gudaulin

Battlestar Galactica se objevila v době rozmachu televizní seriálové tvorby, kdy rozpočty jednotlivých projektů dosahovaly násobků toho, oč by mohly štáby žádat před pouhou jedinou dekádou, a je to na jejím vizuálu opravdu znát. Matně si vzpomínám na původní sérii z konce 70. let, která v porovnání s tímhle vypadá opravdu směšně brakovitě. Ten vizuál i úroveň scénáře mě v prvních dílech velice příjemně překvapily až ohromily, takže jsem byl ochoten uvažovat o hodnocení nejvyšším. Jenže jak šel čas, začaly se tam projevovat určité scénáristické nedodělky a v množství dílů se našel slušný balast. Nehledě na to, že jsem s přibývajícím časem začal mít pocit, že Cyloni se pokoušejí do domu podkopat, probourat stěnou nebo seskočit komínem tam, kde by stačilo vzít za kliku a vejít dovnitř. Zkrátka, že vymýšlejí šílené konspirace, nad jejichž logikou není radno příliš dumat tam, kde ve skutečnosti vyčerpaný protivník čeká na ránu z milosti, a postupem doby se z toho čím dál víc stávala společenská hra na téma, který člen posádky, opět v rozporu s logikou, skrývá svoji cylonskou podstatu. Příliš mnoho zrádců a spiknutí na příliš malou komunitu uprchlíků. Celkový dojem za seriál jako celek: 60 %.

Považuju se za levicového liberála, ale první díly Panství Downton mě okouzlily takovou tou starosvětskou konzervativností šlechtického sídla, kde úcta k tradicím a přirozeným autoritám patří k samozřejmostem a po pěti dílech jsem s nadšením nadělil 5*. Jenže následovala druhá série, kde už to šlo z dojmy tak nějak z kopce a třetí sérii jsem už spíš přetrpěl. Při pokusu o sledování 4. série jsem začal pociťovat imunitní reakci organismu a vzdal jsem to. Nejde ani tak o to, že by zrovna v tomhle případě zapracovala obvyklá nemoc seriálů, tedy pokles úrovně scénáristické práce, jako spíš se tady záhy projevilo moje politické přesvědčení a ta konzervativní idylka mě začala neskutečně vytáčet. Ono na té velké ploše se pochopitelně projeví jakýkoliv falešný tón a tady musím souhlasit s Faidrou, s odstupem se mi jeví Panství Downton jako velkoryse natočená telenovela pro snoby. Nesmírně snadno by se dění na obrazovce dalo zparodovat. Když se to vezme kolem a kolem, vždycky mi vrtalo hlavou, jak by vypadal proklínaný a opovrhovaný žánr telenovely, kdyby se natáčel nikoliv tak, jak ho známe z podání českých nebo latinoamerických mýdlových oper, ale pečlivě s kvalitním hereckým obsazením i režií, a v případě Downtonu se mi to vlastně povedlo zjistit. Na první pohled to funguje a člověk se může obdivovat herectví zúčastněných, kráse žen, šlechetnosti mužů a intrikám padouchů, jen přitom nesmí moc kriticky myslet a nad některými činy televizních hrdinů musí decentně přimhouřit oko. Pokud hodnotím seriál jako celek, půjdu na pouhé 2* a 45 % celkového dojmu. Pokud bych hodnotil pouze první sérii, dalo by se uvažovat možná i o 4*.

Existují filmoví nadšenci, kteří jsou schopni vyčítat válečnému filmu jiný typ tanku, letadla či jakékoli zbraně, než který byl použitý v dané bitvě, takové věci mě obvykle nechávají v ledovém klidu. Morituri je ale případ snímku, který vznikl z pera scénáristy, který toho o reáliích 2. světové války, způsobu válčení a skutečném životě vojáků na moři ví žalostně málo a vlastně ho to ani nezajímá. Píše smyšlený dobrodružný příběh, který se navíc režisérovi daří zručně zrealizovat a obsadit slavnými hereckými tvářemi své doby. Výsledek spoustu diváků uspokojí, zažijí napětí a fandí klaďasům. Já jsem ale v tomhle případě už v některých scénách kroutil hlavou, resp. abych byl přesnější, spíš mi většinou cukaly rty ve shovívavém úsměvu. Brání mi ale dát snímku víc než 3*, jakkoliv Marlon Brando má charisma a odvádí svůj vysoký standard a Yul Brynner se vypjal možná k nejlepšímu výkonu své kariéry. Celkový dojem: 65 %.

