Othello

Jděte na to. Jsou tam výborné triky, docela dost akce a často se budete smát (na místech, kde to tvůrci chtějí). Při odchodu z kina budete mít plnohodnotný pocit, že jste se za 180,- dobře pobavili. A má to skvělýho mývala. Já už jenom jsem nějak unavenej tím, jak se Marvelu podařilo vyprofilovat cílového diváka a dělá naprosto to samý, co vždycky. Navíc když už se nemůžeme spolehnout ani na smrt důležitých vedlejších postav a povinná akce (která tu je sice viditelně drahá, ale nijak zvlášť dobrá) bude akorát přechodem mezi humornými scénami, tak jsem fakt zvědavý u čeho marvelovské blockbustery vykulminujou. Btw titulky k filmu čítají více než 500 jmen, a zhruba čtvrtina z nich dělal něco jinýho než seděla u počítače.

Závodní filmy moji sousedi prostě milují. Ten zvuk túrujícího motoru v mém basovém kombu je hudba pro jejich uši a snad jediný, který si může stěžovat je jejich smeták, jenž si v těchto případech několikrát potyká se stropem, ale pomalu si zvyká.Need for Speed je samozřejmě z hlediska příběhu naprosto debilní, ale divme se, s takovou cílovou skupinou. Tou totiž v tomto případě nejsou hráči hry, protože těm logicky nemůže dávat smysl, proč by chodili na film dle závodní hry, která efektně přebírá formální filmové postupy a v současné době je graficky srovnatelná s realitou (protože téměř neobsahuje lidi, ale pouze objekty). Navíc o nějakém filmovém rozšíření herního univerza nemůže být řeč, když hra žádné nemá. Film Need for Speed je primárně určen pro ty, kteří musejí mít a vidět vše, co pod danou sérii spadá - všechny hry, přívěsky, trička a na svym Renault Multipla mají samozřejmě také svěží nálepku Potřeba rychlosti. Největší devizou filmu je tím pádem fakt, že Scott Vaugh se scénáristy pochopili zadání a tedy celý děj se dá shrnout v podstatě do "hlavní hrdina jede někam, aby tam jezdil, čímž pomstí fakt, že když naposledy někde jel, tak jeho kamarád nedojel, zato úhlavní nepřítel přejel" Všechny postavy paradoxně strká do kapsy naprosto sežráníhodná Imogen Poots a zbytek je natolik nevýrazný a film se ani nesnaží z nich dělat nositele vyšší pravdy (narozdíl od posledních F&F), že centrem toho všeho je opravdu pouze ona jízda, která je nasnímána velmi obratně a tak jsem si ani nemohl příliš stěžovat, že jak mě osobně na závodech zajímají víceméně jen kolize, tady jich je povážlivě málo, protože opravdu zde jde více o ono ježdění. Jinak nevim, ale 178 dní vězení za pouliční závody, několik desítek přestupků, útok na veřejného činitele, a obecné ohrožení je celkem slušnej deal. Nehledě na to, že hlavní hrdina by se za volat asi už do konce života neposadil.

Mám schízu a tedy jsem měl připravený v hlavě komentář, který bude film hejtovat navzdory, pokud tomu střelim čtyřhvězdí a komenář radostný, kontrastní k tomu, že švihnu trojhvězdu. Jestli se mi v zásadě Kandidát líbil, tak případnýmu napadení budu čelit, že "ano, stačí mi nesmyslná vizuální opulence, rozostřené postavy v extrémně zpomalených záběrech opouštějící scénu, zbytečné náklony kamery i infantilní přeostřování z makra na celek bez jakéhokoli narativního ukotvení" (aka to se nám to točí, když jsme ukořistili REDku, že). Jenomže marná sláva, když tohle v post ČSR nikdo jiný neumí (čest výjimkám), co mám asi tak dělat? Karáskův debut je reklamou prosáklý nejen námětem, ale zejména stylizací, která je odporně pročištěná, čvachtá se v jednoduchých tvarech, designových interiérech, perfektně nakomponovaných záběrech a v síle gesta oproti síle slov. Takže vlastně zamrzí, že bylo třeba jebat se s takovou lokální, neobjevnou a překombinovanou zápletkou, zahlcenou postavama, který mi byly ukradený více než jakákoli budoucí volba prezidenta. Zejména na Slovensku. Nemluvě o zrůdném (slovenském) postsynchronu, který kdykoli se člověk díky formě odpoutá od té zhoubné provinčnosti, ho vrátí brutálně zpátky na zem. A ještě ho kopne do hlavy.

