Omnibus

70% (Pozor! Komentářem se plazí masožravé S_P_O_I_L_E_R_Y ! Ty se vám můžou zavrtat pod kůži.) Evoluce vítězí. Zatímco Adéla byla náročná pokojová květinka, které jste k aktivaci žaludečních šťáv museli hrát na housle (a kdo z nás to umí?), tahle její mexická sestřenice jde s dobou – spokojí se s vyzváněcím tónem mobilu a šikovně ho i imituje, když má hlad. Pěkný nápad s pyramidou porostlou Hedera Kanibalis (© Omnibus), česky břečťanem lidožravým, sympatičtí byli i domorodci, držící kolem stráž, aby měla rostlinka klid na konzumaci turistů a na trávení, aby si snad chudinka neuhnala žaludeční vředy. JENŽE. Je dost nuda koukat na to, jak se břečťan vilně vine po lýtkách mládežníků, kteří mě ničím nezaujali (krom toho, že neumí chlastat a pak potupně blijou do klozetu) a jsou mi tudíž naprosto buřt. Pižlání nepižlání, pánev nepánev. Tedy ne pánev holčičí, ale ta železná, rozpálená. I když operace křečových rostlinných žil a zejména pak to sebepižlání bylo výživné a úspěšně mi to zkazilo chuť k jídlu. Trochu mě znechutil i odfláknutý scénář. Vynervovaná Amy mrskla trsem kytky a trefila domorodého klučinu. Paráda! Takže stařešina i s lučištníky toho kontaminovaného hned začali zahánět na pyramidu. Pochopitelně, to si snad měli kluka doma zasadit do květináče? Kdo by ho pak furt zaléval a lapal pro něj mouchy k snídani, že. Už jsem se těšil, jak našim americkým turistům bude chlapec svými znalostmi o nenažrané Adéle pomáhat v boji s tou kytkou... jenže prd. Klukovi jednu kulku mezi oči a nazdar bazar! WTF? Toho scenáristu bez invence bych s chutí pohodil ke kytce na kompost.

Již za mlada stará vykopávka Ripleyová měla naštěstí už natrénováno ocumlávání s Vetřelcem, takže jí pak v Jedna nebo dvě ženy nebylo zatěžko dát jeden nebo dva pořádné francouzáky starému čuněti z Buzíků, sliz nesliz. Ostatně, Jean-Claude, pardon, zde Julien Chayssac, si ten vášnivý polibek zasloužil. Tím, že s Jessicou Fitzgeraldovou před tím v chlívku mezi spoustou statných pašíků šmátral po lebce... Co? Ježiš, vy volové, nešmátral po lebce Ripleyové, ale hledal s ní jednu vykopanou lebku, která jim upadla mezi prasata, jasný? Bohužel mě moc nenadchli. Dobrodružství, romantika a tak? Mezi Sigourney Weaver a Gérardem Depardieu? To jako vážně?! Když ti dva jsou tak šíleně nekompatibilní herecká dvojice pro jakékoli techtle mechtle, no brr...

Zasloužené 4 hvězdy za originálního psychopata i zajímavou lokaci. Ve svém „Chci navštívit“ škrtám Grand Canyon a píšu si kráter Wolf Creek. Kašlat na cestovky, vyrazím jen s pár kamarády. Třeba budeme mít štěstí a ujme se nás svérázný traper Mick Taylor, dobrovolný průvodce turistů, přijíždějících očumovat jeho (!) kráter. Mick je dobrák od kosti (i od koster) a je hravý, takže nás naučí zajímavé společenské hry. Zmrzačený člověče, nezlob se, kolektivní hru Traperská vybíjená či statickou hru pro dva Hlava na špejli. Též mírně erotickou hru Kozyfuč či zajímavou únikovku Kolik má ostnatý drát ostnů? a hádankářskou Copak ti asi ufiknu teď? Film má sice nesympatické oběti s IQ vačnatce (Skippy promine) a logoped už to s Mickem dávno vzdal (kvalitní tik a sykání), ale je to Australan se srdcem na dlani, někdy i několika srdci a zábava s ním je skutečně epesní!

