Othello

Mijazakiho v tom příliš nenajdete. Místo toho ale dostanete pečlivou rekonstrukci chlapeckých fantazií opírajících se o to, že boháči a aristokrati si staví svá opulentní sídla s desítkami tajných chodeb, propadlišť a posuvných zídek, která vám nabízejí k loupežným dobrodružstvím. Obecně přemýšlím, že by se mohl udělat zákon o tom, že superbohatí by svá bohatství museli mít uschovaná v nějakém velkolepém mansionu a bylo by legální je vyloupit, pokud byste se byli schopni dostat před všechny jejich ochranné mechanismy. Alespoň by všichni lapkové a boháči napnuli pozornost správným směrem. (jo a kdyžtak sorry, rošťácká povaha filmu se včera při projekci promítla do zadních řad, kde jsem si udělal takovou soukromou párty, v důsledku které si nepamatuju jak jsem se dostal z kina a proč mám rozflákaný mobil, tak pardon jestli jsem tam dělal nějakej bordel)

Je to hodně osobně rezonující film, protože Samotáři v Ondříčkově tvorbě mají roli toho snímku, ve kterém se ještě nebyl schopný úplně zbavit té zvláštní sklepácké karikaturnosti Šeptej, přičemž ale již s postavami, jejich vývojem, zařazováním do scén a hereckým vedením působí podstatně poučeněji a cílevědoměji. Paraleně s tím ten film ale byl vydán v době, kdy jsem já, celoživotní cajzl, dospíval a moje nezkrocené klučičí představy o divokém chaotickém životě dospělých NPCček v hlavním městě začaly být korigovány realitou prvních zakázaných výprav do hospod, klubů, dvorků a privátů za hranicemi povolených stanic metra. V jedno období jsme všichni školou povinní čekali na to, až v Praze objevíme ten cool bar, kde dělaj body shoty, budeme hulit trávu na zídkách pod Petřínem (v reálu to nejde, zeď je moc vysoká), ošmatávat se pod Nuselákem a být připraveni postarat se o strašlivě zaháknutýho chlapa co otočil auťák na střechu, případně půjčovat kapesník huličům zmláceným taxikářema. Objektivní kvality Samotářu jsou pak v tom, že se tak pečlivě zaměřují na všemožné dobově specifické aspekty i objekty období přelomu devadesátek, až působí jako současná retro nostalgia. Jakoby Ondříček se Zelenkou už tehdá věděli, že věci u kterých za dvacet let budeme kroutit posměšně hlavou, ale přitom na ně hezky vzpomínat. Není to asi úplně věrné zachycení toho konkrétího časoprostoru, ale pro mě je to věrné zachycení mých tehdejších prepubertálních představ o něm, což mi přijde dost hustý. Je ale také možný, že jsme tehdy pak prožívali často pubertu schválně dle vzorců, které jsme se naučili ze Samotářů, to těžko říct, člověk zas nad sebou nemá takovejhle nadhled. PS: když jsem již konečně viděl předchozí Ondříčkovo Šeptej a tím mi došel i význam kérky Tatiany Vilhelmový zde, tak můžu jen prohlásit, že Muchow je nezodpovědnej buzerant, jehož hraní na heteráka zničilo jeden krásný nevinný život PPS: Včera mi někdo v hospodě povídal, že postava Maciuchový je napsána jako Chaunova matka v Nejkrásnějším portrétu, což mi nikdy nedošlo a přitom to je vlastně naprosto jasný!

Na Laputě je trochu vidět, že příběh se kroutí všemi směry jenom aby bylo dosaženo těch důležitých vizuálních motivů, přičemž postavy jsou zde obecně trochu papírové. V druhém plánu ovšem vykresluje zajímavý svět jakési nedávnou válkou zplundrované země, která se nebyla schopna ještě společensky zotavit. V pohledech na býlím porostlou krajinu vidíme zarostlé obří krátery po artilérních útocích, země je provrtaná chodbami opuštěných, vytěžených dolů a charakter měst, staveb a infrastruktury napovídá k tomu, že v jeden okamžik docházelo v daném území k monstrózní, skokové industrializaci, jejíž produkty byly zjevně odvedeny někam jinam. Správní složky země jasně napovídají, že zde stále vládne armáda a nikdo se nestará o opuštěné komunity dělníků ponechaných k živoření v opuštěných průmyslových centrech. Mijazaki by v tomhle vykreslení dle svých slov inspirován svojí návštěvou Walesu během hornických stávek, kdy sledoval zchudlé komunity tvrdých mužů a žen bez naděje se bouřící proti arogantní, anonymní státní mašinérii, která jim sebrala všechno, čemu kdy rozuměli. Trochu hořké pak je, že jim ve svém díle může pak nabídnout akorát naději ve formě vzdušného zámku, díky jehož přítomnosti se vládnoucí garnitura zlikviduje ve své přezíravosti a hamounství sama.

