Alyssa na hrad, pod každou její větu bych se podepsala. Holden do prdele. I mikroorganismy v ní by se vypořádaly s minulostí inteligentnějš než on. Když pominu fakt, že minulost může mít pro někoho větší význam než přítomnost, i tak je nad moje síly akceptovat Holdenovu potřebu nacpat minulost do jedný nebo druhý škatulky. A to i přesto, že ví, že ani přes jednu mu vlak nejede. Jeho naprostá demence zahrabaná pod vizáží citlivýho inteligenta mi zkazila nejen celej film, ale i zbytek večera.
Maličko tomu chyběl vocas, řekla bych, takovej ten zpětnej šleh. Nicméně to krásně a nenásilně rozšiřovalo mysl, padlo několik vět hodných zamyšlení, proběhlo několik okamžiků hodných závisti. Byla to barevná a líná pohoda. Klidně bych zašla znovu, jenže pocit, že produktivnější než chodit se dívat je nebránit se zažívat, je teď zase o něco silnější. ...Zašla jsem znovu.
Takovýhle příběh do 94 minut nedostanete jinak, než že vynecháte veškerou všednodennost a dávkujete jeden významný okamžik jejich životů za druhým. Vznikne tím intenzivní pocitová mozaika, poskládaná z citlivých vět a prožitků, které se vás nemůžou nedotknout. Všechno vynechané odpouštím, protože způsob, jakým se to dotýkalo mě, byl vyjímečně hezký.
One smith show aneb škoda že mladý pán nebyl trošíčku starší. Jinak líbilo, myšlenka pěkná,
příběh pěkný, tělo pěkné, pejsek také pěkný a temnošlápci zdařilí. Jako katastrofický celek
chuťově i barevně vyvážené. Vařečku bych tentokrát dala černým.
Seřezala bych na jednu hromadu všechny, který si myslí, že všichni se posadí na zadek z toho, že oni se neumí vyjádřit jinak než tklivou básní a jsou táák nepochopený. A to všechno vinou Davida Thewlise, kterej svýho Paula Verlainea střihl tak přesvědčivě, že mě opravdu vytáčel snad v každym záběru. Klobouk dolů, oběma pánům se zadařilo.
pod návalem momentálních čerstvejch dojmů .. holt když musim tak musim a poserte se. Tohle je Majdalenka a tohle Apolenka - s Veronikou :)))) taky za nepřekonatelnýho Karlouše, jehož cesty jsou nevyzpytatelný a on to dobře ví a hlavně za to, že to vůbec vzniklo. Ne že bych to sledovala pravidelně, ale i pár minut může bejt stoprocentních. A tyhle minuty mýho drahocennýho života rozhodně byly, kamarádi.
Mam to štěstí, že můžu přemýšlet kolik bodů dám, namísto bolestnejch schýz, jestli ji
milovat nebo nenávidět, jestli mi život ničí nebo obohacuje a tak dál. Nezúčastněni ji můžeme obdivovat a zamilovávat se do ní, pro zúčastněný peklo na zemi.
Obsah filmu společně s nejvýstižnějšim názvem, jakej jsem kdy slyšela, pro měl byl jasnej plnej počet, takže jsem do kina vyrazila vlastně
jen abych se v tom utvrdila. Jenže - téma jak blázen a přitom jsem si z kina odnesla jen obrázek
vyplašenejch očí a naběhlejch žil. A brouka v hlavě, proč mi P.S. Hoffman, to nadpozemsky slizký prase, přišel tak charizmatickej.
Možná za pár let, až bude co rekapitulovat, až bude co měnit, až budu moct litovat.
Teď za otázky, který vracejí na zem a který jsou svojí jednoduchostí ty nejtěžší. Rozumim potřebě klást je
a slyšet na ně odpovědi. A taky za nádherný obličej Al Pacina.
Pohádka tisíce a jedné lži. A manipulace. Hnus, jenže lidskej, každodenní a přirozenej.
