gudaulin

Po diplomaticky řečeno rozpačitém přijetí experimentální 9. série se tvůrci seriálu rozhodli přezbrojit a vsadili pro změnu na jistotu. Pečlivě zvážili, co fungovalo, a desátá série je tak esencí toho, co dělalo seriál přitažlivým v prvních sezónách. Jízlivý humor, vzájemné pošťuchování, všudypřítomná ironie. Potíž je v tom, že při vší snaze už to zkrátka není a nemůže být totéž, jako když tytéž postavy hráli o 25 let mladší herci. Ne, že by maskéři nedělali maximum a herci se nesnažili, ale některé věci zkrátka zastřít nelze. Když mladý Lister sní o své budoucnosti, o Kočanské a dětech v prvních sériích, divák mu fandí, ale tady už vidíte muže, který ať se na to díváte, jak chcete, větší část svého života strávil na vraku kdesi hluboko ve vesmíru a čím dál tím víc je jasné, že nemá žádný skutečný cíl. A z toho jde spíš tíseň, ne-li něco horšího... Celkový dojem: 85 %.

Bohužel nesdílím pozitivní pohled na tenhle snímek, který měl být jakýmsi průnikem Jeana-Clauda Van Damma z béčkových vod do teritoria seriózní kinematografie. Nikdy jsem nebyl jeho fanouškem a ani v dobách jeho největší slávy jsem neviděl víc než tři čtyři jeho největší hity. Tím méně je mi známá jeho filmografie z doby úpadku kariéry. Jsem nicméně ochoten věřit, že jde pravděpodobně o jeho nejlepší herecký výkon a nemůžu přehlédnout snahu, s jakou se pokusil uniknout ze své škatulky. Potíž je v tom, že té snahy bylo moc a ta, jak známo, snadno přechází v křeč. Tohle totiž měla být stylová čistá komedie, nikoliv slepenec stylů, kde převažuje pokus o thriller. Úvodní titulková sekvence je totiž výborná, Van Damme se v ní evidentně nebere vážně a stejně tak nebere vážně žánr, ve kterém je jako doma, a ta nadsázka má docela švih. Jenže pak zvážní, místy sází na sentiment a oprašuje svůj status hvězdy. Kombinace žánrů sice někdy fungují, ale obecně je daleko jednodušší natočit čistou žánrovku než žánrového křížence. A tady se to podle mě nepovedlo. Na tom snímku je cenný nápad, se kterým se ale náležitě nepracuje. Kdyby se Van Damme dal cestou např. francouzské komedie Prachy v prachu, mohlo to dopadnout výborně jako poctivá komediální zábava. Ten pokus o artový přesah zkrátka Van Damme nezvládl. Snad je to i tím, že do toho nejspíš hodně kecal a přitom neměl špičkového režiséra, který by šel tvrdohlavě za vlastní vizí a hvězdu ukáznil. Celkový dojem: 45 %.

Rozhodně lepší než legendární Katovna, protože civilnější, věcnější, bez exhibování moderátora pořadu. Možná ale na druhou stranu z téhož důvodu i poněkud nudnější. Na Chuchmovi je znát, že televize není jeho domácí prostředí a médium, kde by se uměl suverénně pohybovat. S tím souvisí poněkud topornější gestikulace i opatrný řečnický projev, který zní tak, jako by Chuchma hlídal každé svoje slovo a jeho výslovnost. Asi bych dokázal najít zajímavější témata a představoval bych si někdy kontroverznější polemiku, ale snad není všem dnům konec. Celkový dojem: 60 %.

Kdysi v dávnověku 80. let jsem měl docela v oblibě cyklus bakalářských historek, které v tehdejší chudičké nabídce patřily k tomu lepšímu, co se na televizních obrazovkách objevovalo. Televizní návraty bakalářských povídek současnosti svědčí o tom, že jen málo materiálu obstálo ve zkoušce časem se ctí. Svatební cesta do Jiljí připomíná rozkošatělou bakalářskou povídku a zpracovaná není o nic nápaditěji. Je mi líto, ale tentokrát jsem viděl jiný film než ostatní, to už se holt někdy stává. Z mého pohledu je to tuctový a nevtipný televizní snímek, u kterého možná při hodnocení mnohých hraje roli nostalgie nebo přítomnost osvědčené manželské dvojice Abrhám-Šafránková. Tohle obsazení bývalo často sázkou na jistotu už kvůli jemnému šarmu Šafránkové a fungující chemii mezi oběma členy manželského páru. Tohle je asi první případ, kdy to se mnou vůbec nic neudělalo. Celkový dojem: 25 %. Snad bych se přiklonil i k milosrdnějším dvěma hvězdičkám, ale v posledních dnech jsem viděl několik mimořádných filmových kousků, které nasadily laťku příliš vysoko.

