gudaulin

Je paradoxní, že film, který stojí na počátku slavné černé série a představuje tak základní stavební kámen žánru noir, jsem jako klasický noir nikdy nedokázal vnímat. Mám ten žánr spíš spojený s tragikou a vnitřními démony, kdežto Maltézský sokol na mě díky obsazení a hereckým kreacím vždycky fungoval jako čistokrevná krimikomedie. Nemůžu se zbavit pocitu, že Bogart svého soukromého detektiva Sama Spadea přehrává. Přidává mu tolik ležérnosti, sebevědomí a cynismu, že místy překračuje hranice karikatury. Záludné a intrikánské postavy Joela Caira a jeho šéfa Kaspera Gutmana se pak díky podání Petera Lorreho a Sydney Greenstreeta mění spíš v kašpárky než v postavy, ze kterých má jít strach. Románová předloha je považována za jedno z nejvýznamnějších děl americké detektivní literatury, byla ostatně zfilmována úspěšně víckrát. Jenže mě vždycky souboj o záhadnou drahocennou sošku s komplikovanou historií přišel, jako by vypadl z dobrodružných příběhů Indiana Jonese, nikoliv jako "seriózní" námět. Celkový dojem: 65 %.

Skrytá vada je zvláštní film, nevypočitatelný a potměšilý. Právě v tom spočívá jeho kouzlo, ale i riziko. Je příjemné pro jednou nesledovat odhadnutelnou žánrovou rutinu, jenže se závěrečnými titulky se taky snadno může stát, že bezradně pokrčíte rameny a řeknete si, co tím autor vlastně chtěl říct... Scénář vypadá, jakoby se na něm podílelo několik scénáristů, kteří se periodicky dostávají ke slovu. Zadání sice dostali stejné, ale každý se pohybuje na půdě jiného žánru. Ve hře jsou i jiná vysvětlení. Vše může mít na svědomí kolísající hladina drogy v žilách jediného scenáristy. V určitých momentech se postavy a dění ve filmu propadají do psychotických stavů a filmový svět se zbaví slupky normality. Možná, že psychotickým stavům podléhá sám filmový hrdina, jehož očima snímek sledujeme. Kdysi zvolil příliš jednoduchou cestu, jak - dočasně - svoji neuspokojivou existenci vylepšit, a čím dál tím víc ztrácí kontrolu nad svými smysly i činy. Nemůžu říct, že bych byl okouzlen, film nemá přitažlivou fasádu ani útroby, s kýmkoliv a čímkoli je obtížné se ztotožnit, postavy jsou spíš weird než cool, ale originalita v tomhle případě zachraňuje mnohé. Režisér mnohé možná mate, ale snímek má pevně pod kontrolou a pracuje s tím nejlepším, co je v herecké branži momentálně k dispozici. Navíc poselství tohohle morálně nejednoznačného kousku je nakonec přesvědčivější než kázání společenských autorit a varování lékařských kapacit. Celkový dojem: 75 %.

Nic lepšího než To jsem od Stephena Kinga nikdy nečetl. Neuspěchal ho, s textem si dlouho hrál a nakonec vznikl román plný plíživého děsu a všudypřítomného napětí, jeden ze základních stavebních prvků moderního hororového žánru. Televizní adaptace mě svého času znechutila, kromě klaunovy masky v ní nefungovalo prakticky nic. Co říci o filmové verzi? O nejlepší kingovskou adaptaci určitě nejde, vítězství v téhle kategorii stále drží starý dobrý Kubrick se svým Osvícením. Ale umístění v žebříčku filmových zpracování Kingových děl bude mít Muschiettiho snímek víc než důstojné. Určitě stojí za návštěvu kina, velké plátno požitek ze sledování bezesporu zvyšuje. Fanouškům románu se asi nebudou líbit některé (vcelku zbytečné) úpravy, na několika místech režisér trochu nešťastně rozbíjí mrazivou atmosféru komickými výstupy (Georgův úder o hrazení, zastřelení fantoma jateční pistolí nebo probuzení "Šípkové Růženky" polibkem). Mnohé filmy bych si představoval kratší, tady bych neváhal čtvrthodiny přidat. Řada scén je uspěchaná, chybí proces znejistění, nenápadných náznaků ztráty kontroly nad svými smysly. Lekačka má být až tečkou na konci věty. Film taky podle mého příliš okázale předvádí plakátové přátelství, vyskytuje se v něm zkrátka moc velkých slov. Románoví hrdinové své kamarádství víc žili, než aby ho předváděli. Přes všechny dílčí výtky se ale nakonec přikláním k 5 hvězdičkám. Široko daleko nevidím snímek, který by mohl momentálně ve své kategorii s It soupeřit. Pomáhají mu skvěle vybraní dětší představitelé, výborná kamera, odpovídající výprava a hudba, která dokáže nervy napnout k prasknutí. Zkrátka je to tam, i když "tím" myslím něco jiného, než na co se těšili hororoví fanoušci. Muschiettiho To funguje spíš jako temná fantazy, jako dobrodružný příběh party kamarádů, kteří mají už tak nelehké dospívání ztížené soubojem s nadpřirozeným, iracionálním zlem. Celkový dojem: 90 %.