Chvílema jsem měla pocit, že Catherine Keener neměla čas, a je to dobře, ač ji mám ráda. Protože
dívat se na Lisu Kudrow byl zážitek.
Některý český filmy se fakt vyplatí, i mně, letitýmu odpůrci - třeba zrovna Výlet.
Nevim, jestli je to Alicí Nellis nebo tím, že roadmovie mě prostě berou. Já bych
na tenhle výlet strašně ráda vyrazila s nima, jako zúčastněnej pozorovatel bych
se za nima táhla jak smrad a spokojeně se pásla na jejich radostech i starostech.
Fuj to bylo milý! Mimochodem máloco je tak sexy jako chlap, který se vám dívá do očí a říká, že je sexy.
Bavila jsem se čím dál víc a čím dál líp a nijak zvlášť mi nemrzí ani nepřekvapuje, že jsem byla ušetřená detailních rozborů dětských duší po tom, co prožily. Jednu hvězdičku bych nejradši dala i sama sobě za to, že jsem se vykašlala na všechny tyhle komentáře a dala tomu šanci. A že se mi to sakra vyplatilo.
Vše o Jennifer, která mi z filmu svojí nadprůměrnou krásou udělala jen průměrnou podívanou, bylo řečeno. Takže už jen dodam, že život je boj, tak ahoj.
Protože je to provařená klasika a já mám provařenou klasiku ráda. Žije si svym životem, nezávislá na kvalitě, žánru ani stáří. Žádný jiný důvod to nemá - ani Marilyn, ani Tonyho, ani Jacka.
Musela jsem se usmívat při vzpomínce, jak mě kdysi u přijímacího rozhovoru rozhodilo, že musím mluvit přísně spisovně..
4* za to dokonalý všudypřítomný psycho, který se ležérně opíralo o zeď v každym okamžiku v každej místnosti.
Tohle je vyprávění o transpakárně a zranitelnosti,o touze a potřebě být někdo - nikoliv něco.
O nechuti být otcem a neschopnosti být matkou a především o neovlivnitelné funkčnosti tzv. vlastní krve.
Odvyprávěno s milým humorem, šarmem, lehkostí a nenuceností - a právě proto tak úderné. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidský film, to vím jistě.
Jo jo, láska - "tisíckrát obehrané téma, klasická obehraná nuda,ničím původní a přínosné" a tak dál a tak dál..
Z každýho příspěvku tady by se dala vytáhnout minimálně jedna definice. A i proto, že jsem ještě další tři dny nechodila s broukem v hlavě a nevytáhla deset cigaret na zklidnění, se mi to líbilo. A ani já se za to nestydím, freddy.
No sice vůbec netušim proč to vlastně vzniklo, ale přišlo mi to téměř dokonalý. Jak řekla má ségra – Jo, to je přesně typ filmů, na který ráda chodím! :) Upřímně, váhám mezi 4 a 5*, chvílema mi to přišlo trošku přehnaný.. P.S: Angelino, jestli tohle čteš, fucking god (kristova noho), nažer se!! Byla jsem z tebe mírně nervózní. Ahoj.
Jejda to byla prča! Já chytla jen přerod dívky v ženu a chlapce v muže a bylo to tááák miloučký a vtipný.. Asi 10 minut jsem stála s kafem před televizí a tupě se usmívala. „Mým“ deseti minutám Modré laguny nemůžu vytknout absolutně nic!
Já se na těšila skoro rok. A nedostala jsem chuť ani na kafe, ani na cigáro. Zato už se nemůžu dočkat, až někde zaparkuju ke stolku, objednam si cuba libre, zapálim cívku a v klidu si vyslechnu cizí, s p o n t á n n í rozhovor.
Vážně silný kafe. S každou minutou mě Sey šrouboval hloubš do křesla, jeho vlasy, jeho brýle, boty,
auto, pohled, úsměv,pohyby, gesta,.. všechno to bylo takový - hladký, bílý, tichý. Robin Williams zhmotnil
moji představu plíživýho zla. Civěla jsem na to chvílema bez dechu a přiznávám, že úzkost střídala paniku.
