Othello

Nějaké to spoilerování: Inspirován neotřelými obhajobami Douglase a Gilmoura93 filmu, kde sám režisér přiznal, že to nemá hlavu ani patu, protože nebylo z čeho ten film nakonec poskládat, jsem též zvedl hozenou rukavici alternativního čtení tohoto zmateného chaosu a vyšlo mi, že vlastně jediné, co ve filmu je skutečné, je poslední scéna. Zbytek je pohled do dlouholetého alkoholismem a vyčerpáním deformovaného obrazu minulosti detektiva Harryho Hola, v němž se mu jeden přes druhý mísí nepropojené, surreálné výjevy jeho předchozích případů a vyhořelých vztahů. Když už tak tak dosahuje ve své paměti konkrétních jevů, těsně předtím, než se jich dotkne mizí pod ledem nenapravitelně poničené mysli. Postmoderna žije i kdyby nechtěla a starý Lynch kdesi vzádu uznale kývá cigaretou. PS: pořád to ale vypadá líp, než spousta jiných adaptací severských detektivek a Alfredsonova práce s prostorem, kamerou a tam, kde mu na chvíli vítr odvalí klacky z podnohou, i dynamikou, je příkladná. Leč bohužel z koncentračního tábora zkrátka nelze udělat skákací hrad pouhým předěláním několika ostnatých drátů.

Po každém dalším snímku z Československé nové vlny se ve mně zvedá údiv, jak je možný, že jsme nevyhynuli. *** K Černému Petrovi se mi ještě váže zábavná vzpomínka z vejšky, kdy na koleji spolužák na jednom večírku zamilovaně vysvětloval indickým a korejským studentům principy ČNV, což kulminovalo tím, že si všichni plácli, že se ihned podívají na Černého Petra s tím, že já, kterýžto jsem o sobě rozhlašoval, že dělám titulky k seriálům, to budu simultánně překládat. Erasmáci pobrali chipsy, basu piv a nadšeně se rozesedali po místnosti v očekávání komedie, kterou jim tehdy spolužák (snad Miloš?) slíbil. Někdy kolem dialogu "Shall we dance?" "But there's no music." "Well I'll come again." už definitivně propadli přesvědčení, že neumim moc anglicky a prostě si ty hlášky vymejším zpatra. Taktně se začali pomalu trousit a vytvářet si základnu na balkóně s hradbou omluvných úsměvů. Film jsme dokoukali tehdy akorát se spolužákem, který stále trval na tom, abych to překládal z tý angličtiny, ačkoli nebylo pro koho. Mně to ani nevadilo, protože s vytroušivšími erasmáky se vytrousil i zákaz kouření na pokojích. Jak on se ten spolužák jmenoval...?

Námět, který dělá ze švindlování při písemkách napínavý heist, není vůbec špatný a jeden se tetelí, když si navzájem hrdinové posílají odpovědi otázek, ze kterých vytvářejí čárové kódy na tužky, které si rozdávají při testech. Zbytek je bída s nouzí, kdy ohavná kamera, na koleni dělaný střih a herecké ochotnictví se plácá ve 130 minutách našedlého obrazu, které by se daly zkrátit o pětinu jenom tím, že by neustálé zpomalené záběry běžely v normální rychlosti. Měl jsem smířlivější náladu díky tomu vyčerpávajícímu thrillu, který film solil při obcházení mezinárodního testu SITC, nicméně celé dílo se u mě pokořilo finálem, kdy nám je řečeno, že pravda skutečně leží na straně nesmyslných biflovacích jednorázových zkoušek, které určí zdali něčím v životě budete, nebo ne a ne naopak, kdy by mělo být spíše straněno postavám, které chytrým a inovativním obcházením zkostnatělého systému rozhodování nakonec vyhrají nad systémem a pokoří ho tak. Oni ho zde sice pokoří, nicméně samotný systém sám zvítězí jen díky tomu, že celou lumpárnu nakonec jedna z postav napráší úřadům a to jen z vlastní sobeckosti. Potvrzení tohoto statu quo po dvou hodinách je prostě zrada, srovnatelná s tím, kdy by na konci Dannyho parťáků George Clooney šel na policii prásknout svý kámoše v zločinu, peníze by jim tak byly opět sebrány a vráceny casinu. Nevim.

