Othello

Když tak procházím mnohé reakce, tak si říkám, že autoři hororů si nemohou snad ani přát nic víc, než pohoršené komentáře k tomu, že diváci na konci zjistili, že vlastně sledují okultní horor. Po třetím shlédnutí půjdu na pět, slibuju. Je to opravdu jen o utažení pár málo šroubů a snaze naučit Alexe Wolffa brečet, abychom tomu měli budoucí hororovou klasiku. Na Slunovrat těším jak malej.

Ohmatávání zvrásněné duše chladného Berlína. Jeden z důkazů velikosti filmu obecně. Hádám, že jiné médium by totiž onu new age spiritualistickou básničku o rozmanitosti všednosti, neustálo.

Nejsem úplným příznivcem metafilmů, které pak ale dál už nejsou ničím jiným dalším. Jakkoli mi idea mizejícího publika z toho důvodu, že se lidé stále více vkládají do vlastních přidělených rolí přijde přitažlivá a důsledná práce s formálními postupy je místy úctyhodná, měl jsem bohužel polovinu stopáže pocit, jako bych byl ve znalostní soutěži, kde by mi byly stále pokládány strašlivě dlouhé otázky, na které znám odpovědi už od začátku, ale stejně si to zadání musím vyslechnout až do konce. Vím jak to zní nadutě, ale Holy Motors si to zaslouží, protože jsou nafouklé úplně stejně.

Důkaz univerzálnosti dospívání. Bude fungovat skvěle doma o samotě jak v plném kině. Akorát jinak. Důsledně odtržené od dnešní filmové reality, viz používané výrazivo či redukce a účel ženských postav. Dokonalá iluze, nejen trendy 90s nostalgia trip jak naznačují první minuty filmu zaházené dobovými artefakty. V českém prostředí bude mít film výhodu širšího rozmachu tvorby Larryho Clarka a Harmony Korina, které tu bylo začátkem milénia.

Je to jakoby někdo četl moje komentáře k současným hororům za posledních pět let. A neměl mě rád. Co jsou zač ty lidi, o který se mám bát? Co je baví? Proč by mě mělo zajímat jejich strádání?; To je tak opravdu náročný natáčet lesní horor v opravdovém lese? Vážně nikomu nevadí, že noční exteriéry vypadají jak digitálně omlazená ruská studiová pohádka z 80. let?; Neříkejte mi, že nikoho z tvůrců ani jednou nenapadlo, že ta vysokofrekvenční kamera u hororu vypadá naprosto příšerně. Já vím, že se vám líbí, jak to rychle a jednoduše umí přeostřovat, kolik to nasnímá barev a jak monumentální to má rozlišení, ale pusťte si například ten záběr jak Jason Clarke běží po srážce s kamionem pro svoji dceru. A pak si ho pusťte znovu. A pak se zastřelte. Nahned!; Osobně nejsem kdovíjakým příznivcem Kinga, zároveň však vím, že on svoje postavy nenávidí a považuje je za pitomce. Ale i on si dává práci s motivacemi jejich zdánlivě debilních rozhodnutí. Zde postavy jednají permanentně jak po stisku autodestrukčního tlačítka. Zjevně tam chybí nějaké knižní dovysvětlovačky k oněm důvodům jejich chování. Z filmu se vyčíst každopádně nedají. Je totiž strašlivě špatně natočenej, hrůzyplně napsanej a lidi tam moc nevědí, jak mají hrát.; Ale hlavně tam jsou lekačky! Jupí. Jsou skvělý, je jich asi dvěstě, když si do ticha kvákne žába, tak vám slezou vlasy. Rychle jedoucí kamion dělá zvuk pouze v okolí jednoho metru kolem sebe a krom něj když objevíte klíč k tomu jak fungujou, tak máte vystaráno, protože vždycky to znamená, že scéna naznačí, že něco vyskočí z jedné strany, ale ono to pak vyskočí z jiné! Panečku!