Západní, nekriticky adorační vztah vůči Cestě do fantazie jsem vnímal zpočátku jako trochu přezíravost. Kolik si toho může nejaponský divák vzít ze zápletky, odehrávající se v lázních, kde se setkávají všemožní japonští kami bůžci, o kterých nic neví? Proto jsem si říkal, že to nadšení vychází primárně z toho, že je ten film zkrátka cool weird & fluffy. Samozřejmě přezíravý jsem se ukázal nakonec já, protože Cesta do fantazie je jednoduše další Mijazakiho politickou alegorií. V tomto případě jde o film antikapitalistický (ačkoli samotné zosobnění kapitalismu je zde nakonec s typicky Mijazakiovskou smířlivostí zkroceno a naznačeno, že tento systém je sice zlý pán, ale může být dobrým a pokorným služebníkem). Malá Chihiro je ponechána v nepochopitelném světě, kde jí nezbývá než se zařadit do otrockého pracovního procesu, který vám navíc iniciačně uzme vaši identitu. Zatímco anonymní božská stvoření se chodí rekreovat do lázní skrze okrasné průčelí se slavnostní branou, na druhé, temnější straně budovy jsou k její stěně přichyceny chatrná obydlí tvořící slum jejích pracovníků. Systém poháněný neustálým ziskem nakonec rozbije samotný mamon, kdy s vidinou rychlého bohatství se mohou všichni v lázních v satisfakci benefaktora přetrhnout natolik, až se jím nechají doslova pozřít. A v tomto celém příběhu pobíhá Chihiro ve snaze najít v tomto podivném chaotickém světě způsob jakým zachránit své rodiče, kteří se hned z kraje příběhu prožrali v nelidská prasata. Mijazaki vědomě přiznává v rozhovorech, že scénář se mu tak nějak dotváří sám až během natáčení a on předem jenom ví, kam ho chce dovést. Na Cestě do fantazie je to vidět hodně, protože se příběhově opírá o neustálé berličky typu náhodná věc dělá něco náhodně magickýho, co je potřeba aby se stalo aby se děj dostal nějak do týhle fáze. Záleží na vaší vůli k podvolení se takovému způsobu vyprávění. Byla někdy napsaná třeba na papíře scéna, ve které se hrdinka snaží zabránit tomu, aby tři poskakující mužské hlavy dostrkaly polomrtvého draka, který je vlastně chlapec, který je vlastně řekou, do jámy, zatímco jí klove do obličeje babo-vrána a za ní právě vyráží dveře přerostlé nemluvně, které je ale rázem proměněno v křečka, kterého po světě nosí bzučící pidi-ptáček, v což ho právě proměnila náhle se zjevivší poloprůhledná stařena?

Mnoho Mijazakiho filmů se opírá o téma dívčího dospívání, přičemž se v nich nebojí nadužívat lecjaká shōjo "dívčí" klišé, včetně všech těch květovaných luk, roztomile chundelatých zvířátek, hvězdnaté oblohy a twink princátek. V Porco Rosso se ale plně ponořil do vyjmenovávání těch nějkrásnějších chlapeckých klišé a já poprvé pochopil, co si většina nekritických obdivovatelů z toho Mijazakiho vlastně bere. Tohle překrásné dobrodružství o tvrdohlavém prasohlavovi, který si potrpí na klid, dobré víno, jídlo a vrnící motor svého báječného létajícího stroje mě tak strašně vrátilo do životního období, kdy jsem svoje fantazie ještě nemusel poměřovat s realitou a raději si nezjišťoval příliš informací o světě, abych si nejdéle udržel iluzi, že někde v Jaderském moři budu mít svoji pohodlnou ostrovní jeskyni, ze které v noci budu vylétat na skleničku do přímořské restaurace, kde budu konstantně, s cigaretou v koutku, odmítat ženy, jež do mě budou bezvýhradně zamilované. Věrně pak chlapecké mentalitě je na tomhle filmu tak sympatické, že protagonista se v jeho průběhu prakticky nikam nevyvine. Proč také? S pirátama má nepsanou smlouvu, že se vlastně lovci odměn s raubířema navzájem tak nějak potřebují, i ten americkej hejsek když dostane trochu do zubů, tak se s nim dá zase bavit a co se týče toho, že se kolem něj vyvíjej nějak dějiny, tak v tom nejdůležitějším má naprosto jasno. Nikdo doposud tak přesně nezaútočil na mojí klukovskou povahu. Slzičky ještě dlouho po titulcích. Totální bezbrannost.

