Bernhardiner

Charlie Chaplin byl známý tím, že filmy dříve, než se dostaly do kinodistribuce, pouštěl městské chudině. Pokud se žebráci bavili, byl se snímkem spokojen, pokud nikoliv, donutil se film přepracovat. Nevím, jestli tento snímek prošel stejnou procedurou, nicméně jedním jsem si jistý - příběh tuláka, který zažívá střídavé štěstí u milionáře, se chudým lidem musel líbit. A nejspíš nejenom chudým. Musíme si však přiznat jedno - právě nejslavnější Chaplinovy filmy jsou si podobné téměř jako vejce vejci, všechna tato díla (s výjimkou Diktátora a poválečných filmů) zobrazují představitele nejchudší vrstvy obyvatelstva. Humor tu existuje, ale je tu vždy jistá pachuť v podobě nějakého citového vydírání, zobrazování těch zlých bohatých, či na komedie dost smutných závěrů. To je asi to, co mi brání dát nějakému Chaplinovu filmu plný počet hvězdiček, mlhavě si vzpomínám na Chaplinovy grotesky, u kterých jsem se nasmál opravdu dosytosti, tady se směju jen místy a navíc po konci filmu cítím jakousi hořkost, vždy tam je nějaký moment, jehož zhlédnutí bych si s radostí odpustil. Tady mám dokonce pokušení ubrat hned dvě hvězdičky. Netuším, zda je to černobílým obrazem, ale měl jsem co dělat, abych hned v první fázi filmu neusnul. Humorných situací je tu dost, ale větší část filmu jsem se jim nesmál. Přes osmdesát let starý humor už na mě prostě příliš neúčinkoval. Postupně se to sice zlepšovalo, ale stejně jsem se nemohl zbavit dojmu, že už jsem to už někde viděl a že to právě někdo bylo lepší. Ve své době to musel být hit, pro mě to je dnes jen lehce nadprůměrná komedie. Nad hvězdičkovým ohodnocením tedy ještě popřemýšlím. 70%

Sportem k trvalé indvaliditě! Mladý severokorejský fotbalista se během zápasu stane černou ovcí týmu. Jeho pekelný výkon na hřišti pozoruje i jeho sestra, dívka k smrti milující tanec, která mu navrhne, aby na sobě ještě víc dřel. Její bratr, konsternován tréninkovým programem skupiny tanečnic, si vezme její slova k srdci. Trenér fotbalového mužstva si povšimne, jak se náš hrdina potí až do úplného seschnutí, a proto výrazně zvýší tréninkovou zátěž pro všechny členy týmu. Jenže se objeví nový nepřítel - lenost! Někteří členové totiž nechtějí ukončit kariéru na hřbitově. Jak to nakonec dopadne, neprozradím. Ano, je to skutečně bizarní film, takovéhle kousky se u nás netočily snad ani v padesátých letech. Všichni uvědomělí, všichni milující zemi a vůdce, všichni tlačeni nesnesitelnou touhou se zlepšovat. Technická kvalita snímku odpovídá našim čtyřicátým a padesátým létům, navíc je film černobílý. Použitý hudební doprovod rovněž silně připomíná padesátá léta. Herci přehrávají, pokud se usmívají, vypadá to často nuceně. Ne, tyhle filmy nejsou na každodenní sledování. Přesto takovéto exotické snímky mají určité kouzlo, do severokorejského skanzenu se člověk jen tak nepodívá. 50%

Kdybych tu napsal, že tento snímek na mě mimořádně zapůsobil, lhal bych. Možná, že jsem ještě nedozrál do takového stavu, abych film dokázal plně pochopit, možná, že mi k plnému porozumění tohoto díla chybí obsáhlejší znalosti o arménské historii a arménských reáliích. Ve snímku je totiž vyobrazena spousta symbolů, které se pohnutým příběhem tohoto hrdého národa přímo či nepřímo souvisejí. Snímek byl pro mě nejsrozumitelnější při mluveném slově (těch momentů ale moc nebylo), při těch dlouhých statických obrazech jsem jen velmi matně tušil, co se autor snaží říci. Nemůžu proto tento snímek zavrhnout, protože nebudu plivat na něco, čemu moc nerozumím a navíc mi to připadá z alespoň uměleckého hlediska zajímavé. Na druhou stranu ho nechci vynášet do nebes, a to přesně z těch důvodů, které mi brání tento snímek zavrhnout. Celkem se mi to líbilo, ale nemůžu říci, co přesně na tom bylo pěkné. Jsem rád, že tento snímek zde nevidělo příliš mnoho lidí, protože zdejší lůza by jej dokázala akorát pošpinit. Pokud bych se ke zhlédnutí tohoto díla ještě dostal, což bych rád, byl bych vděčný za vyšší obrazovou kvalitu. Jen nevím, jestli je pro normálního smrtelníka dostupná. 80%

Tento zajímavý sovětský film, který se odehrává na divokém západě, se dělí do tří částí, přičemž první dvě povídky jsou celkem krátké - zabírají dohromady zhruba půl hodiny. Všechny tři komedie jsou plné skvělých nápadů, bohužel jsem se u toho zrovna moc nezasmál, v některých momentech to připomíná horší grotesku. Je škoda, že si Gajdaj nepřizval nějakého schopnějšího a zkušenějšího scénáristu, sám asi ještě příliš mnoho zkušeností neměl, a proto to vypadá tak, jak to vypadá - nedopilovaně. Ale tu originalitu člověk ocenit musí. 70%

