Omnibus

"Nesu, nesu koledu, scénář máme u ledu." Tentokrát si takhle neveršuji já, ale ve filmu pan Munzar. Rok 1982. Před kamerou, ale za oponou (myšleno železnou), proto můj despekt. Nakonec respekt, hlavně zásluhou Pana herce, Luďka Munzara. Ambice v chlastu utopené, rozklad osobnosti a soumrak talentu v přímém přenosu, při aktu zaprodání své hrdosti. "Stýkat se s lidmi, kteří tě ničí, to je sebevražda za přitěžujících okolností." Spisovatel Fitzgerald, který má rád svoje postavy, ale už ne sám sebe, versus pragmatický technokrat hollywoodské továrny na sny, přesvědčivě střihnutý Hrušínským. Zatímco studentík Kaiser se jen tak ometal kolem a přicmrndával, zde tedy doslova, whisky do sklenice, a (ne)trpělivě čekal až se situace vyhrotí, aby mohl vystrašit celý filmový štáb i mě svým pohledem šílence. Zaujalo i to, jak si Munzar "v kleci" zkoušel řvaní šelmy, asi pro roli ve filmu Lev s bílou hřívou. NOTORICKÉ OKÉNKO: [][] Co se ukrývá na dně flašky? A) Utopená umělcova múza. B) Kalná sedlina hrdosti a sebeúcty. C) Poslední kapka. D) Peklo zmaru a depresí. [][] Správnou odpověď znám, vy ji radši nehledejte. Pijte jen s Mírou či s Múzou. Beru do zástavy Pulitzerovu medaili a vágusovi Fitzgeraldovi za ni whisky nalévám. Čtyři panáky.

"Trauma v hlavě díru leptá, psychopat se ze tmy chechtá." Když nebudeš čelit své bestii, příjde si ona pro tebe. Strach tě sežera zaživa, skvrny na duši nevycídíš ani pěti litry Sava a orální sex s mrtvolou (v pase rozpůlenou) bude mít své mouchy. Chudák Quaid, noční můry měl par excellence a ke všemu i ucpané umyvadlo, jak do něj vysypal a spláchnul půl kýble prášků. Místo šikovného instalatéra a lepšího psychiatra však sháněl dobrovolníky pro studentský experiment, balil flekatou příslibem kvalitního sexu a zlomeného srdce a nakonec si hrál s revolverem a nedobrovolným dobrovolníkem na tichou poštu. A kdyby nebyl takový škrt a vegetariánce Cheryl ten trauma steak každý den vyměňoval za čerstvý, rozboural by mě jak řezník kýtu, za 5 hvězd.  Ale červy prolezlé, zelené až rosolovité cosi? To se nepapá. To by neskousli ani kluci z ragbyového týmu v Andách (kamarády žvýkali, ale čerstvé, resp. čerstvě zamražené). Žádné jídlo, žádné dilema. Ten shnilý kus scenáristovy prdele smrděl křečovitou snahou Anthonyho DiBlasi (či Cliva Barkera, nečetl jsem) šokovat co nejvíc, bez ohledu na uvěřitelnost. Tichá pošta a péče o pleť ocelovým rejžákem, ty byly top.

"Marná lásky touha... ocas z vany čouhá!" Ochránit své dcery před nástrahami světa a bolestí dospívání a nešťastných lásek je nadlidský úkol nejen pro lidi, ale i pro rodiče-obojživelníky. Vždyť výběr neadekvátního partnera může mít fatální následky. Malá polská mořská víla už ví. Vábení sirén je vábení mého vlastního mládí v osmdesátkách, trsátko pro basáka je šupina z těla mořské panny vytržená a v diskotékové kouli se míhají a třpytí záblesky nostalgie. Na pódiu velkoměsta to žije, vše je na prodej i na omak. Mládí, striptýz, zpěv i ta pohlavní štěrbina na rybím ocase. Též na ztráty a nálezy si sáhneme. Poživačná Złota s kusem lidského masa v zubech už ví, kde je v přírodě (ve společnosti) její místo. Po citech hladová Srebrna se teprve hledá, transgenderfish operaci podstupuje a lásku nabízí. Jest to perwersyjny, dziwaczny, głęboko ludzka baśń, o zvířecích lidských pudech. Místy i rozverná, to když bezrohý Tryton v baru zkouší sbalit holku pochvalou: "Máš moc pěkný ocas." :-) Nostalgicky si prozpěvuju a tančím, čtyři šupiny dlaní hladím.