"Tohle není Dale Cooper, kterého jsem znala. Není to zubem času, tím, jak se změnil, nebo jak vypadá. Je to něco, co už tam určitě není," říká Diana svému někdejšímu nadřízenému alias režisérovi Davidu Lynchovi a dokonale tím vystihuje problém, který s třetí řadou věhlasného seriálu budou mít mnozí diváci. Když David na Twitteru napsal "Vaše oblíbená žvýkačka znovu přijde do módy," pošetile se mýlil. Nejen proto, že už dávno na žvýkačky nemá monopol a chuť jeho produktu někteří převzali a přidali další ingredience. První série se kdysi dokonale trefila do očekávání a vkusu vzdělanějšího mladšího publika, které už neoslovovaly staré přežité formáty zaměřené na masový vkus. Tím pádem mohla studia přijít s něčím odvážnějším. Lynch vyvolal revoluci tím, že řekl: "Vykašleme se na ústřední příběh, místo toho si budeme hrát s postavami a dílčími zápletkami, zaměříme se na zábavné hříčky a detaily." Fungovalo to. O 20 let později přišly nové technologie a s nimi i nové způsoby distribuce, a tak si Lynch řekl, že nastal čas pro novou revoluci. Kdybych byl jízlivý, napíšu, že třetí sérii Twin Peaks natočil proto, aby naštval a zdeptal seriálové diváky a zároveň aby otestoval věrnost svého fanklubu a sílu značky Twin Peaks. To druhé obstálo se ctí, bylo zajímavé sledovat, jak po prvním díle, kdy ještě vůbec nemohlo být zřejmé, co se z projektu vyklube, rychlým tempem přibývala pětihvězdičková hodnocení. Vrchol Lynchovy tvorby spatřuji ve třech titulech: první sérii Městečka Twin Peaks, Lost Highway a Mulholland Drive. Pochopitelně se lišily, ale jedno měly společné. Ať už pracovaly s tajemstvím jakkoliv, ať už se sebevíc vzpíraly jasnému výkladu svého světa, vždycky v nich režisér počítal s divákem. V případě Inland Empire jsem poprvé pocítil, že Lynchova manýra a sebestřednost potlačily to ostatní a Return se mi jeví jako pokračování v nastoupeném trendu. Lynch se v Twin Peaks jeví jako experimentátor, když v Return testuje samotné hranice seriálové tvorby. Vzdal se totiž dokonce i postav. Ty se objeví a na dlouhou dobu mizí a tvůrci nám neumožní vytvářet si k nim vztah. Běžný seriál si představte jako fotbalové hřiště, na kterém se potkávají postavy - hráči a dochází ke střetům, zkrátka se hraje. V Twin Peaks - The Return Lynch ono hřiště rozšířil na velikost krajského města. Postavy se v něm potkávají jen výjimečně, většinou jen bloudí krajinou a divák tápe, o co se tvůrce hry vlastně snaží. Děj se narozdíl od prvních dvou řad nesoustředí na zkoumání prostředí jednoho maloměsta, ale chaoticky skáče z centra New Yorku do Montany, odtud zase do Jižní Dakoty a pak pro změnu desítky minut bloudí prostorami jiné dimenze. Stejně tak se skáče i v čase a všechno nekonečně dlouho trvá. Největší prostor dostává dětinská figura bez vlastní vůle, proti které i pan Tau je příkladem hamletovsky rozervané komplikované postavy. Český génius Jára Cimrman hlásal, že i zkoušení zjevně slepých cestiček má svůj význam, nejsem si ale jistý, jestli nějaká statisticky významná skupina diváků bude chtít ten výzkum spolu s Lynchem celý podstoupit. Kouzlo původního Twin Peaks spočívalo v tom, že bylo originální a bavilo. Return už je pouze originální. Jistě, najdete tam spoustu atmosférických scén, které připomínají Lynchovy slavné časy. Jenže to jsou solitéry, které jen tak trčí v prostoru a nic na ně nenavazuje. Na druhou stranu, určitě není na škodu, že tohle dílko vzniklo. Je to takový samorost, že si své diváky už pro tu výstřednost najde. Ostatně pocit, že umíte ocenit něco, co je mase primitivních konzumentů nedostupné, je určitě slastný. Return bych mohl doporučit bytostným surrealistům a kovaným alternativcům. Běžný divák se mu nejspíš velkým obloukem vyhne. Celkový dojem: 40 %.