Vsedě, v křesle, u telky - milé.
Jurajko, děláš si ze mě legrandu? Už ti někdo vyprávěl legendu o kvalitě a kvantitě? Jsem laický český divák, kterýmu tvoje Bathory show evidentně určená nebyla – soudě podle anglických popisků, kterým jsem bohužel ne vždy rozumněla, se svými osmi lety němčiny. Ale to je jednoznačně můj problém, ne tvůj. Tvůj by mohl být spíš to, že ani 300 mega a 140 minut tvému historickému dramatu neodpáře všechny ty Hádej, kdo jsem, Pálí vám to, Romány pro ženy, Světla pasáže, VéKáVéčka a já nevim co ještě. A kdybychom si náhodou nedovedli zařadit Lucku Vondráčkovou, nechals jí pro jistotu jméno Lucie, viď? Ale ani tohle není tvůj problém, v cizině tyhle fláky neznají, tam by ti to mohli uvěřit. Jenže oni možná budou řešit tu zatracenou kvalitu a kvantitu. Nech si tu legendu vyprávět, Juraji, než se zase do něčeho pustíš.. Jedna hvězda Anně Friel a druhá Hansi Mathesonovi. Čímpak to asi bude, Juraji?
Ajaj,to bylo tak trapný, až mě to chvílema nutilo krčit nos a zvedat obočí zároveň. Určitě tuhle grimasu taky znáte,
přichází samovolně ve chvílích, kdy je vám trapně za ty ostatní. Taková vůlí neovladatelná křeč obličejových táhel.
Těžko říct, proč tenhle film vlastně vznikl. Atraktivita umouněné Cindy pro mužskou část je jistě neoddiskutovatelná, ale co jsem si sakra měla počít já, když to jediný, jakžtakž koukatelný - Alec*, furt čuměl jen na tu zaprasenou advokátku?? A už zase ta křeč - advokátka Cindy Crawford!!
No úplně nuda mi to nepřišlo. Trošíčku plytký možná.. Vlastně si moc nevybavuju o co šlo, ale to určitě ne proto, že by to bylo nudný nebo tak něco!! :)
Tak Angelika, markýza andělů.. Hmmm.. Anděl zatracenců, mnou zatracený po celá dlouhá léta mého dospívání a vzdoru všemu romanticko-historickému. Kostýmy?? Bléé :) Až teď jsem prvně viděla Angeliku celou, od začátku do konce. A? Dojetí, samozřejmě. Vzpurnost Angeličina, překrásně tvarované rty Joffreyovy a ta láska, ta láska..! Ty pohledy umocněné gradující hudbou.. A do toho všeho neustále se do mé mysli vtírající obraz rozněžnělé ŠKOPKOVÉ. Nádhera.
Nejsilnější okamžik? Jednoznačně vyprávění o psu, kterýmu do žrádla nasypali rozdrcený sklo. Kašlete na to, Amíci, točte dál romantický komedie a cajdáky typu Armagedon, ale už nikdy tímhle způsobem nezkoušejte podchytit něco skutečnýho. Prosím. Poplácávání statných amerických ramen se v tomto případě s dovolením zdržím.
Moje komentáře
Hledám Amy (1997)
Alyssa na hrad, pod každou její větu bych se podepsala. Holden do prdele. I mikroorganismy v ní by se vypořádaly s minulostí inteligentnějš než on. Když pominu fakt, že minulost může mít pro někoho větší význam než přítomnost, i tak je nad moje síly akceptovat Holdenovu potřebu nacpat minulost do jedný nebo druhý škatulky. A to i přesto, že ví, že ani přes jednu mu vlak nejede. Jeho naprostá demence zahrabaná pod vizáží citlivýho inteligenta mi zkazila nejen celej film, ale i zbytek večera.
Billy Elliot (2000)
Citlivý balet na drátech křehké rovnováhy mezilidských vztahů. Nemusí se vidět, stačí poslouchat, obraz byl bonusová perlička.