Řekl bych, typický zástupce evropského artu. Americká studia mají schopnost uchopit nějaký fenomén, pověst, slavnou historickou osobnost či legendu a v lepším případě z toho udělat zajímavé vyprávění, které je sdělné na celém světě bez ohledu na kulturní rozdíly. V tom horším případě potom popkulturní břečku, která je prodejná prakticky komukoliv. Evropští tvůrci jsou často naopak hrdí, že na to, že jejich dílo je prakticky nekonzumovatelné v širším okruhu diváků. Tvůrci Létajícího Holanďana chtějí vyprávět o zrodu vlámské legendy, jenže takhle se legendy docela určitě nerodí. Ty totiž vychází z kolektivního masového prožitku, kdežto tahle hříčka je vlastně intimní záležitost několika postav procházejících napříč filmem. Ačkoliv obvykle nemívám s pochopením filmového příběhu a jednotlivých scén a prvků problémy, tady jsem pár věcí nepobral, a to nejen proto, že tvůrci úmyslně spoustu věcí nedořeknou. Kupříkladu motiv obří hlavy v rukou povstalců, která zůstává mementem dávné tragédie, mi nějak uniká. Rozumím tomu, že filmové postavy se vždycky nechovají tak, jak bych si představoval já, jenže tady je psychologická motivace v řadě scén podobná nápadu markytánky a vojáka zasouložit si uprostřed bitvy u Slavkova. Na druhou stranu film má spoustu věcí, které filmový fanoušek může ocenit. Skvělou kameru, na evropské poměry díky koprodukci i velmi slušný rozpočet, který umožňuje vytvořit iluzi 16. století, některé obrazy vytváří pocit magického realismu, herci jsou neokoukaní a přitom kvalitní, režisér si dal záležet na castingu, aby jeho vize historie byla plná prapodivně vyhlížejících postav, byť si soukromě myslím, že už přehání a tahle sbírka zrůdiček mohla být k vidění maximálně tak ve středověkém blázinci. Celkový výsledek vidím pozitivně, i přes dlouhou stopáž a pomalé tempo jsem se nenudil, přesto nad 3 silné hvězdičky vzhledem k výše uvedenému jít nemůžu. Celkový dojem: 65 %.

Některé filmy by vážně neměly mít konec. Natočené je to bravurně, se smyslem pro atmosféru a napětí. Dokud scénárista a režisér v jedné osobě tahá diváka za fusekle a ten neví, která bije, funguje film na jedničku. Když začne odkrývat karty, a to se stane nejpozději při nečekané návštěvě Sebastiena v hnízdečku lásky, začne love story rychle ubývat dech. Zápletka, resp. její rozuzlení je tak nějak hollywoodské a film pro mě ztratitl své kouzlo. Celkový dojem: 60 %.

Když před několika lety kulminovala éra laciných dvd (nejen) v Levných knihách, obchodně méně úspěšné kousky se objevovaly ve stáncích ve výprodejích, kde uplatňovaly nabídku typu dvou či tří filmů v jednom balení. No nekup to za tu láci. Posléze se sice téměř pravidelně ukazovalo, že mizerný odbyt nebyl způsobený nepochopením nepřejícího publika a měl mnohem přízemnější důvody, nic to ale nemění na faktu, že jako komerční strategie to fungovalo slušně. Stejnou filozofii 2v1 zjevně zastávali tvůrci Maratónu, když divákovi nabídli dva paralelně se odvíjející příběhy z posledních dnů války. Co na tom, že do sebe vlastně vůbec nezapadaly a oba jako by točil jiný režisér a jiný štáb. Příběh mladičkého vězně osvobozeného z pankrácké věznice, který během čtyř dnů květnového povstání stihne zúčastnit se se zbraní obrany Prahy i najít osudovou lásku, zapadá aspoň trochu do obrazu české kinematografie 60. let sázející na herecké výkony a intimitu okamžiku. Druhá linie ukazuje vítěznou sovětskou armádu, jak "spěchá na pomoc Praze", a tahle linie má zřetelně propagandistický rozměr a zapadá do tváře normalizované kinematografie 70. let. Patos, tragika lidské oběti na samém konci války, usměvavé tváře unavených sovětských vojáků a nekonečné kolony vojenské techniky vítězící armády. Je to průhledné a neuráží mě to už proto, že film, ať je jaký chce, dokáže aspoň v některých scénách zlidštit tvář protivníka a vyvolat úsměv na tváři. Na druhou stranu mě ale v žádném případě tenhle kousek nenaplňuje jakýmkoli obdivem. Velký, resp. hluboký, film vypadá úplně jinak a vyvolává jiné emoce. Celkový dojem: 50 %.

