Frankie

Marne si vzpominam na film, ktery by me nekdy v minulosti prinutil tak silne se zaobirat myslenkou na opusteni kinisalu. Harry je nudna, rozbredla a egoisticka selanka o "konci sveta", ktera podlehla presvedceni o sve zasadnosti a dulezitosti. Vyprazdnenost tematu, ktery tu hraje na notu omseleho antitotalitniho varovani, onde na romanci telenovelistickeho typu, jinde na filmovou osmismerku, kde se spojuji sokujici fakta s danbrownovskym lustenim mystickych symbolu a hledanim kouzelnych predmetu, je umocnena jeste nepatricne prkenymi herci, sterilnimi pasazemi a proslovy o nejvetsim svaru vsech casu. Vnucuje se otazka, proc autotori rozdeluji knihu ktera nema co vypravet na dve casti. Vnucuje se otazka, cim je filmovy fenomen Harry Potter, kdyz je to nyni uz pouha hlopoucka nekonzistentni hmota, zabalena v leskle temne cerne cool barve. S hezkymi plakaty. A jednou hezkou carodejnici.

Tam kde Tristovka bodovala plitkosti, tam Strazci drzi pevnou ruku a exceluji suverenitou, ktera se nedostavala bojovnikum u Thermopyl. Pritom tech proklinanych zpomalench zaberu je zde co do metraze mozna jeste vice. Pro jejich vetsi pribehovou "smysluplnost", nekonecnou vizualni opojnost a poutave komentarove podbarveni ale nepusobi jako vycpavka rezisera, jenz trpi akutne rozbujelym kontem a neurotickou snahou ho do mrte vyuzit. Tohle je jiny Snyder................................. Bezmala tri hodiny plne inspirace, plne dobre az vyborne napsanych charakteru, skveleho antre a nesouci pribeh, nikoliv vypln na nedelni odpoledne ci ne zcela zdarene filosoficke cviceni jako tomu bylo u Arafonskeho doslovne Fontany. Zanrova ideologie stavici na uzce vyprofilovem a demaskovanem zapornakovi byla tentokrat uz zcela bez kompromisu vyhrazena otevrenou mnohaurovnovou drobnokresbou (v ramci moznosti) kazdeho jednotlivce. Nebyt obcasnych vycpelych dialogu starych jako kinematografie sama, jenz by zaslozily prostrihat, spalit a rozprasit treba na Marsu, nebylo by snad ani co vytykat. ........................... Srovnanim dvou poslednich vyznamnejsich komiksovych adaptaci, Temneho rytire a Strazcu, nalezneme jeden spolecny bod, ve kterem se pozoruhodnym zpusobem oba filmy protinaji a tvori tak jednotu. Je to ve faktu obetovani se hrdiny, ne ve smyslu kazdodenni oddane sluzbe celku, ale v obetovani se spocivajici v dobrovolnem zavrzeni sebe sama ve prospech zrodu nove mytologie. Ve prospech funkcni metafyzicke lzi. Jak Temny rytir, byt stojici na trosku jinych zakladech, tak Strazci nam ukazuji novy typ hrdiny, ktery tvori, citi povinnost takto tvorit, aby byl spolecnosti zamitnut, vuci kteremu se defacto hodnoty noveho "radu" opozitne stavi. Proto me posledni zaber Strazcu tak hrozne vytaci.:)

Nebýt Batmanu, tak Nolen točí vlastně jakési rebusy, rozehrává hru na schovávanou s divákem, chce ho donutit divit se, bloumat a být neustále ve střehu. Jako v Dokonalém triku, dělá magická kejkle a po způsobů dobrých čarodějů nutí diváka myslet si, že umí měnit fyzikální i jiné zákony. A toto řemeslo ovladá skvěle. Ovšem stanout před oháknutym kouzelníkem člověka automaticky připraví na neočekávané a kouzelníkovi omezí šance očarovaného zbavit slova a jenom zírat. Nolen je odhalený čaroděj co umí čarovat, svá kouzla spičkově načasovat a na kratký čas přenést publikum za hranice běžných zkušeností. Schazí mu ale hloubka, která udělá z nahodilého triku záležitost fatalnější než jenom letargické večerní pobavení pro znuděnou ovíněnou smetánku. Nolanův Počátek zabaví, poskytne hadanku a na konci i šibalský usměv, ale nedokáže probudit dojem, že tu kráčí o cosi klíčového a osudem pozorně sledovaného. Ač se to zdá zvláštním, Počátku chybí jasně položené téma.