V nějakých fázích života se dá obhájit, proč někdo napsal podobný scénář, ale věřte mi, že žádná z těch fází už není po maturitě. Mudrující povýšená esoterická sračka pro čtenáře časopisu Moje psychologie a lidi, co by mi na tohle řekli, že je to od mě logická reakce, když jsem štír. Genovese přijal svoji roli moudrého pozorovatele a hodnotitele těch směšných lidských charakterů, přičemž si zjevně velmi hlídá, aby se nikdy nedostal ze svojí maloměšťácké bubliny, která ho tolik miluje, protože se vykazuje podobně povrchním mindsetem jako on a jeho postavy. Jeho snaha o odhalení toho, že pod zdánlivě komplikovanou osobností jsme vlastně všichni jen marniví dobráci, je tak strašně arogantní, až se fakt nemůžu zbavit pocitu, že v rámci důkladné přípravy na natáčení by udělal nejlíp, kdyby si ustřelil hlavu. To je v pohodě, to můžu takhle napsat, on přece ví za mě, že to tak ve skutečnosti nemyslim. Nebo...?

Jako malý dítě jsem jednou pustil z ruky heliový balónek a s hrůzou jsem sledoval jak moji vinou stoupá kamsi daleko předaleko, než mi zmizí z očí. Nikoli za horizont, či někam pod hladinu, ale prostě se stane postupně tak malým, až přestane být vidět. Traumatizovalo mě to tehdy na hodně dlouho a od té doby jsem heliové balónky odmítal a i teď cítím úzkost, když kolem mě projde s jedním takovým malé dítě a já mám tendenci na něj začít řvát, ať ho drží pořádně. Dlouho jsem hledal nějakej vhodnej referenční rámec, do kterého si Safdiovic tvorbu (za seriálem sice stojí jenom jeden z bratrů, ale styčných prvků s jejich společnými filmy je tu spousta) zařadit. Odkud znám tyhle donekonečna se táhnoucí vyprázdněné dialogy? Tu potřebu prosit tvůrce, aby se z téhle nepohodlné scény posunuli už dál? To ztrácení se v mrtvých frázích, nepochopených rituálech, slepé přejímaní vzorců a ultimátní selhání bez přiznání? Je to Forman, je to Passer, je to Papoušek. The Curse je vlastě aktualizací a převedení československého nonovlné trapnosti do současného (amerického) společenského prostředí. Po tomto vzoru je The Curse pro mě jeden z nejintenzivnějších hororových zážitků o naprosté ztrátě identity. U scén z kroužku učícího lidi smyslu pro humor či když Whitney poslouchá přes dveře jak si její muž sám sebe představuje jako drsného tvrďáka, jsem si hrůzou rozkousal ruku na sračku.  Malý, malý, nejmenší, až prakticky neviditelný. Po posledním díle jsem se bál jít spát. PS: desetihodinová délka série je v tomto případě dle mě oprávněná, protože v komprimovanější verzi by to imo sjelo do takové té všední bezpečné satiry na angažovaný bohatý bílý jupíky, přičemž tohle k nim chce mít blíž PPS: místo Chrostophera Nolana bych spíš čekal, že seriál nadchne Wernera Herzoga