Jednička čistých 80%, kvůli Mickovi. U dvojky váhám mezi 3 a 4 hvězdami. Bohužel, křivka zábavy neustále skákala nahoru a dolů, jak nějaký klokan tydýt po dálnici (R.I.P. Skippy). Přitom úvod byl naprosto EPESNÍ [© Mick Taylor]. Šikanovali vás někdy nudící se policajti? Tak vězte, že dopraváci jsou pěkně arogantní svině všude, dokonce i u protinožců! Díky, Micku, za tvou trefu, udělal jsi mi fakt radost! A celý ten úvod bych povinně promítal na policejních akademiích: „Jste si opravdu jistí, že mi tu pokutu chcete dát?“ :-)) Bohužel, nad některými úlety Greg McLeana (scenárista i režisér obou dílů Wolf Creeku) mi ve dvojce zůstával rozum stát. Mick vrazí mladíkovi Rutgerovi nůž do páteře (recept „Hlava na špejli“, pamatujete?) a jinoch lehne jako jehně. Pochopitelně. Cha! Ale po chvíli se klučina vymrští ze země, divoce jak péro z chabrus gauče a začne se s Mickem prát. S přerušenou míchou, heh. Takže Mick ho kuchnul neodborně? To jako vážně?! Náš Mick?! Traper každým coulem, s desítkami zářezů na pažbě i na rukojeti nože... a takový flink? Vzápětí další WTF scéna: Ušmiknutý kulasec, čili pindík - proč by ne, však sranda musí bejt. Upižlat hlavu, rozčtvrtit, okrájet končetiny - jasně, však jsme v hororu. Ovšem Mick pokračuje, dál listuje příručkou „Patologem snadno a rychle“ a furt něco odněkud vytahuje. To máte: srdce, plíce, játra, ledviny, brzlík, žlučník, dvanácterník, tlusté střevo, tenké střevo, slepé střevo, hluché střevo, němé střevo, blbé střevo, nadledvinky, žlučovody, močovody, chámovody... pomalu snad i podvěsek mozkový... Hodně (a zbytečně) přetažená struna, alespoň pro mě. Otrava a nuda. Další zbytečná odbočka – náklaďák. Docela se bojím třetího dílu Wolf Creek, to asi Mick šlohne vrtulník a bude nalétávat na otravné turisty a střílet je z výšky jako přemnožené králíky. Možná mu zhulený (a po výdělečném blockbusteru bažící) McLean strčí do ruky i panzerfaust či raketomet. Sakra, vždyť já jsem jedničce dal 4 hvězdy právě kvůli svéráznému lovci turistů, zkušenému zálesákovi Mickovi. Ten si vystačil jen s otřískaným hrnkem na kafe, s puškou, nožem a nenávistí k cizincům. Poctivá ruční práce, v tom je jeho síla a ne v nějakém amatérském napodobování Řidiče. Ostatně, veškeré honičky v autech měly být sestříhané na polovinu a filmu by to jen prospělo. Shrnuto: kráter stále zajímavý, ale Mick Taylor oproti jedničce už nemá ty koule. Jejich velikost se totiž neměří počtem mrtvol, kolik si jich stihnul doma ve sklepě nakřečkovat, víme, pane McLean? A taky Mick už daleko méně sykal při tom svém tiku, než v jedničce. Škoda. To na něm právě bylo originální.