Problém s Lazenbym mohou mít hlavně nejspíše ti, kteří považují Conneryho za dobrého herce, takže v mém případě problém nenastal. Ba naopak jsem ten nový ksicht (uvedený na mé oblíbené portugalské pláži Praia de Guincho) po tom unavenym fotrovi z You Only Live Twice snad i přivítal. Ačkoli začátek naznačoval, že půjde o jednu z klasických scénáristických, bondovských matlanic (mafiánský boss žádá agenta, proslulého tím, že obtáhne čtvrt hotelové lobby ještě k snídani, aby se oženil s jeho dcerou a utáhnul jí řemen), postupně začíná film těšit svojí soustředěností, která nikam nespěchá a umožňuje si tak pomalu užívat unikátní natáčecí lokace, kostýmy a pomalé odvíjení zákeřného plánu bondovo nemesis. Příjemná změna od minulého dílu, kdy skákali ninjové do falešné sopky, aby zastavili spuštění rakety, která bude žrát jiný rakety. Telly Savalas byl zde pro roli Blofelda mimochodem výbornou volbou, díky své verzatilitě. Táhne z něj ono pomalé, hluboké charisma s přimhouřenýma očima. Charisma člověka, který nemusí vstávat z křesla, protože všechno ostatní za něj někdo udělá. Když pak vyjede pronásledovat Bonda na lyžích společně s ostatními gaunery, člověk si začne uvědomovat, čeho všeho ještě může být schopen a tím přesně vyvolává ten respekt a nervozitu, kterou bychom z něj měli mít. Když už jsme u akčních scén, tak tento díl zatím přeskočil s přehledem nastavenou laťku a od poloviny filmu solí jednu fantasticky nasnímanou sekvenci za druhou. Ruční kamera při lyžařské pronásledovačce bere dech i po letech, téměř plynule navazující honička na automobilových závodech zase uchvacuje perfektními kaskadérskými výkony. Často se dočkáme opravdu netypických úhlů snímání a střih akčních sekvencí je v zásadě formalistické dílo samo o sobě. To, že Bondovské puristy tenhle film vytáčí do běla je dobře, protože to tak nějak dokazuje, že po dementním You Only Live Twice, se začalo uvažovat o tom, jak s Bondem přežít éru nastávajícího Nového Hollywoodu a bez změny přístupu, by sedmdesátá léta tahle série vůbec nemusela ustát.

Legrační přestřel. Do té doby, než začne být ubíjející. To, že tento díl je v lecčem v zásadě nejikoničtějším přírůstkem série, jí nedává dobrou vizitku. Jednoznačně největší katastrofa je každopádně scénář, poskládaný z deux ex machin, dovysvětlovaček, zbytečných situací a špatně načasovaných zvratů. Pro Dahla to byla první práce na filmovém scénáři a k tomu ještě Flemingovu předlohu upřímně nenáviděl, protože měl pocit, že se jedná v zásadě o turistický průvodce Japonskem, ze kterého nelze ani poznat, o co Bondovi jde. Co dále není dobré je záporák a to přesně od chvíle, než ten malej zamindrákovanej skřet ukáže ksicht. Najednou je to ten ublíženej klouček z přední lavice, kterýho kluci mlátili a žádná ho nechtěla. Jeho plán k ovládnutí světa pak filmově nefunguje, protože pracuje s hrozbou celosvětového konfliktu, jež vyhladí většinu lidstva během několika minut, ale ten je demonstrován roztomilými pac-man družicemi, co roztomile baští družice jiné. Nejlepší na celém filmu jsou pak překvapivě agresivní a divoké kontaktní akční scény či neoddiskutovatelný cringe element. A z týhle bonboniéry je co vybírat. Connery předělaný na Japonce musel skutečně sklidit světový ohlas zejména na Litoměřicku. Scéna ve které vytáhne svou japonskou krásku v plavkách třicet kiláků na sopku, aby jí na hoře oznámil, ať zase třech třicet kiláků seběhne a pak doplave na pevninu (!!!) pro pomoc, zatím co se vydá flákat do zajetí tak nějak shrnuje Bonda obecně. Nicméně moje nejoblíbenější je krátká sekvence, kdy jeho fiktivní manželka odmítá s agentem 007 sdílet stejné lože, takže ten nemůže v noci spát, protože mu hučí v kládě. "Things I would do for England..."