Já si možná až pozdě u Mijazakiho filmů uvědomuji, že se na ně dívám špatně, protože oni se tváří, že mě vedou nějakým příběhem, ale přitom ten příběh jakoby film po chvíli přestal zajímat. Mijazakiho filmy mají spíš něco jako výraz. Tato adaptace knihy Dianny Wynne Jones nebyla věc, po které tento režisér skočil ihned. Spadla mu do rukou v rámci nějakých Ghibli kreativních disputací od někoho jiného, přesto si ji hbitě upravil tak, aby zrcadlila jeho tehdejší odpor vůči americké invazi do Iráku i smiřování s vlastním stárnutím. Zastřešující konflikt je pak zde jenom únavným vrtochem marnivých vládců, zatímco samotné stáří přichází s nečekanými výhodami. Například, že už se příliš nemáte čeho bát a dokážete ocenit dlouhé pohledy do krajiny. Howlův kráčející hrad se sice zdánlivě odehrává v nějaké fantasy variaci na Evropu počátku 20. století, nicméně veškeré technologie i magie se zde projevuje naprosto náhodně jen pro to, jak je příběh potřebuje. Divákovi to tak nabízí znovu přijmout dětskou důvěřivou mentalitu, kdy při sledování nepřemýšlíte nad tím, proč se věci dějí tak jak dějí, ale prostě věříte, že všechno se prostě odehrává správně. (btw stejný osobní zážitek mám třeba u Nolanova Tenetu, kde vždy v půlce ztrácím nit a prostě se nechám jen důveřivě vést něčím, co mě přesahuje) A za to vás pak dokáže odměnit tou nejměkčí trávou, nejprůzračnější vodou a strašákem, která nakvap přispěchá s deštníkem, když se vztekle vydáte vydýchat do deště. PS: feminita panovnických postav mi nějak připomněla princátka z českých pohádek typu Neckář, Zíma a spol. PPS: u scény stoupání do schodů královského paláce jsem se neočekávaně skácel dvakrát smíchy ze sedačky. Přijde mi to divný, protože si jinak myslím, že Mijazaki nemá smysl pro humor.

"Paní Fourier je teď bohužel na obědě. Prý bude pryč celé odpoledne." Ok, je to francouzský film. Pokud se mi ho budete snažit obhájit, tak to prosím dělejte jazykem, kterým obhajujete filmy Erica Rohmera, u kterého také nechápu jak se něco po všech stránkách tak nekompetentního může těšit oblibě. Na tom jak vypadají poslední filmy Woodyho Allena, Romana Polanskiho, Pedro Almódovara či třeba Andrzeje Wajdy bychom mohli konečně vybudovat nějaký argument pro stavbu nějakého režisérského starobince, kde by si tihle zasloužilí umělci mohli realizovat sami před sebou, protože sami sobě stejně asi nejlépe rozumí, jinak jsou úplně už odpojení ze světa. Roli Pihrta by tam asi plnil ten Polanski.

"Nepřibližuj se, fízle! Ještě jeden krok a skočim!" "Už stojím." "No ale já stejně skočim, tak běž do prdele!" Při prvním seznámení s úsporně intimním herectvím Jana Čechtického, prospěvujícího si v autě veselou písničku zatímco zběsile točí volantem na rovné silnici, jsem si říkal, že s tímhle filmem ještě bude prdel. Následné dialogové etudy mezi přehrávajícími neherci, které působí jakoby z rozhovorů někdo náhodně vystříhal některé věty, mě mátly zdali jde o (sebe)vědomou aktualizaci papouškovsko formanovské vědomé trapnosti, dědictví sklepácké karikaturnosti nebo je to prostě jen špatně napsaný a špatně zahraný studentský scénář. Nikdo nikdy nemluvil nebo se nechoval tak jako postavy zde nebo ve Vorlově Kouři, ale přesto mají oba snímky v sobě zvláštní punc syrové autenticity, kterou rozeznává spíš podvědomí než vědomí. Vědomě se nedá pomoct tomu se občas bavit nad tou vyhroceností a sebedůležitostí všech a všeho, podvědomě to ale probouzí nějaké zaseté vzpomínky na to, jak jsme si v teen letech přesně představovali, že ten pražský život vypadá. V klubu mezi oranžovými stěnami, kde všichni hulej jak na cracku, pijou džus a isostar, opuštěný holky blouděj ulicema, spí se u kámošů na bytě, všichni tak trochu umělci, věřej v ufo, na pizzu choděj do Kmotry a při noční procházce kolem Kotvy si všimnete digitálního nápisu, že ve 4. patře otevírají novou videopůjčovnu.  Z osobního pohledu má ten film zvláštní naivní nevinnost. Úplně jsem zapomněl jaký jsme byli.