Druhý díl Terminátora byl tehdy kulminací Cameronovi kariéry zejména z toho důvodu, že se mu podařilo naprosto vysoustružit scénář do ideálního crowd-pleaseru. V jeho předchozích třech filmech (Piraňa se nepočítaj) je citelné, že si mnoho věcí musel prosazovat a proto působily více autorsky, svébytně a novátorsky. V Judgement Day už věděl přesně, co má přidat, co ukrájet, na co dát důraz, co vypustit. Je to pak sice technicky naprosto kompetentní, ale co si budeme povídat, chybí tomu to srdéčko. Najednou tu máme komické figury, frackovitýho darebu, rádoby on-spot mudrování o lidstvu a přepísklou Lindu Hamilton, jejíž postava je dost na sílu napsaná jako militantní feministka jenom z toho důvodu, protože Cameron dostával doposud velký props za to, jak doposud pracoval s protagonistkami a jejich schopnostmi, které jim umožnily prosadit se v mužském světě. Ostatně on sám v osmdesátkách říkal, že sám nechápe, jak může filmový průmysl ignorovat 50% návštěvníků kin, který ještě v 80% rozhodují na který film se půjde.

Koyaanisqatsi pro ty nejpomalejší. Krásné National Geographic screen-savery, mistrovství pravěku ve schovávání penisů kvůli přístupnosti a overvoice, který by donutil jednoho přestat třídit odpad. A navíc mi to furt řikalo mámo, což mě znervózňuje. Next! [cink!]

Na konci jsem čekal, že by se třeba mohl objevit ještě Nicolas Winton. Jinak i přes snahu a poměrně schopnou režii a dramaturgii, byla Megan předem prohranou válkou, protože problém je v samotném námětu. Samotná hrdinka nemá za sebou tolik filmově nosných situací, vztahů a samotná není nijak zvlášť zajímavá. Tématem je zde akorát role armádních psovodů a vynášení jejich schopností. Na to ale nestačí jednoduchá hrdinsko-životopisná metoda, postavená na jedné osobě a film to líp neumí.

Ten film má neuvěřitelnou schopnost nedokoukatelnosti. Vše v něm je natolik bezbarvé a suché, že napojit se na něj je nadlidský úkol i pro shaolinské mistry empatie, kteří si k snídani dávají maratony Lasse Hallströma. Až do poslední akční plískanice tam není jediný zajímavěji postavený záběr, uvedená postava či řečená informace. Ani případná demence není natolik monumentální, aby vytrhla z nepříjemné apatie, srovnatelné tak leda s tím být někde spoutaný, zatímco se vás někdo snaží hodiny umlátit plastovým kladívkem ze sady Malý stavitel. V závěru to maličko vystrčí růžky videoherní akcí, kde zejména fight s Mužem v černém připomíná souboje s bossy ve videohrách, k čemuž napomáhá zejména časté snímání zpoza ramene a malý operační prostor, kde se může hrdina skrývat jen za sloupy a uhýbat tak gradujícím atakům protivníka, přičemž klíčem k jeho poražení je využití interaktivního okolí. Nicméně já se ptám: není to málo? Pche. Málo je jen slovo.

Už si ani nepamatuju, kdy jsem si takhle užil čtyři hvězdy. Sice ten buddy element tam kdovíjak nefunguje, protože Reynolds na Jacksona, který si zde očividně mohl dělat co chtěl, nedohlédne ani z jeřábu a navíc to má příšerný výběr a užití hudby, nicméně kde to dominuje, tak to je pole bezelstné akce, které je ve filmu dostatek a skvěle se na ní dívá. On totiž problém většiny akčních komedií je v tom, že má spíše režiséry kované v komediálním žánru než akčním a musí pracovat s herci, se kterými je sice sranda, ale donutit je nakopnout otřískanýho stodvacetikilovýho kaskadéra, tak aby to nebudilo shovívavost, prostě většinou nejde. Hughes je naštěstí především akční režisér, který má s výbušnou choreografií zkušenosti a proto se můžu těšit z toho, jak veškeré peckovačky, honičky a přestřelky se odehrávají v plných, živých ulicích za denního světla a navíc jsou víceplánové. Bravurní eskalací je potom pronásledování v Amsterdamu, kde se nahání pět elementů (gauneři, policie, interpol, bodyguard a zabiják) za pomocí lodí, motorek, aut, samopalů i bazuk a to nikoli postupně, ale všechno najednou. Ulice jsou členité, plné uskakujících civilistů, aut, venkovních restaurací a mostků a vše je zde maximálně využito v prvotřídní choreografii. A na konci filmu, snad jakoby z povinnosti, ještě spadne tak nějak mimochodem na barák helikoptéra, aby se jako neřeklo. Hughes dokázal výborně přetavit každý dolar z 30 milionového rozpočtu a ačkoli nemá pořád v ruce novou Lethal Weapon, na jeden z nejzábavnějších filmů 2017 to stačí.

Koho nepřestane bavit podvanácté stále opakovaná metoda "hrozivá hudba a nájezd kamery - najednou hudba utichne - chvíli nic - lekáme se!", má k dispozici moji závist kombinovanou s pohrdáním.

Stejná komedie asi jako nestihnout pohřeb svýho fotra.