L_O_U_S

Je to líbivé a Vlastimil Brodský to namluvil dobře, ale v mých očích tenhle večerníček sráží hrozná uplakanost hlavních postav. Jasně, plakat je lidské a k životu to patří, ale když snad v každém díle maková panenka nebo Emanuel brečí, je to dost opakující se. Naštěstí se ze špatných situací dokáží dostat a dopadne to dobře. Závěr je dost podivný, je jasné, že s příchodem léta bude všechno jinak, ale nejsem si jistý, zda je zrovna tohle to nejlepší řešení. (1 315.)

Amálka mě v dospělém věku dokáže bavit víc než Maková panenka, i když jsem neviděl všechny díly. Chvíli ale trvá, než si zvyknete na Jiřího Hrzána jako vypravěče. A taky se mi líbí vysvětlení Amálčina původu v první epizodě. Tam, kde by Hollywood natočil origin za těžké stamiliony, si čeští tvůrci vystačili s tím, že jednou prostě přišla mlha, foukl do ní vítr a na světě byla Amálka. Nač se zdržovat. (1 314.)

Doktorka Plyšáková je spíš výchovný seriál, který učí děti nebát se lékaře. Díky za to. No a když čtu komentáře individuí jako piglit nebo Stejšn, kteří nedokážou překousnout černou hlavní hrdinku, notabene v pozici „doktorky“ (každý přece ví, že negr rabuje, může tak maximálně sbírat bavlnu a všechno jiné je multikulti propaganda proti přirozenosti (no dobrá, netvrdím, že si pánové myslí vyloženě tohle)), mám chuť přihodit další hvězdu. Ano, oni to tvůrci možná dělali přesně s úmyslem ukázat dětem, že lidi jsou různého vzhledu – a je to tak dobře. (1 313.)

Když srovnám dvojku s trojkou, kde se režie chopil legendární Zucker, nezbývá než poblahopřát sérii ke zkvalitnění. Dvojka je totiž opravdu slabá, nechutná a trapná. (1 312.)

Pozitiva a negativa se nakonec vyvažují v průměrné hodnocení. Ke kladům rozhodně patří atraktivní prostředí a výprava – Georgia, Cartagena a Budapešť jsou fajn lokace. Taky oceňuju, že kamera při akčních scénách je přehledná a nelítá všude kolem. No a Will Smith tvoří s Mary Elizabeth Winstead sympatickou dvojku. Negativa jsou pak docela ohraný koncept agenta, po kterém jde jeho mateřská organizace, a tak rajzuje po světě, hledá odpovědi, rve se a utíká. Navíc mi celé vyústění děje přijde docela naivní. (1 311.)

Nudná, rutinní, nezajímavá adaptace, která si z předlohy vzala dějovou kostru, ale dost redukovala vše, díky čemu je možné se s Kingovým knižním hororem ztotožnit, totiž motiv strachu o děti a to, že ztrátu je lepší přijmout, než se proti ní bouřit. Jestli tam něco takového filmaři zanechali, zůstalo to pohřbeno pod hromadou klišé a snahou být hrozně cool a oslovit méně náročné publikum. (1 310.)