Děkuji Karlu Zemanovi za originální převedení příběhů Julese Vernea na plátno. Když si uvědomím, kdy to bylo natočeno, musím nad kvalitou animace smeknout. Jenže tady se mi pět hvězdiček dát nechce. Proč?Je tu totiž jedna chyba ve scénáři. Nevím, jestli je úplně správné nazvat to chybou, spíš mi přijde, že jeden problém byl řešen cestou nejmenšího odporu. (SPOILER) Když se Bianca dozví, že je Toník uvězněn, vidá se ho navštívit. Za chvíli se tam objeví strážní a ona uteče, přičemž na místě zanechá závoj, který schválně Toník přišlápl, aby vzbudil zdání, že je princezna stále u něj. Strážní ji hledají a nakonec dospějí k závěru, že je opravdu s Toníkem v cele, a proto odemknou vrata a Toník uteče. Není to ale divné? Jak mohli ti strážní předpokládat, že je Bianca uvnitř, vždyť se dovnitř nemohla dostat. 85%

Tohle je jeden z těch filmů, kde vcelku nepříliš zajímavý scénář a průměrnou režii převyšují herecké výkony. Zde se jedná o herecký výkon Pera Oscarssona, který podobně jako Anthony Perkins v Psychu posunul celý film mnohem výš. Vím, že toto srovnání kulhá na obě nohy, Hitchock byl nepochybně lepší režisér než Mattsson, nicméně právě Oscarsson se Perkinsovi podobá jak vzhledově, tak i co se hereckého projevu týče. Osamělého nočního hlídače žijícího v domě plném různých podivínů, který se zamiloval do figuríny z výlohy natolik, že si ji odnesl k sobě do bytu, zahrál na Oscara. 90%

Kdyby tohle byla pouze velkolepá prezentace schopností japonských animátorů, dám za pět a na nějaký komentář se vykašlu, protože by jednoduše nebylo co komentovat. Jenže tohle je film a vůbec si nejsem jistý, jestli si to tvůrci plně uvědomili. Ano, snímek hraje všemi barvami, to uznávám. Stejně tak musím ocenit Jamaširův hudební doprovod. Jenže já jsem od začátku jen zhruba tušil, kdo je kdo, kdo je s kým, kdo je proti komu, kdo je zlý, kdo je dobrý, kdo je propojen s kým, co je propojeno s čím a tak dále. A úplně jasno jsem neměl ani po skončení filmu. Když scéna střídá scénu, honička střídá honičku a výbuch střídá výbuch, na zodpovězení otázek, které se týkají logiky děje, nezbývá moc času. A vlastně mi bylo naprosto jedno, jak celý příběh skončí. Když nastal konec, tak nastal, žádná úleva se nedostavila, mohl klidně nastat o půl hodiny dřív. Mangu jsem nečetl, tudíž nemohu srovnávat film s předlohou, třeba je stejně zmatená. A třeba jsou Japonci natolik inteligentní, že to dokážou bezezbytku pobrat. Jenže to není můj případ a, soudě podle komentářů, ani mých kolegů. Proč tedy dávají pět hvězd něčemu, co nedovedou plně pochopit, není otázka na mě. 55%

Světu peníze prostě vládnou, a pokud jich máte málo jako třeba tady kapitán lodi, všichni, včetně Vaší manželky, nad Vámi ohrnují nos a můžete být rádi, že máte kocábku, na které můžete přespat. Proto Vám není zatěžko najít své nové dno a za tučnou úplatu ve své lodi propašovat asi dva tucty nelegálních imigrantů z Číny do Jižní Korei. Peníze mají navíc takovou moc, že dokážou ukázat pravý charakter lidí. Tvůrci tohoto filmu toto téma dokázali naplnit více než únosnou mírou temnoty, pachem slané vody mísícího se s pachem krve a pudovostí hlavních postav, která v některých momentech připomíná ranou tvorbu Kim Ki-duka. Té temnoty tam bylo opravdu mnoho, a proto nebylo mnohdy na obrazovce vidět prakticky nic (uznávám, že v kině nebo na televizi s vysokým rozlišením by to bylo asi o něco lepší), a proto jsem si mohl jen domýšlet, co se tam vlastně má odehrávat. Postavy byly zahrány precizně, o tom žádná, jen mě trochu mrzí, že jsem dlouhou dobu před koncem tušil, kdo bude šťastným přeživším. To je asi jediná vada na kráse scénáře, na kterém se podílel i Bong Joon-ho. Jeho rukopis lze pozorovat především v úplném závěru filmu - ten se totiž příliš neliší od toho, jak je zakončen Mutant. 85%

Není to zajímavé a není to bohužel ani vtipné. Netuším, čemu jsem se tam měl smát. Uznávám a přičítám k dobru skutečnost, že jsem od začátku nevěděl, kam se bude celý film ubírat. To je ale opravdu snad jediné pozitivum. Prý je to hvězdně obsazené, proto gratuluji producentům a režisérovi, že našli dost peněz na zaplacení hereckých es. Ta se však nepřetrhnou, jejich hlášky nebaví, je to celé jalové, mdlé, bez chuti a bez zápachu. Ty peníze měly být poslány dětem do Afriky, udělaly by tam lepší službu. 40%

Korejci mají takový zlozvyk, že do některých, hlavně historických, filmů dosazují postavy, které produkují abnormální množství keců. V tomhle je to nějaký "obchodník" s vyžlaty, kterému máte chuť vytrhnout jazyk z pusy. I bez něj by se však jednalo o spíše průměrnější počin z korejské produkce. Humor je spíše jednoduššího ražení a ani herci - snad kromě Han Ji Min - nejsou nějakým výrazným kladem tohoto filmu. Samozřejmě, určitou informační hodnotu to má, na druhou stranu je to zase a opět černobílý souboj těch dobrých (křesťanů) a zlých. 60%