troufalka

Jak to říkavala moje babička (a vaše prababička, případně praprababička či prapraprababička) o mrtvých jen dobře. Simona Monyová byla oblíbená, hlavně u žen. Nevím, jestli jí na jejich čtenářích opravdu tolik záleženo, byla jsem pouze na jedné podpisovce krátce před její smrtí a připadalo mi, že se spíš spoustředí na své vtipné odpovědi než na nás v sále. Ani bych to nečekala a nevadí mi to. Stejně většina lidí tvoří spíš aby upokojila své ego, vypořádala se nějak rozumě se svou minulostí a nebo si vydělala na živobytí. Popřídadě kombinace všech tří elementů. Monyová psala opravdu ráda, byla to jakási její potřeba. Přihodilo se jí co se stalo mnoha jiným autorům - začala vykrádat sama sebe. Její knihy bych zrovna nezařidila mezi velká díla světové literatury, ale své čtenáře a hlavně čtenářky měla. Samozřejmě mě velice zajímalo, jak si scénáristé a režiséři poradí s její předlohou. Řekla bych, že to dopadlo dobře. Nevím jestli byla kniha myšlená jako komedie, ale v televizní inscenaci se to rozhodně povedlo. Simona sice neuměla malebně popisovat prostředí ani se příliš nezabývala psychologií jednotlivých postav, ale uměla vystavět děj, vytvořit zajímavé zápletky, dařily se jí vtipné repliky. Takže Simono, ať už jsi psala z jakýchkoliv pohnutek, je to něco, co po Tobě zůstalo. Možná nebudeš na čsfd v červených číslech, ale určitě aspoň někoho pobavíš.

"Priroda vie, čo robí, to jen my sme hlupáci."                                                                                                                           Stále znovu a znovu mě překvapuje s jakou zdrcující kritikou se zde stetkává současná slovenská tvorba. Je to tak masivní, až začínám mít podezření, že to patří ke zdejší image a řada uživatelů takto podhodnocuje i filmy, které se jim ve skutečnosti líbily, ale bojí se to přiznat. Přitom jde o snímek režisérsky vyvážený, herecké obsazení i výkony jsou dobré, kamera zajímavá, hudba příjemná. I samotný příběh je sice jednoduchý, ale není násilný. Ondrej Šulaj je zkušený scénárista, i když ve svých 65 letech jako reřisér debutuje, má za sebou rozsáhlou filmovou praxi. Agáva je vyzrálým filmovým počinem, příběh, který volně plyne má úžasnou atmosféru, postavy jsou přesvědčivé. Je pro mě mnohem víc pochopitelný než v Muzice. Příjemným překvapením je pro mě Katarína Šafaříková, jejíž přirozená krása a šarm je ozdobou plátna. Křehký vztah mezi Naďou a Danielem je vykreslený v krásných obrazech s erotickým nádechem ale bez vulgárnosti. Vztah Nadi a staršího manžela má hloubku, jeho žárlivost je nakonec to, co vrhne Naďu do náručí mladého milence. Myslím si, že jde o film, na který mohou být Slováci právem pyšní. Jejich chyba, pokud nejsou.

Kvalitní drama, které bych zařadila spíš do žánru historický než válečný. Sice chvíli trvalo, než mě to vtáhlo do děje, ale stalo se, nechyběla ani nosná myšlenka a trefné vyústění, jen nemám potřebu vidět to znovu.

Jeskyně v Rudce byla přístupná i za minulého režimu, zbylé boty jsem mohla poprvé obdivovat někdy v první polovině 80. let. Jenom netuším, proč Česká televize neuvedla celé jmného autora soch: Stanislav Rolínek.

Snímek je sice důrazný, ale o poznání uvolněnější než ve Škole otců. Pěkné vykreslení hlavních figur. Na scénáři, konkrétně na dialozích se podílel Antonín Jaroslav Liehm.

Nebudu zastírat, že Helgeho vrcholnou tvorbu považuji za výzrálejší a je mi mnohem bližší. Ale když uvážím v jaké době snímek vznikl a byl uveden, jde o velmi odvážný počin. Už zde dává Helge najevo, že ho zajímá především vnitřní rozpor hlavních postav a dokáže s ním skvěle pracovat. Nastiňuje problematiku citlivě, bez přílišného moralizování, ale lze vnímat jistou prvoplánovitost.

Jako svůj pátý film natočil Lladiskav Helge tento snímek podle námětu Jana Otčenáška. I když soudruzi řeší problémy výroby, jedná se o příjemný dobový snímek s dobře podchycenou atmosférou. Dobře napsané dialogy dodávají na přirozenosti. I když to není tak úderné jako Helgeho prvotina a hlavně vyvrcholení jeho tvorby Prwvní den mého syna a Stud, je to poctivá filmařina.

S Martinou toho máme hodně společného. Pojí nás láska ke koním, líbil se nám stejný chlap ... Ale ona to dotáhla dál. Koním se věnuje profesionálně a toho chlapa si vzala. Oboje jí přeju, protože si to zaslouží.

Kolem koně chodím velice často a čím déle kolem něj chodím, tím ho mám radši. Pohled pod mistrovi ruce je fascinující.

Přála bych si kvalitní český seriál, který bude sice realistický, ale bude nějakým způsobem optimistický. V poslední době se kvalitní česká tvorba velice zúžila na kriminální seriály a tvorbu financovanou HBO. Použité finanční prostředky jsou na seriálu patrné, výběr herců i jejich výkony jsou na úrovni, ale příběh mě neoslovil. Nemám ráda násilí ani v životě, ani na plátně ani na obrazovce. Rozehrávka dává tušit že to neskončí u kopanců a zmasakrovaného kopytníka. Pustina je ponurá, blátivá a špinavá.