Slabé, slova o Duncan Jonesonovi jakožto o spasiteli scifi žánru snad radši úplně přehližím. Sam Rockwell nevládne snímku, jak by bylo zapotřebí. Jeho postava/y se plouží po scénách, nedokážou chytnou diváka za srdce a proto jeho rozostřená identita není hlavním tmelem příběhu, který nutí diváka těšit se na další minutu. Ani charakterová drobnokresba se nekoná, máme tu miliony kilometrů vzdálenou milující manželku i malé decko roztomile žvatlající "táta je astronaut". Udělat tak z Kevina nestandartně diktujicího mechanoida (ano, a opakovat jisté podobnosti s Odyseou) a zbavit se toho úděsného konce, který lidskému pokolení (pokolikáté už) navrací teplé souručenství humanity, mohl by být Moon i něčím více než jenom filmovým jarním nevinným vánkem.

Opulentne napadite a okouzlujici, škoda jen, že sceny "za" zrcadlem pusobi spis jako sobeská omalovánka tvořená pouze pro rozmařilost a veselí samotneho autora. Uplne vidim, jak se Terry opíji svou obrazotvornosti a střeštěně se v potrhlých šatech hihňá všem v okolí a hedonisticky velebí svého genia. Je v tom ale pořád nevinnost sebe sama posedlého dítěte, proto se nemusíme myslím bát vstoupit do jeho světa a opíjet se chvilku s ním.

Pocit cizosti ve vlastnim svete a umeni skromne komunikace. Jednoduse zpracovana premisa, ktere je ale snadno podlehnout. Dulezite je zamitnout v hlave virici myslenky jake je toho vseho pokracovani. Tam se totiz opet stmiva.

Krajně znepokojivé, tak moc, tak přiliš krutá vypověď o závisti, soutěživosti a absenci pokory, že konec příběhu už pouze beznadějně strne v absurdním šklebu bavícího se boha pokušitele. "Skončil sem", triumfální povzdech, kterým Plainview stvrdí tragické vítezství jak nad "dobrem" kazatele Eliho, tak hlavně nad sebou samým.

Půdorys zápletky zjednodušený až hanba, ale to zpracování, to zpracování. Nerudný Clint ve světě, kterému už nerozumí a který nerozumí jemu. Clint hrdina, sympatický mrzout a nelítostný nepřítel. I nelítostný přítel. Film o oběti a vykoupení ve své nejryzejší podobě. Nádherný epitaf Eastwoodovi kariery, ať už natočí v budoucnosti cokoliv.

Svébytná absurdita jak obsahová, tak vizuální, která s každou započatou minutou čím dál úspěčněji mate divákův intelekt. Otevřený a značně divný intepretační rámec, jak je ale jeho špatným zvykem, i tady dokáže nejednoho diváka znechutit.

Působivě, možná přespříliš názorně, zpodobněná kolize člověka s vědomím smrtelnosti. Arafonski si vypůjčil vizuální i symbolické formy z všemožných filozofií, tu ukáže budhistický posed, tu majské představy o podsvětí, onde biblická podobenství. Možná obchodní tah, možná snaha o toleranci. Nad vším tímto myšlenkovým kvasem a vytrvalým obrazovým omračovaním se ale tyčí citlivý komorní příběh ze současnosti. To ostatní se zpětně může zdát zbytečné a mysticky přearanžované. Složité ve smyslu precizně vložených detailů, naboženských odkazů, podobností a volených záběrů určitě, na úrovni "filosofických východisek", kde si procházíme pozicemi zapření-hněvu-vyjednavání-deprese a přijetí ve zhustěné formě, už zřejmě tolik ne.