"Či či či... jen pojď blíž, snad se pastí nebojíš?" Kdepak, kočička Mädchen Amick se nebojí (alébrž touží) a ochotně následuje svého spolužáka, krasavce s medovým úsměvem a porcelánově bělostným třistaletým chrupem, klidně i na hřbitov. A všude okolo ty kočky. Spousty koček, přímo celá smečka. Devadesátková horůrková blbina, ale milá a kreativní. Škoda že neviděno tenkrát, dal bych tomu "pac!" i čtyřikrát. DENTISTOVO OKÉNKO: [][] Preventivní půlstoletní prohlídka chrupu zjistila, že:  A) Upírmutr někde udělala výchovnou chybu. Synáček sice sháněl mňamku pro mamku, ale vilného učitele vysál sám a ani jedinou krevní destičku mamince nenechal! B) Praktická upírka, pidly nemaje, vrazí šerifovu zástupci do zad klidně i kukuřici. C) Ideální místo pro ztrátu panenství je samozřejmě hřbitov, zejména má-li miláček kladný vztah k náhrobkům a řídí se heslem "láska prochází žaludkem".  D) Při svém maskování upíři jen lusknou drápy... Tak. A autolakýrníci nebudou mít co žrát. [][] Pobavilo i velké zrcadlo, zlomyslným scenáristou do upíří domácnosti tajně propašované, asi aby návštěvníci dostali férovou šanci prozřít. A rejpal Omnibus aby se měl čemu divit :-).

"S maskou? Radši bez ní? To moc dobře nezní!" Crypt Keepera jsem podezříval z falešné hry, zejména když propíchnul krvavé srdce a s cynickým chechotem utrousil: "PÍKY přebijou srdce pokaždé!" A co na to ostatní hráči u stolu? Vůbec nic, drží své doslova mrtvolné poker faces. Btw, jednou se ten poker už fakt musím naučit! Nyní k příběhu. Tajemná kočka na mejdanu masek mi připomněla klasickou hlášku Miroslava Šimka: "Všichni si masky nasadili, já svoji sundal." Ovšem ne každá maska dá se... Temperamentní Carl není jen macho par excellence, má hluboko v sobě i neklid a nenávist k ženám. Setkání s femme fatale, v masce zvané Pytel na mrtvoly (v pozvánce stálo "přijďte jací jste"), její horký klín, pád do postele a její povzbuzování k tvrdému bezohlednému sexu, to vše ho krásně zklidnilo. Konečně našel ženu pro život! A jaká je to šikovná domácí kutilka, například s rozbrušovačkou...

"Potkal pizdu náramnou, strhnul brzdu záchrannou." Cestuje-li vlakem Liam Neeson, ostatní cestující by měli dostat výraznou slevu. Svá příruční zavazadla odložit na peróně a pokud ne, tak u průvodčího nafasovat papírové boty do rakve. Diváci by měli, kromě dramatické slevy na film, nafasovat i mast na klouby, zničené lomením rukama nad scénářem, který v závěru zdivočel víc než blahé paměti sparťanští hooligans v Košičanu. Proč? Proboha, Liame, proč jsi nezatáhnul za záchrannou hereckou brzdu ještě na nádraží a nešel raději pěšky! Nemusel ses přimotat do spiknutí tak rozsáhlého, že falešné přistání Američanů na Měsíci byla pouhá rozcvička. Do "sprisahania všetkých proti všetkým" se v Dojížďákovi zapojila půlka USA, počínaje policií, FBI, NYPD ve spolupráci se sdružením nezávislých výhybkářů, až po hajzlbábu v cílové stanici. V závěrečném pokecu pak Vera Farmiga machruje víc, než kdyby její babička makala pro CIA a zastřelila JFK. Poučuje Neesona o rozsáhlosti nitek, vedoucích k dalším nitkám tak dlouho, až na ni vytáhnul... policejní odznak. Co taky jiného, v jeho věku. Jen dvě tašky jsem ve vlaku našel.

"Brýle na oči, trauma útočí!" Zasloužený (říká Francie) relax pro hrdiny (co tady v Afghánu vlastně dělám) v luxusním all inclusive letovisku na břehu moře (bolesti), skvělé jídlo a pití, vybavené fitko, diskotéka a karaoke u bazénu (traumat). Místo úlevných slz jen alkohol proudem teče a rány na duši se (před celým sálem) doširoka rozevírají. I sůl se do nich sype, to aby se pak doma (divné slovo) v prý normálním (změkčilém a poživačném) světě ty rány rychleji zacelily. Takhle divně zdůvodňují vojákům a vojačkám (bezva nápad, ty ženy v bojových jednotkách) jejich mučení virtuální realitou vymydlení a nažehlení armádní psychologové. Srát se vojákům do hlavy zkoušejí samozřejmě chytře, tzn. podle idiotských manuálů, sepsaných dobroserskými civilisty v bezpečí kanceláří. TRAUMA OKÉNKO:  [][] Jaká nejzávažnější otázka zůstala nezodpovězena?  A) Kdo kde koho nechal ve štychu? B) Kdo komu zasedl místo na sedadle smrti? C) Kam přišla ta utržená noha? D) Proč (de facto veřejné) znásilnění, vedle chcípající přejeté kozy, zůstalo zcela bez odezvy? Ve scénáři i v jednotce! [][] Uhodli jste, nezodpovězená zůstala otázka D). To nevadí, letíme přece domů. :-/ Stupeň stresu, od 1* do 5*? Jen tři.

