troufalka

Stejné téma zvolil Hugo Hass v Americe ve filmu Jednou nohou v pekle. Film je prošpikovaný infantilními vtípky, které ovšem v podaní Hasse nepůsobí lacině, naopak fimu dodávají potřebnou lehkost a úsměvnost. Jako většina provorepublikových filmů je příběh velice jednoduchý, používají se běžná filmová klišé (chodoba, bohatství, milostný příběh ...)

Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ...                   Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář?                                                                                                            Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč                                                                                                                          Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk

Pro milovnici první republiky a bývalou rozhlasačku úžasná kombinace. Vlastně mi do plného hodnocení kousek chybělo, ale Protektor mi připadal mírně podhodnocený, tak jsem mu kousek přidala. :o)

Mám ráda Prahu. Mám ráda výtvarné umění. To měla ráda i paní režisérka. Na filmu je to dostatečně patrné. Ale přiznám se, že sledování dokumentu s multifokálními brýlemi bylo poněkud obtížné. Švenk kamerou byl často tak rychlý, že mě po chvíli začaly bolet oči. Nicméně působivé. Ocenila jsem prolínání současnosti s historickými záběry i starými dokumenty. Pan Malíř se asi dost naběhal. :o) Ale výsledek za to rozhodně stojí.

Rozlehlá nádražní hala (ve skutečnosti pavilon A brněnského výstaviště), tajemná a žádnoucí Anabella (Jolanta Umecka), telefonní budka v poli, vítr a vrány, lev pojídající staré obrazy, svíčka zapálená o vodní hladinu. Podmanivá hudba, mírně ponurá atmosféra, spoustu surrealistických obrazů umocněných hereckými výkony a dobře volenými interiéry. Ojediněné dílo v československé kinamatografii.

Poslední role Rudolfa Hrušínského. Jeho zbídačený stav dodává postavě Emila Háchy zcela nový lidský rozměr. Už to není jen TEN Hácha, ale člověk, terý řeší velké dilema svého života.

Docela mě překvapilo, že se film ocitl v červených číslech. Čekala bych mnohem větší znechucení a házení do odlpadu.

Nehodnotím, vydržela jsem jen prvních 12 minut a další dvacet bez zvuku. Jakubisko je zvláštní, je osobitý a nemusí každému sednout. V tomto případě to šlo hodně mimo. Asi tak o 20 kilometrů ... :o)

" Všichni jsme mezi mlýnskými kameny." "Pro politika je pravda to, co je prospěšné pro lid." Paní Agnieszce se podařil malý zázrak - přemístila mě na okamžik do krajiny mého dětství. Tam, kde křeček kousal a lechtal, pro mlíko se chodilo s bandaskou a pro pivo do džbánku. Ale také do míst špinavých šedivých ulic, oprýskaných fasád a ruských tanků, kde jinak skvělý soused mohl být i donašeč a soudruzi byli mocní, protože je chránila strana a vláda. Před očima se nám odvíjí příběh. Na scénu přichází mladý student filosofie. Jeho příběh známe, ale jak zasáhl jeho nejbližší, co všechno rozpoutal? Dostáváme se mezi obyčejné lidi, jako je paní Palachová, ale i vysoce postaveného majora, který propouští zmlácené studenty a vrací vytištěné letáky. A také mezi kolegy polapené ke spolupráci pod pohrůžkami a vydíráním. Dobrý film se pozná podle dvou věcí. Za prvné - není co ubrat. Všeho je akorát, nic nepřesahuje, ale kdyby tam kousek chyběl, už by to nebylo ono. A za druhé - musí ve vás zůstat ještě dlouho po tom, co skončí titulky. A to se u Hořícího keře povedlo. Není tam přehnaný patos, najdou se i milé úsměvné momenty, všechno je přirozené. Oceňuji přístup tvůrců, kteří se nesnaží o hraný dokument, ale vědomně používají filmový jazyk pro ucelenou výpověď. Nejásám a nekřičím, ani nechřestím klíčemi, ale tiše říkám "Děkuji!"

Jediná věc mě na tomto filmu mrzí - že jsem ho neviděla dříve než americký remake. Japonskou kulturu trochu znám (čyři roky jsem bydlela s jednou japonkou) a film bych si bezpochyby užila a vychutnala. To, co nám může připadat jako příliš toporné a strojené, je pro japonce přirozený způsob komunikace. Myslím, že českého diváka asi tento film nezaujme. Ale hodně by mě zajímala reakce japonského publika.