Othello

První půle devadesátých let v Česku se z filmového hlediska vyznačovala vzestupem vizuálně výrazných snímků s velkými rozpočty od mladých nadšených režisérů, které však bohužel neměly v náhlé záplavě západních, doposud nedostupných titulů, kdovíjaký divácký úspěch (dále viz třeba Kouř, Akumulátor 1, první Renčové). Zároveň na nich bylo vidět okouzlení tvůrců právě západními tématy a přístupy, které nadšeně švédovali. Proto vznikly možná trochu mimoděk zvláštní zeitgeist filmy, které fungují daleko více pocitově a povrchově než že by měly nějakou hloubku, ale zároveň z nich prýští strašné nasazení, energie a radost tvořit, přičemž se stále odehrávají v zešedlých socialistických kulisách. Šakalí léta jsou filmem, který nijak zvlášť dobře vypráví příběh o něčem, co tu nikdy nebylo způsobem, jaký tu nikdo doposud nedělal. Vzniká tak mimoděk nějaké zvláštní universum, kterému se lze racionálně v pohodě ubránit, ale které jinak díky vynikající kameře, výpravě a scénografii (aka "úvod do hřebejkovské komunistické hnědi") lze zase nakrásně propadnout na té pocitové úrovni. S čímž my, bývalí kluci z pod Julišky, rozhodně nemáme problém.

Ukázkový příklad uvláčenosti a únavnosti normalizačního estrádního humoru. Plus k tomu ještě takové to slizké české poplácávání po zádech, brr. Někoho by pak mohlo překvapit, že se jedná o předchůdce, v současnosti tolik oblíbených, filmů postavených na popkulturních odkazech.

Z dnešního hlediska stále zajímavější (a z mého úhlu zasněnější) pohled na newyorskou ulici z přelomu 60. a 70. let jako kotle etnik, subkultur i společenských tříd. Právě realisticky nepřikrášlené vykreslení spodních pater živorodého velkoměsta je nejzajímavějším elementem filmu. Samotný Jon Voight pak na mě působil tak děsivě, že jsem se většinu času na to díval s vytřeštěnýma očima a peřinou pod nosem. Viděl jsem loutky, co vypadaly více jak člověk než on.

Nějak nechápu, jak se Schwentke po těch únavně nevybočujících hollywoodských blivajzech dokázal nakopnout k takhle radikální tmě. Der Hauptmann není oproti očekávání ironická satira o zlámané společnosti či klasickým 'agent v utajení' thrillerem, ale neúprosnou a místy až surreálnou studií o přijímání rolí a destruktivních důsledků lidových hierarchií. Vyústění v tom, že rachtající byrokratická mašinérie nacismu byla stále lepší variantou než lidové soudy, které v rámci oné ideologie dokázaly pracovat efektivněji, ale o to s hrůznějšími výsledky, jde hodně proti srsti současnému trendu vyzdvihování přirozené lidské inteligence a hodnot individualismu navzdory nespravedlivým zlým systémům. Zároveň se opírá o výborné kompozice a velmi kontrastní černobílou kameru (čím větší tma ve vaší místnosti, tím více z filmu uvidíte), která film posouvá k nepohodlnému pocitu známého z neuchopitelných hororů či nočních můr. "Všichni jste byli povýšeni. Vezměte si od mrtvých nové uniformy a seřaďte se do řady."

Další z Andersonových snímků vyprávějících o komplikovaných postavách, kterým přizpůsobuje svoji optiku vnímání. Pokud nejste schopní již vyvinout vůči filmu potřebnou empatii (třeba i za hranici vašich sympatií), absolutně nepochopíte, co po vás chce a pravděpodobně vás bude film šíleně iritovat. Ale pro vás naštěstí existujou ty ostatní filmy.

Je to sice ta obvyklá pražácká projekce venkovanů s Krobotem (TM), ale upřímně, kdo se na nás za to může zlobit po tomhle a tomhle. Naopak je podle mě třeba vyzdvihnout s jakou empatií film s postavami pracuje a jak je obhajuje jako prosté oběti krize maskulinity. Hasiči již dva roky nemají co hasit, nad nimi si létají letadla, kterých sami nejspíš nikdy nevyužijí a sem tam přijde z města nějaká nová povinnost, jako že třeba již nesmí kouřit v hospodě, ačkoli tam sedí dokola jen ti samý čtyři lidé. Není divu, že z flustrace si vyrobí nový životní účel, v němž mohou být za hrdiny a bojovníky. Rybanský perfektně pracuje se třemi atributy: 1) statickou scénou zaplněnou povědomými artefakty a s perfektně rozloženými postavami (pro bonusový humor se fakt nebojte pátrat očima po záběru); 2) zvukovým druhým plánem ("Můžeme si tady zahajlovat?" "Duranga!" , nelidský řev v pozadí, když protagonista prochází nervózně nemocnicí); 3) .....ty vole ten třetí jsem teď zapomněl.

