Frankie

Třetí Cohenovo alterego a druhý úspěch. O něco odvážnější, nikoliv však samoúčelnější než Borat. Závěrečný orgiastický výjev bezpochyby vstoupí do dějin kinematografie.

Podobné výpovědi si osobně povinně ordinuji, i když pro mě představují krajně (!!) nepříjemný prožitek.

Bez příkras zkonfrontovaný idealizovaný svět porodní asistentky Anny s nemilosrdným a brutálním podsvětím. Čím Cronenberg i přes diskutabilní scénář s jednou možná trochu nadbytečnou pointou ale boduje, je uveřitelnost celého příběhu, čemuž kromě pomalého rytmu vyprávění, jenž byl paradoxně u předchozích Dějin násilí vyloženě nezvládnutý, přispívá skutečně fantasticky vedený herecký ensámbl, především jeho mužští zástupci. Mortensen definitivně zhasl svoji auru hraničáře Aragorna a zde se proměnil do skutečného mafiánského anděla smrti. Ne proměnil, on se jím stal. Co jinak skvělý zážitek shazuje, je jistá předvídatelnost a nevyhnutelnost, karty jsou rozdány již brzy po začátku a co se vznáší nad divákem až prakticky do konce jsou zejména otázky týkající se motivů Nikolaje a citlivě dávkovaných úryvků z deníku zesnulé Taťány.

Intenzivní zpodobnění zoufalého boje jedince se zvrácenou institucí, jejiž obsah vytváří zase pouze a jedině další jedinci. Co mi trochu scházelo byl společenský rozměr Erikova snažení a jeho promítnutí do podoby a vnitřního procesu ve společesntví internátní školy. To zde víceméně absentuje, a jakési konečné vítezství v duelu s nejvyšším studentem školní rady Silverheilmem sice katarzi dostatečně zajišťuje, bez ukázané hroutící se legitimity zlovolného režimu jakoby nebyl obraz úplný. Jak známo, kde je ohrožena moc, roste násilí, má tedy smysl postavit se na odpor, nebo se zařadit poslušně do řady a "dělat si to tam po svém"?

Ani na okamžik nenudící konverzačka, pod jejiž povrchem se rozehrává hra o absurditě, nesmyslnosti a vášni jako východisku z duševního sevření. Ani tak ctižádost, jako spíš zoufalství vede Chrise k troufalému hazardu s nově nabitým sociálním statusem a čerstvou rodinou. Allan je moudrý muž a ví, že štěstí nedělá šťastného člověka, zároveň dokazuje absolutní nemožnost nahlédnout božský (master)plán kýmkoliv z nás.

Asi ne všechno co funguje v knize musí fungovat i na plátně, jinak si pověst předlohy Patricka Süskinda nedovedu jako její nečtenář příliš vysvětlit. Problémem je hlavně rozpačité podání hlavního charakteru, který si klestí bezskropulí cestu ke svému vyššímu smyslu (tak jak mu rozumí on), není ale příliš jasné, proč podstupuje takové oběti, k čemu ve skutečnosti směřuje, zda činí určité vykoupení, nebo zda se jedná pod vlivem excitované animální smyslové schopnosti (čichu) o jednoduchý kolaps rozumu a zvířecí touhu uspokojovat svou netradiční potřebu. Je poháněn sexuálním chtíčem? Čím pro něj byla láska, byl plochy emočně, co signalizují na závěr ony modifikované retrospektivy? Jeho i každý jiný genius jde defacto vždy proti společenství, zde není ale žádná omluva pro vraždění. Pomíjiví okamžik nirvány je prožit za příliš vysokou cenu, navíc ve své krátkosti a "zmámenosti" se prakticky rovná kterékoliv umělé lži/nepravdě prožité za hranicí běžného vnímání ........................ Závěrečné vyústění nás okrade o katarzi, ač se snaží o explicitu sebevíc (možná právě proto). Ono nejde o parfém, o dokonalou vůni, vím to, jen mi mezi mými průměrně vyvinutými smysly unikla ta alegorie, skrze kterou ke mně měl Jean-Baptiste promlouvat................. Přesto je film zajímavý a měl by být diváky shlédnut, perfektne pracuje s divakovou schopnosti recipovat vůne pouze z oblasti jeho imaginace, a daří se to pozoruhodně.

Výrazněji než je běžné zde chybí pomocný manuál v podobě původní knihy. Je citít nemálo rozporů a nejasností, které se nepodaří filmu jakkoliv rozklíčovat, a to je škoda, neboť se vytrácí vyšší rovina snímku(proč?).

Jsoucnost projektu odkazuje k neautentickému bytí nižších stupňů spirálovitého evolučního rámce každého samozvaného intelektuála a přeangažovaného floutka. Jejich postuláty jest spojeny s anticipačními tendencemi přehršle filosofických škol včetně těch poststrukturalistických i sofisticky relativistických dávných antických časů před klíčovými zlomy variujících eónů. Tím se vytrácí názornost a dopad paradigmaticky laděných syntéz Husserlovského typu absolutní reflexe! Budu si dávat bacha ať mě žádný nekousne.....;o)

Pennovo mistrovství, poněvadž být tak blízko kýče a nesmočit v něm ani stojan od kamery je skutečně obdivuhodné. Jeho zasvěcovací "walk movie" své ustřední postavě propůjčuje pochopitelnou motivaci, dynamický vývoj i srozumitelné poselství, to vše umocněno emocemi nabitým zpracováním. Je mi jedno, že to třeba neodpovídá zcela skutečnosti, protože pak by síla sdělení vyprchala jak pára nad hrncem. Zřejmě od dob prvních městských států člověk s melancholií v oku vzhlíží k divokým předkům v touze osvobodit se od tíživých pout společenských norem a nabýt tak své pravé já, emancipované pravdivé bytí. Můžem se jen ptát, zda takovou autenticitu života lze získat pouze svéřepou společenskou revoltou a odvahou risknout to nejcennější - svůj život. Stejně tak se můžem otázat, zda je nebezpečnější "iracionální" příroda, či "racionální" noční Los Angeles. A konečně, samotná závěrečná montáž bere dech.

S počtem promile v krvi roste i prožitek ... spolehlivě!