Omnibus

Ach ano... Takhle nějak by to mohlo vypadat očima vraha. Jenomže je to všechno málo platné, pokud ty běsy v sobě člověk (zde Elijah Wood) nemá. Když si představím, co by s tou rolí provedl Klaus Kinsky! Bohužel, nebo spíš bohudík zatím nereinkarnovaný. Herec od pánaboha a přitom v civilním životě maniak a ďábelský prznitel vlastní dcery. To by teprve byly běsy vypouštěné z očí do zrcadla! Brrr, radši ani nepomyslet. Takhle to sice bylo patřičně psycho a se všemi anatomickými detaily té řezničiny, nicméně to ve mě nezanechalo žádnou hlubší ránu. Pouhá lékařsky erudovaná a krvavá, ale neosobní povídka o jednom pacientovi, z vydaných pamětí primáře v Bohnicích. A navíc bych trochu upozadil tu přeřvanou a až moc návodně dramatickou hudební složku. Zbytečně a nešťastně přebíjela vrčení kafemlejnku, co dělal tomu klukovi z mozku bramboračku... Vypíchnout mu z hlavy víc obyčejných ruchů z ulice a z jeho normálních činností mohlo být přece o tolik strašidelnější. Aspoň pro mě teda jo.

Pennywise – the Dancing Clown. Jak se nám naše dětské strachy vysmívají i v dospělosti, převlečené za "kreténského klauna" z kanálu, a s vrčením na nás vycení zuby ze zrcadla třeba ráno při holení. Svého času jsem si tuhle dětsky nevinnou, civilní hrůzu pustil několikrát. A při sledování filmu za mnou v obýváku ze skříně vykukoval můj vlastní klaun a s úlisným úsměvem mi nabízel pestrobarevné balónky... To jsem se hned vystrašeně chytil za ušní lalůček a přeříkával si ten skautský slib z dětství (kecám, já chodil do Pionýra). Bohužel mě ale vždy při prožívání příběhu děsně naštval ten pitomý boj s ještě pitomějším pavoukem v závěru (ne, knížku od Kinga jsem nečetl, napravím). No jo, no. Nakonec však všichni navždy zvítězili nad hrůzou, ukrytou v zásvitech svých vlastních myslí? Pche, to bych chtěl vidět, jak porazili své dětské strachy! Leda tak prd. Například já sám teď jdu otevřít opatrně skříň a...       BALÓNEK !

Musím se opakovat, ale v tom chlapovi to je... jako v koze! Vincent Casel si možná šlape po štěstí s tou svojí hereckou dráhou. Místo ní se měl dát na zločineckou a určitě by se stal ještě legendárnějším a zbožňovanějším gangsterem než celej Mesrine. A o jeho opěvovaných krvavých skutcích by byl natočen ještě víc strhující film. I když, to už vlastně ani nejde.

Ani se neodvažuju domyslet, jakou ještě víc legendární a hlavně nepolapitelnou gangsterskou dvojici by spolu Cassel a Mesrine utvořili, kdyby se ovšem poněkud neminuli v čase. Byla by z nich morbidní, ale všemi zbožňovaná siamská dvojčata na vítězoslavném tažení bankami, zaplivanými bordely jakož i těmi nejvíc nóbl podniky. Role Mesrina a role sedláka Josepha ve filmu Satan jsou mé dva nejoblíbenější Casselovy kousky. Známá věc: Satan byl odjakživa Veřejný nepřítel číslo jedna !

Tenhle film mě nepěkně vystrašil. Copak teroristi, to je samozřejmě taky hrůza, o tom žádná. Ale co takovej poslední soud... Až před ním budu stát a tyhle skoro dvě hodiny života, promrhaný sledováním hollywoodskýho shitu nejhrubšího zrna, mi budou započteny k tíži...

