Rimsy

Příjemně plynoucí romance, která si postupem času ukousne větší krajíc, než jaký dokáže divákovi přežvýkat. Melancholická atmosféra a výborná hudební stránka však naznačují potenciál nenápadného filmu, kterých bychom rádi viděli i víc. Více zde.

S nedostatkem lehkosti a nadhledu, ale také zjevným porozuměním tématu a snahou jej adekvátně zachytit. Právě tak vytvořil Šimon Holý svůj celovečerní debut, který bude pro leckoho moc artový či generačně nepochopitelný, přesto je však ve své skromnosti značně sympatický. Více zde.

Opatrná revoluce a důstojné zakončení další bondovské etapy. Po více než roce a půl odkladů kvůli pandemii byla očekávání na maximu, což je pro mě trochu problém: Stále se totiž jedná „jen“ o bondovku, čili korálek na nekonečném a nutně stále třpytivém diamantu. Formálně i vypravěčsky se tedy Fukunaga i jeho tým scenáristů drží poměrně na uzdě a styl se neodchyluje od předchozích Craigových dobrodružství. Občas zaujme příjemně sestříhanou akcí či žánrově nejednoznačnými scénami, především je však patrná snaha konečně ukončit Bondovo trápení – Craig se totiž od Casina Royale propadá do větších a větších depresí, každý další snímek nachází nové dno jeho ztrápené duše a završení pentalogie není výjimkou. V rámci nutných, jakkoli poměrně konzervativních mantinelů představuje Fukunagův příspěvek podařenou bondovku, kterou výrazněji sráží snad jen značně přepálená stopáž a nedostatečně využitý Rami Malek, jenž do kánonu bondovských záporáků sice bez problémů zapadne, ale vzpomínat se na něj nebude. Celý film je na tom ale o něco lépe a kvalitativně se pro mě zařazuje na poctivou bronzovou příčku Craigových bondovek.

Zajímavý námět trpí neuspokojivými scenáristickými i režijními rozhodnutími, jež z příběhu o dětech ve světě bez rodičů činí nikam nevedoucí nudu. Více zde.

Jiní tvůrci by se mohli zaměřit na úřední selhání či četné sociální nespravedlnosti, s nimiž se hrdinové museli (a ještě i budou muset) potýkat. Česko-pákistánská režijní spolupráce sledující dva odlišné světy, jež se občas šťastně spojí, však chce říct něco mnohem čistšího a neokázalejšího. Čtyři roky trvající natáčení se podařilo přetavit v nenápadný, ale velmi sympatický vztahový dokument. Více zde.

Ani v přírodě 21. století nenajde člověk klid a odpočinek, ale jen další práci a starosti. Tomáš Vorel ušel od města až příliš dlouhou cestu a namísto hravé romantické komedie přináší bezvýchodné sociální drama ze současného českého venkova. A tolik potřebné vystřízlivění z makabrózně-lihového oparu nepřichází. Více zde.

Nestřídmý festival zbytečných digitálních potvor a motivačních hlášek? Legenda o deseti magických kruzích, které si lidé nasazují na zápěstí, má spoustu trhlin, jež by jí člověk i rád odpustil. V jádru je totiž sympatickým rodinným dramatem, zlehka vykrádajícím třeba Hvězdné války. Jenže jeho obal svou přebarvičkovaností a leckdy pochybnými triky připomíná spíše Velkou čínskou zeď, což by samozřejme odpovídalo marvelovskému záměru s vytvořením neskrývaného vývozního artiklu. A to se daří, jelikož produkční hodnoty jsou po většinu času vidět. Ovšem laciné využívání čínské mytologie, nadbytek klišé a hlavně patetické výlevy, které časem převáží nad vším, bohužel taky. Kvůli přepálenosti se nakonec jedná o překvapivě nudnou marvelovku, která krom neokoukaného prostředí nemá co nabídnout.

Tak to vyšlo. James Gunn se utrhl ze řetězu a servíruje brutální eRkové akce a hromadu bizarního humoru. Zatímco v druhých Strážcích Galaxie se zdálo, že se jeho styl možná pomalu vyčerpává, tady se mu podařilo využít mnohem drsnějšího a odvázanějšího materiálu, v němž si mohl dovolit v podstatě cokoli. Krev stříká všude kolem a snad každá z postav se dočká své stylově natočené akční scény. Film dvě a čtvrt hodiny baví, nenudí… a pak skončí. Temnější tóny, o které se (nejspíš) pokoušel Ayer, tu nemají prostor, osudovost je přebita přepáleností a kromě jedné anti-establishmentově laděné sekvenci je snímek oproštěn o jakýkoliv myšlenkový přesah. Pro mě je to nedostatek, ale většina diváků s tím nebude mít problém. Koho z nedávných blockbusterů urazila tupost Rychle a zběsile, rozháranost Black Widow či nevyhrocenost Expedice: Džungle, bude u Sebevražedného oddílu spokojen – kampaň slibovala vtipnou akční jízdu a přesně takový produkt se podařilo dodat.

Thajský mystik s nevyslovitelným jménem Apichatpong Weerasethakul se vrací ke svým oblíbeným tématům spánku a přírody, aby diváka na dvě a čtvrt hodiny uvrhl do nejistoty, kde se nachází hranice mezi realitou, snem a možná ještě něčím dalším. Tilda Swinton v roli Britky toulající se kolumbijským Medellínem i vesnicemi v náhodných intervalech slyší silné údery, jejichž původ se možná ani nenachází v realitě. Tajemná zápletka nevypovídá nic o vpravdě náročném a nediváckém stylu, který od diváka vyžaduje velkou trpělivost – a odměna na konci je stejně prchavá a nejednoznačná jako celý snímek.

Druhý film Jana Němce se znelíbil prezidentu Novotnému natolik, že byl obratem zakázán. A není se čemu divit, podobnosti s o chvíli mladším Hoří, má panenko jsou nepřehlédnutelné. Sedmero obyčejných lidí se po pikniku v lese ocitne na opulentní hostině tajemného boháče, rychle se však začne ukazovat, že účast na téhle veselici vyjde všechny hodně draho. Hra s vyprázdněnými dialogy je dodnes zábavná, stejně jako hádání, které nevinné dialogy ve skutečnosti odkazují ke zrůdnostem komunistického režimu z jeho první dekády vlády. Občas je vyprávění příliš abstraktní, jindy zase moc doslovné, pro příznivce syrového pozorování národního naturelu ve Formanově či Papouškově duchu je však Němcova stylisticky umírněná druhotina tím pravým.