Vicky Cristina Barcelona (2008)
Maličko tomu chyběl vocas, řekla bych, takovej ten zpětnej šleh. Nicméně to krásně a nenásilně rozšiřovalo mysl, padlo několik vět hodných zamyšlení, proběhlo několik okamžiků hodných závisti. Byla to barevná a líná pohoda. Klidně bych zašla znovu, jenže pocit, že produktivnější než chodit se dívat je nebránit se zažívat, je teď zase o něco silnější. ...Zašla jsem znovu.
Tři do páru (2004)
Takovýhle příběh do 94 minut nedostanete jinak, než že vynecháte veškerou všednodennost a dávkujete jeden významný okamžik jejich životů za druhým. Vznikne tím intenzivní pocitová mozaika, poskládaná z citlivých vět a prožitků, které se vás nemůžou nedotknout. Všechno vynechané odpouštím, protože způsob, jakým se to dotýkalo mě, byl vyjímečně hezký.
Já, legenda (2007)
One smith show aneb škoda že mladý pán nebyl trošíčku starší. Jinak líbilo, myšlenka pěkná, příběh pěkný, tělo pěkné, pejsek také pěkný a temnošlápci zdařilí. Jako katastrofický celek chuťově i barevně vyvážené. Vařečku bych tentokrát dala černým.
Úplné zatmění (1995)
Seřezala bych na jednu hromadu všechny, který si myslí, že všichni se posadí na zadek z toho, že oni se neumí vyjádřit jinak než tklivou básní a jsou táák nepochopený. A to všechno vinou Davida Thewlise, kterej svýho Paula Verlainea střihl tak přesvědčivě, že mě opravdu vytáčel snad v každym záběru. Klobouk dolů, oběma pánům se zadařilo.
Comeback (TV seriál) (2008)
pod návalem momentálních čerstvejch dojmů .. holt když musim tak musim a poserte se. Tohle je Majdalenka a tohle Apolenka - s Veronikou :)))) taky za nepřekonatelnýho Karlouše, jehož cesty jsou nevyzpytatelný a on to dobře ví a hlavně za to, že to vůbec vzniklo. Ne že bych to sledovala pravidelně, ale i pár minut může bejt stoprocentních. A tyhle minuty mýho drahocennýho života rozhodně byly, kamarádi.
Gia (TV film) (1998)
Mam to štěstí, že můžu přemýšlet kolik bodů dám, namísto bolestnejch schýz, jestli ji milovat nebo nenávidět, jestli mi život ničí nebo obohacuje a tak dál. Nezúčastněni ji můžeme obdivovat a zamilovávat se do ní, pro zúčastněný peklo na zemi.
Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007)
Obsah filmu společně s nejvýstižnějšim názvem, jakej jsem kdy slyšela, pro měl byl jasnej plnej počet, takže jsem do kina vyrazila vlastně jen abych se v tom utvrdila. Jenže - téma jak blázen a přitom jsem si z kina odnesla jen obrázek vyplašenejch očí a naběhlejch žil. A brouka v hlavě, proč mi P.S. Hoffman, to nadpozemsky slizký prase, přišel tak charizmatickej.
Bobby Deerfield (1977)
Možná za pár let, až bude co rekapitulovat, až bude co měnit, až budu moct litovat. Teď za otázky, který vracejí na zem a který jsou svojí jednoduchostí ty nejtěžší. Rozumim potřebě klást je a slyšet na ně odpovědi. A taky za nádherný obličej Al Pacina.
Opilí slávou (2006)
Nejde mi psát o filmech Toma DiCilla. Mohla bych se ale hodiny šťourat v jeho postavách a přitom se do každý z nich zamilovávat. To jako jo.
Štastné konce (2005)
Pohádka tisíce a jedné lži. A manipulace. Hnus, jenže lidskej, každodenní a přirozenej. Chvílema jsem měla pocit, že Catherine Keener neměla čas, a je to dobře, ač ji mám ráda. Protože dívat se na Lisu Kudrow byl zážitek.