Ale fuj! To byl ale hnusnej pavouk! Aby taky ne, když ho hrál Andrew Garfield, tragický výsledek genetických pokusů zkřížit herce s prknem. Navíc ten jeho sklípkan Peter Parker byl pěkně blbej, jak blackout o Vánocích. Upřednostnil elektrosex a místo aby zasunul do Gwen, strkal to do zásuvky, zkrat nezkrat, prý aby zachránil celý N.Y. a nahodil vyražené pojistky. Naproti tomu Max Dillon, to byl sympaťák! Zpočátku nudný single, nesmělý až uťápnutý, později roztomilý elektrický šmoula s přerostlým egem a s jiskrou v oku, nabitý zlostí jak baterie Duracell. Tomu jsem fandil! Škoda, že dostal ve scénáři tak málo prostoru. Takhle, ono se dalo dívat i na Spider-Mana, jakmile ukryl svůj hnusný ksicht pod tu hezkou pavoučí masku a kromě páchání dobra občas spáchal i nějaký ten vtípek. Navíc, při jeho skocích z mrakodrapů dolů do ulic jsem si fajně zavzpomínal na svá parašutistická léta. Zazobaný dědic Harry Osborne byl sice svině šéf (to musel), ale hezky se na něho koukalo, dokud umíral. Vidíš, hajzlíku milionářská, zdraví si nekoupíš! Bohužel pak, když si šlehnul pavoučí mňamku do žíly a zmutoval, už byl jen směšnej. Celkový verdikt: 50% Bohužel, toho Andrewa Garfielda bych nejradši umlátil plácačkou na mouchy. Technická poznámka: Opuštěná, leč neošustěná Gwen v závěru hezky předvedla, jak je na horách při pádu do jistícího lana důležité mít CELÝ ÚVAZ A NE JEN SEDÁK jako ona – to totiž dojde ke zlomení páteře (to platí i pro jištění na ferratách, POMO!)

„Vážená paní soudkyně. Život s odpůrcem je hrozný. Nechodí na pohřby, nepíše kondolence a ze smrti si dělá legraci! A ze smutečních oznámení dělá vlaštovky!“ Pan herec, plachý tragéd i melancholický komik Vlastimil Brodský, svou životní rolí dal naději a ukázal způsob, jak se vzepřít depresi ze stáří a nemohoucnosti. V Babím létu se vydal koupit zámek, pak se s noblesou sobě vlastní uklonil a zamával do publika. O rok později si nejspíš smířlivě řekl: „Bylo to krásné a bylo toho dost“, sám dobrovolně odešel ze scény života a tiše za sebou zavřel dveře. Bylo vytištěno jeho vlastní parte a já jen doufám, že někdo jiný, nějaký jeho kamarád, známá z divadla či jeho dávná láska vzali to parte, udělali z něj vlaštovku a pustili ji po větru. Při tom zašeptali: Leť, Bróďo, leť, ještě naposledy a z té výšky si vyhlídni nějaký krásný zámek...

V rámci přípravy na film si klekněte k ledničce, zapněte stopky a strčte hlavu do mražáku. Vytáhněte ji až po 7minutách, a to přesně! Efekt se dostaví dvojí. Dokážete se vcítit do kůže chlapíka kudrnáče, jehož umrzlá paže při poklepání tak hezky zvonila, když byl vynalézavě potrestán za mrsknutí boty po pizizubé pizdě, vlakové politručce (Tilda Swindon si tu roli úžasně užila :-). Navíc váš lehce namražený mozek přestane řešit nelogičnosti scénáře, stejně jako otravně melodramatickou moralitku v echt stupidním závěru filmu, blbém jak žížala v nanukovém dortu. Scenárista to očividně přehnal s kronolem... Asi čichal celých těch 17 let, po které rychlík Košičan kroužil kolem zhrouceného postapo světa, a to bez jediného stébla přeloženého přes koleje - v délce 438 tisíc kilometrů! Ale to neřešte. Pak si budete moci v klidu vychutnat choreografie davových bojových scén, vymazlený interiér vlaku (stvořený na Barrandově!), radostně zpívající dětičky ve Wilford-train-school, i to výživné menu pro spodinu. Jako kdysi ve slabikáři: „MÁMA MELE MASO. MY MÁME PROTEIN. Ó MY SE MÁME!“ Úplně se mi sbíhaly sliny na tu mňamku ze švábů! Užívejte si exkurzi po dalších a dalších vagonech, po nablýskaných zbytcích naší už dlouho zmršené civilizace, jíž rozprášené CW-7 dalo jen ránu z milosti. Zhodnocení filmu a současně nekrolog: Posledních 15 minut to sklouzlo k béčkovému filmu. A souhlas, je to samoúčelná exhibice, skoro na odpad!, ovšem samotný vlak Intercity byl na pět hvězd. Morbidní podobenství o nás a našem světě, poháněném motorem konzumu. A v něm nás čeká co? No co asi... Těhotná učitelka se samopalem nám (ještě bez nože zapíchnutého do krku) zahraje na klavír a my si unisono zazpíváme: „What happens if the engine stops? We all freeze and die!“ A jak by horlivě zakdákala pizizubka Mason: „So it is!“