Smoke na mě svého času zapůsobil jako nesmírně sympatická esence postupů amerického nezávislého filmu. Pokračování ale vypadá spíš jako sestřih nepoužitých záběrů z jedničky a improvizovaných výstupů, které vznikly jako momentální nápad party tvůrců Smoke, kteří se sešli na nějakém výročním setkání. I když ani jednička nestála v pravém slova smyslu na příběhu, tady se už o příběhu vůbec mluvit nedá. Působí to nekompaktně a i když z toho čiší láska k Brooklynu a New Yorku, nezachrání to ani vstupy populárních amerických tvůrců a celebrit. Celkový dojem: 55 %.

Sluha představuje kus poctivé práce na poli psychologického dramatu, výborné herectví, velmi dobře nasnímané scény, jenže celek nefunguje tak, jak by člověk předpokládal právě pro to, co ve svém komentáři popsala JitkaCardova. Zkrátka a dobře, scénář v sobě obsahuje nedodělky a postavy prochází podivnými psychologickými zvraty a postavy ve vývoji stejně podivnými divokými skoky. Je to tak 3,5*, tentokrát se přikloním k nižšímu hodnocení. Celkový dojem: 65 %.

Má se jednat o jeden z vrcholných textů z dílny Arnošta Lustiga. Nemůžu potvrdit, protože jsem Modlitbu nečetl, ale za sebe musím odmítnout, že by šlo o jeden z nejsilnějších snímků české kinematografie, a srovnání se Spalovačem mrtvol považuju za přímo matoucí. Měl jsem možnost vidět na divadle Hostinu dravců, která byla komická i napínavá, morbidní i krutá a hlavně až do závěrečné scény dokázala překvapovat. Příběh, resp. nacistická hra se svými obětmi je z mého pohledu v Kateřině Horovitzové nesmírně průhledná. Ne že by to vyloženě znemožňovalo vnímat brutalitu lží a manipulace, ale není to zkrátka ono. Trestuhodně nevyužitá je vrcholná scéna, kdy se Kateřina zmocní zbraně. Tady bych si možná i v rozporu s předlohou se situací pohrál a ten moment, kdy oběť má ve své moci katy, bych zvýraznil. Na tom se dalo strašně dramaticky vydělat. Obsazení Lenky Fišerové považuju přímo za omyl. Tady měla být angažovaná špičková charakterní herečka. Kladem je určitě přítomnost démonického Jiřího Adamíry v roli vysoce postaveného esesáka, kdy herec opět potvrzuje známé pravidlo, že záporné postavy jsou herecky vděčnější. A za zmínku stojí i Miloš Nedbal, který ztvárnil postavu muže, co prošel peklem, a to peklo ho taky poznamenalo. Se třemi hvězdičkami nemám problém, ale do emocionálních výšin mě Modlitba ani v nejmenším nedostala. Celkový dojem: 60 %.

Tak já nakonec ty 3* dám, ale jen to jen o chloupek. Předpokládal jsem, že Rok ďábla bude působit mnohem silněji a kompaktněji. Už proto, že jsem svého času učinil dobrou zkušenost se Zelenkovým mystifikačním kvazidokumentem Mňága - Happy End. Přemýšlím, co na mě působí tak rušivě, a nejspíš je to ten celebritální rozměr filmu. Nohavica, Plíhal i Čechomor hrají fakticky sami sebe a objevuje se tam množství skutečných Nohavicových písniček. Ten film se vlastně opírá o popularitu Nohavici a parazituje na jeho skutečných textech. Dobrá mystifikace sice využívá nějakého populárního fenoménu, ale není doslovná. Za velmi dobrý příklad považuju britský snímek The Rutles, který si dělal šoufky z beatlemánie. Rok ďábla sice obsahuje vtipné momenty a zábavné scény, ale řadu pasáží jsem ztrácel o film zájem. A abych se vrátil k tomu celebritálnímu rozměru snímku, ono je docela příznačné, že se v titulcích objevuje Jan Hřebejk nebo Saša Gedeon, kteří se objevili v jediném několikasekundovém záběru a představovali sami sebe. Mimochodem, Nohavica na mě působil tak nějak rušivě, role "herce" mu sedí mnohem hůř než klukům z Čechomoru. Celkový dojem: 50 %.