Davson

Film, ve kterém je hlavní záporák díky své eleganci, inteligenci a zjevné sečtělosti mnohem sympatičtější než hlavní hrdina (a jeho kolegové), který není nic jiného, než buranský sadista. ________ Tarantino ztratil kontakt s realitou a žije si ve svém cinefilním světě. Umí ještě napsat dobrou dialogovou scénu i to velice hezky nasnímat, ale jinak se vůbec neumí krotit, postrádá jakýkoliv styl (ta hudba je z úplně jiného filmového světa).

Výborná záležitost, téměř jsem měl chuť stát se úderníkem...

Ano, existují filmy, které jsou tak špatné, až jsou zábavné. Boardinghouse jde ovšem mnohem dál - je to film tak otřesný, že nemůže být ani trochu zábavný. Peklo!

Zklamání jako bič. Opravdu se mi líbila pouze scéna Dillingera na policejní stanice a pak v závěru Dillingerův pohled na agenta-tlusťocha. Jinak se mi na mysl neustále vkrádala myšlenka, že to snad celé natočil nějaký asistent režie, zatímco starý mazák Mann si někde popíjel pivko. Digitální kamera by mi ani nevadila, kdyby v temných scénách bylo aspoň cosi vidět a kdyby to místama jednoduše nevypadalo tak hnusně. Víc mě však při sledování rušila hudba, jejíž použití při jednotlivých scénách jsem snad nikdy nepochopil (již zímněná scéna Dillingera na policejní stanici je v tomto ohledu výjimka). Kdeže nějaká atmosféra... Jinak se mi zdá, že film toho chtěl říct spoustu, ale neřekl prakticky nic. Ten film nefunguje jako biografie slavného gangstera (zlatý Veřejný nepřítel č. 1), ani jako film o mužích zákona (zlatí Neúplatní), je tam spousta témat a motivů, které by byly potenciálně zajímavé, ale ničemu se film nevěnuje pořádně (např. postoj veřejnosti k Dillingerovi, brutální metody agentů), postavy jsou děsně nezajímavé (ústředí trojice je jasně daná, zbytek jsou jen lidé beze jména, křoví), mezi milenci není žádné jiskření atd. atd. atd... Blamáž.

Přežvýkaný rock. Bez drog, bez sexuality, bez revolty a provokací, bez politické angažovanosti, nechutně uhlazený.

Film pro milovníky lodních sirén. Zvuk lodní sirény je totiž to první, co mě napadne při vzpomínce na tento film. Hlavní problém jsem měl s tím, že mě film nechal zcela netečným vůči postavám a bylo mi celkem jedno, jaký je jejich osud. Na druhou stranu, právě tento chladný a odtažitý přístup bez přikrášlování pomohl vytvořit realistický obraz turecké chudiny s reálnýma postavama včetně jejich vad (otec je pašerák, děd je otravný, Hayat taktéž není dvakrát sympatická). Jaký rozdíl oproti mnohým sociálním dramatům, které se nás snaží dojmout nad nespravedlivým údělem vesměs sympatických hrdinů, o idealizaci chudoby coby očisťujícího stavu, jak má ve zvyku Bohdan Sláma, ani nemluvě. Dost možná si tenhle film zaslouží druhou šanci.

Těžko popsat pocity, jaké ve mně vyvolal Antichrist. Každopádně to bylo cosi velice intenzivního, silného, cítil jsem to celým svým tělem a ještě dlouho po skončení projekce. Trier výborně a důmyslně buduje atmosféru strachu z neznáma a zvyšuje napětí. Za sebe mohu říct, že jsem byl celou dobu napnutý jako struna a občas jsem zapomínal dýchat. Silný zážitek mi kazili jen buransko-frikulínští diváci ve Varech, kteří sykali při troše krve a smáli se, i když nebylo čemu, aby zakryli, že mají nahnědlé spodky. A malá poznámka k osobě režiséra - pořád se mluví o tom, že Trier si dělá z diváka srandu, je to manipulátor, léčí si svoje komplexy, je to misogyn a kdo ví co ještě. Všechno to jsou však nesmysly vycucané z prstu a hlavně naprosté nepodstatnosti. Podstatné je pouze to, že Trier je výborný filmař, bezpochyby jeden z nejlepších současnosti a dost možná i jeden z nejlepších vůbec.

Úděsná sračka, která redefinuje význam slov kýč a patos.

Bomba, takový nekompromisní art tady nebyl dobrých 40 let.

Rozhodně výborná záležitost, přesto tomu ještě cosi chybí. Možná škoda, že vedlejší postavy hrají pro Mesrina druhé housle a není hlouběji popsán Mesrinův vztah třeba k jeho dceři, otci, k některé z jeho tří osudových žen, či k jeho kumpánům. Přeci jen mi přijde, že všichni zúčastněni projdou Mesrinovým životem, aniž by jej nějak ovlivnili, a stávají se epizodou stejně tak důležitou jako jedno z mnoha vyloupení banky nebo útěku z vězení. Mesrine se tak stává chladným solitérem, ke kterému je obtížné si vybudovat nějaký kladný vztah. Nicméně pozitivní pocity z filmu výrazně převyšují, užil jsem si skvěle odvedenou filmařinu a výborného Cassela, jehož ztotožnění s Mesrinem je dokonalé. Vrcholem filmu je pro mě jednoznačně závěrečná scéna 2. listopadu 1979. Pro mě velice intenzivní, nervy drásající zážitek, jako kdybych byl jedním z oněch hlídkujících policistů.