Moji Gansové mi rozumějí. To, že jeho verze klasické pohádky bude pro většinu milovníků decentního minimalismu vstupenkou do nejhlubších pekel bylo jasné od první rány klapkou, která ještě musela být tak chytře nastavená, aby ono klapnutí nerozfoukalo stovky okvětních plátků růží na naprášeném umělém sněhu. A vskutku až nebezpečně často se tu přeskočí hranice ultimátního kýče o několik kilometrů někam vedle Thomase Kinkada. Leč vzhledem k faktu, že už od začátku máme alibi, že se bude jednat o ilustrace k pohádkové knížce a na konci se ještě dozvíme, že se pravděpodobně jednalo o představivost prosté venkovské ženy, co má ráda svého vousatého muže a zahrádku plnou růží, můžu se vlastně klidně posadit a užít si každý ohavně přestylizovaný záběr, vypadající přesně tak, jak jsem si pohádkové říše jako malej fakan představoval. Což ze mě možná dělá latentního geje, protože toho kaučukovníku na umělé květy pro tento film bylo poraženo přeci jen možná trochu moc.

Za svůj filmový život jsem již bohužel viděl ledacos, aby mě smířlivá lidská komedie o střetu zakonzervované zkostnatělosti s nezávislou živorodostí na ploše jednoho domu a parku nějak výrazně stimulovala. Navíc v takto smířlivé formě s nesmělými pokusy o humor, které působí dojmem, že je někdo dopsal až během natáčení a hercům se do nich moc nechtělo. Potenciál komedie se u mě vyčerpal u nápisu "fuck the menuet", potenciál dojemného dramatu již před několika lety. Leč úvodní záběr je super.

Narozdíl od většiny galaxie netrpím syndromem náhodného úmrtí estetického ducha u rumunských spektáklů s devadesátkovými ikonami na přídi, protože v nich pořád vidím to nadšení hyperaktivních běčkařů, co maj plný kalhoty péra jenom z toho, že jim na to Van Damme v rauši kývnul, do roka natočí dvouciferný číslo akčňáků a za prdelí jim nestojí žádný kokot s noťasem a mobilem, kterej by jim vysvětloval, že tohle už je moc, tohle se líbit nebude a támhletudy cesta nevede. Assassination Game vlastně jenom svoji domnělou závažností se snaží maskovat fakt, že s podpisem smlouvy nejspíše dostali tvůrci od Jeana několikastranný popis toho, jak moc nebude hrát. S tim se dá ještě nějak smířit, ale nechápu, proč si někdo zve Adkinse s Van Dammem do filmu, když se rozhodne veškerý jejich kontaktní scény zabírat od pasu nahoru v půlsekundových záběrech. Poměrně bezskurpulozní zvrat v poslední třetině a hmatatelný Klaus Kinski syndrom ve scénách mezi otcem a dcerou, pardon chtěl jsem říct osamělým nájemným vrahem a sexy rumunskou prostitutkou to ale na tři zvezdy vyšoupou.

Hrozně mě těší, jak je ten film srovnáván se Se7en, protože ono i přes několikero podobností, zejména světlo, rituální ksicht místa činu, unavené zoufalství postav a v zásadě i pointu pachatelova činu se jedná o něco náročnější zážitek, který ti, co chtějí "na večer nějakou detektivku" si možná budou ještě dlouho vyčítat. Šedivá tíživost předměstského prostředí, neproniknutelnost podezřelých, neustále nasraný a tedy často iracionální protagonista řešící zločiny poměrně dost utržené ze řetězu, stopáž přes dvě hodiny, inu nic o čem budete vyprávět rodičům při obědě. Největší body ovšem Behandeling sbírá za neustálé přehazování štafety důkazů o tom, kdo je pachatel a mimo jiné taky za to, že má poměrně slušný koule. Respektive já jsem ve filmu takhle detailní ohledání umučeného dítěte už celkem dlouho neviděl.