Úroveň jednotlivých stand-up vystoupení je v rozpětí od nudný téměř odpad až po absolutorium, scénky "ohrožující váš sociální, psychický, sexuální a vůbec jakýkoli vývoj. A nebo se z toho můžete i ... zažívací potíže... Přejeme Vám hluboký umělecký kultovní zážitek !". Já byl na Na stojáka naživo sice jen jednou, ale stálo to za to! Chvílemi jsem se i dusil. Ať už smíchy nebo když mi partnerka nasazovala kravatu, a snažila se mě odtáhnout z kavárny pryč, se slovy: proboha, nezapojuj se!. A to jsem jen Knorovi, který pochválil jedné dámě (spíš tedy rachomejtli) v publiku lišku kolem krku a zeptal se „má zde někdo ještě nějaké zvíře ?“ nahlásil, že mám hroznýho vlka... A on ho pak s gustem ještě párkrát připomenul. Ale taky jsem bohužel zažil scénky, kdy jsem se nesmál vůbec a jen mě, za toho účinkujícího, fackovala hanba. Za trapnou a odfláknutou nudu na jevišti. A to nemluvím o Ester Kočičkové, která přišla nametená a měla problémy dát text. Čili celkově bohužel jen pouhý průměr. Edit: zapomenu na to živé Na stojáka. Pustil jsem si to DVD teď znovu a zvyšuji na 4*

Benicio Del Toro: "Jo, scénář jsem četl, je to blbost, do toho nejdu... Cože, říkáte, že už vám na to kývl Tommy? No tak ještě uvidím." Tommy Lee Jones: "Jo, scénář jsem četl, je to volovina, se mnou nepočítejte! Aha, říkáte, že už vám na to kývl Bennicio, kluk jedna ušatá ? No tak uvidíme..." Takže po jedné hvězdě oběma mým oblíbencům, jako odškodnění za to, jak strašně s nima při podpisu smlouvy vydupali... A to vytrvalé dusání křovinami s ostrým nožem v ruce jsem mohl pořídit zadarmo v lesíčku u nás za barákem. V druhé ruce s plochým kamenem, kterým bych se čas od času pořádně jebnul do hlavy... Já prostě pár nelogičností dokážu zkousnout, tvůrci mě můžou i "houpat", ale nesmí moc, aby mě i s houpací sítí nepřevrátili a nevyklopili. Což se jim tady bohužel podařilo. Sice jsem to dokoukal, ale dost nerad.

Klasika. Pro mě naprosto nestárnoucí komedie, již mnohokrát jsem se u ní mile pobavil a za nějakého pošmourného podzimního dne určitě zase přijde k chuti pro zahnání depky. Pierre Richard jako vždy skvělý, roztomile roztržitý, sousedka Eva ve svém tílku a kalhotkách naprosto k sežrání (kam se hrabe Emanuella!), ale největší miláček je žárlivý Boris. Úžasná postavička, výstavní exemplář nepochybně budoucího paroháče! V tomto případě bych chudince Evě již dopředu vystavil celý pakl bianco odpustků. Odpustků pro nasazování parohů Borisovi nejen ve všech patrech jejich činžáku, ale i v celém bloku domů okolo... Boris byl neskutečnej mazlík, toho bych vážně chtěl mít za souseda! A nebo radši si jeho hlavu i s trofejí pověsit nad svůj krb ;-)

"Probouzí se květina, touha pučet začíná." Ryzí poetika, velmi křehká filmová báseň, čistá jako po tváři stékající slzy nevinnosti, které se kouzlem proměňují na perly. V kontrastu s černočernou Graciánovou duší je to báseň běloskvoucí, něžná a čistá, ale již i lehce eroticky smyslná, zasněná a rozvíjející se, jako na jaře okvětní plátky květin. O neuchopitelných tajemstvích křehké dívčí duše, v níž se nesměle začíná probouzet ženskost, do veškerých krás i temných zákoutí dospělého života. Valerie, Valerie, tak bolestně krásná, tak sladce nevinná!  A do její ložnice se vkrádá zhýralý kněz Gracián, s ústy roztaženými chtíčem do úlisného úsměvu a s neřestně rozhalenou chlupatou hrudí, na níž se na řetízku houpají zuby šelmy. Houpající se tak, jak ordinérně vlní boky, když sladkým hlasem pronáší(m) svá nestydatá přání. Ona se zoufale brání jeho chtivým prackám a v poslední chvíli si cosi dává do úst. Pět perel, čistých jak krůpěje rosy.

Já měl tu možnost nejprve zhlédnout naživo v Komorním divadle v Plzni a samozřejmě jsem si to pak s potěšením taky nahrál z TV. Některým mým Procházkovou můzou nepolíbeným známým to občas pustím a pokaždé dostává bránice pěkně zabrat...