Divadelní film je z principu špatně. Vždycky. Například protože obě média pracují na docela jiné úrovni herectví či prostředím. Špinar(y/a)ovo/é (sry nevim jak teď na to a wikipedia entry na přechylování příjmení je moc dlouhý na to, kolik mám zrovna času) pojetí protagonisty jako kombinace Rostislava Reidhardta z Jehovovy pomsty a účesu Jima Carreyho z Dumb & Dumber ale v první části lákalo na prvotřídní cringe fest, protože kombinace všeho výše zmíněného stojí za scénami, které ve své přehnané a upřímné jalovosti připomínají cutscenes z první Mafie. Na druhou stranu a ke svému vlastnímu překvapení, jsem zjistil, že se autorce podařilo dost dobře předlohu zkomprimovat a v těch nejdůležitějších sekvencích naštěstí nechá mluvit plně Fjodora. A za to občasné potlačení svého tvůrčího ega asi dík.

Máš jen skeleton crew a scénář vytaženej z prdele. Who you gonna call? Michael Bay! Ambulance je film, který byl natočen z Bayovy prosté potřeby něco hlavně dělat v dobu kdy se nic dělat nedalo a to, jak je ten film vytvořen navzdory, je na něm často vidět tak urputně, až působí tak nějak guerillově. Zejména během přestřelky u banky vidíte téměř v každém druhém záběru členy štábu či sekuriťáky hlídající plac. Scénář zároveň budí dojem, že byl napsaný až na místě a kdokoli, kdo viděl jeden film o zdravotnících, policajtech a lupičích a zároveň je fixovaný na realismus a logiku, tu vykrvácí zevnitř, protože tady se všechno děje tak nějak na první dobrou a jede se dál, aby se nad tím nepřemýšlelo. V kombinaci s tempem snímku to všechno působí spontánně, jako když si kluci na dvorku hrajou na lupiče a vytvářejí zápletky za chodu, aniž by přemýšleli, jaký to má smysl na dosavadní vývoj příběhu, jen aby se už zase mohlo jezdit a střílet. Takový je za mě naprosto v pořádku způsob jak dělat akční film a když do toho ještě vstoupí jedinej režisér, který doposud řve na place s megafonem, čeká nás parádní boogaloo, kde se předhání drony s autama, všechno to jiskří, bouchá, práší, rozostřuje se, protisvětluje a důležité není co vybouchlo, ale že to vybouchlo. Nikdo nedá kameru tak moc dolů jako Bay, málokdo dneska chápe nakolik souvisí akční film s prostředím, v němž se odehrává. A všichni se na to určitě díváte špatně, takže pifko do ruky, vajgla do koutku, nohy (v botách) na stůl a znova! Do konce tejdne to tu chci mít červený, vy burani.

Ok, já sice nejsem vlastník ani šňůry od žehličky, tak třeba nevím, ale ta hysteričnost a archetypálnost zúčastněných mi přijde, že spíš než přesně vystižené charaktery jde o kolekci negativních projekcí všech stran konfliktu (ať už se jedná o vlastnický či společenský konflikt, o kterém Vlastníci chtějí také vyprávět) a tedy nejvíce vypovídající je spíš o tvůrcích. Na druhou stranu mě těší snaha vytvořit v Česku gradující komedii postavenou na frustračních running-vtipech. Což ale je poměrně náročná disciplína a bylo by k ní potřeba rozhodně lepší tvůrčí tým než se sešel tady. Dyk je to natočený úplně hrozně. Co to je za rámy záběru? Proč mají postavy v polocelcích neustále uřízlý kusy hlavy. Koho napadne zabírat postavu od žaludku vejš, jen aby se do záběru vešla skříň za ní? Kde je skript/ka? Proč se ta bábovka pořád přesouvá ze středu stolu ke kraji? Proč se vracejí do scény věci, které z ní s velkou pompou zmizely (guma na Rambině tužce)? A pak jako těší mě vidět, jak si tam Havlová rozkošně blbne, Lábusova herecká suverenita v postavě hořkého dědka i hmatatelná Rambina zoufalá frustrace, ale zase je to vykoupeno 1:1 vyloženě přepísklými postavami (Melíšková) nebo postavami, které slouží jako odkladiště 20 let starých vtipů (Novotný). Každopádně i když to má skvělý tempo a nejeden vtip dopadne na úrodnou půdu, pro mě Havelka a spol hlavně selhali ve filmové disciplíně, protože je to protkaný tolika filmařskýma chybama, že musí pracovat s velmi zlou nadsázkou a pohledem na okolí, aby si zasloužil nejnavštěvovanější film roku.

Zpočátku to vypadá jako taková ta nesnesitelná lidová satira, která se s ironickým úšklebkem dívá na naše prosté lidské snažení, což je vždycky naprosto nesnesitelná disciplína. Naštěstí se film díky cenzorním zásahům v druhé polovině překlene do parádně dadaistické změti přehnaných situací a zmatených jak postav, tak hereckých výkonů. Tím se přiblíží k etalonům československého dadaistického sci-fi Talíře nad Velkým Malíkovem či Monstrum z galaxie Arkana, přičemž jeho hlavním problémem je, že se nedostal na jejich úroveň horečnatosti.