Ano prosím. Je mi sice trapně, jak musím dát za pravdu všem hysterickým vyvolávačům, leč dvojka Raidu v současné nabídce, kdy se chodí do kina na žánrové filmy kvůli několika atrakcím a přehlíží se povinná vata je ve skutečnosti sama o sobě atrakce celá i při své úctyhodné ploše 150 minut. V mnohém tomu napomáhá ona exotičnost, která v kombu s mlčenlivým hrdinou, jehož jediné zapomatováníhodné výrazové prostředky mají zvyk rozprsknout nemalé množství hemoglobinu po místnosti, znemožňuje nějaké vehementní splynutí s postavou. Evans si to, jakožto Zápaďan uvědomuje, což je obrovskou devizou a pro ty, co o tom pochybují budiž klíčem závěrečné titulky, kde se vedle jmen herců objevují bojové insignie jejich postav. Ve výsledku je Raid 2 prvním filmem od trilogie Matrix, kde množství famozních kontaktních scén je zasazeno do relativně funkčního kontextu. Jinak ten film má neskutečný koule, takový věci, co se tady lidem dějou upomenou tak maximálně na současnou francouzskou kinematografii extrémů.

Je to přesně takové, jak to vypadá a pokud vás klišé kontrastu mezi racionálním vyhořelým žurnalistou a prostou dobromyslnou starší dámou z diváckého hlediska láká, dostanete naloženo přesně tak, jak to máte rádi, možná i nějaké to prádlo žehličkou popálíte, kočku nakrmit zapomenete, večeři připečete. Princip smíření a odpuštění, který je neustále podsouván je tak jedinou emocionální devizou filmu, která však zabere pouze na ty, kteří se ve smiřování a odpouštění rochní rádi. Sic to má potenciál konfrontace dámy, jejíž hodnoty jsou poměrně staromódní s mnoha situacemi, jež se jí osobně týkají a jejich tolerance je většinou devizou současného člověka (homosexualita, AIDS, imigranti), leč bohužel právě ona dobromyslná smířlivost ústřední postavy z toho všeho opět dělá srandovní báchorku, která největší esa z rukávu bohužel tahá v momentech, kdy téměř osmdesátiletá Judi Dench řekne nahlas "klitoris". Hvězdu přidávám za to, že jsem po asi 10 letech opět dostal k uším krásnou irskou nadávku "fecking eejit".

Na rozdíl od mnohých jak koukám mi bylo již dopředu jasné, že Hollywood neumožní Padilhovi prohajlovat se filmem, jak se mu dařilo v jeho slumských opusech, takže jsem ve výsledku nadmíru potěšen. A to zejména tím, že režijní rukopis a nesmírný talent na udržení dynamiky sekvencí, které by klidně mohly být postaveny na prostřihávání mezi třemi statickými záběry si stále udržel. Díky tomu je průměrná délka záběru delší než u většiny žánrových přívlastků a kamera tančí často v akčních sekvencích tak, aby si udržela přehled zdánlivě neukotvené akce, kterou udržují v mantinelech pouze kulisy (přestřelka v uličce, bojová zkouška v tovární hale, destrukce ED-209 v lobby). Přestříhávání z velkých celků, v nichž Padilha velmi rád snímá akci, jakkoli je to realizačně dost náročné do pohledu hlavního hrdiny, je tak hladké a nevytrhávající, že by mu to mohl kdejaký Brannagh závidět a vůbec mě to celý bavilo. Oproti předloze to sice postrádá to punkový opájení se destrukcí jak těla, tak materiálu, ale krom obligátních citací si zachovává i jednotlivé elementy, které ale rutinně nekopíruje a nachází si k nim vlastní alternativy. Jmenovitě například Robocop porážející mecha-guardy ED-209, jejichž palebná převaha je dorovnána opět nedostatečnou obratností, ovšem tentokrát je k jejich poražení využito právě i to jejich množství a tedy jejich taktická nedostatečnost.