gudaulin

Film o strachu, nejistotě a běsech, které více či méně hluboko vězí v každém z nás. Villeneuveho považuji už nějaký čas za jednoho z nejtalentovanějších režisérů současnosti a i když umí vytvořit i lepší atmosféru, stačí sledovat scénu zběsilé automobilové jízdy s oslepeným řidičem napříč městem, abyste si uvědomili, čí snímek máte před sebou. Podobně i scénář představuje ve svém žánru velmi slušnou práci, která umí překvapit a být originální. Tvůrci trpělivě budují napětí, tíseň a pocit ohrožení, nechávají svého detektiva tápat a přesvědčivě naplňují zadání thrillerového žánru. Pro rodiče neexistuje noční můra než zmizení dítěte a filmaři své postavy nijak nešetří. Aniž by se topili v sentimentu, dokážou vybičovat emoce na maximum. Filmem silně rezonuje ještě jeden motiv - pokušení vzít vyšetřování a spravedlnost do vlastních rukou. Otec ztraceného dítěte této touze neodolá a scénárista nachází pro mučení ve jménu vyšších cílů určité ospravedlnění. To podle mých měřítek stojí film jednu hvězdičku. Z herců je nejvýraznější Jake Gyllenhaal, který odvádí vynikající herecký výkon a je dalším z důvodů, proč věnovat téhle kriminálce více než 150 minut svého času. Celkový dojem: 85 %.

Pokud se začne mluvit o žánru noir, Hluboký spánek je jedním z titulů, které se filmovému fanouškovi vybaví nejdřív, dalo by se říci, že to je dokonce výkladní skříň žánru. Přitom to není typický zástupce černé série, k noiru patří trpké konce a partnerská míjení, Hluboký spánek má na noir příliš optimistické vyústění. Film navíc oslabují dva nedostatky. Výslednou podobu ovlivnila cenzura, která nerozdýchala homosexuální vztah dvou záporných postav a cudně zamlčela i podstatu nelegální činnosti v Geigerově knihkupectví - tedy výrobu a distribuci pornografických materiálů. Tím se ovšem ztrácejí motivace a vazby důležité pro pochopení příběhu. Nedostatky má i scénář, který kupříkladu nemá žádné vysvětlení pro vraždu šoféra. Ikonický status ale Hluboký spánek nezískal omylem nebo zadarmo. Chemie mezi Bogardem a Lauren Bacall funguje skvěle a dala by se uvádět jako příklad ideálního filmového partnerství. Bogardovi role Marlowa sedla, typově se do ní hodil vizáží i intonací, navíc měl smysl pro ironii a dokázal svého detektiva v příhodnou chvíli lehounce shodit. Režisér měl cit pro atmosféru a filmové řemeslo ovládal znamenitě. Nebyl to sice žádný hledač nových cest, ale chápal, co v žánru funguje, jak to správně nadávkovat a použít. Spletitost příběhu a přítomnost hvězd pak pomohla zakrýt nedostatky scénáře. Celkový dojem: 85 %.

Nic zásadního snímku vytknout nemůžu, vlastně mi byl od začátku do konce sympatický a z nabízené látky dokázal jak scénárista, tak režisér vytěžit maximum. Co si budem povídat, o luštění šifer se dá napsat napínavý román, ale strhující film potřebuje víc než pohled na skupinu vědců hloubajících u psacího stolu a řešících složité rovnice. Benedict Cumberbatch se s postavou podivínského génia s homosexuálními sklony popral podle očekávání dobře. Morální dilemata spojená s rozhodováním, jakou cenu spojenou s udržením tajemství zásadním pro vítězství ve válce lze ještě zaplatit, se filmu také nevyhýbají. Celkový dojem: 85 %.

Pignon je jméno, které ze zvláštního rozmaru nebo možná z jiného důvodu naděluje scénárista a režisér Francis Veber svým filmovým hrdinům s pozoruhodnou pravidelností. Nejde o jednu a tu samou postavu, ani je neztvárňuje jeden konkrétní herec. Spojuje je snad jen určité plebejství a lidskost, nebývají to lidé z vrcholu potravinového řetězce. Pignon ze snímku Blbec k večeři patří k těm postavám, před kterými je zapotřebí mít se na pozoru. Není to zlý člověk a měřeno inteligenčním kvocientem, není ani hloupý. Chybí mu ale to, čemu se říká sociální inteligence, společenský takt a vnímavost. Nedá se říci, že by pomalu myslel, spíš platí, že příliš rychle mluví a slova se železnou pravidelností předbíhají myšlenky a jdou si svými vlastními cestičkami. Když Pignona potká sebevědomý podnikatel v podání Thierry Lhermitta, rychle pochopí, že našel ideální oběť, která je schopná se sama od sebe snaživě ztrapňovat a bavit hosty pozvané na večírek. Jenže člověk míní a okolnosti mění... Zhlédnutí po letech sice připravilo Blbce k večeři o jednu hvězdičku, svůj půvab ale má a zábava je to i nadále spolehlivá. Celkový dojem: 75 %.

