Rimsy

„Každý rodič občas lásku přehání a děti zase bývají k rodičům nefér. A ani tam není potřeba ta nemoc,“ vysvětlovala Veronika Žilková pochopitelnost filmu i pro publikum, jež se v rámci rodiny s poruchami autistického spektra potýkat nemusí. Ale stačí to na opravdu dobrý snímek? Více zde.

Hrdinou příběhu je další z řady rozhněvaných mladíků. Debutující Tom Courtenay se správně vzdorovitým výrazem ztvárňuje mladého zlodějíčka, jenž v nápravném zařízení objeví nadstandardní talent pro běh. Neuspokojivý život za mřížemi s občasnou možností úniku prostřednictvím sportovních aktivit prokládají vzpomínkové flashbacky, v nichž se dozvídáme o mladíkově vztahu s přísnou matkou, umírajícím otcem a nakonec i o osudné krádeži, jež ho přivedla do problémů. Přestože při běhu, tomto symbolickém útěku před společností, zažívá chvilkovou radost (zdůrazněnou i použitím odlišného filmového materiálu oproti pasťákové rutině), stále si uvědomuje, že vlastně běhá pro někoho jiného; plní cizí sny a nežije svůj život. A s tím se rozhodně nesmíří. Více zde.

Zamyšlení nad traumatem, jež člověka dlouhodobě sužuje, je spojeno s příběhem psychiatričky pomáhající spíše druhým než sobě. Nad sympatickými jednotlivostmi však bohužel převažuje zdlouhavý, nudný a zaměnitelný dojem z celku. Více zde.

Kde zpívají raci je filmovým ekvivalentem bažiny, v níž se příběh odehrává – neživotná, zasmrádající a nenápaditá adaptace zadusává do země potenciálně silný příběh o traumatizované a zanedbávané dívce. Více zde.

Chaos je nepřítelem pokroku a v sebeovládání je krása, káže uhlazený Chris Pine (který je mimochodem rok od roku podobnější Jeffu Faheymu) ve své variaci na krále incelů Jordana Petersona. Antiutopický obrázek umělé společnosti ve stylu Stepfordských paniček se po necelé půlhodině začne povážlivě rozpadat, když si dosud spokojená ženuška Florence Pugh začne všímat podivností, jež se v tomhle středostavovském ráji odehrávají. Hranice mezi realitou a psychotickými halucinacemi se postupně stírá, a přestože film do konce spíše doklopýtá, rozhodně stojí za pozornost. Během sledování se totiž v určitých momentech sympaticky přibližuje znepokojivé atmosféře Uteč, Truman Show či bytovým hororům v čele s Hnusem. Postupem času je však stále jasnější, že režisérka Olivia Wilde společně se scenáristkou Katie Silberman chtějí předat sofistikovanější poselství, než jakého jsou reálně schopny – a tak snímek dál a dál vysvětluje a podkopává si nohy. Stejně jako předchozí dílo této dvojice Šprtky to chtěj taky se i To nic, drahá řadí k filmům, které svůj žánr (nyní tedy antiutopický thriller) nijak zásadně neproměňují, jsou však jeho zajímavým a audiovizuálně vtahujícím příspěvkem.

Kdy se z dobromyslné péče o dospělé dítě stává kompenzování vlastních minulých chyb? Nad tím by se mohli zamýšlet Julia Roberts a George Clooney v nové romantické komedii, složitá témata ale nakonec raději neotevírají a v tropickém ráji se jen přátelsky pošťuchují.

Hrdiny filmu jsou uprchlý vězeň a osiřelá dívka Liu, které osud nečekaně spojí prostřednictvím groteskního souboje o jeden filmový kotouč. Oba od začátku charakterizuje především nezlomná vůle a zarputilost, s níž okrádají jeden druhého o zdánlivě bezcenný kulturní artefakt. Dospívající rozčepýřená zlodějka a mlčenlivý mukl jinak žádné výrazné vlastnosti nevykazují, spíše se snaží na sebe neupozorňovat a nenápadně se proplétat mezi stíny společnosti, na jejímž okraji se nacházejí.

Druhé pokračování 365 dní je tak nudné, trapné a hloupé, že i Slunce, seno, erotika je vedle něj etalonem kvalitní lechtivé zábavy. Více zde.

I díky hrátkám s flashbacky a fantaskní představou paralelního vesmíru, v němž George nikdy neexistoval, působí vyprávění filmu dodnes zcela svěže a 130minutová stopáž rychle utíká. Jistě též kvůli této tvůrčí odvaze se snímek v poválečných kinech velkého úspěchu nedočkal, což podtrhly i rozpačité kritiky. Na svou slávu si musel počkat až do poloviny 70. let, kdy se z něj kvůli propadlým licencím stalo volně šiřitelné dílo – na což televizní stanice zareagovaly stovkami repríz ve vánočním čase. Dnes si už zámořské Vánoce bez Caprovy klasiky nelze ani představit, ale připomenout si tento neustále skvěle fungující a žánry překračující snímek se vyplatí v kteroukoli roční dobu. Více zde.

Neobjevný a občas repetitivní dokument o nejlepším střelci naší reprezentace je příjemnou a funkční podívanou, která atraktivním způsobem zpracovává to nejdůležitější z kariéry Jana Kollera. Více zde.