Připravte se na rozjuchanou taškařici, ve které opravdu nejde o charakterní herectví, nýbrž o klauniádu, kde se záměrně přehrává a pitvoří až běda. Nečekejte intelektuální zážitek, ale nenáročnou (nikoliv přiblblou) komedii se silným hereckým obsazením - a nejspíš nebudete zklamáni. Záznam z počátku 90. let jsem neviděl a nemám tedy s čím srovnávat. Času stráveného v přítomnosti pana Burkeho, jeho svérázné paní domácí a její poněkud nevzhledné dcerušky rozhodně nelituji a za svůj smích se nestydím. Celkový dojem: 75 %.

Každá z dosud odvysílaných sérií Farga je jiná, osobitá. Všechny jsou ale zajímavé a především neuvěřitelně zábavné. Ve vší úctě k bratrům Coenovým, jejichž práce sloužila jako odrazový můstek, hodnota kterékoliv řady je vyšší než původního filmu. Je mnohem obtížnější udržet kvalitu scénáře a příběhu, úroveň dialogů a vzájemnou chemii postav na ploše deseti bezmála hodinových dílů než jednoho celovečerního snímku. Jsou tu zkrátka zas. Predátoři a jejich oběti, nájemní vrazi, žoldnéři, podvodníci, velcí hráči a jejich poskoci, ambiciózní zoufalci i nenápadné figury schopné překvapit. Třetímu Fargu se nepodařilo překonat skvělou druhou sérii, ale funí jí na záda jen s malým odstupem a první sérii překonává jednoznačně. Ta měla jen dvě výrazné figury, třetí série jich má sedm. Jak jinak, všechny stojí na špatné straně zákona. Fargo vždycky stálo na výborně napsaných záporných charakterech, kladné postavy hrají spíš roli statických pozorovatelů a komentátorů dění. Všechny Farga spojuje podobný typ příběhu, způsob práce s postavami je ale jiný než ve dvojce, kde vývoj posouvaly omyly a nedorozumění a zásadními hybateli děje se stali packalové na všech stranách. Tady se typem postav částečně navazuje na první sérii s jedním výrazným rozdílem. Malvo byl přízračný cool zabiják komiksového typu, pan V. M. Varga je sice mostrum, které ale přišlo z reálného světa. Malvo patří do říše mýtů, Varga jakoby nabýval rysů českých privatizátorů z 90. let, po kterých zůstávaly vytunelované fondy, krachující banky a miliardové ztráty, případně i mrtví bílí koně. Je to podvodník velkého stylu, manipulátor a člověk, který si krví ruce nešpiní. Zabíjí pohledem nebo nepatrným gestem. Má jiný arzenál zbraní a tu nejšpinavější práci za něj odvádějí jiní. Mimochodem, myslel jsem, že výkon Billyho Boba Thorntona nic nepřekoná, ale David Thewlis ho po mém soudu trumfnul. Ne, není to přitažlivá figura, svým způsobem je ale fascinující. Thewlis pochopil, jaký je v té zrůdě potenciál a pohrál si s jeho charakterem s vědomím, že něco tak vděčného potká herce jen párkrát za život. Postava M. E. Winstead má sice od počátku podstatně větší sebevědomí než uťápnutý pojišťovák z první série, učí se však stejně rychle a záhy se stává nebezpečným protihráčem. Ewan McGregor vytvořil náročnou dvojroli bratrů rozdělených pocitem křivdy a závistí. Oba jsou fyzicky i povahově jiní, ale každý po svém ve své zarputilosti zábavní a stejně tragičtí ve své neschopnosti odhadnout, kam se věci řítí, a včas udělat úkrok stranou. V současné televizní popkultuře představuje Fargo nezpochybnitelnou kvalitu a doufám, že tohle nebylo poslední setkání s antihrdiny amerického podsvětí ve fargovsky temně groteskním světě. Celkový dojem: 90 %.