Výlet (2002)
Některý český filmy se fakt vyplatí, i mně, letitýmu odpůrci - třeba zrovna Výlet. Nevim, jestli je to Alicí Nellis nebo tím, že roadmovie mě prostě berou. Já bych na tenhle výlet strašně ráda vyrazila s nima, jako zúčastněnej pozorovatel bych se za nima táhla jak smrad a spokojeně se pásla na jejich radostech i starostech.
Život s Helenou (2004)
Fuj to bylo milý! Mimochodem máloco je tak sexy jako chlap, který se vám dívá do očí a říká, že je sexy. Bavila jsem se čím dál víc a čím dál líp a nijak zvlášť mi nemrzí ani nepřekvapuje, že jsem byla ušetřená detailních rozborů dětských duší po tom, co prožily. Jednu hvězdičku bych nejradši dala i sama sobě za to, že jsem se vykašlala na všechny tyhle komentáře a dala tomu šanci. A že se mi to sakra vyplatilo.
Žít po svém (2005)
Vše o Jennifer, která mi z filmu svojí nadprůměrnou krásou udělala jen průměrnou podívanou, bylo řečeno. Takže už jen dodam, že život je boj, tak ahoj.
Někdo to rád horké (1959)
Protože je to provařená klasika a já mám provařenou klasiku ráda. Žije si svym životem, nezávislá na kvalitě, žánru ani stáří. Žádný jiný důvod to nemá - ani Marilyn, ani Tonyho, ani Jacka.
Metoda (2005)
Musela jsem se usmívat při vzpomínce, jak mě kdysi u přijímacího rozhovoru rozhodilo, že musím mluvit přísně spisovně.. 4* za to dokonalý všudypřítomný psycho, který se ležérně opíralo o zeď v každym okamžiku v každej místnosti.
Terminátor: Příběh Sáry Connorové (TV seriál) (2008)
odpad!Lena Headey (TA Lena Headey z mýho Aberdeenu??) hraje Terminátorovo manželku nebo co to je v týhle stupiditě??? To bolí.
Transamerika (2005)
Tohle je vyprávění o transpakárně a zranitelnosti,o touze a potřebě být někdo - nikoliv něco. O nechuti být otcem a neschopnosti být matkou a především o neovlivnitelné funkčnosti tzv. vlastní krve. Odvyprávěno s milým humorem, šarmem, lehkostí a nenuceností - a právě proto tak úderné. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidský film, to vím jistě.
Jen blázni spěchají (1997)
Jo jo, láska - "tisíckrát obehrané téma, klasická obehraná nuda,ničím původní a přínosné" a tak dál a tak dál.. Z každýho příspěvku tady by se dala vytáhnout minimálně jedna definice. A i proto, že jsem ještě další tři dny nechodila s broukem v hlavě a nevytáhla deset cigaret na zklidnění, se mi to líbilo. A ani já se za to nestydím, freddy.
Wanted (2008)
No sice vůbec netušim proč to vlastně vzniklo, ale přišlo mi to téměř dokonalý. Jak řekla má ségra – Jo, to je přesně typ filmů, na který ráda chodím! :) Upřímně, váhám mezi 4 a 5*, chvílema mi to přišlo trošku přehnaný.. P.S: Angelino, jestli tohle čteš, fucking god (kristova noho), nažer se!! Byla jsem z tebe mírně nervózní. Ahoj.
Červencová slavnost (1995)
Vychlazená cola bez bublin.
Návrat do Modré laguny (1991)
Jejda to byla prča! Já chytla jen přerod dívky v ženu a chlapce v muže a bylo to tááák miloučký a vtipný.. Asi 10 minut jsem stála s kafem před televizí a tupě se usmívala. „Mým“ deseti minutám Modré laguny nemůžu vytknout absolutně nic!
