně pikantní, že oba dva někdejší partneři hrají po svém boku, představují sebe sama a pracovali spolu na scénáři i dialozích. Woody tady oslovuje diváky, přemýšlí nahlas, glosuje svůj dosavadní život, ironizuje své slabosti, své prohry a omyly. Je to taková kronika jednoho vztahu, ze které se dá dodneška čerpat, protože má do značné míry univerzální charakter. Oba partneři jsou hodně odlišní a, jak už to bývá, právě ta jejich odlišnost je nejvíc přitahuje. Na druhou stranu totéž ale přispívá k rozpadu jejich soužití, zvlášť když ani jeden z nich není dostatečně trpělivý a tolerantní. Woody v podobě svého alter ega Alvyho Singera se nedokáže zbavit své snahy partnerku převychovat a předělat k obrazu svému a Annie Hallová alias Diane Keaton se nedokáže zbavit svého bohémského stylu života a přelétavé povahy. Tomuhle filmu přikládal Woody Allen velkou váhu a nesnažil se tam jenom nacpat dostatek vhodných fórků a gagů, ale měl ambice k hlubší umělecké výpovědi o partnerském vztahu a životě. Určitě patří v rámci jeho tvorby k nadprůměru, jakkoliv nejde o úplný umělecký vrchol, protože scénář nedrží úplně pohromadě, ten film zkrátka tak nějak není kompaktní. To už tak chodí, když je hodně snahy. Ať je to jak chce, Woodymu se povedlo udělat film, který patří mezi jeho fanoušky i nejširší diváckou obcí k těm nejznámějším. Celkový dojem: 85 %.

Po stránce formálního zpracování určitě vytříbená záležitost. Tohle je zralá a kvalitní filmařina, Michalkov tam má přesně to, co mít chce, a při výrobě filmu se tak sešly tři výrazné osobnosti. Jenže ať o tom uvažuji, jak chci, na víc jak 3* to nevytáhnu. Příliš mnoho Michalkova na úkor Čechova. Filmu schází větší spád, víc humorných situací, větší dramatičnost. Je to dlouhá melancholická procházka, byť je stále na co se dívat. Ale 3* vůbec nejsou málo a rozhodně nenaznačují, že snímek nestál za zkouknutí. Tak, jak už bylo v některých komentářích konstatováno, Oči černé v Michalkovově podání silně připomínají Felliniho tvorbu, především ta italská část. Michalkov je ale přece jen narozdíl od Felliniho méně manýristický. Celkový dojem: 65 %.

Jsou filmy o ženách a jsou filmy pro ženy. Tenhle snímek patří k těm druhým a i kdybych neznal jméno režiséra, odpřísáhl bych, že ho musela spáchat žena. Nejsem cílová skupina, a to nejen proto, že jsem nikdy nepřečetl jediný román paní Austenové a znalost jejího díla se redukuje na dva snímky natočené podle její předlohy. Tenhle druh romantiky zkrátka ocení skutečně především ženy. V první půli jsem sice věcně konstatoval, že film má slušnou úroveň a dá se na něj koukat už jen proto, že je to druh romantiky určené střední generaci, takže se tvůrci vyhli všem těm neduhům, které postihují teenagerské projekty od vulgarismů přes fekální humor. Přesto ale je to opravdu něco, co ocení jiní diváci, a cítil jsem se tak nějak mimo. V druhé půli jsem se s těmi postavami sžil natolik, že to už vypadalo na 3*, ale nakonec jsem přece jen zvolil nižší hodnocení, protože je to zkrátka příliš uhlazené, přeslazené, s klasickým americkým happyendem. V reálném životě to chodí poněkud odlišně. Někdo vyhrává a někdo musí platit. Celkový dojem: 45 %.

Ten příběh se opakuje se železnou pravidelností. Neznámý talentovaný tvůrce natočí s neznámými herci a minimem zázemí a kapitálu úspěšný festivalový snímek, který si získá přízeň publika i filmových publicistů a úspěšně si razí cestu po celém světě. Další film už natáčí s podporou silného producenta, hrají v něm mezinárodní hvězdy filmového plátna a ambice jsou cítit z každého kroku štábu i z každého záběru. Jenže i přes snahu a investice je výsledek často víc než rozpačitý. Danis Tanović zabodoval nejen u mě, ale v podstatě u všech se svým autorským snímkem Země nikoho, který byl skvělým komorním protiválečným dramatem a režisérovi tehdy stačili tři vojáci uzavření mezi frontovou linií a spoutaní vzájemnou nenávistí k tomu, aby vybudil maximální emoce. Tady se zjevně snaží o totéž, ale tak nějak to drhne a výsledek neodpovídá očekávání. Rozum by chtěl téma a snahu ocenit čtyřmi hvězdičkami, ale emocionální část mého já říká, že tři hvězdičky jsou tak akorát. Ano, pointa je silná a drsné scény z polního lazaretu v povstaleckém Kurdistánu jsou působivé, ale to je na stominutový snímek trochu málo. Celkový dojem: 60 %.