„Sânge e viață!” Předem podotýkám, že jsem velkým milovníkem Rumunska a všeho, co s ním souvisí. Ač se dívám skepticky na komerční kalkuly, musím říct, že drákulovská legenda jako taková mi k oné zemi pod Karpaty sedne, i když se těm největším turistickým pastem snažím vyhýbat (na hrad Bran mě fakt nedostanou). Během svých dvou cest jsem měl tu čest navštívit Sighișoaru, transylvánské rodné město legendárního knížete Vlada Napichovače, a také jeho „skutečný“ hrad Poenari v průsmycích nad Valašskem. Nu, takže už jen za to, že se ve filmu mluví občas rumunsky, jdou body rozhodně nahoru. Navíc jsem loni přečetl i Stokerův klasický upírský román, takže jsem ke Coppolovu filmu přistupoval s velkým očekávám. A musím říct, že mi nakonec vyrazil dech. Pravda, místy si předlohu dost svérázně poupravuje (a zlé jazyky by mohly tvrdit, že i znásilňuje), ale nelze upřít, že Stoker se tímhle filmem vine jako zlatá nit. Veškerá Coppolova nástavba, především fantastická výprava, dělá Draculu tím, čím je, tedy skvělým filmem. Právě všechny ty vizuální vyhrávky mě vedou k plnému hodnocení, neboť něco takového jsem už dlouho neviděl. Nelze se divit, že se Karel Svoboda pokusil o několik let později stylizovat svůj stejnojmenný muzikál (kterému jsem nikdy nepřišel na chuť) právě podle Coppolovy vize. No a jako prdel na hrnec tu sedne všechno to erotično, které sice Stoker v předloze nijak zvlášť nerozvíjí, ale čtenář–divák má pocit, že to tematicky k filmu patří. (Nezdá se vám, že to nejlepší se v tomhle směru natočilo v devadesátých letech? Koneckonců se bavíme o době, kdy vyšel třeba i Základní instinkt.) Aby taky ne – co jiného je tak notoricky spojeno s láskou a chtíčem? Takže zde máme film, který baví, dokáže diváka pohltit, vzrušit a okouzlit, a to i přesto, že jsou znát určité dějové zkratky. Stokerově předloze by totiž seděl formát výpravného seriálu, ale v roce 1992 byla quality TV v plenkách a výsledný produkt drákulovské legendě rozhodně ostudu nedělá. Jedná se o film tak osobitý, že v dnešní době notorických sázečů na jistotu by bylo očekávat vznik něčeho podobného asi tak bláhové, jako čekat, až se Rumunsko dostane na první příčku žebříčku zemí podle míry potírání korupce. Na závěr bych snad jen řekl, že jsem zvědavý na verzi s Bélou Lugosim. (1 309.)

Z komediálního požitku u některých filmů prostě člověk vyroste. V dětství jsem tuhle sérii miloval, i když mě štvalo, že se v některých dílech navzdory názvu vůbec neobjevuje slavný drahokam. O čtvrtém dílu se někdy říká, že je nejlepší z celé série, já se ale u něj po těch letech už kdovíjak nebavil. Spíš mi připadá, že se jedná o sled gagů (byť někdy třeba i vtipných) spojených mizerným příběhem. Potěšil mě Omar Sharif, ale vyloženě mi nesedla ta „Bond girl“. (1 308.)

Seriál jsem si od prvních chvil užíval a ačkoliv jsem se obával přepáleného finále, byl jsem nakonec nadmíru spokojen. Pokud bych měl srovnat s podobně zaměřeným Rédlem, alespoň u mě tentokrát daleko více převažovalo napětí nad nějakou tíživostí. Bez vědomí je sice seriál o lidech, kteří jsou více či méně v hajzlu, ale především je to hrozně zajímavá špionážní podívaná, u které se divák rychle naučí nevěřit nikomu a ničemu. Snad poprvé jsem měl možnost vidět trojrozměrně vykreslené, zranitelné a uvěřitelné estébáky. Ono se o tom moc nemluví, ale i tohle byli lidi, kteří řešili své osobní problémy a chodili z práce domů za nemocnými manželkami. Takže i přes odpor k jejich práci jsem za tohle rád, protože děsivých figur v černých tatraplanech je plná Zdivočelá země, nemluvě z druhé strany o panákovi Žitném z 30 případů majora Zemana, který snad ani žádný osobní život nemá. Závěr je dost mrazivý, zejména rozhovor Vlacha s Marií nad fotkou ze spisu a úplně poslední scéna, ale o to lepší pocit z tohohle seriálu mám, a to i přesto, že hry tajných služeb jsou především hrozné svinstvo. (1 307.)

Když jsem ve zkušební době zrušil předplatné Netflixu, protože mě na něm za ty prachy kromě pár věcí pořádně nic nezaujalo, přesedlal jsem na HBO Go a hned se pustil do nejspíš vlajkové lodi tamní seriálové tvorby. A byl jsem nadmíru spokojen. Především oceňuju, že první řada Westworldu nevodí diváka za ručičku a nepotřebuje na něho rádobynenápadnými dialogy chrlit, jak která vymoženost ve westernovém městečku funguje nebo jak je možné to či ono. Děl, která berou diváka za inteligentního partnera, je dost možná málo a Westworld je jedním z nich. Jestli by se tomu něco dalo vytknout, je to možná pomalejší rozjezd. Nicméně mám trochu strach z druhé série, která je údajně fádně přímočará. (1 306.)