Pětihvězdičkový francouzský šanson dvou krvácejících srdcí. Ostré bubnování nožů, zasekávajících se do dřevěného kola smrti vs. strach, z mlasknutí čepele při zaseknutí do měkkého těla. Letící nůž ať sviští rychleji, pádící melodie nechť zvláční. Udržujme rovnováhu mezi smutkem a radostí, vyrovnejme hladinu serotoninu v mozku. Nový účes, drahé šatičky, manikúra, parfém a luxusní šperky. Sexy samička radostně vrtí zadečkem, v mozku to zašplouchá a vlny omývají a tiší bolestně obnažené konečky nervových vláken, roztřepené smutkem. V mozku, chlazeném ledově studenými dlaněmi, klidnými prsty muže za zenitem, muže s ocelovými nervy. Dlaně laskají vrhané nože, zatím míjející hladkou kůži na dívčím těle. „Muži mě zajímají jako krásné oblečení. Vždycky je chci vyzkoušet.“ Kráska na mostě za zábradlím, světla auta zhasnutá před zatáčkou, deprese (neza)plašená třpytem a cingrlátky kabaretu, až přílišné tlačení na pilu se štěstím v ruletě. Plus ve finále pitomý a hnusný Istanbul, to město nemám rád. Měli skončit v těch Athénách, tam jsem byl kdysi šťastný. Nevadí. Určitě si spolu s Danielem Auteuilem ostrými noži zase někdy zaházím. A až půjdu u nás v Plzni po mostě, přes některou z našich pěti řek, možná tam uvidím stát dívku, za zábradlím. A přinesou-li mi vlny času, plynoucí zvolna pod mostem, femme fatale od pánaboha Vanessu Paradis, řeknu jen: „Díky, Bože... a teď prosím zvolni noc, nech zaznít líný jazz, aby pomalu unášel letící nůž“.

Hravý, vychechtaný ďábel před námi odhalil svou (Zjizvenou) tvář, aneb o slepé spravedlnosti s váhami a mečem, které zpod taláru čouhá i kopyto a ocas. Mám-li se trochu rouhat, tak Al Pacino coby kápo soudních síní a vládce pekla byl naprosto boží. Rozumoval o relativitě viny, žertoval o hříchu, úspěšně sváděl Kevina na scestí a v ohnivě incestním finále byl obyčejně lidsky nasraný: „Copak jsem nedal dost?!“ Rozhořčeně rozhazoval rukama nad nevděčným levobočkem, který se mu cuknul. Ačkoli se před ním už vilně rozvalovala jeho nevlastní sestra, čertovsky svůdná a pekelně nadržená Chrisabella (tu ovulaci jsem jí věřil :-). Ďábel zkrátka nabídnul úplně všechno, co mohl, ale nestačilo to. To se holt už tak v životě stává.

Jak říkávala moje babička, na dětech člověk vidí nejlíp, jak ten život utíká. Například takový Jiří Mádl, vrstevník mé dcery. Ještě nedávno to byl rozjívený kluk, řádící na snowboardu či raftu, samé pubertální skopičiny a nesmělé pokusy o balení holek. A dnes už točí dospělé filmy. A jaké! Po tomhle "výletu k moři" je Mádl u mne pan scenárista a pan režisér. Na mé staré, cynické tváři vykouzlil dětsky dychtivý úsměv, pobavil mě, dojmul a posléze i donutil nenávidět. Dostal mě hluboko do svého příběhu, vyvolal silné emoce a přinutil mě k zamyšlení. Děkuji.