"Adéla ještě nevečeřela, Hausnerka kéž by nenatáčela." Včera faux pas. V květinářství fronta jak kdysi na banány, jdu domů s prázdnou. Co jen dám své ženě k MDŽ? Vášnivý polibek, samozřejmě, ale co ještě? Už vím. Kytičku štěstí a co jednu, rovnou celý skleník! Žena bude ráda. No, nebyla. Chybělo málo a omlátila mi Malého Joea o hlavu i s květináčem. Prý pořád čekala, co z toho vyleze a ono nic. Nechápu. Co mělo jako vylézt, snad žížala? Přitom takový hezký botanický art se "strojově odlidštěným chováním postav" (čti prkenným hereckým projevem), navíc s úžasně sympatickou vědkyní Alicí, očividně taky někde vypěstovanou. Teplota filmu pro vysemenění vhodná, vlhkost dostačující a výzkumu šéfuje zrzavý debil, čili úspěch zaručen. Skleníky prostorné, myšlenky hluboké, kytičky jedovatě barevné a jejich čuchací virus, vonící po covidu a marihuaně, bude distribuován do všech škol! Velmi vizionářské. Podbarveno tak epickou hudbou, že i Enrico Morricone by záviděl. A ani to moc nestálo. Místo velkého orchestru postačily dudy, bubínek s paličkami, mírně přiškrcený kohout a pes se skřipcem na koulích, to vše hozeno do barelu, kutáleno dolů z kamenitého kopce a honěno zvukařem, který co chvíli zakopnul, zakurvoval a jebnul sebou a mikrofonem na tyči do barelu, až to zadunělo. No jo, ale co s kytičkami? Posílám dva barely... herbicidu Travex.

"Člověk člověku vlkem, soused vražedným monstrem." Nelidská zvěrstva, etnické čistky, popravy zajatců, masové hroby. To vše v 90. letech v Evropě... Která od druhé světové války půl století žila v míru a naivním přesvědčení, že takové hrůzy se již nikdy nebudou opakovat. Občanská válka v Jugoslávii znovu otevřela brány pekla (stejně jako nyní Putin, očividně reinkarnace Hitlera). Un día perfecto však neukazuje PROČ, ale jen realitu všedního (zbytečného) humanitárního dne, s pár jako šrapnel ostrými střípky. Podminované krávy, na věky zaminované sousedské vztahy, chlapcův míč v garáži, kde někdo oběsil jeho rodiče, ale on o tom ještě neví. Benicio Del Toro už není zapálený revolucionář "Che", jen tichý pozorovatel zešílevších dějin, řešící už jen otázku kolik koňských sil (či sil úředních šimlů) má motor obrněného transportéru modrých přileb. Frustrace tváří v tvář místním lidem "To vy cizinci jste sem přinesli válku", s rukama od krve "Provaz potřebný k vyčištění studny neprodáme, potřebujeme ho na věšení." Balkán nikoli Kusturicův, mile svérázný, ale ten skutečný, náboženskou nesnášenlivostí prolezlý a v (místními lidmi schválně vhozenou mrtvolou) kontaminované studni utopený.

"Stonožky jsou šmejdi, v mrtvolách si šmejdí." Jak uchopit komentář? Za zrzavou pupeční šňůru! Zatímco Mia Farrow měla problém s manželi Castevetovými, naše Cherrymary má děťátko a problém s otcem, rakem a Annou K. (jasná podoba vč. uhrančivého pohledu). Vítej v Irsku, v zemi milionů stonožek. Tak oprsklých, že vám vlezou nejen do ponožek, ale i do tělních dutin. A zatímco české čarodějnice honí pekelného kozla kolem dubu, irské kolegyně jsou romantičky a nemluvňata láskyplně vykrvují pod rozkvetlou třešní, v poeticky temné jeskyni pod kořeny krvelačného stromu. A všude okolo ty stonožky. Lezou po mrtvých, do mrtvých, okolo nich, lezou i po kameramanovi, režisérovi do scénáře a odtud po celém filmovém štábu, včetně klapky a desítek mladých irských komparzistek ve slušivých školních uniformách. Mrskají svými chlupatými nožičkami (ty stonožky, ne školačky) tak děsivě, že i srdce Argentovo by zaplesalo. Příběhově klasika. Správná katolička plánovanou ztrátu panenství spojí rovnou s plánovaným rodičovstvím. Což názorně předvedla sladká Naomi Battrick a její doslova ďábelský první pich. Magickým rituálům zdar! Čtyřikrát.