V čem spočíval fenomenální úspěch Casablancy v době premiéry, celkem chápu, Ingrid Bergmanová byla krásná a uznávaná hvězda a Humphrey Bogart, který prorazil na výsluní o pouhé dva roky dříve, se právě v době uvedení Casablancy do kin v důsledku války stal žádoucím jako představitel tvrdých charismatických mužů. Casablanca v sobě spojovala exotiku, lásku, dobrodružství i válečnou angažovanost, tedy všechny ingredience oceňované tehdejším publikem. Pohybovala se v žánru populárního melodramatu a premiéra byla chytře načasována na únor 1943 do období těsně po spojenecké konferenci Churchilla s Roosveltem, kdy bylo město díky zájmu sdělovacích prostředků v obecném povědomí. V čem je zakleté dnešní kouzlo Casablancy, už nevím. Jsem proti němu imunní. Vidím v ní jen průměrné dobové melodrama, kde hollywoodští scénáristé předvádí svou obvyklou ignoranci vůči realitě (Laszlo je asi takový Čech, jako byl Jánošík maďarský žid). Milostný trojúhelník nefunguje, protože vztahová chemie mezi Bergmanovou alias Ilsou Lundovou a oběma soky v lásce je mizivá, dalo by se říci, že je to naprostý protipól dvojice Bogard a Lauren Bacall v Hlubokém spánku, kde vztahová chemie fungovala na jedničku s hvězdičkou. Jediné, co se dá s odstupem času ocenit, je vztah Bogardova cynického majitele baru Ricka Blaineho a lišáckého policejního šéfa, který v tom umí zatraceně dobře chodit, v podání Clauda Rainse. Jejich jiskřivé dialogy plné utajených významů jsou oživením a ozdobou filmu. Dál stojí za zmínku snad ještě grázlík Petera Lorreho, na všechno ostatní se může dál snášet prach jako dosud. Celkový dojem: 40 %.

Kafkiáda po česku a navíc titul, který se dá považovat za symbol české nové vlny. Středněmetrážní film o půjčovně koček, marném hledání muže jménem Kilián a o životě v zemi plné absurdity, nejistoty a strachu. V neposlední řadě je to i film o samotě a pocitu odcizení. Josefu K. hrozil proces, zatímco Heroldovi, hrdinovi filmové povídky, hrozí toliko pokuta 30 korun za nevrácení vypůjčené kočky. Zdánlivá banalita, ale z dění ve filmu je cítit napětí a nervozita, vždyť v zemi, kde se ztrácejí lidé i instituce a kde má byrokracie moc nad lidmi, může mít ztráta kočky nedozírné následky. V řadě náznaků se dá vycítit kritika kultu osobnosti a stalinismu. Postavu k podpírání můžete vnímat jako podobenství i jako svéráznou komedii (nápis v půjčovně koček zní: "Zneužívání vypůjčených koček je trestné. Spotřebitel bere na vědomí, že je oprávněn k použití vypůjčených koček pouze pro vlastní potřebu.") Filmu by místy neškodily nůžky, ale jinak je to zajímavá filmová reflexe 50. let. Celkový dojem: 75 %.

S osobitými filmy Petra Zelenky to mám na střídačku. Některé mě nadchly, jiné vyvolaly jen průměrný dojem, obecně ale nemám problém Zelenkovi přiznat status filmaře, který patří k tomu nejzajímavějšímu, s čím naše neduživá filmová scéna momentálně disponuje. Ještě nikdy jsem si jeho jméno nemusel spojovat s nějakým výrazným zklamáním. O zklamání vlastně nemůžu mluvit ani teď. Filmu jsem na základě paradoxně nadšených ohlasů nevěřil a jen jsem si potvrdil, že mě instinkt nezklamal. Zelenka mi naservíroval dva filmy v jednom, míjím se přitom s oběma a konstatuji, že dohromady spolu neladí už vůbec. Autor sice vychází z myšlenek historika Jana Tesaře, jeho názory si ale vykládá po svém.. Zelenkova mystifikace mě tentokrát nebavila, cítil jsem z ní podobnou sebestřednost, jakou v posledních dvou dekádách vnímám u dadaistických vystoupení divadla Sklep. Také oni si vystačí s tím, že baví sami sebe a svůj fanklub. Celkový dojem: 35 %.