Neupírám Sirotkovi řemeslnou zručnost, je to dobře obsazený, zahraný a zrežírovaný hororový thriller, který je zároveň bohužel taky k uzoufání předvídatelný, klišoidní a je pro něj typické chování postav svědčící minimálně o absolutní ztrátě pudu sebezáchovy, spíš ale o předčasné demenci. Nemám rád filmy, kde jsem neustále dva kroky před režisérem. Thriller má vyvolat napětí, horor pro změnu strach. Obojí se nedostavilo, zkrátka na mě tenhle snímek nefungoval. Celkový dojem: 25 %.

Zbyněk Brynych byl typem režiséra, který točí spíš silou vůle než váhou svého talentu a po větší část své tvůrčí dráhy se dal považovat víc za snaživého rutinéra než kreativního umělce (nehledě na jeho normalizační angažmá, kdy si zadal mnohem víc, než bylo nutné). Přesto po sobě zanechal v 60. letech několik snímků, které za zkouknutí nepochybně stojí, a tak nějak zapadají do 60. let coby vrcholné fáze rozkvětu československé kinematografie. Ne, že by film o terezínském koncentráku neměl slabší momenty, netrpěl místy zbytečnou ztrátou tempa nebo logickými nedodělky (vážně by podnikal velitel tábora šťáru proti příslušníkům odboje sám s jediným vojákem?), na druhou stranu atmosféra ghetta a pochmurné očekávání transportu do osvětimského pekla jsou zachyceny působivě a v době, kdy podle internetových diskuzí vzrůstá chuť si nějaké ty fajnovější koncentráčky opět pořídit, nezaškodí si připomenout, co by to v praxi znamenalo (včetně suchého denního hlášení o 300 přirozených úmrtích za den). Transport z ráje osobně považuju za Brynychův nejlepší kousek. Některé rozpačité komentáře a hodnocení jsou paradoxně důsledkem Brynychovy snahy vyhnout se příliš lacinému a divácky co nejpřístupnějšímu sdělení. Tohle drama zkrátka požaduje od diváka víc než jen povrchní pozornost a pasivní postoj. Snaží se (pravda, ne vždycky s ideálním výsledkem) mluvit novým filmovým jazykem a hledat nové úhly pohledu, než bylo zvykem v 50. letech. V neposlední řadě je tenhle snímek přehlídkou mladých tváří herců, které už v některých případech známe jen z vyprávění a v jiných jen jako pány ve značně pokročilém věku. Celkový dojem: 75 %.

Půdorys, na kterém se příběh odehrává, je zkušeným cinefilům důvěrně známý ze staršího thrilleru Přání smrti s Charlesem Bronsonem coby nekompromisním mstitelem v hlavní roli, který čistí ulice velkoměsta a šetří daňovým poplatníkům peníze za soudní a vězeňský systém. Jodie Foster je o poznání tvárnější charakterní herečka s podstatně větším hereckým rejstříkem než Bronson. Mé druhé já má navíc poněkud komplikovanější scénář než někdejší předloha, která se záhy stala únavnou monotónní sérií pouličních poprav. Na druhou stranu problematický morální rozměr snímku, kdy hlavní postava ve jménu vlastní bolesti, strachu a pochybného práva na satisfakci v sobě koncentruje pravomoci žalobce, soudce i popravčího, tady nemizí a je jen škoda, že scénárista a režisér nenašli odvahu svou hrdinku dovést až k trpkému konci. Celkový dojem: 60 %.

Bráno podle kvalit filmařského umu, Šmejdi nenadchnou a dají se přirovnat k varovné televizní spotřebitelské publicistice typu Černých ovcí. Jejich osvěta a společenský význam ale daleko převyšují nevýrazné umělecké kvality snímku. Skrytá kamera sleduje drsný nátlak na důchodce při předváděcích akcích a ukazuje přehlídku lidské naivity, stádnosti, nevzdělanosti a konzumní touhy na jedné straně, na druhé straně pak bezohlednost, manipulativnost, hrubost, lži a zastrašování. Nejlepší obranou je takové akce ignorovat, používat prostý selský rozum a elementární vkus. Film nepřímo uvádí na pravou míru houževnatě udržované mylné tvrzení o tom, že důchodci jsou nejchudší a sociálně nejzranitelnější vrstvou společnosti. Kdyby tomu tak bylo, pak by neexistovaly podobné pochybné firmy se svým agresivním marketingem a filmaři by neměli o čem točit. Sociálně nejzranitelnější jsou ve skutečnosti rodiny s více dětmi a zdravotně postižení. Největší problém důchodců aspoň dosud není ve výši penzí a ekonomickém zázemí, ale v osamělosti a sociální izolaci. Celkový dojem: 65 %.