Chápu, že dnešní doba přeje efektní filmařině a dnešní generace je zvyklá na úplně jiné tempo. Současného teenagera může tenhle kousek svou melancholií a pomalým rytmem pouštní krajiny přivést na pokraj šílenství. Pro mě to byl ale zážitek vidět procítěnou filmařinu plnou emocí bez snahy lacině zaujmout. Je to jen pár let, co se v Evropě skončily krvavé události 2. světové války. Pobřeží severní Afriky je stále zaminované a váleční veteráni ještě nestihli zapomenout na svá traumata, když to ve městech a na venkově koloniálního Alžírska začíná vřít. Arabská většina zvedá hlavu a žádá sebeurčení, pro francouzské osadníky je vláda domorodců nepřijatelná. První protesty a sabotáže se mění v přepady a atentáty a ty přerůstají ve skutečnou válku. V odlehlém řídce osídleném horském sedle stojí škola, kde se scházejí žáci z širokého okolí a jejich učitel se snaží ve výuce najít nový smysl života a zapomenout na nepříjemné válečné zážitky. Ač původem cizinec, rozumí podstatě konfliktu, chápe mechanismus občanské války a ví, že zůstat v ní neutrální půjde jen stěží. Zná trpké konce válečných tažení a cenu, kterou platí nejen poražení, ale i vítězové. V době, kdy se jiní chápou zbraní, pokusí se naopak jeden cizí život předurčený smrti zachránit. Spíš než o válečný film nebo dobrodružný příběh jde o psychologické drama člověka, který jde proti proudu. Pro mě se jedná o mimořádný zážitek. Skládám poklonu Viggu Mortensenovi, pro kterého to byl do značné míry osobní projekt, kterým se vymanil ze škatulky postav typu gangsterského taťky z Dějin násilí. Celkový dojem: 90 %.

Z plánovaných Čtyř zastavení v Havaně jsem nakonec absolvoval jen to první. Nešlo sice o žádnou katastrofu, ale filmů a seriálů je mnoho a času málo, takže mám tendenci vyhledávat spíš to, co kvalitou převyšuje průměr, kdežto havanská zastavení se v šedi průměru ztrácejí. Necharismatičtí herci (pravda, na Juanu Acostu se aspoň dobře kouká), chemie mezi postavami schází, zápletka nijak nevybočuje z obvyklé nabídky kriminálních motivů a režie nevypadá na to, že byste chtěli Viscarretovy další práce zařadit do hledáčku. Pokud je alternativou návštěva neoblíbené tchyně, pak dejte Zastavením v Havaně šanci, ale určitě kvůli nim nemusíte odkládat rande. Vlastně to jediné, co je na havanských zastaveních opravdu zajímavé, jsou záběry chátrajících čtvrtí staré Havany zabírané z nejrůznějších úhlů, někdy dokonce efektně snímané shora. Celkový dojem: 45 %.

Kdepak, tentokrát cenzoři a dohlížitelé drahého vůdce lidu Severní Koreje ani trochu nepotěšili. Je sice evidentní, že některé záběry a mezititulky byly přidány až dodatečně, ale i tak se jedná o trestuhodné selhání, kde bych se vůbec nedivil, kdyby mělo pro některé korejské úředníky velice nepříznivou dohru. Mělo jít o další propagandistický triumf režimu, jenže Vitalij Manskij pojal snímek jako obžalobu diktatury, která je bizarní kombinací orientální despocie a levičáckého totalitarismu 20. století. Nemusíte umět číst mezi řádky a luštit jinotaje, aby vám z toho, co vidíte, bylo hodně nepříjemně a abyste si spočítali, jaký je ve skutečnosti život v Severní Koreji. Manskij klade záběry tak, aby neustále vytvářel jízlivě sarkastický dojem a aby shazoval pompézní fasádu a odhaloval odpudivou podstatu systému. Tomu, co ukazuje, se dá smát, ale z drtivé většiny vám z toho nejspíš bude smutno. Vedle skvělých scén, jako je např. jízda metrem nebo ukázka naaranžovaných "pracovišť" obou rodičů, se ve snímku objevuje řada míst, které se nepříjemně táhnou nebo jsou opakováním už použitých motivů. Proto se nakonec přikláním k pouhým 3 hvězdičkám a 65 % celkového dojmu.

Film je důstojným zpracováním slavné Remarqueovy literární předlohy a zároveň jedním z uměleckých vrcholů americké meziválečné filmové produkce. Samozřejmě kdo hledá chyby, najde. Technická kvalita odpovídá době vzniku, to znamená místy je nutné zamhouřit oko. Ve filmu celkem pochopitelně silně rezonuje po první světové válce masově rozšířený pacifismus. Remarqueův román vyznívá jako obžaloba války, militarismu a autoritářství, ale pacifistický po mém soudu není. Ve snímku má pacifismus deklamativní charakter, v některých momentech okázale vyčnívá. Herectví je v některých případech ještě lehce zatíženo érou němého filmu, která konec konců skončila nedávno. Ve srovnání s ostatní produkcí oné éry se ale drobné nedostatky stávají nicotnými. Na západní frontě klid přečnívá jako Eiffelovka nad pařížskou městskou zástavbou. S ohledem na dobu vzniku nebudu hnidopich a nadělím maximální počet hvězdiček. Tenhle kousek si to zaslouží. Celkový dojem: 90 %.