Filmová romance, která se opírá o dvě velká herecká jména v hlavních rolích. Michelle Pfeiffer i Al Pacino odvádějí svůj slušný (nad)standard, ale aby sami o sobě dokázali projekt vykopnout do nadoblačných výšin, to neumí. V první půli, kde svoji roli hraje i prostředí řecké restaurace a obraz je oživen množstvím rázovitých postaviček zaměstnanců podniku a jeho hostů, si snímek udržuje úroveň slabších 4 hvězdiček, ve druhé půli, kde film přejde do intimnější polohy a ústřední dvojice začne řešit své (po)city, film místo aby gradoval, začne ztrácet. Scénář jednoduše nemá tu sílu, jakou by potřeboval. Celkový dojem: 60 %.

Několik vln vědeckotechnické revoluce sice výrazným způsobem pozvedlo naši průměrnou životní úroveň a umožnilo nám obklopit se zajímavými technologickými hračkami, vývoj společnosti ale za možnostmi technologií zaostává. Jsme stále otroky svých emocí a své biologické podstaty, čelíme velmi podobným problémům, s jakými se musely vyrovnávat předchozí generace. Korupce, zneužívání služebního postavení a populismus se objevovaly v politice starověkého Říma a čelíme jim i dnes. I nadále churavíme, stárneme a umíráme, i dnes se snažíme zakládat rodiny a obstát na pracovním trhu, zkrátka uspět v životě. Černé zrcadlo je seriál, který nastavuje obraz lidem v nepříliš vzdálené budoucnosti, zkoumá, kam nás mohou konkrétní vynálezy zavést, jak ovlivní naše životy a jak snadno mohou být zneužity. Technologie nemají morálku ani ideologii, vždy záleží na lidech, jak s nimi naloží. Protože ale k onomu zrcadlu přidali autoři seriálu přívlastek černé, je myslím jasné, že u nich převládá skepse, vize budoucnosti jsou znepokojivé a laděné do temných tónů. V některých dílech se sice objevují prvky ironie a komedie, ale je to humor jízlivý a černý. Úroveň jednotlivých povídek sice kolísá, jako celek si ale Černého zrcadla považuju a pokládám ho za jeden z nejzdařilejších počinů na poli televizní produkce sci-fi žánru. Celkový dojem: 90 %.

Spousta klasických westernů už dávno právem upadla v zapomnění, Zinnemannův snímek se ale dá označit za klasiku, která zaslouženě patří do zlatého fondu světové kinematografie. Western tady překračuje své žánrové mantinely a posouvá se spíš do roviny psychologického dramatu. Je studií lidských povah, strachu, odvahy a odpovědnosti. Nebezpečný zločinec je propuštěn z vězení, jeho kumpáni se radují a očekávají příchod starých pořádků, vlády násilí a zastrašování. "Slušní" občané se bojí a někteří uvažují o odchodu. Jen jediný obyvatel městečka je připraven se bránit a snaží se u ostatních probudit kolektivní duch odporu. Ve filmu si užijete mnohem víc dialogů než panoramatických záběrů divočiny nebo krvavých přestřelek. Někteří westernoví fanoušci mají s tímhle kouskem problém právě pro absenci obvyklých žánrových klišé, já ho ale považuju za pozoruhodnou ukázku filmového kumštu. V pravé poledne je zajímavé tím, že se odehrává v reálném čase, při pohledu na pohybující se ručičky na hodinách se stupňuje napětí a vše prostupuje vědomí nevyhnutelnosti. Režie je zajímavá i jinak. Zinnemann si přál, aby film vypadal na první pohled jako klasický filmový žurnál se zrnitým obrazem a horším osvětlením. Opět se najdou tací, kterým to kazí jejich představy o filmové podívané, ale já neváhám nadělit 85 % celkového dojmu s tím, že nejsem fanouškem westernu, jinak bych mu přihodil ještě pátou hvězdičku.