Vlk z Wall Street se stal celkem oprávněně jednou z nejdůležitějších událostí sezóny. Strefil se totiž do atmosféry doby rozjitřené hospodářskou krizí a zaskočené poznáním, že opasky se v době nouze neutahují stejnou měrou a lidská spravedlnost je na některé zmetky krátká a jejich hroší kůže evidentně neprůstřelná. Pokud to nejde jinak, aspoň si to s nimi vyřídíme na filmovém plátně. Vlk připomíná divoký mejdan, ze kterého si vedle vzrušujícího pocitu ochutnávky zakázaného ovoce a překročení hranic běžně tolerovaného chování za pár dní vybavíte nejspíš už jen pár šokujících úletů a skopičin. Film je totiž v líčení dlouhého sledu večírků, radovánek, drogových tripů a neukojitelné touhy po zbohatnutí poněkud stereotypní a tím i únavný. Líčí osudy skupiny makléřů neváhajících nabídkou bezcenných akcií obskurních firem ničit životy naivních klientů. Snímek připomíná Obchodníka se smrtí a Trainspotting absencí morálního rozměru a závěrečné katarze. Ve všech třech případech jde o parchanty, kterým to nakonec i přes dílčí kotrmelce a ztráty vyšlo a prošlo. Scorsese dokazuje, že vysoký věk nemusí nutně znamenat ztrátu kontaktu s moderní filmařinou. Právě naopak, platí pro něj totéž, co pro archívní vína - čím starší, tím lepší. Dohání Finchera v kamerových hrátkách, vychutnává si davové scény, hravě zvládá akci, jako je potopení jachty na rozbouřeném moři. Střídá rytmus, zpomaluje záběry, jediným detailem dokáže prozradit o své postavě víc, než by jiný režisér dokázal popsat v celém filmu. Samostatnou kapitolou je výkon DiCapria v hlavní roli. Záporáci jsou pro herce vždycky vděčnější. DiCaprio se přímo vyžívá v roli cynického obchodníka bez skrupulí, labužnicky předvádí jeho bezbřehý hedonismus, narcismus a manipulativnost. Říká se, že když se baví herci při natáčení, diváci spláčou nad výdělkem, a naopak. Tady to evidentně neplatí. Scénu předávkování si určitě jak DiCaprio, tak i Jonah Hill skvěle užívali a přitom je to geniálně komické číslo, které se nejspíš stane pro filmové fanoušky uctívanou klasikou. DiCaprio slibuje, svádí, podplácí a vyhrožuje a především předvádí studii člověka posedlého sebou samým a pohybujícího se na nikdy nekončícím drogovém tripu. Přes výše uvedené nedám nejvyšší hodnocení. Vlk je totiž jako hyperaktivní sebestředné dítě, které se panovačně neustále dožaduje pozornosti. Jeho coolovitost časem začne unavovat. Paradoxně jsem si uvědomil, že bych si víc film užil s kratší stopáží a s menším počtem gagů. Celkový dojem: 85 %.

Do silvestrovské půlnoci zbývá už jen několik hodin a noční veselí v Paříži nabírá na obrátkách. Zatímco jinde stoupá hladina alkoholu, ve služebně kriminální policie stoupá napětí. Dva muži proti sobě, dva úplně odlišné cíle. Jeden klade otázky a neúprosně tlačí soupeře do kouta. Druhý mlží, uhýbá a kličkuje. Dvě mrtvá dětská těla nutí policii pracovat i v poněkud nezvyklou dobu. Je otázkou času, kdy se ze svědka stane obviněný... Jak dlouho potrvá, než si uvědomí, že z téhle pasti nevyklouzne? Svědek má mnohem blíž k psychologickému dramatu než ke klasické kriminálce. Drtivá většina času se odehrává v interiéru a prim hrají vybroušené dialogy. Drama staví na jménech a herectví tří slavných filmových hvězd své éry. Napsal bych, že staví i na scénáři, ale po dlouhou dobu bezchybně fungující příběh vede v závěru k logickému zkratu, který dojem z filmu bohužel snižuje a pointu znevěrohodňuje. Jakkoli je její idea zajímavá a nosná, takhle by to v reálu nefungovalo. Celkový dojem: 70 %.