S každým dalším dílem je čím dál citelnější, jak Patrick Melrose čeká na klišé, které ho vysvobodí, ale to buď nepřijde vůbec, nebo je bleskově odraženo jeho cynismem, aby se již nemohlo nikdy vrátit. Celá série je v zásadě uhýbáním v poslední chvíli před jakýmkoli klišé, jež se k tématu nabízí a stává se tak stále více frustrující. Postupně je stále více zřejmé, že život Patricka se nepřehoupne jinam jednoduchým zvratem a uvědoměním, ale bude k tomu třeba dlouhá, trudná cesta za pokorou a sebereflexí, aniž by v nich ztratil sám sebe - arogantního hejska z buržoazních kruhů, jež má na všechno odpověď a svět se točí kolem něj. "Of course, the other danger is that without bitterness, spite, sarcasm, snobbery, and self-loathing, there might be nothing left." Společně s hodně nemilosrdným a trefným komentářem o rozkladu buržoazie se jedná o jedno z nejlépe artikulovaných děl věnujících se individuální vyčleněnosti a zoufalé snaze o nalezení náhražek za všeho, co chybí, které téměř nenabízí vykoupení v uvědomění si vlastní sobeckosti. To všechno by samosebou nefungovalo bez opravdu prvotřídní předlohy (bude česky vydávat Argo), z které každá kniha je převedena do jednoho dílu seriálu. To, že na scénáři tahle komprese není vůbec vidět je opravdu úctyhodnou vizitkou scénáristy Davida Nichollse. V neposlední řadě (bych chtěl pozdravit diváky v poslední řadě!! cháachacácháachacha!!!!) je třeba zmínit, že nic z toho by nefungovalo tak prvotřídně, kdyby představitelé kompletní Merlosovic pohnuté famílie nenasázeli životní herecké výkony. Respektive, že jsou Cumberbatch s Weavingem někde jinde je známé již dlouho, ale druhá míza Jennifer Jason Leigh v poslední době (Good Times, Hateful Eight) je vskutku velkolepá.

Nedá se ubránit srovnání s nedávným dokumentem ze světa módy McQueen, který stejně jako Westwood trpěl zejména tím, že byl pomníkem více než portrétem, nicméně nedá se svítit, srovnání těchto dvou expresivních osobností definitivně nahrává prvnímu jmenovanému, vedle něhož výtvory proslulé punkové návrhářky působí jak piknikové modýlky pro paničky z Westfordshire. Dokument se neobtěžuje s kontextem, jen jednou nechá o její práci mluvit někoho jiného než protagonistku samotnou a neustále skáče k těm nejbulvarnějším aspektům jejího života, čímž očividně sere i samotnou Westwood. Film je tak obecně podprůměr a pro mě slabý průměr z důvodu, že jsem o Vivenne Westwood nic nevěděl, takže jsem se něco dozvěděl.

Po veletrhu slávy, svatořečení, plácání po zádech, oceňování a paternalistického označování za "černého Hitchcocka" (či později vhodněji za "prvního Peela") se dalo očekávat, že další scénář tohoto tvůrce prostě bude overdeveloped. Je v tom velmi cítit ta důkladná rešerše hororového žánru, kterou Peele předtím zjevně provedl. Ta je zde znatelná nejen ve vyslovených odkazech a citacích, jež je tu naštěstí poskrovnu, ale zejména ve struktuře i formálních elementech. Imobilizace hlavy rodiny hned v počátku je vypůjčeno z Funny Games (zde však prostřednictvím baseballové pálky místo golfové hole, která však udělá čurbes v pokročilejší části snímku), ohrožování krejčovskými nůžkami z francouzského Inside, práce s druhým plánem ala It Follows, zlo zapečetěné v podzemních tunelech viz třeba Barkerovo Midnight Meat Train a home invasion žánr, jež z plochy jednoho domu vyleze až kamsi za metafyzický rámec dává vzpomenout na opět francouzské Martyrs. Právě přípomínky na New French Extreme období dělá Us největší medvědí službu, protože stejně jako v Get Out zde jde zkrátka cítit neochota pracovat s násilím, které je však chca nechca jednou ze zásadních složek HI thrilleru. Představa toho, jak by tekla krev z plátna během scény vyvražďování rodin v druhém domě, kdyby byla natočena ve Francii někdy kolem roku 2009 zanechává pak bohužel pocit rezervy. S tím se pojí vlastně druhý problém, a to ten, že navzdory relativně radikálním zákrutům a twistům, jež nabízí scénář ve svém konceptu, film neobsahuje žádnou vyloženě radikální žánrovou scénu. Něco jako úvodní shotgun entrance v Martyrs, scénu s cirkulárkou ve Frontiers či motorovkové finále v remaku Evil Dead. Tyto problémy jsou pak to, co odděluje Us od pětihvězdí, protože jinak je to, stejně jako Get Out, opravdu dech života do skomírajícího hororového žánru, jehož práce s gradací, dávkováním zvratů i prací s popkulturou (využít k pointě iniciativu Hands Across America? FTW!) je něco, co si musíme hýčkat. Poslední záběr se songem Les Fleurs od Minnie Riperton málem tu pátou hvězdu vykoledoval.