Kafe a cigára (2003)
Já se na těšila skoro rok. A nedostala jsem chuť ani na kafe, ani na cigáro. Zato už se nemůžu dočkat, až někde zaparkuju ke stolku, objednam si cuba libre, zapálim cívku a v klidu si vyslechnu cizí, s p o n t á n n í rozhovor.
Expres foto (2002)
Vážně silný kafe. S každou minutou mě Sey šrouboval hloubš do křesla, jeho vlasy, jeho brýle, boty, auto, pohled, úsměv,pohyby, gesta,.. všechno to bylo takový - hladký, bílý, tichý. Robin Williams zhmotnil moji představu plíživýho zla. Civěla jsem na to chvílema bez dechu a přiznávám, že úzkost střídala paniku. Vsedě, v křesle, u telky - milé.
Bathory (2008)
Jurajko, děláš si ze mě legrandu? Už ti někdo vyprávěl legendu o kvalitě a kvantitě? Jsem laický český divák, kterýmu tvoje Bathory show evidentně určená nebyla – soudě podle anglických popisků, kterým jsem bohužel ne vždy rozumněla, se svými osmi lety němčiny. Ale to je jednoznačně můj problém, ne tvůj. Tvůj by mohl být spíš to, že ani 300 mega a 140 minut tvému historickému dramatu neodpáře všechny ty Hádej, kdo jsem, Pálí vám to, Romány pro ženy, Světla pasáže, VéKáVéčka a já nevim co ještě. A kdybychom si náhodou nedovedli zařadit Lucku Vondráčkovou, nechals jí pro jistotu jméno Lucie, viď? Ale ani tohle není tvůj problém, v cizině tyhle fláky neznají, tam by ti to mohli uvěřit. Jenže oni možná budou řešit tu zatracenou kvalitu a kvantitu. Nech si tu legendu vyprávět, Juraji, než se zase do něčeho pustíš.. Jedna hvězda Anně Friel a druhá Hansi Mathesonovi. Čímpak to asi bude, Juraji?
Jako štvaná zvěř (1995)
Ajaj,to bylo tak trapný, až mě to chvílema nutilo krčit nos a zvedat obočí zároveň. Určitě tuhle grimasu taky znáte, přichází samovolně ve chvílích, kdy je vám trapně za ty ostatní. Taková vůlí neovladatelná křeč obličejových táhel. Těžko říct, proč tenhle film vlastně vznikl. Atraktivita umouněné Cindy pro mužskou část je jistě neoddiskutovatelná, ale co jsem si sakra měla počít já, když to jediný, jakžtakž koukatelný - Alec*, furt čuměl jen na tu zaprasenou advokátku?? A už zase ta křeč - advokátka Cindy Crawford!!
Zeptej se prachu (2006)
No úplně nuda mi to nepřišlo. Trošíčku plytký možná.. Vlastně si moc nevybavuju o co šlo, ale to určitě ne proto, že by to bylo nudný nebo tak něco!! :)
Angelika, markýza andělů (1964)
Tak Angelika, markýza andělů.. Hmmm.. Anděl zatracenců, mnou zatracený po celá dlouhá léta mého dospívání a vzdoru všemu romanticko-historickému. Kostýmy?? Bléé :) Až teď jsem prvně viděla Angeliku celou, od začátku do konce. A? Dojetí, samozřejmě. Vzpurnost Angeličina, překrásně tvarované rty Joffreyovy a ta láska, ta láska..! Ty pohledy umocněné gradující hudbou.. A do toho všeho neustále se do mé mysli vtírající obraz rozněžnělé ŠKOPKOVÉ. Nádhera.
Soukromá válka pana Wilsona (2007)
Nejsilnější okamžik? Jednoznačně vyprávění o psu, kterýmu do žrádla nasypali rozdrcený sklo. Kašlete na to, Amíci, točte dál romantický komedie a cajdáky typu Armagedon, ale už nikdy tímhle způsobem nezkoušejte podchytit něco skutečnýho. Prosím. Poplácávání statných amerických ramen se v tomto případě s dovolením zdržím.